ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2544.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2544/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny ve věci žalobce L. V., zastoupeného advokátem, proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 39/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. 3. 2000, č.j. 12 Co 122/99-89, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 10. 1998, č.j. 21 C 39/98-63, zamítl žalobu o určení, že „dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů z 25. 11. 1996, kterou P. K. aj. K. sjednali, že J. K. je vlastníkem ideální poloviny domu č.p. 63 v O., s pozemkem parcelní číslo 349, zastavěná plocha, oboje zapsané na LV č. 580 pro katastrální území O. - město u Katastrálního úřadu v O.“, je vůči žalobci právně neúčinná a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce má vůči P. K. (manželovi žalované) pohledávku ve výši 399.018,- Kč s příslušenstvím přiznanou „pravomocným a vykonatelným“ rozsudkem pro zmeškání vydaným Okresním soudem v Olomouci dne 20. 12. 1994, sp. zn. 21 C 147/94. Žalobce, jemuž P. K. dluh dobrovolně nezaplatil, nebyl úspěšný návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podílu na uvedených nemovitostech (Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 9. 1997, sp. zn. 43 E 118/97, výkon rozhodnutí zastavil, protože ke dni podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebyl P. K. bezpodílovým spoluvlastníkem podílu nemovitostí). Po zrušení bezpodílového spoluvlastnictví P. K. a žalované rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 1995, sp. zn. 23 C 292/95, uzavřeli manželé dne 25. 11. 1996 dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, na základě níž se žalovaná stala výlučnou vlastnicí ideální poloviny nemovitostí, a to s účinky vkladu práva k 30. 1. 1997. Z provedených důkazů, zejména z výpovědí žalované, svědka P. K. a z obsahu dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, soud prvního stupně zjistil, že žalovaná - jako osoba dlužníku žalobce ve smyslu §116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), blízká - se o podnikatelské aktivity svého manžela nezajímala, o jeho dluhu vůči žalobci se dozvěděla až v souvislosti s řízením o neúčinnosti dohody o vypořádání, tedy teprve po uzavření uvedené dohody, navíc „konečné vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dohodou ze dne 25. 11. 1996“, jehož výsledkem je „vyvážené“ rozdělení majetku, nemohlo v žalované vyvolat podezření o případném úmyslu manžela zkrátit uspokojení pohledávky žalobce tím, že ideální polovinu nemovitostí získá do výlučného vlastnictví, neboť - jak bylo prokázáno - na úhradě kupní ceny se podílela částkou 100.000,- Kč ze svých výlučných prostředků, věděla o zástavním právu váznoucím na uvedených nemovitostech a na vyrovnání podílů zaplatila P. K. 27.000,- Kč. Na tomto skutkovém základu soud prvního stupně uzavřel, že se žalované ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. podařilo prokázat (a v tomto směru důkazní břemeno unesla), že úmysl P. K. zkrátit uspokojení pohledávky žalobce nemohla v době sjednání dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví i při náležité pečlivosti poznat.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 3. 2000, č.j. 12 Co 122/99-89, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel odvolací soud, že žalovaná neprokázala, že „vyvinula náležitou pečlivost, a že přitom nemohla rozpoznat úmysl svého manžela“ zkrátit uzavřením dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví uspokojení žalobcovy pohledávky. Výpovědi žalované a svědka P. K. nemohou být - podle odvolacího soudu - „dostatečnými důkazy k vyvrácení“ předpokladu, který ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. v daném případě (tj. za situace, kdy jde o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou) presumuje; při hodnocení svědecké výpovědi P. K. je totiž nezbytné zvažovat jeho blízký vztah k žalované a skutečnost, že byl účasten úkonu, v jehož důsledku „došlo ke krácení věřitele“. Všechny další provedené důkazy svědčí naopak o tom, že žalovaná „musela být informována o situaci manžela“, což ostatně vyplynulo i z jejího vyjádření v odvolacím jednání, podle něhož jí manžel odmítl o svém podnikání informovat. Na otázku, zda dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví je schopna založit důsledky odporovatelnosti ve smyslu ustanovení §42a obč. zák., odpověděl odvolací soud kladně. Vzal přitom v úvahu, že jde o dvoustranný právní úkon, který zakládá výlučné vlastnictví jedné či druhé smluvní strany k věcem, jež by mohly být postiženy výkonem rozhodnutí; důsledkem toho, že výlučným vlastníkem věcí se stává druhý manžel, je „zkrácení věřitele domáhat se uspokojení vymahatelné pohledávky vůči dlužníkovi i z těchto věcí.“
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“). Námitkou, že odvolací soud, aniž by prováděl dokazování, dospěl - na rozdíl od soudu prvního stupně - k odlišným závěrům, vystihla dovolatelka dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. V této souvislosti uvádí, že na hodnocení důkazů, zejména výpovědí účastníků a svědků, má zásadní vliv okolnost, zda se s nimi soud seznámí přímo nebo jen zprostředkovaně ze spisu (jak to učinil odvolací soud); pouze bezprostřední provedení důkazů je podle dovolatelky zárukou jejich správného hodnocení, zejména se zřetelem na posouzení pravdivosti či věrohodnosti vypovídajících osob. Jestliže odvolací soud vycházel z toho, že o podnikatelských aktivitách P. K. - tedy i o jeho dluzích - musela být informována, nemá uvedené zjištění oporu v provedeném dokazování a je tudíž - dovozuje žalovaná - naplněn i dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. V rámci dále uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. pak zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, podle něhož dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví „je schopna být úkonem, kterým by mohlo dojít ke krácení práv věřitele.“ Jestliže se dohodou nepřevádí majetek z jednoho manžela na druhého, ale jen se upřesňují právní vztahy k jednotlivých částem společného majetku, pak - argumentuje dovolatelka - je pojmově vyloučeno, aby dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, je-li v souladu se zákonem, „mohla být anulována cestou odporovatelnosti podle ust. §42a obč. zák.“ O vyslovení neúčinnosti takové dohody lze uvažovat jen tehdy, jestliže vypořádání majetku je „asymetrické“, tedy „pokud by majetek byl vyveden z jednoho manžela na druhého tak, že by ten z manželů, který se majetku zbavil, krátil své věřitele, protože by neměli u něho na čem se hojit“. Tak tomu ovšem nebylo v projednávané věci, neboť ideální polovina nemovitostí byla „z naprosté většiny pořízena“ z odděleného majetku žalované (na koupi použila 100.000,- Kč ze svých prostředků). Ze všech uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se v písemném vyjádření ztotožnil se skutkovými i právními závěry napadeného rozhodnutí a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) rozhodnutí odvolacího soudu (§242 odst. 1, 3 o.s.ř.) a dovolání shledal opodstatněným.
S názorem dovolatelky, že dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nelze úspěšně odporovat, jestliže vypořádání společného majetku bylo provedeno v intencích tehdy platných zákonných zásad, dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, §117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2000 pod č. 26).
Zatímco ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. upravuje aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě a ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. pasivní věcnou legitimaci, podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, vymezuje ustanovení §42a odst. 2 obč. zák.; uvedené ustanovení - ve vazbě na to, kdo je druhou stranou odporovaného právního úkonu, popř. v prospěch které osoby byl odporovatelný právní úkon učiněn - rozlišuje (co do rozložení důkazního břemene) dvě skutkové podstaty. Odporovatelným je právní úkon, který dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám (břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele a ohledně toho, že tento úmysl musel být druhé straně znám, nese věřitel /žalobce/). Úmysl dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnost tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovém případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly ani při náležité pečlivosti poznat).
Z toho, jak ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. vymezuje předpoklady odporovatelnosti, vyplývá, že odporovatelným je každý právní úkon (úplatný či bezúplatný), kterým se zkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele a který dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele. Takovým právním úkonem může být - jak správně uzavřel odvolací soud - i dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jestliže po jejím uzavření, nebo po její účinnosti, týká-li se nemovitostí, nemůže věřitel dosáhnout (bez pomoci odpůrčí žaloby) uspokojení své pohledávky z majetku, který připadl manželu dlužníka. Okolnost, zda dohoda o vypořádání odpovídá zásadám, na nichž obecně bylo vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ve smyslu §149 odst. 1 a §150 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 1998, založeno, není - z pohledu předpokladů odporovatelnosti - významná. Podstatné je jen to, že věřitel má vůči dlužníku vymahatelnou pohledávku (tedy je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení (tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku). Ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky může proto dojít i za situace, kdy (bývalí) manželé při vypořádání spoluvlastnictví dohodou respektovali zákonné zásady vypořádání, ovšem konkrétní rozdělení věcí, příp. práv a závazků bylo dlužníkem úmyslně voleno tak, aby stav po vypořádání uspokojení pohledávky věřitele znemožnil nebo zcela vyloučil.
V řízení o odpůrčí žalobě - jak vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. - je žalobce povinen tvrdit a prokázat, že dlužníkův odporovaný právní úkon zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka v době, kdy právní úkony byl učiněn, věděl nebo musel vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalobce tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele, žalobcem v řízení prokázaném, věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohl poznat. Osoba dlužníkovi blízká se může ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odpůrčí žalobě ubránit, prokáže-li, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o „náležitou pečlivost.“ Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu byl v době odporovaného právního úkonu, z jejích výsledků poznala, tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 6/2001 pod č. 72).
Vady taxativně vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti) a jiné vady řízení, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), posuzuje dovolací soud z úřední povinnost (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Vady způsobující zmatečnost dovoláním napadeného rozhodnutí žalovaná v dovolání nevytýkala a z obsahu spisu se nepodávají; řízení je však postiženo „jinou“ vadou ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., jejíž existenci žalovaná rovněž v dovolání namítla.
Podle ustanovení §213 o.s.ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1/). Dokazování může opakovat nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů; dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (odstavec 2/).
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí, popřípadě přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů (§132 ve spojení s §211 o.s.ř.) spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o.s.ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR 6-7/1966 pod č. 64, rozhodnutí téhož soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR 9/1968 pod č. 92). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Jestliže tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní (§220 odst. 1 o.s.ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o.s.ř.; odvolací řízení pak trpí vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takový postup popírá i ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (srov. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, v návaznosti na čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb.).
V projednávané věci soud prvního stupně závěr, že žalovaná prokázala, že úmysl P. K. zkrátit uspokojení pohledávky žalobce nemohla v době sjednání dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví i při náležité pečlivosti poznat (§42a odst. 2 obč. zák.), dovodil nejen z obsahu vlastního právního úkonu (tedy ze způsobu a výsledku rozdělení společného majetku), ale - a to především - z výpovědí žalované a svědka P. K. a z přednesů žalované v průběhu řízení (tedy ze zjištění, podle něhož se o podnikání manžela nezajímala a o jeho dluhu vůči žalobci v době uzavření dohody nevěděla). Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí - závěr, že úmysl zkrátit věřitele mohla při vyvinutí náležité pečlivosti poznat, založil na jiném skutkovém zjištění (a to na zjištění, že žalovaná o finanční situaci svého manžela musela být v době uzavření dohody informována), když výpovědi žalované a svědka P. K. - co do věrohodnosti a pravdivosti - hodnotil jinak, než soud prvního stupně, aniž ovšem tyto důkazy opakoval (§213 odst. 2, §211, §126, §131 o.s.ř.); tím zatížil řízení vadou ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.
Protože řízení je postiženo výše uvedenou vadou, Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 věta za středníkem, odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2001
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu