ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.2559.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 2559/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. S., zastoupenému advokátem, o 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 384/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2007, č.j. 64 Co 250/2007-121, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku městského soudu se ve výroku o nákladech řízení odmítá; v dalším se dovolání žalovaného zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 2.12.2004 (změněnou se souhlasem soudu) se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by žalovanému bylo uloženo zaplatit mu 250.000,- Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení. Uvedl, že „zemřela paní J. K.“ (dále též jen „zůstavitelka“); že „zůstavitelka po sobě nezanechala manžela, měla tři děti a zanechala po sobě závěť (dědicem ze závěti je žalovaný)“; že „žalobce je vnukem zůstavitelky, přičemž jeho otec, syn zůstavitelky P. K., zemřel“; že „žalobce je proto neopomenutelným dědicem zemřelé“; že „ve věci dědictví po zůstavitelce rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 10.12.2003, č.j. 34 D 1138/2002-48, kterým mimo jiné schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle které veškeré dědictví po zemřelé nabyl žalovaný s tím, že vyplatí pozůstalému synovi zemřelé J. K. v penězích částku ve výši 250.000,- Kč“; že „žalobce, ač neopominutelný dědic zůstavitelky, nebyl účastníkem předmětného dědického řízení, neboť se mu nedařilo doručit písemnosti soudu a o smrti zůstavitelky se dozvěděl až po právní moci usnesení o dědictví po zůstavitelce“; že „jediným aktivem, které žalovaný po zůstavitelce nabyl, je členský podíl v bytovém družstvu, se kterým se pojí právo užívání družstevního bytu, proto není možné, aby žalobce po žalovaném požadoval vydání 1/6 tohoto podílu“; že „žalobce má však právo na poskytnutí peněžité náhrady ve výši 1/6 hodnoty členského podílu, snížené o odpovídající podíl na pasivech dědictví“; že „považuje za adekvátní vyčíslení peněžité náhrady za vydání svého dědického podílu částku 250.000,- Kč, jež odpovídá částce, kterou se žalovaný v rámci soudem schválené dohody o vypořádání dědictví zavázal vyplatit synovi zůstavitelky J. K., jehož neopominutelný dědický podíl je stejný jako dědický podíl žalobce“.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19.12.2006, č.j. 20 C 384/2004-88, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 225.000,- Kč „s 3 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 18.5.2005 do zaplacení“ (výrok I.); současně zamítl žalobu „v rozsahu částky 25.000,- Kč a dále v rozsahu zbývajícího úroku z prodlení“ (výrok II.); uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 na náhradě nákladů řízení 5.462,- Kč“ (výrok III.), soudní poplatek 9.000,- Kč (výrok IV.) a žalobci na náhradě nákladů řízení částku 34.057,80 Kč (výrok V.). Uvedl, že „předmětem dědictví byla práva a povinnosti zůstavitelky v bytovém družstvu, jejichž hodnota ke dni smrti zůstavitelky činila 1.350.000,- Kč“; že „žalobce se tak postupem dle ustanovení §485 odst. 1 obč.zák. důvodně domáhá na žalovaném (který předmět dědictví nabyl) vydání části dědictví v rozsahu jedné šestiny, ohledně níž není závěť zanechaná zůstavitelkou platná“; že proto „uložil žalovanému zaplatit žalobci 1/6 částky 1.350.000,- Kč, tj. 225.000,- Kč“ s „úrokem z prodlení z této částky od 18.5.2005, neboť od tohoto dne žalobce úrok z prodlení požadoval a takto byl soud ve svém rozhodování žalobou vázán“; že „není důvodná námitka promlčení práva žalobce dovolat se relativní neplatnosti závěti zůstavitelky ze dne 13.7.1999“; že „právo dovolat se relativní neplatnosti závěti (jednostranného právního úkonu) se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době plynoucí ode dne, kdy se opomenutý dědic o závěti dozvěděl“; že „žalovaný se prostřednictvím svého opatrovníka dozvěděl o závěti zůstavitelky až dne 8.8.2003, kdy bylo jeho opatrovníkovi v řízení o dědictví po zůstavitelce doručeno usnesení vydané ve smyslu §468 obč. zák.“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.11.2007, č.j. 64 Co 250/2007-121, rozhodl, že „rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku mění tak, že se zamítá žaloba ohledně částky 8.333,34 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 18.5.2005 do zaplacení“ a že „jinak se v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje“; současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci „na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů“ 77.923,- Kč, zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 soudní poplatek ve výši 2.170,- Kč a na náhradě nákladů řízení 1.320,- Kč. Dospěl k závěru, že „žalobci, coby zletilému potomku zůstavitelky se podle §479 obč. zák. musí dostat alespoň tolik, kolik činí polovina jeho dědického podílu ze zákona“; že „zákonný podíl žalobce činil jednu třetinu“; že „žalobce byl závětí opomenut, proto v rozsahu 1/6 je závěť relativně neplatná“; že „žalobce se relativní neplatnosti včas dovolal a má proto podle §485 odst. 1 obč. zák. právo na vydání 1/6 majetku, který z dědictví získal žalovaný“; že „soud prvního stupně sice v odůvodnění napadeného rozsudku správně uvedl, že je třeba vycházet z hodnoty členského podílu ke dni úmrtí zůstavitelky, nedopatřením však vycházel z částky 1.350.000,- Kč, která podle znaleckého posudku představuje hodnotu ke dni právní moci usnesení, kterým bylo skončeno dědické řízení“; že „výše úroku z prodlení se řídí již nařízením vlády č. 142/94 Sb., ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb., úrok z prodlení tak převyšuje sazbu 3 %, odvolací soud však musí respektovat skutečnost, že zamítavý výrok rozsudku soudu prvního v části příslušenství nebyl žalobcem napaden odvoláním a nabyl samostatně právní moci“; že „žalobce se mohl dovolat relativní neplatnosti sporné závěti až prvního dne poté, co byl v průběhu dědického řízení vyrozuměn vyhláškou uveřejněnou dne 31.7.2003 na úřední desce soudu o svém dědickém právu, tedy tříletá obecná promlčecí doba počala běžet až dne 1.8.2003“.
Proti „výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrzen, a proti všem výrokům o nákladech řízení“ podal žalovaný dovolání. Uvedl, že „právní otázkou, která je napadeným rozhodnutím řešena a která má podle jeho názoru zásadní právní význam, je otázka promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti závěti, konkrétně pak otázka počátku běhu promlčecí lhůty“; že „obecná promlčecí doba práva učinit právní úkon běží dle ustanovení §101 obč. zák. ode dne, v němž tento právní úkon objektivně mohl být učiněn poprvé“; že „promlčecí lhůta práva namítnout relativní neplatnost závěti běží ode dne následujícího po pořízení závěti“; že „jde totiž o obecnou promlčecí dobu, která běží objektivně“; že „proto její počátek není možno vztahovat k okamžiku, kdy se opomenutý dědic dozvěděl nebo mohl dozvědět o existenci závěti“; že „pokud tak odvolací soud činí, přiznává obecné promlčecí lhůtě subjektivní charakter“; že „marné uplynutí promlčecí lhůty totiž bylo způsobeno právě tím, že žalobce o smrti zůstavitelky nevěděl, tedy jinými slovy subjektivní nevědomostí žalobce o existenci jeho práva a možnostech jeho výkonu“; že „tyto okolnosti však na počátek a běh promlčecí lhůty nemohou mít vliv“; že „proto závěr odvolacího soudu, který odvíjí počátek běhu promlčecí lhůty od okamžiku publikace usnesení, jímž byl žalovaný vyrozuměn o svém dědickém právu, nemůže být správný“; že „promlčecí lhůta práva namítnout relativní neplatnost závěti běží ode dne následujícího po pořízení závěti“; že „právo žalobce dovolat se vůči žalovanému relativní neplatnosti předmětné závěti se promlčelo dříve, než je žalobce účinně vykonal“; že „žalovaný promlčení v řízení namítl, a proto právnímu úkonu, jímž se žalobce relativní neplatnosti závěti dovolal, nelze přiznat právní účinky a předmětná závěť je tudíž platná“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil „ve výroku, jímž se částečně potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, a ve výrocích o nákladech řízení“ a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu (vedle výroků o nákladech řízení) ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Ve vztahu k tomuto výroku není dovolání žalovaného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti předmětnému výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V předmětné věci odvolací soud posuzoval otázku běhu promlčecí doby v případě práva potomků – neopomenutelných dědiců na jejich zákonný dědický podíl (§479, §40a obč. zák.).
Tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující) a dovolatel v dovolání namítá nesprávnost jejího vyřešení odvolacím soudem, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že zůstavitelka J. K., zemřelá, byla vdova, měla tři děti (P. K., J. K. a J. Č.) a zanechala závěť sepsanou dne 13.7.1999 vlastní rukou, kterou ustanovila dědicem „svého bytu“ žalovaného. Syn zůstavitelky P. K., (otec žalobce), zůstavitelku předemřel.
Obvodní soud pro Prahu 4, po marném uplynutí lhůty stanovené jeho usnesením ze dne 25.6.2003, č.j. 34 D 1138/2002-42, k žalobci, jako k dědici zůstavitelky neznámého pobytu, nepřihlížel (§468 obč. zák.) a jako s účastníky řízení o dědictví po zůstavitelce (vedeném tímto soudem pod sp. zn. 34 D 1138/2002) – dědici zůstavitelky – jednal s J. Č., J. K. a P. S. (tj. žalovaným). Usnesením ze dne 10.12.2003, č.j. 34 D 1138/2002-48, Obvodní soud pro Prahu 4 schválil dohodu dědiců o vypořádání dědictví po zůstavitelce, podle níž „veškeré dědictví“ nabyl žalovaný s tím, že „vyplatí J. K. v penězích částku 250.000,- Kč“; současně soud konstatoval, že „pozůstalá dcera z dědictví ničeho nežádala“; usnesení nabylo právní moci dne 16.3.2004.
Soudy obou stupňů v dané věci jak výše uvedeno vycházely ze závěru, že žalobce se dovolal neplatnosti závěti zůstavitelky ve smyslu ustanovení §479 obč. zák. včas, tedy, že námitka žalovaného, že toto právo žalobce bylo promlčeno, není opodstatněná. Žalovaný v dovolání namítá nesprávnost uvedených závěrů.
Podle ustanovení §485 odst.1 obč. zák., zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice.
Podle ustanovení §485 odst. 2 obč. zák., nepravý dědic má právo, aby mu oprávněný dědic nahradil náklady, které na majetek z dědictví vynaložil; rovněž mu náležejí užitky z dědictví. Jestliže však věděl nebo mohl vědět, že oprávněným dědicem je někdo jiný, má právo jen na náhradu nutných nákladů a je povinen oprávněnému dědici kromě dědictví vydat i jeho užitky.
Podle ustanovení §486 obč. zák., kdo v dobré víře něco nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice.
Podle ustanovení §487 obč. zák. ustanovení §485 a 486 platí i tehdy, jestliže dědictví připadlo státu.
Dědictví se podle §460 obč. zák. nabývá smrtí fyzické osoby, tj. zůstavitele. K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto.
Řízení o dědictví, jehož smyslem a účelem je zjištění okruhu zůstavitelových dědiců a rozsahu aktiv a pasiv dědictví zůstavitelem zanechaného, končí usnesením o dědictví (srov. §175s odst. 1 o.s.ř.). Bez ohledu na to, jaká uplynula od smrti zůstavitele do vydání usnesení doba, se jím deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele.
Pro případ, že by soud rozhodl o dědictví ve vztahu k osobám odlišným od skutečných („oprávněných“) dědiců (potvrdil nabytí dědictví nebo schválil dohodu o vypořádání dědictví), je ustanoveními §485 až §487 obč. zák. upravena ochrana oprávněných dědiců.
I když občanský zákoník chápe dědění jako jeden ze způsobů nabývání vlastnictví (srov. §132 odst. 1 obč. zák.), neposkytuje dědicům, dokud jejich právo nebylo deklarováno rozhodnutím soudu v řízení o dědictví (srov. zejm. §481 a násl. obč. zák.; §175q o.s.ř.), stejnou ochranu jako skutečným vlastníkům (srov. §126 obč. zák.). Zásadní rozdíl spočívá především v promlčitelnosti práva oprávněných dědiců na vydání dědictví (srov. §105 obč. zák.). Promlčecí doba je v tomto případě tříletá a její počátek se pojí s právní mocí usnesení o dědictví [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.7.1998, sp. zn. 2 Cdon 1173/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 164, ročník 1998].
Nepravý dědic (tj. osoba, která podle rozhodnutí o dědictví nabyla majetek zůstavitele, ačkoliv podle dědického práva jej neměla nabýt buď vůbec nebo v takovém rozsahu, v jakém jej nabyla) je povinen vydat oprávněnému dědici majetek, který po zůstaviteli neoprávněně získal; není-li to možné, musí za majetek poskytnout peněžitou náhradu (srov. §485 odst. 1 obč. zák.).
Právo na vydání dědictví podle §485 obč. zák. však nemá ten, kdo se účastnil původního řízení o dědictví, byť by i byl zkrácen na svém dědickém právu; nápravy se totiž tato osoba, na rozdíl od v původním dědickém řízení opomenutého dědice, může domáhat cestou řádných, případně mimořádných opravných prostředků (odvolání, dovolání, žaloba na obnovu řízení, žaloba pro zmatečnost) [srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.10.1983, sp. zn. 10 Co 321/1983, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1986; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 980/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2008].
Podle §479 obč. zák. se nezletilým potomkům musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků.
Podle ustanovení §40a, věta první a druhá obč. zák., jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §479 obč. zák., považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil.
Právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti podle ustanovení §40a obč. zák., se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní vztahy vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti právního úkonu určen, neplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex tunc).
K tomu, aby nastaly účinky tzv. relativní neplatnosti, zákon - jak dovodila již ustálená judikatura soudů - nestanoví, že by se její dovolání muselo stát žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu (nároku) v řízení před soudem; postačuje tedy, aby oprávněná osoba uplatnila tzv. relativní neplatnost právního úkonu „mimosoudně“. V obou případech účinky tzv. relativní neplatnosti nastávají jen tehdy, jestliže její uplatnění došlo druhému účastníku (ostatním účastníkům) právního úkonu, popřípadě - namítá-li neplatnost právního úkonu osoba, která nebyla jeho účastníkem - všem účastníkům právního úkonu, a to okamžikem, v němž projev vůle došel poslednímu z nich [srov. např. Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství s uplatňováním ustanovení novelizovaných v roce 1982, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 1985; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.2.2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 97, ročník 2007]. Otázku tzv. relativní neplatnosti lze v občanském soudním řízení vždy řešit jako otázku předběžnou.
Právo dovolat se tzv. relativní neplatnosti - jak se podává z ustálené judikatury soudů - podléhá promlčení (srov. též Závěry k výkladu ustanovení občanského zákoníku, změněných a doplněných zákonem č. 131/1982 Sb., a k výkladu některých ustanovení notářského řádu, změněných a doplněných zákonem č. 134/1982 Sb., které byly uveřejněny ve Sborníku stanovisek, zpráv a rozhodování soudů a soudních rozhodnutí IV, vydaných v SEVT Praha 1986, na str. 424 a násl.). Promlčecí doba je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (srov. §100 odst. 1 věta první a §101 obč. zák.).
Jde-li o práva osob, které musí mít zákonného zástupce, nebo o práva proti těmto osobám, promlčení nepočne, dokud jim zástupce není ustanoven. Již započaté promlčení probíhá dále, avšak neskončí, dokud neuplyne rok po tom, kdy těmto osobám bude zákonný zástupce ustanoven nebo kdy překážka jinak pomine (srov. §113 obč. zák.).
Podle ustanovení §468 obč. zák. se k dědici neznámému nebo k dědici neznámého pobytu, který byl o svém dědickém právu vyrozuměn vyhláškou soudu a který v určené lhůtě nedal o sobě vědět, při projednání dědictví nepřihlíží. Jeho opatrovník nemůže prohlášení o odmítnutí či neodmítnutí dědictví učinit.
Vzhledem k tomu, že dědic neznámý, případně dědic neznámého pobytu, se v důsledku postupu ve smyslu ustanovení §468 obč. zák. neúčastnil původního dědického řízení („nepřihlíželo“ se k němu) a jeho opatrovník v tomto řízení nebyl oprávněn k hmotněprávním úkonům, jinak náležejícím dědici-účastníkovi dědického řízení, nepromlčí se právo tohoto dědice (je-li potomkem zůstavitele) dovolat se podle ustanovení §479 obč. zák. neplatnosti závěti zůstavitele, dokud neuplyne rok po tom, kdy se o svém v úvahu přicházejícím dědickém právu dozvěděl (srov. §113 obč. zák.). Tento závěr však – logicky – nic nemění (nemůže měnit) na již shora vysvětlené premise promlčitelnosti práva oprávněného dědice na vydání dědictví; s tříletou promlčecí dobou, jejíž počátek se pojí s právní mocí usnesení o dědictví (srov. §485 a násl. a §105 obč. zák.).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovaným uplatněných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Žalovaný napadá dovoláním rovněž výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti výrokům o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2009
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu