ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2350.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 2350/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně Z. Z. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská č. 8/8, proti žalovaným 1) B. Z. , 2) P. Z. a 3) R. Z. , všem zastoupeným Mgr. Luďkem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Štefánikova č. 131/61, o určení rozsahu aktiv dědictví po MUDr. Z. Z., vedené u Městského v Brně pod sp. zn. 108 C 10/2013, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2015 č.j. 18 Co 220/2015-111, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. června 2015 č.j. 108 C 10/2013-103 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 5.2.2013 domáhala, aby bylo určeno, že "MUDr. Z. Z., zemřelý dne 28.2.2003, měl ke dni svého úmrtí pohledávky za žalovanou 1) ve výši 139.407,78 Kč a za zemřelou paní D. N. coby právní předchůdkyní žalovaných 2) a 3) ve výši 149.407,78 Kč". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla manželkou zemřelého MUDr. Z. Z. a že za trvání manželství naspořili finanční prostředky uložené na vkladních knížkách, které "zmizely". Během soudního řízení vedeného u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 11 C 178/2014 zjistila, že její manžel MUDr. Z. Z. zplnomocnil dne 28.2.2002 sestru žalované 1) k výběru úspor a k jejich rozdělení rovným dílem mezi žalovanou 1) a její sestru D. N. a že z tohoto důvodu byla vybrána z "vkladní knížky vedené u České spořitelny, a.s. pob. Brno-Křenová č. 12-406842*0" částka 547.631,10 Kč a z "vkladní knížky zůstavitele u Investiční a poštovní banky a.s. č. 0046794790" dne 28.2.2002 částka 10.000,-Kč. Žalobkyně má za to, že MUDr. Z. Z. učinil uvedená "darování nesvobodně v tísni a v rozporu se zákonem disponoval s prostředky ze SJM". Žalobkyně se proto ihned po tomto zjištění dovolala relativní neplatnosti právních úkonů, kterými MUDr. Z. Z. disponoval s finančními prostředky, a v tomto řízení se domáhá pouze "jedné poloviny částek", neboť "druhé" se domáhá "v jiných řízeních". Žalobkyně dále uvádí, že si D. N., matka a právní předchůdkyně žalovaných 2) a 3), půjčila dne 17.11.1993 od jejího manžela 10.000,- Kč, které dosud nevrátila, a žalobkyně se domáhá určení pohledávky v rozsahu celé dlužné částky. Řízení o dědictví po MUDr. Z. Z. bylo skončeno usnesením Okresního soudu Brno - venkov ze dne 2.11.2012 č.j. 13 D 754/2003-134, aniž by byly zahrnuty uvedené pohledávky "coby majetek po zemřelém manželu", a to jen z důvodu nesouhlasu žalovaných s tvrzením žalobkyně, že "tento majetek" byl ke dni úmrtí zůstavitele, resp. že se jedná o pohledávky tvořící aktiva dědictví.
Žalovaní namítli promlčení pohledávky ve výši 10.000,- Kč ze dne 17.11.1993 a tvrdí, že částky 149.407,78 Kč a 139.407,78 Kč přesahují částku uvedenou v soupisu majetku, který zůstal mezi účastníky v dědickém řízení sporný; současně pak vůči "rozdílu mezi žalovanou částkou a částkou zahrnutou v soupisu majetku" vznesli také námitku promlčení. Podle žalovaných není ze žaloby zřejmé, zda se žalobkyně domáhá určení aktiv dědictví z důvodu bezdůvodného obohacení nebo zda uplatňuje započtení daru na dědický podíl žalovaných anebo zda tvrdí, že "tyto prostředky tvořily SJM zůstavitele"; z důvodu nejasnosti žalobního návrhu a s ohledem na "již pravomocně skončené věci vedené u MS Brno sp. zn. 13 C 100/2006 a OS Brno - venkov sp. zn. 11 C 87/2006" vznesli žalovaní "námitku res iudicata". Žalovaný 2) má rovněž za to, že zůstavitelem darovaná částka nebyla součástí "SJM zůstavitele a žalobkyně".
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2.4.2015 č.j. 108 C 10/2013-89 určil, že "MUDr. Z. Z., zemřelý dne 28.2.2003, měl ke dni svého úmrtí pohledávky za žalovanou 1) ve výši 136.907,78 Kč a za zemřelou paní D. N., co by právní předchůdkyni žalovaných 2) a 3) ve výši 141.907,78 Kč"; v části, jíž se žalobkyně domáhala určení, že "MUDr. Z. Z., zemřelý dne 28.2.2003 , měl ke dni svého úmrtí pohledávky za žalovanou 1) ve výši 2.500 Kč a za zemřelou paní D. N., coby právní předchůdkyni žalovaných 2) a 3), ve výši 7.500 Kč" žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 35.520,- Kč k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Pokorného a že žalovaní 2) a 3) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 35.100,- Kč k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Pokorného. Soud prvního stupně neshledal "námitku res iudicata" jako důvodnou, neboť se v řízeních nejedná o skutkově totožné věci, a přihlédl k námitce promlčení vůči pohledávce ve výši 10.000,- Kč, jelikož dnem 7.11.1996 došlo k promlčení "práva na vrácení půjčky". Z výsledků dokazování soud prvního stupně dovodil, že prostředky, které zůstavitel daroval svým dcerám dne 28.2.2002, tvořily součást společného jmění žalobkyně a zůstavitele, a že se tedy jednalo ze strany zůstavitele o úkon, který není "obvyklou správou majetku náležejícího do SJM", a žalobkyně byla oprávněna dovolávat se neplatnosti takového úkonu; neudělila-li žalobkyně souhlas k tomuto úkonu a dovolala-li se neplatnosti úkonu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že "částka 273.815,54 Kč (u každé z dcer zůstavitele tedy 136.909,77 Kč) je pohledávkou, která patří do dědictví". Ohledně částky 10.000,-Kč, kterou vybrala D. N. z vkladní knížky vedené u Poštovní spořitelny, a.s., nebylo prokázáno, že by došlo k jejímu vybrání na základě plné moci ze dne 28.2.2002, a na straně D. N. proto došlo k bezdůvodnému obohacení. Soud prvního stupně proto určil, že zůstavitel měl ke dni své smrti také pohledávku za D. N. ve výši 5.000,- Kč, když žalobkyně se domáhala určení pohledávky pouze ve výši jedné poloviny vybrané částky.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně žalovaní podali dne 28.5.2015 odvolání a současně požádali o prominutí zmeškání lhůty k odvolání. Svoji žádost zdůvodnili tím, že rozsudek soudu prvního stupně byl doručen jejich zástupci advokátu Mgr. Luďku Dvořákovi dne 23.4.2015, že lhůta k odvolání uplynula dnem 8.5.2015 a že advokát Mgr. Luděk Dvořák byl v době od 6.5. do 13.5.2015 v pracovní neschopnosti.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 11.6.2015 č.j. 108 C 10/2013-103 zamítl návrh žalovaných na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání do rozsudku soudu prvního stupně a na přiznání odkladného účinku návrhu na prominutí zmeškání lhůty. Po zjištění, že zástupce žalovaných advokát Mgr. Luděk Dvořák byl ode dne 6.5. do 13.5.2015 uznán práce neschopným a že v rozhodnutí o pracovní neschopnosti "není uvedeno nic o tom, že by měl nějaký úraz, který by mu znemožňoval pohyb", dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovanými uváděný důvod není omluvitelným ve smyslu ustanovení §58 občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl doručen zástupci žalovaných dne 23.4.2015 a že advokát Mgr. Luděk Dvořák "onemocněl až dne 6.5.2015", musí podle soudu prvního stupně jít skutečnost, že "vyčkával téměř dva týdny a poté jej stihla nemoc", k tíži žalovaných, resp. jejich zástupce, který "nevyužil možnosti úkon učinit". Navíc, advokát Mgr. Luděk Dvořák má k dispozici datovou schránku, prostřednictvím které může komunikovat se soudem, a má rovněž emailovou adresu, z níž podával žádost o prominutí zmeškání lhůty, tudíž "nebyla při podání odvolání nutná jeho osobní účast".
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27.10.2015 č.j. 18 Co 220/2015-111 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že pro rozhodnutí o žádosti o prominutí zmeškání lhůty podle ustanovení §58 občanského soudního řádu je podstatné, že "omluvitelné důvody tu byly v době, kdy měla lhůta skončit, neboť účastníkovi nelze přičítat k tíži, že plánoval učinit zmeškaný úkon až poslední den lhůty", odvolací soud odmítl závěr soudu prvního stupně, podle něhož by žádost o prominutí zmeškání lhůty byla neopodstatněná již proto, že pracovní neschopnost jejich zástupce připadla až na konec lhůty k podání odvolání. Podle odvolacího soudu však "doložené zdravotní problémy účastníka (jeho zástupce) musí být objektivně takového charakteru, že účastníka ze zmeškaného úkonu zcela vyloučí". Advokát Mgr. Luděk Dvořák pokládá za "okolnost vylučující ho ze zmeškaného úkonu právě to, že byl v osmidenní pracovní neschopnosti", neuvedl však nic o tom, že by ho jeho zdravotní stav zcela vylučoval z učinění úkonu podání odvolání (byť jen "blanketního"), ať již prostřednictvím datové schránky, jinou elektronickou cestou nebo prostřednictvím zastoupení jiného advokáta. Návrhu na prominutí zmeškání lhůty proto nemohlo být vyhověno.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. I když jejich zástupce neuvedl žádné konkrétní okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by ho jeho zdravotní stav "vylučoval z učinění úkonu podání odvolání", dovozují, že předložené rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti obsahovalo potvrzení o tom, že v předmětné době byl dočasně práce neschopným, a že, "je-li něčí prací zastupování účastníků v řízení před soudem", je již potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti doloženo, že tuto práci není (po dobu pracovní neschopnosti) schopen konat. Žalovaní mají za to, že na jejich zástupce není nutno pohlížet jako na "někoho, kdo se úmyslně snaží prodlužovat jednání soudu", a že má tedy "právo na ochranu soukromí", které spočívá i v tom, že není povinen sdělovat "konkrétní diagnózu svého dočasného zdravotního vyloučení z pracovního procesu". Žalovaní navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných jako "vadné" a nepřípustné odmítl. Uvedla zejména, že v dovolání není uvedena žádná konkrétní otázka, kterou by měl dovolací soud řešit a která by zakládala přípustnost dovolání. Žalobkyně dále nesouhlasí s názorem žalovaných, že nejsou povinni sdělovat soudu "konkrétní diagnózu dočasného zdravotního vyloučení z pracovního procesu" jejich zástupce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení otázky, zda je ve smyslu ustanovení §58 odst.1 věty první o.s.ř. "omluvitelným důvodem", pro který účastník zmeškal lhůtu, dočasná pracovní neschopnost zástupce účastníka, který je advokátem. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla ve všech souvislostech v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaných je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Soud promine zmeškání lhůty (a tedy také lhůty k podání odvolání) tehdy, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší (srov. §58 odst. 1 větu první o.s.ř.). Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon (srov. §58 odst.1 věta druhá o.s.ř.).
Účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal lhůtu (on nebo jeho zástupce) "z omluvitelného důvodu". Po účastníku řízení nelze spravedlivě požadovat, aby nesl následky zmeškání lhůty, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu (jeho zástupci) zabránila provést procesní úkon včas. Tato překážka nebo jiná okolnost - má-li být důvodem k prominutí zmeškání lhůty - musí představovat "omluvitelný důvod"; příčina toho, proč účastník řízení (jeho zástupce) zmeškal lhůtu k úkonu, tedy musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci omluvit). Omluvitelným důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem (jeho zástupcem) způsobené či jinak zaviněné, jestliže je lze za dané situace považovat za omluvitelné (za důvod ospravedlňující zmeškání lhůty). Za omluvitelný důvod, pro který účastník řízení zmeškal lhůtu, je tedy třeba ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 věty první o.s.ř. považovat jak takovou překážku (událost), která účastníku řízení (jeho zástupci) objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení (jeho zástupcem) případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka řízení(jeho zástupce) - za omluvitelnou (srov. též právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.9.2015 sp. zn. 21 Cdo 30/2015, které bylo uveřejněno pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016).
V projednávané věci zmeškal lhůtu k podání odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2.4.2015 č.j. 108 C 10/2013-89 zástupce žalovaných advokát Mgr. Luděk Dvořák.
Náplní "činnosti" zástupce účastníka řízení, který je advokátem, je - jak vyplývá ze zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (ve znění pozdějších předpisů) - poskytování právních služeb. Poskytováním právních služeb se rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu, jakož i činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního právního předpisu, je-li vykonávána advokátem [srov. §1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (ve znění pozdějších předpisů)].
Dočasná pracovní neschopnost představuje právem uznanou dočasnou nemožnost výkonu pojištěné činnosti u osoby, která je pojištěná podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (ve znění pozdějších předpisů); nemocenského pojištění mohou být účastny též osoby samostatně výdělečně činné, a tedy i advokáti. Ten, kdo byl uznán dočasně práce neschopným, není po dobu trvání této překážky povinen vykonávat pojištěnou činnost, která je zdrojem jeho výdělku (příjmů); je-li účasten nemocenského pojištění, má právo na nemocenské. Byl-li tedy advokát uznán dočasně práce neschopným, znamená to (mimo jiné), že po dobu trvání dočasné pracovní neschopnosti není povinen poskytovat právní pomoc, aniž by bylo samo o sobě významné, do jaké míry nepříznivý zdravotní stav advokáta ho vyřazuje z možnosti (objektivně vzato) provést jednotlivé úkony právní pomoci.
Z uvedeného vyplývá, že nelze souhlasit s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož nelze v posuzovaném případě prominout zmeškání lhůty k odvolání, neboť tu nebyly "žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že zdravotní stav advokáta Mgr. Luďka Dvořáka ho zcela vylučoval z učinění úkonu podání odvolání". Bylo-li soudu doloženo, že advokát Mgr. Luděk Dvořák byl v době od 6.5. do 13.5.2015 v pracovní neschopnosti, a že proto nebyl v této době povinen poskytovat právní služby, bylo třeba tuto skutečnost pokládat za omluvitelný důvod pro zmeškání lhůty ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 o.s.ř., aniž by bylo významné, z jakých "konkrétních zdravotních důvodů" byl advokát Mgr. Luděk Dvořák uznán dočasně práce neschopným; není přitom významné ani to, zda advokát Mgr. Luděk Dvořák měl v době své pracovní neschopnosti přístup k datové schránce či "emailové adrese", prostřednictvím kterých byl (jinak) schopen "komunikovat se soudy".
Zmíněné závěry se samozřejmě nepoužijí tehdy, kdyby bylo zjištěno, že advokát byl uznán dočasně neschopen práce, ačkoliv to ve skutečnosti neodůvodňoval ani jeho zdravotní stav, ani jiný v zákoně stanovený důvod. V projednávané věci nic takového (dosud) nebylo zjištěno a ani tvrzeno.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. prosince 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu