ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2725.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2725/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. M. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému NH – R., s.r.o. zastoupenému F. K., o 56.069,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 395/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2006 č. j. 16 Co 218/2006-59, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 2006 č. j. 26 C 395/2003-40 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 56.069,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1.3.2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval jako řidič mezinárodní kamionové dopravy. Protože jezdil služebně do zahraničí, převážně na vícedenní pracovní cesty, náležely mu – kromě mzdy – také cestovní náhrady („diety“) podle zákona č. 119/1992 Sb. „v platném znění“. Vycházeje z osobních záznamů o výkonu jednotlivých pracovních cest, které poté „přepsal na předtisk formulářů – záznam o provozu vozidla nákladní dopravy“, z nichž vyplývá termín jednotlivých pracovních cest, jejich trasa a doba trvání (tedy údaje „bezprostředně potřebné“ pro výpočet nároku na cestovní náhrady), žalobce „dospěl k závěru“, že mu žalovaný „bezdůvodně jeho nároky krátil“. Žalobce „nepopírá“, že by mu žalovaný „diety“ (stravné) vyplácel, avšak „podle jeho přesvědčení“ nikoli ve výši, na kterou žalobci vznikl nárok podle zákona. Po žalovaném proto požadoval doplatek stravného za pracovní cesty uskutečněné v letech 2000 až 2002 podle přehledu uvedeného v žalobě, obsahujícího období výkonu jednotlivých pracovních cest, místa, ve kterých byly jednotlivé pracovní cesty vykonávány, spolu s výpočtem požadovaných doplatků stravného v příslušných měnách převedených na české koruny.
Žalovaný namítal, že podle ustanovení §12 odst. 6 písm. a) zákona č. 119/1992 Sb. mohou zaměstnavatelé, kteří nejsou rozpočtovými nebo příspěvkovými organizacemi, poskytovat zaměstnancům stravné nižší, než je stanovená základní sazba stravného, nejvýše však o 25%, pokud tuto možnost sjednají v kolektivní smlouvě nebo stanoví ve vnitřním předpisu, případně sjednají v pracovní smlouvě. Žalovaný „takto přesně postupoval“, když každoročně stanovil vnitřním předpisem snížené sazby stravného při zahraničních pracovních cestách o 25%. S tímto předpisem byli všichni jeho zaměstnanci vždy na počátku příslušného roku seznámeni a znal je i žalobce, jelikož podle svého vlastního a podepsaného vyúčtování pracovních cest „účtoval pracovní cesty přesně podle sazby stravného, které stanovil žalovaný“ (tedy snížené o 25%) a ze strany žalovaného „nebylo k jeho vyúčtování připomínek“.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23.1.2006 č. j. 26 C 395/2003-40 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce „ve smyslu ust. §120 o.s.ř. neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání důvodnosti žaloby“, jestliže přes výzvu soudu podle ustanovení 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. a poučení o následcích nesplnění této výzvy nedoplnil skutková tvrzení nezbytná pro posouzení nároku a jeho výše tak, aby bylo zřejmé, do jakého státu byla cesta vykonána a jaká byla doba započetí a ukončení jízdy a překročení hranic toho kterého státu. Bez těchto „časových údajů“ (významných z hlediska ustanovení §12 odst. 1 věty první zákona č. 119/1992 Sb.) nelze podle názoru soudu prvního stupně posoudit, v jaké měně a v jaké výši nárok žalobce na stravné vznikl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.8.2006 č. j. 16 Co 218/2006-59 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházeje z ustanovení §79 odst. 1 a §101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dospěl k závěru, že žalobce sice v žalobě vymezil předmět řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, avšak že v ní nevylíčil náležitě všechny skutečnosti významné pro právní posouzení dané věci. Podle jeho názoru z „dikce“ ustanovení §2 odst. 1 a 2, §5 odst. 1, §10, §12 odst. 1 a 4 a §15 odst. 1 a 2 zákona o cestovních náhradách, „vyplývá“, že pro posouzení výše nároku na stravné jsou „právně významné“ - mimo jiné – časové údaje o nástupu zaměstnance na pracovní cestu, o návratu z ní a o přechodech jednotlivých státních hranic v průběhu pracovní cesty, a „nestačí tedy tvrdit pouze datum nástupu na pracovní cestu, místo cíle pracovní cesty a datum návratu z pracovní cesty, jak to učinil žalobce“. Soud prvního stupně proto „postupoval správně“, vyzval-li žalobce podle ustanovení §118a odst. 1 o.s.ř. k doplnění tvrzení ohledně zmíněných časových údajů, a jelikož žalobce výzvě (přes poučení o následcích jejího nesplnění) nevyhověl, soud prvního stupně „zcela správně žalobu zamítl pro neunesení břemene tvrzení“. Námitku žalobce, že mezi účastníky je shoda o tom, že částka, která byla žalobci zaplacena žalovaným před podáním žaloby představuje 75% zákonem stanovené sazby stravného, odvolací soud odmítl jako „irelevantní“, neboť – jak zdůraznil – „účastníci mohou učinit nespornými pouze skutkové okolnosti, nikoliv jejich právní hodnocení“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, není správný, a že odvolací soud svým postupem, který vedl k zamítnutí žaloby, „flagrantně porušil zásadu formální a materiální pravdy“ a také „zásadu abnegatio justiciae, tedy došlo k odmítnutí spravedlnosti“. Podle názoru dovolatele soudy obou stupňů za stavu, kdy mezi účastníky „je nesporné“, že žalobce jednotlivé cesty řádně vyúčtoval (což je nepochybné z toho, že žalovaný všechny vyúčtování zkontroloval a po shledání správnosti vyplatil žalobci takovou náhradu stravného, která odpovídá 75% zákonného nároku), „měly na základě shodných tvrzení účastníků v podstatě zjištěn skutečný stav věci“ potřebný pro posouzení předmětu řízení, jímž – jak žalobce zdůraznil - nebylo to, zda vyúčtování stravného bylo provedeno správně, nýbrž to, „zda nesporně vypočtené a žalovaným uznané částky byly o 25% kráceny oprávněně či neoprávněně“. Protože podstatou daného sporu nebylo určení výše cestovních náhrad ve vlastním slova smyslu, dovolatel „trvá“ na tom, že soudem požadované doplnění rozhodných skutečností spočívající v opakovaném uvedení veškerých údajů, které vyplývaly v době řízení z jednotlivých záznamů o provozu nákladních vozidel, které byly navrženy jako důkaz, „je skutečně nadbytečné“. Žalobce „je přesvědčen“, že žaloba jím podaná „byla nejen bez vady a projednatelná, ale byl dán k dispozici i dostatek rozhodujících skutečností, ze kterých soud mohl a měl vycházet“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil právní otázku, za jakých podmínek (předpokladů) může účastník za řízení splnit povinnost tvrzení podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (unést břemeno tvrzení), jestliže některé skutečnosti významné pro rozhodnutí věci vyplývají z listin (důkazů), které jsou účastníkům známy. Vzhledem k tomu, že uvedenou právní otázkou se dovolací soud dosud nezabýval, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §101 odst. 1 o.s.ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména
a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení,
b) plnit důkazní povinnost (§120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem,
c) dbát pokynů soudu.
Podle ustanovení §118a odst. 1 o.s.ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (§118a odst. 2 o.s.ř.).
Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení. Žalobce již ve své žalobě je povinen uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a musí k tomu uvést potřebné důkazy (§79 odst. 1 o.s.ř.). Tuto povinnost tvrzení a povinnost důkazní má žalobce i během řízení (srov. §101 odst. 1, §120 odst. 1 o.s.ř.). Zatímco v žalobě jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli – jak správně zdůrazňuje odvolací soud – vymezení předmětu řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka uložená v ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. všech skutečností významných pro rozhodnutí věci. Určení těchto skutečností závisí na právní kvalifikaci skutku soudem. Které skutečnosti jsou právně významné, je v zásadě dáno skutkovou podstatou (hypotézou) právní normy, která má být ve věci aplikována.
Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve vzájemné jednotě. Rozsah důkazní povinnosti je zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť, aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení slouží poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o.s.ř., které je soud povinen poskytnout účastníku, příp. jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. §32 odst. 3 o.s.ř.), vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o.s.ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení.
Jak bylo uvedeno již výše, rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí věci je určena skutkovou podstatou (hypotézou) hmotněprávní normy, jež má být podle úsudku soudu použita k právnímu posouzení žaloby. Hypotéza právní normy vymezuje okruh rozhodujících skutečností, které je každý z účastníků povinen tvrdit a následně prokázat. Na úplnost právně významných skutečností tvrzených v žalobě a ve vyjádření k ní je tudíž třeba usuzovat na základě předběžné právní kvalifikace skutkového děje (skutku), kterým žalobce odůvodňuje opodstatněnost svého nároku, a na základě skutkových okolností, na nichž žalovaný buduje obranu proti uplatněnému nároku.
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobce svůj požadavek na zaplacení 56.069,- Kč s úroky z prodlení odůvodnil v žalobě podané u soudu prvního stupně dne 17.12.2003 tím, že mu žalovaný, u něhož pracoval jako řidič mezinárodní kamionové dopravy, „bezdůvodně krátil“ o 25% nárok na stravné za vícedenní zahraniční pracovní cesty uskutečněné v období od prosince 2000 do února 2002 (žalobce „nepopírá“, že by mu žalovaný „diety“ vyplácel, avšak „podle jeho přesvědčení“ nikoli ve výši, na kterou žalobci vznikl nárok). Při výpočtu výše nároku žalobce vycházel „z osobních záznamů“ o výkonu jednotlivých pracovních cest, které poté „přepsal na předtisk formulářů – záznam o provozu vozidla nákladní dopravy“, v nichž jsou jednotlivé pracovní cesty „rozepsány z hlediska jejich časového trvání, míst, která v jejich průběhu navštívil, včetně přesných časových úseků příjezdu, odjezdu, čekání, bezpečnostních přestávek, naložení, složení zboží apod.“; tyto záznamy o provozu vozidla, které „po výkonu jednotlivých pracovních cest odevzdal žalovanému“, žalobce rovněž navrhl jako důkaz k prokázání svých tvrzení. Žalovaný oproti tomu ve svých písemných vyjádřeních ze dne 7.6.2004 a 4.11.2004 a u jednání před soudem prvního stupně dne 1.11.2004 namítal, že na základě vnitřního předpisu poskytoval zaměstnancům stravné při zahraničních pracovních cestách o 25 % nižší, než byla stanovená základní sazba stravného, a že žalobce „toto velmi dobře věděl“, jelikož „podle svého vlastního a podepsaného vyúčtování pracovních cest účtoval pracovní cesty přesně podle sazby stravného, které stanovil žalovaný“; ze strany žalovaného „nebylo k jeho vyúčtování připomínek“ a žalobci „bylo vše vyplaceno tak, jak si to sám vyúčtoval“.
Již ze skutkových tvrzení vylíčených v žalobě je zřejmé, že žalobce učinil předmětem řízení nárok na doplatek stravného při zahraničních pracovních cestách, které žalobce na pokyn žalovaného uskutečnil v období od prosince 2000 do února 2002. Bezpochyby se jedná o nárok, který je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době uskutečnění dotčených pracovních cest – podle zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění účinném do 31.12.2002 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů), který upravuje poskytování náhrad výdajů – mimo jiné – při pracovních cestách zaměstnancům v pracovním poměru (srov. §1 odst. 1 cit. zákona). Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že podle tohoto zákona jsou pro posouzení důvodnosti a výše nároku zaměstnance na stravné při zahraniční pracovní cestě „právně významné mimo jiné časové údaje o nástupu zaměstnance na pracovní cestu, o návratu z ní a o přechodech jednotlivých státních hranic v průběhu pracovní cesty“ (srov. §4 písm. c), §5 odst. 1, §12 odst. 1 a 4 cit. zákona). S jeho názorem, že ve vztahu k těmto skutečnostem (které žalobce uvedl v dokladech předložených při vyúčtování žalovanému a které žalovaný nezpochybňoval) žalobce nesplnil svou povinnost tvrzení, neboť je výslovně neuvedl v žalobě a neučinil tak ani v průběhu řízení po poučení soudu podle ustanovení §118a odst. 1 o.s.ř., však nelze souhlasit.
Odvolací soud nevzal náležitě v úvahu, že v posuzované věci z obsahu žaloby a z vyjádření žalovaného se podává, že mezi účastníky není sporu o tom, že žalovaný poskytl žalobci stravné „tak, jak si to sám vyúčtoval“, tedy na základě písemných dokladů potřebných k vyúčtování jednotlivých pracovních cest (§21 odst. 3 zákona č. 119/1992 Sb.), které žalobce předal žalovanému a žalovaný k nim „neměl připomínek“. Z toho je zřejmé, že rozhodné skutečnosti vyžadované ustanoveními §5 odst. 1 a §12 odst. 1 a 4 cit. zákona k vyúčtování dotčených pracovních cest uskutečněných žalobcem vyplývají z listin (záznamů o provozu vozidla), které jsou oběma účastníkům známy, a navíc žádný z účastníků tyto skutečnosti ani nezpochybňuje. Za této situace účastník ve vztahu k těmto skutečnostem splní svou povinnost tvrzení, kterou mu ukládá ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o.s.ř., již tím, že na tyto listiny poukáže a případně navrhne, aby byly provedeny jako důkaz k prokázání jeho tvrzení; není třeba, aby jednotlivé údaje z těchto listin opakoval, případně je ve svých procesních úkonech, jimiž plní povinnosti uvedené v ustanovení §101 odst. 1 o.s.ř., znovu opisoval. Jestliže tedy žalobce v projednávané věci přes opakované poučení soudu prvního stupně podle ustanovení §118a odst. 1 o.s.ř. nedoplnil vylíčení rozhodných skutečností opisem údajů z listin (záznamů o provozu vozidla), z nichž v žalobě vycházel a navrhl je jako důkaz a které byly oběma účastníkům známy, nezpůsobuje jeho nečinnost v tomto směru důvod k zamítnutí žaloby „pro neunesení břemene tvrzení“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2008
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu