ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2426.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 2426/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. b. d. K. , zastoupeného advokátem, proti žalované Č. r. - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 203/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2007 č.j. 15 Co 413/2007-41, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo žalované uloženo vyklidit byt a vyklizený ho předat žalobci. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že zemřela členka družstva E. P., která byla nájemkyní bytu, a že dědictví připadlo na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8.11.2005 sp. zn. 26 D 1021/2004 státu jako odúmrť. Protože úmrtím došlo k zániku členství E. P. v družstvu a nájemní smlouvy k družstevnímu bytu, je žalovaná povinna byt vyklidit. Stát se totiž nestal dědicem po E. P., je jen "nabyvatelem dědictví" a nemůže mít ani "práva, která zákon přiznává jen dědici"; nemůže se stát členem družstva a nájemcem družstevního bytu, i když mu v rámci odúmrti připadl členský podíl v družstvu. Žalobce dále dovozuje, že "speciální úprava sukcese chráněného nájmu bytu je vyhrazena jen na dědice", že na odúmrť se nevztahuje ustanovení §706 odst.3 občanského zákoníku a že členství v družstvu "může nabýt jen dědic a i ten jenom v tom případě, jestliže o to požádá a jen tam, kde zákon nebo stanovy družstva připouštějí, že může členství získat". Žalovaná má z důvodu odúmrti pouze právo na "vypořádací podíl ve výši účetní hodnoty členského podílu ke dni úmrti zůstavitelky", tedy ve výši 20.362,- Kč.
Žalovaná potvrdila, že dědictví po E.P., zemřelé , nabyl stát jako odúmrť. Stát podle jejího názoru vstupuje nabytím odúmrti do právního postavení zůstavitele a stává se účastníkem občanskoprávních vztahů na místě zůstavitele. Stát sice není dědicem, ale jeho postavení je v mnoha směrech obdobné, "právní vztahy, do kterých z titulu připadnutí dědictví vstupuje, je nutno posuzovat analogií k dědickému právu". Z uvedeného vyplývá, že nabytím členského podílu v bytovém družstvu na základě odúmrti (§462 občanského zákoníku) přechází analogickým užitím ustanovení §706 odst.2 občanského zákoníku členství v družstvu a nájem bytu na stát, že předmětem připadnutí dědictví státu v souvislosti s členstvím v bytovém družstvu je členský podíl zůstavitele, který se stanoví "cenou obvyklou, tj. cenou, kterou by bylo možno za převod členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout". V nabytí členství státu v bytovém družstvu nebrání ani zákon č. 219/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů); i když se stát nemůže zúčastnit na založení družstva, vstoupit do družstva nebo nabýt členství v družstvu převodem, ustanovení §30 odst.3 tohoto zákona výslovně počítá s tím, že stát může nabýt práva z členství v družstvu též na základě odúmrti, s nimiž příslušná organizační složka naloží v souladu s tímto zákonem. Žalovaná současně poukazuje na rovnost v právech a dovozuje, že je nepřípustné nahlížet na stát, který nabývá dědictví jako odúmrť, jinak než na dědice, nestanoví-li zákon jinak.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25.5.2007 č.j. 7 C 203/2006-22 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 5.550,- Kč "na účet" advokáta. Dovodil, že nájemcem bytu a členkou družstva byla E. P., která zemřela dne 27.5.2004, že podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8.11.2005 č.j. 26 D 1021/2004-44 dědictví připadlo podle §462 občanského zákoníku žalované jako odúmrť, že žalovaná na základě dědického řízení získala členský podíl v družstvu žalobce po zemřelé E. P. jako majetkové právo, ale že "její členství v družstvu vylučuje ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.". Protože se žalovaná nestala členem družstva žalobce a nájemkyní předmětného bytu, žalobce se důvodně domáhá jeho vyklizení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.12.2007 č.j. 15 Co 413/2007-41 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.600,- Kč k rukám advokáta. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že dědictví po zemřelé E. P., která byla nájemcem bytu a členem žalobce, připadlo na základě usnesení soudu žalované jako odúmrť a že do dědictví připadá mimo jiné členský podíl v družstvu žalobce k datu úmrtí v hodnotě 925.000,- Kč a bytové zařízení v bytě zůstavitelky v hodnotě 2.105,- Kč, a dovodil, že "do aktiv dědictví nepatří členství v družstvu, smrtí totiž členství fyzické osoby v družstvu zaniká a předmětem dědění jsou členská práva a povinnosti, současně zaniká i nájem bytu", a že "dědic se stane členem družstva, jen jestliže o to požádá, žalovaná však žádnou takovou žádost družstvu nedodala". Odvolací soud uzavřel, že "možnost podat žádost o členství v družstvu vylučuje ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. a že proto se žalovaná nestala (a ani nemohla stát) členem družstva žalobce a nájemkyní uvedeného bytu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že v případě úmrtí člena bytového družstva je třeba vycházet z ustanovení §706 odst.2 a §707 odst.2 občanského zákoníku, z nichž vyplývá, že "předmětem dědění po zůstaviteli je právě jeho členský podíl v družstvu a členem družstva se pak stává ten z dědiců, kterému připadl členský podíl v rámci dědického řízení". Nabytí členského podílu nelze oddělit od přechodu členských práv a povinností, včetně práva užívat byt, jinak by nebylo v dědickém řízení rozhodnuto o veškerém zůstavitelově majetku. Žalovaná dále namítá, že stát sice není z důvodu odúmrti dědicem, ale že má "v mnoha směrech obdobné postavení" jako dědic a že proto právní vztahy, do kterých z titulu připadnutí dědictví podle ustanovení §462 občanského zákona vstupuje, je nutno posuzovat analogií k dědickému právu, přičemž nabytím členského podílu v bytovém družstvu podle ustanovení §462 občanského zákoníku přechází analogickým užitím §706 odst. 2 občanského zákoníku členství v družstvu a nájem bytu na stát. Kdyby mělo být postavení státu při přechodu majetku v rámci dědického řízení zásadně odlišné od postavení dědice, znamenalo by to "nejen průlom do zásady rovnosti účastníků řízení, ale i následné znevýhodnění státu oproti dědicům nabývajícím takový majetek děděním", když "profitujícím subjektem by bylo bytové družstvo jako obchodní společnost svého druhu"; současně by došlo k "ohrožení ochrany práv" věřitelů, když by se bezdůvodně snížila výše ceny nabytého dědictví, do níž stát odpovídá za dluhy zůstavitele. Pojem "dědic" nelze podle názoru žalované vykládat "doslovně", když se jím má na mysli "nabyvatel dědictví". Žalovaná se rovněž domnívá, že připadnutím členského podílu ve družstvu žalobce v rámci dědického řízení po zůstavitelce E. P. došlo ze zákona k přechodu členství na žalovanou, a to bez ohledu na skutečnost, zda žalovaná o členství v družstvu žalobce požádala. Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku státu, rovněž nevylučuje, aby státu v rámci odúmrti (přechodu na základě zákona) připadl i členský podíl v bytovém družstvu a on se tak stal nositelem členských práv a povinností (do těchto práv po zůstavitelce na základě dědického nástupnictví vstoupil), přičemž jejichž součástí je i právo nájmu k družstevnímu bytu. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl aby dovolání žalované bylo zamítnuto, případně odmítnuto. Uvedl, že na stát, jemuž připadlo dědictví, přechází členský podíl, který měl zemřelý v družstvu, jako majetkové právo, ale nikoliv nájem bytu, který není dědictvím a nedědí se, a že stát převzetím odúmrti podle §462 občanského zákoníku nájem bytu skutečně nepřevzal. Podle žalobce nemůže žádný dědic členského podílu či členských práv a povinností zůstavitele nabýt členství v družstvu, aniž by družstvo o členství sám nepožádal. Protože tyto podmínky nebyly splněny, když stát po zůstaviteli nedědil a o nové členství v družstvu nepožádal, považoval žalobce rozhodnutí soudů obou stupňů za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní otázky, jaká práva a povinnosti přecházejí na stát, jemuž dědictví připadlo na základě odúmrti (§462 občanského zákoníku), byl-li zůstavitel (výlučným) členem bytového družstva a (výlučným) nájemcem družstevního bytu. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Členství fyzické osoby v družstvu zaniká smrtí. Dědic členských práv a povinností zůstavitele může požádat družstvo o členství. Zákon nebo stanovy mohou určit, kdy představenstvo nesmí dědicovo členství odmítnout nebo kdy se nevyžaduje souhlas představenstva s nabytím členských práv a povinností dědicem; souhlas představenstva se nevyžaduje, jestliže dědic nabyl práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu (srov. §232 odst.1 a 2 obchodního zákoníku).
Jestliže zemře nájemce družstevního bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, přechází smrtí nájemce jeho členství v družstvu a nájem bytu na toho dědice, kterému připadl členský podíl (srov. §706 odst.2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.3.2006).
Pod pojmem "členský podíl" je třeba rozumět "podíl" definovaný v ustanovení §61 odst.1 větě poslední obchodního zákoníku, tedy míru účasti člena na čistém obchodním majetku družstva, jež připadá na jeho podíl. Členský podíl má svoji kvantitativní a kvalitativní stránku či složku. Kvantitativní stránka vyjadřuje majetkový podíl člena na družstvu. Kvalitativní stránka představuje souhrn jednotlivých práv a povinností člena. Členským podílem je třeba rozumět účast člena v družstvu a z ní plynoucí práva a povinnosti. Členský podíl se oceňuje jako míra účasti člena na čistém obchodním majetku k rozhodnému okamžiku.
Úprava přechodu členství v souvislosti s úmrtím člena bytového družstva obsažená v občanském zákoníku je speciální k ustanovení §232 obchodního zákoníku, kterým se řídí otázky členství vyvolané smrtí člena v jiných (ostatních) typech družstev (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2009 sp. zn. 29 Cdo 328/2007, které bude uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyplývá z toho mimo jiné, že ten, na koho podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku přešla členská práva a povinnosti zemřelého člena bytového družstva, se stává na jeho místě členem družstva, aniž by musel požádat družstvo o členství, a že na něho bez dalšího přechází (kromě členství) též nájem družstevního bytu.
Právní úprava obsažená v ustanovení §706 odst.2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.3.2006 (nyní v §706 odst.3 občanského zákoníku) hovoří o přechodu členství v družstvu a nájmu družstevního bytu na "toho dědice, kterému připadl členský podíl". Vzniká v této souvislosti nezbytně otázka, zda členství v družstvu a nájem družstevního bytu mohou přejít v důsledku projednání dědictví na někoho jiného než na toho, kdo je zůstavitelovým dědicem.
Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (§461 odst.1 občanského zákoníku). Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§462 občanského zákoníku). Je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů; soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům (§471 odst.1 občanského zákoníku). Projednání dědictví je skončeno usnesením o dědictví, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici [§481 občanského zákoníku, §175q odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo kterým byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví [§482 občanského zákoníku, §175q odst.1 písm.c) o.s.ř.], nebo kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů dědicům, jejichž dědické právo bylo prokázáno, nedošlo-li mezi dědici k dohodě [§483 občanského zákoníku, §175q odst.1 písm.d) o.s.ř.], nebo kterým bylo potvrzeno, že dědictví, které nenabyl žádný z dědiců, připadlo státu [§462 občanského zákoníku, §175q odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo kterým byla schválena dohoda o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů [§471 odst.1 občanského zákoníku, §175p o.s.ř., §175q odst.1 písm.c) o.s.ř.]. Je-li dědictví předluženo a nedošlo-li k dohodě o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů, lze nařídit likvidaci dědictví. Likvidaci dědictví může soud nařídit také tehdy, navrhne-li ji stát za podmínek uvedených v ustanovení §472 odst.2 občanského zákoníku (§175t o.s.ř.). Nezanechal-li zůstavitel majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty, soud řízení o dědictví zastaví (§175h o.s.ř.).
Z právní úpravy dědictví dále mimo jiné vyplývá, že v něm musí být vypořádán veškerý zůstavitelův majetek, včetně majetku jen nepatrné hodnoty, který bude při zastavení dědického řízení vydán tomu, kdo se postaral o zůstavitelův pohřeb. Nastane-li za řízení o dědictví stav, že dědictví nemůže nabýt žádný z dědiců (např. proto, že zůstavitel nezanechal dědice, že dědicové jsou nezpůsobilí dědit nebo že dědicové dědictví odmítli), soud potvrdí připadnutí dědictví (jako odúmrti) státu. V případě, že dědictví je předluženo, nabývají zůstavitelův majetek jeho věřitelé, kterým byl vydán na úhradu dluhů podle soudem schválené dohody, nebo ti, kdo ho získali při provádění likvidace dědictví, anebo stát, kterému připadl proto, že se ho nepodařilo při likvidaci zpeněžit. Ukáže-li se, že zůstavitel zanechal další majetek, který se objevil až po skončení (původního) dědického řízení, provede se o něm (dodatečné) řízení o dědictví; to platí vždy, objeví-li se další, v dědickém řízení dosud nevypořádaný zůstavitelův majetek.
Odúmrtí připadá majetek státu proto, že dědictví nenabyl (nemohl nabýt) žádný dědic. Přechod majetku zůstavitele na stát odúmrtí se odlišuje od nabytí majetku, který stát získává jako dědic (na základě závětí); je-li stát dědicem, je jeho právní postavení vždy shodné s jinými osobami, které dědí majetek zůstavitele (stát v tomto případě může např. dědictví odmítnout a nese odpovědnost za zůstavitelovy dluhy), zatímco při odúmrti jsou jeho práva a povinnosti k majetku zůstavitele ovlivněny tím, že dědictví nemůže nabýt žádný dědic a že i v takovéto situaci musí být vypořádány majetek zůstavitele a jeho závazky (dluhy).
Odúmrť nepředstavuje případ, kdy by si stát "přisvojoval" zůstavitelův majetek, který nenabyl žádný dědic (obdobně jako by šlo např. o opuštěné věci). Odúmrť je tradičně považována za jednu z forem universální sukcese; vyplývá z toho především, že je třeba na ni hledět analogicky podle právní úpravy nabytí zůstavitelova majetku dědici a o odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy dluhy, ledaže zákon o tom stanoví při odúmrti něco jiného. Stát, i když není z důvodu odúmrti dědicem, má tedy, nestanoví-li zákon jinak, zásadně stejné právní postavení jako dědic.
Přechod členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu nelze omezovat jen na toho, komu bylo jako jedinému dědici potvrzeno nabytí dědictví po zůstaviteli, nebo na ty, kdo dědí po zůstaviteli ze zákona nebo ze závěti anebo z obou těchto důvodů a byla soudem schválena jejich dohoda o vypořádání dědictví, popřípadě jimž bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů. Nelze totiž přehlížet, že v takovém případě, kdyby bylo projednání dědictví skončeno jiným způsobem, by zůstal (v rozporu se zákonem) majetek zůstavitele plně nevypořádán, přičemž - jak správně upozorňuje žalovaná - by z tohoto stavu měl (mohl mít) prospěch někdo, kdo na podíl na zůstavitelově majetku nemá jakékoliv právo; názor, že tomu, kdo získal podle výsledku projednání dědictví "členský podíl", aniž by se stal (mohl stát) členem družstva, a že proto má (může mít) nárok jen na "vypořádací podíl ve výši účetní hodnoty členského podílu ke dni smrti člena družstva", nemá oporu v zákoně; zákon v žádné podobě takovéto "odbytné" za členství v družstvu neumožňuje.
Stát, jemuž připadlo dědictví jako odúmrť, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic (§472 odst.1 občanského zákoníku). Kdyby stát měl mít místo členského podílu nárok na "vypořádací podíl ve výši účetní hodnoty členského podílu ke dni smrti člena družstva", znamenalo by to ve svých důsledcích též to, že by stát při odúmrti - oproti dědění - nabyl majetek nižší hodnoty, že by se tím založil (bez opory v zákoně) odlišný poměr mezi odúmrtí nabývanými právy a v důsledku odúmrti nabývanými povinnostmi a že by tu nutně byl rozdílný rozsah (na újmu věřitelů zůstavitele) odpovědnosti státu a dědiců za zůstavitelovy dluhy.
Z uvedeného vyplývá, že při posouzení, zda došlo k přechodu zůstavitelova členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu, není na místě rozlišovat podle toho, jaký byl výsledek projednání dědictví. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že zůstavitelovo členství v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu přechází nejen na dědice, ale na každého, komu podle výsledku dědického řízení připadl členský podíl v družstvu. Vzhledem k tomu, že pro odúmrť majetku zůstavitele spočívajícího v členských právech a povinnostech v bytovém družstvu a v nájmu družstevního bytu není v zákoně obsažena zvláštní úprava a že stát má při odúmrti zásadně stejné právní postavení jako dědic, přechází i při tomto projednání dědictví členství (členská práva a povinnosti) zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu na stát.
Pro úplnost nutno dodat, že s nabytím každého majetku zůstavitele na základě odúmrti (a tedy i členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu) uvažuje též zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (srov. §13 odst.1 tohoto zákona); na tom nic nemění ani to, že stát se nemůže zúčastnit založení družstva ani do něj vstoupit nebo členství v něm nabýt převodem, neboť zde nabytí majetku pramení ze zákonem stanovené povinnosti státu převzít (jako odúmrť) veškerý zůstavitelův majetek. S tímto majetkem je příslušná organizační složka povinna naložit v souladu s tímto zákonem (srov. §30 odst.3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů).
Ve prospěch opačného závěru nelze úspěšně argumentovat ani tím, že "právo nájmu je jednoznačně vázáno na fyzickou osobu a jeho prostřednictvím uspokojuje fyzická osoba jako nájemce bytu pro svou potřebu bydlení". Takový závěr byl plně odůvodněn podle právní úpravy tzv. práva osobního užívání bytu účinné v době do 31.12.1991 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 3.1.2001 sp. zn. II ÚS 118/2000). Nájem bytu, při němž jako nájemce vystupuje právnická osoba (stát je jako účastník v občanskoprávních vztazích právnickou osobou - srov. §21 občanského zákoníku), nyní (po 1.1.1992) zákon výslovně připouští (srov. §7 zákona č. 102/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a není vyloučeno (a s ohledem na rovnost fyzických a právnických osob ani dobře nemůže být vyloučeno), aby se právnická osoba stala členem bytového družstva a nájemcem družstevního bytu. I kdyby však (snad) byly členství v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu přípustné opravdu jen u fyzických osob, není možné takový majetek vylučovat z projednání dědictví, a to ani tehdy, má-li připadnout státu jako odúmrť; uvedená skutečnost by byla způsobilá ovlivnit pouze to, jak by bylo možné - po skončení dědického řízení - s tímto majetkem naložit ve smyslu ustanovení §30 odst.3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Ostatně, kdyby členy bytového družstva a nájemci družstevních bytů opravdu mohly být jen fyzické osoby, pak by to vylučovalo stát (a všechny právnické osoby) z nabytí majetku vždy, tedy i tehdy, kdyby byli (na základě závěti) zůstavitelovými dědici.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu