ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2346.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 2346/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) A. C. a b) J. C. proti žalovaným 1) P. Z. , zastoupenému JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 16, 2) V. R. , 3) V. C. , 4) M. S. , 5) H. P. , 6) Z. K. , 7) K. O. a 8) J. R. , o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 337/2008, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2010 č.j. 15 Co 420/2010-152, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. března 2010 č.j. 25 C 337/2008-97 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci a) a b) se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 16.9.2008 domáhali, aby bylo určeno, že žalovaný 1) není dědicem zůstavitelky Z. R. zemřelé dne 26.12.2006. Žalobu odůvodnili zejména tím, že v průběhu dědického řízení byla předložena závěť ze dne 18.10.2006, kterou měla zůstavitelka ustanovit žalovaného 1) dědicem "poloviny svého domu čp. s polovinou pozemků v kat. území Modřany", a že žalobci byli usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8.7.2008 č.j. 34 D 3368/2006-130 "vzhledem ke sporům ohledně závěti zůstavitelky" vyzváni, aby podali "určovací žalobu". Žalobci tvrdí, že žalovaný 1) "svým protiprávním jednáním nechal zůstavitelku podepsat závěť", ačkoliv v době sepisu závěti "nebyla plně schopna posoudit následky svého jednání, byla téměř slepá", a že byla žalovaným 1) "podvedena"; kdyby zůstavitelka "věděla, co podepisuje, rozhodně by tuto závěť nepodepsala, neboť tak učinit nechtěla, měla velmi dobré vztahy se všemi žalobci i všemi žalovanými kromě" žalovaného 1), který "se k ní dobře nechoval".
Žalovaný 1) namítal, že zůstavitelka podepsala závěť ze dne 18.10.2006 "o své vůli" a že ji "po jejím pořízení a podepsání" přinesla k žalovanému 1). Zůstavitelka byla v době pořízení závěti plně způsobilá k právním úkonů a brýle "nenosila stabilně, ale pouze na čtení". Žalovaný 1) v době pořízení závěti neovlivňoval zůstavitelku a jejich vztahy byly nejenom sousedské, ale "velmi přátelské"; pomáhal jí s nákupy, vyřizoval platby na poště a doprovázel ji k lékaři.
Žalovaní 2) až 8) k žalobě uvedli, že neuznávají závěť ze dne 18.10.2006 a že souhlasí s podanou žalobou.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 31.3.2010 č.j. 25 C 337/2008-97 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný [správně žalovaný 1)] je povinen zaplatit České republice "na účet Obvodního soudu pro Prahu 4" na náhradě nákladů řízení částku 500,- Kč. Soud prvního stupně zjistil, že závěť ze dne 18.10.2006 "postrádá prohlášení zůstavitelky, že listina obsahuje její skutečnou poslední vůli", a že svědkyně závěti Š. P. a L. Z. se "při své výpovědi nezmínily, zda a jak zůstavitelka poslední vůli projevila", když "pouze uvedly, že zůstavitelka jim řekla, že sestavila závěť ve prospěch žalovaného, a ptala se jich, zda svědkyně se závětí souhlasí", a uzavřel, že závěť je "po formální stránce neplatná, protože nebylo prokázáno, že závěť odpovídá zůstavitelčině skutečné, vážné a pravé vůli". Podle soudu prvního stupně je závěť ze dne 18.10.2006 neplatná rovněž proto, že svědkyně závěti L. Z. byla z působení svědka při pořízení závěti podle ustanovení §476f občanského zákoníku vyloučena, neboť byla "v okamžiku pořízení závěti" vůči žalovanému 1) osobou blízkou. Manželství L. Z. se žalovaným 1) sice bylo rozvedeno "rozhodnutím soudu ze dne 12.12.2005" a žalovaný 1) podle své výpovědi s L. Z. "již dva roky nežil a v té době měl samostatný život", avšak otec L. Z. J. S. vypověděl, že "dcera v domě bydlí, i když se se žalovaným 1) rozvedla", a L. Z. "bydlí i nyní v polovině domu, která patří žalovanému 1)", a lze ji tedy považovat "v okamžiku pořízení závěti ze dne 18.10.2006 za osobu blízkou k žalovanému 1)". S ohledem na neplatnost závěti pro "formální nedostatky" se soud prvního stupně nezabýval tím, zda zůstavitelka mohla "posoudit následky svého jednání" a zda zůstavitelka mohla číst a psát jen s brýlemi a lupou.
K odvolání žalovaného 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.11.2010 č.j. 15 Co 420/2010-152 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování [zejména o listinu obsahující informace o "budově č.p. v Modřanech" ke dni 20.3.2007, o dohodu o vypořádání vzájemných majetkových práv, vztahů a povinností společného bydlení uzavřenou mezi žalovaným 1) a L. Z. dne 24.8.2005, o výzvu katastrálního úřadu k odstranění nedostatku návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu doručenou dne 13.5.2008 L. Z. a o doplnění návrhu na vklad vlastnického práva ze dne 4.6.2008] a vzal za prokázané, že podle výpisu z katastru nemovitostí ke dni 20.3.2007 byla budova č.p. ve spoluvlastnictví zůstavitelky (podíl 1/2) a ve společném jmění manželů žalovaného 1) a L. Z. (podíl 1/2) a že podle dohody o vypořádání společného jmění manželů, kterou žalovaný 1) uzavřel s L. Z. dne 24.8.2005, se L. Z. stala vlastníkem id. 1/2 domu čp. na pozemku parc. č. s pozemky parc. č. a žalovaný 1) se zavázal z bytu vyklidit všechny své věci a vyklizený jej předat L. Z. do 60 dnů od právní moci rozsudku o rozvodu. Při právním posouzení věci se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že "sporná závěť ve svém obsahu postrádá prohlášení zůstavitelky, že listina obsahuje skutečnou její vůli a tuto neprojevila, jak vyplynulo z výpovědi svědkyň, ani před těmito osobami", jakož i v závěru, že lze "osobu svědkyně L. Z. považovat za osobu, která je osobou blízkou žalovanému 1)". Odvolací soud přihlédl k tomu, že "vztahy žalovaného 1) a jeho bývalé manželky i po rozvodu manželství byly souladné", že "ještě v době sepisu sporné závěti (18.10.2006) byla polovina nemovitostí v jejich společném jmění" a že "se dohodli již dne 24.8.2005 na tom, že v nemovitosti zůstane bydlet L. Z., která se stává výlučným vlastníkem jejich 1/2 nemovitostí", přičemž žalovaný 1) "se ze sporné nemovitosti vystěhuje", a dovodil, že za této situace nelze L. Z. považovat "za osobu, která by neměla vztah k žalovanému 1), neboť se jí poměry žalovaného 1) podstatně dotýkaly" a byla "osobou zcela zainteresovanou na tom, aby id. 1/2 domu přešla v důsledku sepsané závěti na žalovaného 1)". Námitky žalovaného 1) o tom, že on i jeho bývalá manželka žijí s jinými partnery a že on bydlí na jiné adrese, odvolací soud odmítl jako "zcela nepřípadné".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Namítá v první řadě, že zůstavitelka při pořízení závěti ze dne 18.10.2006 projevila svoji vůli zejména tím, že závěť před svědkyněmi sama přečetla, podepsala a poté ji podepsaly obě svědkyně a že "text závěti obsahuje v úvodu slovo závěť". Odvolací soud podle názoru žalovaného 1) posoudil otázku jeho vztahu ke svědkyni závěti L. Z. v rozporu s hmotným právem. Smlouvou ze dne 24.8.2005, kterou uzavřel s L. Z. o vypořádání jejich společného jmění manželů, nemohl být prokázán vzájemný poměr osob blízkých, neboť jejich vztah nebyl v rozhodnou dobu (ke dni 18.10.2006) "osobně i citově tak intenzivní", že by újmu, kterou by utrpěl jeden z nich, druhý důvodně pociťoval jako vlastní. "Souladnost" jejich vztahu, kterou dovodil odvolací soud, byla výrazem "plnění obligatorní smlouvy k postupu v rozvodovém řízení" a nelze ho pokládat za "důkaz o tom, že by byli osobami blízkými". Přípustnost dovolání žalovaný 1) dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, za otázky zásadního právního významu považuje to, zda "zůstavitelka projevila při pořízení allografní závěti ze dne 18.10.2006 v kontextu s napadeným rozhodnutím výslovně svoji poslední vůli před dvěma současně přítomnými svědky v souladu s ustanovením §476b občanského zákoníku či nikoliv" a zda "bývalá manželka testamentárního dědice je v kontextu s napadeným rozhodnutím ve vztahu k tomuto dědici osobou blízkou či nikoliv", a navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaný 1) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného 1) proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V průběhu řízení o dědictví po Z. R., zemřelé dne 26.12.2006, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 3368/2006, byly předloženy celkem dvě allografní závěti. V první z nich označené jako "poslední vůle" ze dne 11.9.2000 zůstavitelka ustanovila svým "universálním dědicem" žalovaného 2) V. C. V pořadí druhá allografní závěť byla sepsána dne 18.10.2006, obsahuje označení "závěť" a po úvodních slovech "Já, Z. R. pořizuji po zralé úvaze tuto závěť"; zůstavitelka v ní ustanovila žalovaného 1) "dědicem svého nemovitého majetku" s tím, že se jedná o "ideální polovinu rodinného domu zapsanou na LV č. v katastrálním území Modřany, obec Praha, postaveného na pozemku č. parc. - zastavěná plocha a nádvoří, a dále ideální polovinu pozemků parc. č. - zastavěná plocha, - zahrada". Jako svědci závěti působily L. Z. a Š. P., které se na listinu podepsaly.
Dokazováním před soudy (z výpovědí svědkyň Š. P. a L. Z.) bylo zjištěno, že zůstavitelka jim sdělila, že "sepsala závěť ve prospěch P." [žalovaného 1)] a že by ji chtěla od nich podepsat; předem připravenou závěť jim přečetla a podepsala, ptala se jich, zda se závětí souhlasí, a požádala svědkyně, aby ji podepsaly. Svědkyně závěti L. Z. je bývalou (rozvedenou) manželkou žalovaného 1).
Za tohoto stavu bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné mimo jiné vyřešení právních otázek, zda zůstavitelka před svědkyněmi závěti ze dne 18.10.2006 "výslovně projevila, že listina obsahuje její poslední vůli", a za jakých podmínek mohou být bývalí (rozvedení) manželé osobami navzájem blízkými. Protože uvedené právní otázky odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 1) proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli; svědci se musí na závěť podepsat (§476b občanského zákoníku).
Závěť sepsaná podle ustanovení §476b občanského zákoníku (allografní závěť) je platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon. Vzhledem k tomu, že závěť podle ustanovení §476b občanského zákoníku zůstavitel nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal a že proto taková listina sama o sobě není - na rozdíl od holografní závěti - spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, zákon u ní požaduje (pod sankcí neplatnosti právního úkonu), aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali; povolání svědků závěti slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda se skutečně jedná o jeho poslední vůli, tedy - řečeno jinak - aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele.
Ze znění ustanovení §476b občanského zákoníku nelze důvodně dovozovat, že by zůstavitel musel před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon zde předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně a nikoliv jen konkludentně (mlčky). Požadavku ustanovení §476b občanského zákoníku odpovídá použití jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Je totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti - bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti - o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.5.2000 sp. zn. 21 Cdo 2985/99 uveřejněný pod č. 93 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2008 sp. zn. 21 Cdo 1/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.11.2010 sp. zn. 21 Cdo 1178/2009, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6.8.1999 sp. zn. 18 Co 397/98, uveřejněné pod č. 2 v časopise Ad Notam, roč, 2000]. Svědkové nemusejí obsah závěti znát. Svědkem ve smyslu ustanovení 476b občanského zákoníku může být jen taková osoba, která je touto funkcí předem pověřena a je s tímto pověřením srozuměna; není tedy tímto svědkem při pořizování závěti ten, kdo byl tomuto úkonu jen náhodně přítomen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 988/96 uveřejněné pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Ze znění ustanovení §476b občanského zákoníku nelze důvodně dovozovat ani to, že by listina obsahující závěť měla obsahovat jakýkoli popis okolností, jak se pořízení závěti uskutečnilo a co se při něm událo.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dospěl k závěru, že závěť ze dne 18.10.2006 "ve svém obsahu postrádá prohlášení zůstavitelky, že listina obsahuje její skutečnou vůli", a že svoji vůli zůstavitelka neprojevila ani před svědkyněmi závěti. S tímto závěrem nelze souhlasit.
Svědkyně závěti Š. P. a L. Z. - jak uvedeno již výše - vypověděly, že zůstavitelka je požádala, aby "podepsaly" závěť, mluvila před nimi o tom, že sestavila závěť ve prospěch žalovaného 1), závěť jim přečetla a před nimi ji podepsala a že se poté "ptala svědkyň, zda se závětí souhlasí". Z uvedeného je - jsou-li tyto výpovědi pravdivé - zřejmé, že obě závětní svědkyně byly předem srozuměny s tím, že mají plnit funkci svědka závěti zůstavitelky, a že zůstavitelka před nimi (současně přítomnými) způsobem nevzbuzujícím pochybnosti projevila, že listina, kterou posléze podepsaly, obsahuje její poslední vůli. I když zůstavitelka k projevu toho, že listina obsahuje její poslední vůli, nepoužila "formuli", muselo být při uvedeném postupu zůstavitelky nepochybné, že listina obsahuje závěť zůstavitelky a že zůstavitelka ji činí svobodně a vážně.
Svědky závěti mohou být osoby, které jsou způsobilé k právním úkonům; svědky závěti nemohou být osoby nevidomé, neslyšící, němé, ty, které neznají jazyk, ve kterém se projev vůle činí, a osoby, které mají podle závěti dědit (§476e občanského zákoníku).
Závětí povolaný, ani zákonný dědic a osoby jim blízké nemohou při pořizování závěti působit jako úřední osoby, svědci, pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé (§476f občanského zákoníku).
Osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner (v registrovaném partnerství podle zákona č. 115/2006 Sb. ve znění pozdějších předpisů); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní (§116 občanského zákoníku).
Osoby blízké jsou - jak je zřejmé z ustanovení §116 občanského zákoníku - vymezeny dvojím způsobem. Vztah osob blízkých se jednak zakládá na příbuzenství (v řadě přímé nebo mezi sourozenci), a na manželství nebo na (registrovaném) partnerství, dokud trvají, jednak jimi jsou jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, a to za předpokladu, že jejich vztahy vykazují takovou intenzitu (kvalitu), že by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.
Bývalí manželé (ti, jejichž manželství zaniklo rozvodem) mohou být - jak vyplývá z výše uvedeného - osobami blízkými, jen jestliže jsou osobami v poměru obdobném poměru rodinnému a jestliže by újmu, kterou utrpěl jeden z nich, druhý důvodně pociťoval jako újmu vlastní.
Újmu, kterou utrpí jedna osoba, pociťuje druhá osoba důvodně jako újmu vlastní nejen proto, že jsou (navzájem) v poměru rodinném nebo obdobném, ale vždy jen tehdy, je-li jejich vzájemný vztah zejména po stránce citové natolik intenzivní, že každý z nich považuje za "svoji" (osobně se ho dotýká) každou újmu, která by se přihodila tomu druhému; při splnění této podmínky mají jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném postavení osob sobě blízkých bez ohledu na to, zda žijí ve společné domácnosti. Zda o splnění této podmínky v konkrétním případě půjde či nikoliv, soud posuzuje podle okolností konkrétního případu (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.3.2010 sp. zn. 22 Cdo 2789/2008, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.6.2012 sp. zn. 30 Cdo 2836/2010 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.1.2013 sp. zn. 21 Cdo 808/2012).
Podle ustálené judikatury soudů je třeba posuzovat platnost právního úkonu k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl učiněn. Uvedené platí i v případě, zkoumá-li soud platnost allografní závěti z hlediska způsobilosti svědků této závěti; okolnost, že právní účinky závěti nastávají až dnem smrti zůstavitele, je přitom nerozhodná.
Odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že L. Z. nelze – s ohledem na to, že "vztahy žalovaného 1) a jeho bývalé manželky i po rozvodu manželství byly souladné", že "ještě v době sepisu sporné závěti (18.10.2006) byla polovina nemovitostí v jejich společném jmění" a že "se dohodli již dne 24.8.2005 na tom, že v nemovitosti zůstane bydlet L. Z., která se stává výlučným vlastníkem jejich 1/2 nemovitostí", přičemž žalovaný 1) "se ze sporné nemovitosti vystěhuje" - považovat "za osobu, která by neměla vztah k žalovanému 1), neboť se jí poměry žalovaného 1) podstatně dotýkaly" a byla "osobou zcela zainteresovanou na tom, aby id. 1/2 domu přešla v důsledku sepsané závěti na žalovaného 1)", aniž by bylo významné, že - jak uváděl žalovaný 1) - každý z nich žije "s jiným partnerem" a bydlí "na jiné adrese". I kdyby se L. Z. vskutku "podstatně dotýkaly" poměry jejího bývalého manžela [žalovaného 1)] a i kdyby byla "zcela zainteresována" na tom, aby žalovaný 1) zdědil spoluvlastnický podíl zůstavitelky na nemovitostech, měl odvolací soud - také za přihlédnutí k tomu, že mezi bývalými (rozvedenými) manžely se po rozvodu nevytváří vztahy jako mezi "cizími" osobami - vzít v úvahu, že tím ještě nebylo prokázáno, že by byli osobami ve vztahu obdobnému poměru rodinnému a že by jejich vzájemný vztah zejména po stránce citové byl v době pořízení závěti natolik intenzivní, že každý z nich považoval za "svoji" každou újmu, která by se přihodila tomu druhému; okolnosti uvažované odvolacím soudem nemohou vést k právnímu závěru, že by L. Z. a žalovaný 1) byli v době pořízení závěti ze dne 18.10.2006 osobami blízkými ve smyslu ustanovení §116 části věty za středníkem občanského zákoníku. Veden chybným právním názorem se odvolací soud nezabýval tím, zda L. Z. a žalovaný 1) opravdu žili "s jiným partnerem" na "jiné adrese", zda "z obou vztahů se narodil potomek" a dalšími okolnostmi o jejich osobních poměrech, ačkoliv byly pro právní posouzení věci významné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzením věci; Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud též rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2013
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu