ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2740.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2740/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně V. L., zastoupené advokátkou, proti žalované S. e., a.s., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 70/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2000, č.j. 22 Co 722/99-157, takto:
Dovolání žalované se zamítá.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 23.8.1996 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce rozvazuje pracovní poměr. Toto opatření odůvodnila žalovaná tím, že žalobkyně dne 14. 8. 1996 nenastoupila po ukončení pracovní neschopnosti do zaměstnání a v dopoledních hodinách oznámila, že nastupuje dovolenou, kterou neměla schválenou vedoucím; tato nepřítomnost (pozdní oznámení) byla posouzena „jejím vedoucím, vedením STE a.s. RZ K. po dohodě se ZV OSE jako neomluvená absence“. Protože se jedná o opětovné porušení pracovní kázně a za předchozí porušení jí „byla odňata výkonnostní odměna na dobu tří měsíců (písemné upozornění ze dne 6. 5. 1996), je dán důvod k výpovědi“.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby bylo určeno, že výpověď žalované ze dne 23.8.1996 podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, podle níž měl pracovní poměr žalobkyně skončit ke dni 31.10.1996 je neplatná a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni za dobu od 1.11.1996 do 30.6.1997 na náhradě ušlé mzdy 58.320,- Kč. Žalobu odůvodnila v podstatě tím, že skutečnosti uváděné jako výpovědní důvod jsou vykonstruované a nezakládají se na pravdě.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 1.9.1997, č.j. 7 C 70/97 - 44, žalobu zamítl a rozhodl, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jsou splněny všechny hmotněprávní podmínky výpovědi. Vycházel přitom z toho, že žalobkyně sice o dovolenou dne 14.8.1996 požádala, ale tato žádanka jí nebyla jejím nadřízeným odsouhlasena, a že dne 6.5.1996 byla upozorněna na možnost výpovědi při dalším méně závažném porušení pracovní kázně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem (správně usnesením) ze dne 24.2.1998, č.j. 22 Co 56/98 - 57, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že se zabýval pouze porušením pracovní kázně, ke kterému mělo dojít ze strany žalobkyně tím, že nastoupila dne 14. 8. 1996 dovolenou bez souhlasu zaměstnavatele. Nezabýval se však tím, zda žalobkyně před tímto eventuelním porušením pracovní kázně porušila již dříve nejméně dvakrát méně závažným způsobem pracovní kázeň, a to v určitých přiměřených časových souvislostech. Odvolací soud nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že bylo prokázáno, že v písemném upozornění žalovaného ze dne 6.5.1996 jsou uvedeny konkrétní případy, kdy se tak mělo stát. Protože žalobkyně v reakci na písemné upozornění ze dne 6.5.1996 tvrdila, že pracovní kázeň neporušila „nezbyde, než aby bylo prověřeno, zda se dopustila jednání v tomto upozornění uvedených a zda jsou tedy splněny hmotněprávní podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce“.
Okresní soud v Kolíně dalším rozsudkem ze dne 15.9.1998, č.j. 7 C 70/97 - 78, žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že výpovědní důvod uplatněný ve výpovědi ze dne 23. 8. 1996 není dán. Vycházel přitom z toho, že ačkoli žalobkyně o dovolenou dne 14.8.1996 požádala, nebyla jí žádanka nadřízeným odsouhlasena, že porušila kázeň též dne 15.4.1996, kdy neuposlechla příkazu nadřízeného a odmítla napsat dopisy konzumentům, že neoprávněně přepisovala pracovní výkazy bez příkazu přímého nadřízeného, a z toho, že, jestliže nesouhlasila s rozhodnutím ředitele ohledně neomluvených absencí v prosinci 1995 a v únoru 1996, mohla se u soudu domáhat žalobou, aby soud rozhodl, že její nepřítomnost v práci nebyla absencí neomluvenou.
K odvolání obou účastnic Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 12. 1998, č.j. 22 Co 616/98 - 99, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že výpověď žalovaného zaměstnavatele ze dne 23. 8. 1996 dle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, podle níž měl pracovní poměr žalobkyně skončit ke dni 31.10.1996, je neplatná a pracovní poměr žalobkyně u žalované nadále trvá, a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu ušlé mzdy za dobu od 1.11.1996 do 30.6.1997 58.320,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 11.126,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.952,- Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně. Shodně se soudem prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně porušila pracovní kázeň tím, že dne 15.4.1996 neuposlechla příkaz svého nadřízeného a odmítla provést přikázané práce (toto jednání jí bylo vytknuto dopisem ze dne 6.5.1996), a tím, že dne 14.8.1996 nastoupila na dovolenou bez prokázaného souhlasu zaměstnavatele; k naposled uvedenému porušení pracovní kázně uvedl, že i když odborová organizace neposoudila čerpání dovolené žalobkyní jako neomluvenou absenci, nástupem na dovolenou bez prokázaného souhlasu zaměstnavatele žalobkyně pracovní kázeň porušila. Oproti soudu prvního stupně však dovodil, že žalovaná neprokázala, že by žalobkyně porušila pracovní kázeň též tím, že přepisovala záznamy denních prací provedených na „OBS Z.“, případně tím, že „svoje vyhrocené osobní antipatie vůči vedoucímu OBS p. V. přenášela na pracoviště, což se negativně projevilo nejen v celém kolektivu, ale i ve vztahu k zákazníkům“, když navíc je toto porušení pracovní kázně uvedeno v dopise ze dne 6. 5. 1996 velmi obecně. Za porušení pracovní kázně odvolací soud nepovažoval ani skutečnost, že žalobkyně nastoupila dovolenou dne 22.12.1995 bez souhlasu svého přímého nadřízeného, neboť toto čerpání dovolené nebylo posouzeno žalovanou ani odborovým orgánem žalované jako neomluvená absence a údajné pochybení jí bylo vytknuto teprve dne 6.5.1996, ani skutečnost, že žalobkyně doložila pracovní neschopnost a nástup na lázeňskou léčbu dne 19.2.1996 potvrzením přímo osobnímu oddělení „RZ K.“. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně se tak dopustila nejvíce dvou porušení pracovní kázně, a i když byla na možnost výpovědi z pracovního poměru upozorněna, nebyly zcela naplněny předpoklady ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Protože žalobkyně oznámila žalovanému, že na dalším zaměstnávání trvá, žalovaná žalobkyni neumožnila pokračovat v práci a mezi účastníky nebylo sporu o výši průměrného výdělku žalobkyně v rozhodném období, uložil odvolací soud žalované, aby žalobkyni za dobu od 1. 11.1996 do 30.6.1997, kdy nepracovala a nepobírala dávky z mateřské dovolené, zaplatil náhradu mzdy.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 17.11.1999, č.j. 21 Cdo 1069/99-124, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytknul, že změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 2 o.s.ř., ačkoli ve skutečnosti dospěl k odlišnému (jinému) skutkovému zjištění než soud prvního stupně, aniž dokazování provedené před soudem prvního stupně zopakoval nebo doplnil. Dovolací soud dospěl k závěru, že skutkový závěr odvolacího soudu (o tom, že jednáním dne 22.12.1995 a 19.2.1996 žalobkyně neporušila pracovní kázeň, a že skutečnost, že překračovala svoji pravomoc a přepisovala záznamy denních prací provedených na „OBS Z.“ a že „svoje vyhrocené osobní antipatie vůči vedoucímu OBS přenášela na pracoviště, což se negativně projevilo nejen v celém kolektivu, ale i ve vztahu k zákazníkům“, nebyla prokázána) byl učiněn v rozporu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o.s.ř. a že řízení před odvolacím soudem trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 28.3.2000, č.j. 22 Co 722/99-157, připustil zpětvzetí návrhu, „pokud žalobkyně požadovala určení, že pracovní poměr u žalované trvá nadále“, rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil, dále rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď žalovaného zaměstnavatele ze dne 23. 8. 1996 dle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, podle níž měl pracovní poměr žalobkyně skončit ke dni 31. 10. 1996, je neplatná, a „v dalším“ (tj. ve výroku o náhradě mzdy a o náhradě nákladů řízení) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování (opětovným výslechem žalobkyně, svědků J. V. a M. K. a listinami vztahujícími se k výpovědi z pracovního poměru ze dne 23.8.1996 dané žalobkyni) dospěl odvolací soud při rozhodování o věci samé k závěru, že nepřítomnost žalobkyně v práci v době od 14. do 28. srpna 1996 nelze považovat za neomluvenou. Vycházel přitom z toho, že žalovaná dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru pro nepřítomnost v práci v srpnu 1996 v návaznosti na předcházející porušení pracovní kázně, že rozhodnutí o tom, že žalobkyně neomluveně zameškala práci, bylo možné s ohledem na ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. učinit jen se souhlasem příslušného odborového orgánu, že však žalovaná tento souhlas nezískala, a naopak jí bylo doporučeno, aby zvážila jiný postup. Protože se nejednalo o porušení pracovní kázně, nemohla žalovaná z tohoto důvodu dát žalobkyni platně výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce; jestliže tak žalovaná dopisem ze dne 23.8.1996 učinila, jedná se o neplatnou výpověď podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce. Ostatními (předchozími) porušeními pracovní kázně vytýkanými žalobkyni v dopise ze dne 6.5.1996 se již nezabýval. Vzhledem k tomu, že v průběhu odvolacího řízení žalovaná zpochybnila výši ušlého výdělku, odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se náhrady mzdy za dobu od 1.11.1996 do 30.6.1997 ve výši 58.320,- Kč a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15.9.1998, č.j. 7 C 70/97-78 (tak, že žalobě bylo vyhověno), podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že není správný závěr odvolacího soudu, podle něhož nepřítomnost žalobkyně v práci v době od 14. do 28. srpna 1996 nelze považovat za neomluvenou absenci proto, že rozhodnutí o neomluvené absenci v práci může zaměstnavatel učinit pouze se souhlasem příslušného odborového orgánu (§40 odst. 5 nař. vl. č. 108/1994 Sb.), který zaměstnavatel neobdržel. Podle jejího názoru k definici neomluvené absence lze dospět výkladem „jednotlivých ustanovení zákoníku práce“ (o neomluvenou absenci zaměstnance se jedná tehdy, jestliže zaměstnanec v době sjednané pracovní doby neplní svoje pracovní povinnosti a úkoly z důvodu svojí nepřítomnosti na určeném pracovišti a jestliže nepřítomnost není způsobena jeho prokázanou pracovní neschopností, existencí zákonné překážky v práci nebo čerpáním dovolené v souladu se zákoníkem práce). Jestliže podzákonná norma, jíž je v daném případě ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., umožňuje, aby odborový orgán svým jednáním (nesouhlasem) fakticky „amnestoval“ protiprávní jednání zaměstnance, odporuje smyslu, účelu a zásadám právní úpravy obsaženým v normě vyšší právní síly, kterou je zákoník práce (příkladmo zmiňuje ustanovení §7 odst. 2 - zásadu zneužití práv a zásadu rovnosti práv a povinností účastníků právních vztahů); právní předpis odporující hierarchii právních norem (právnímu řádu) by neměl být vůbec aplikován. Připomíná také, že o souhlas odborové organizace s posouzením nepřítomnosti žalobkyně požádala, odborová organizace se však k této otázce nevyjádřila. Žalovaná dále namítá, že pracovní poměr se žalobkyní rozvázala pro opakované porušení pracovní kázně, které spočívalo jednak v nastoupení na dovolenou bez souhlasu zaměstnavatele, jednak v následné dvoutýdenní nepřítomnosti žalobkyně v zaměstnání. Je přesvědčena, že porušením způsobu nástupu dovolené (bez souhlasu nadřízeného a v rozporu se zavedenou praxí) dne 14.8.1996 došlo ze strany žalobkyně k porušení pracovní kázně, a to bez ohledu na kvalifikaci její nepřítomnosti na pracovišti v době od 14.8.1996 do 28.8.1996, a že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně se dopustila více než tří méně závažných porušení pracovní kázně v odpovídající časové souvislosti, když dne 22.12.1995 nastoupila dovolenou bez souhlasu zaměstnavatele, dne 15.4.1996 neuposlechla příkaz nadřízeného (odmítla připravit korespondenci zákazníkům) a dále několikrát v průběhu měsíců ledna až dubna 1996 překračovala svoji pracovní pravomoc (přepisováním záznamů v měsíčním výkaze prací - deníku práce); písemné upozornění na porušování pracovní kázně ze dne 6.5.1996 není mimo časovou souvislost a splňuje šestiměsíční lhůtu před skončením pracovního poměru stanovenou v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen o.s.ř. (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst.1 písm.a) o.s.ř., dovolací soud přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaná dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru v srpnu 1996 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen „zák. práce“) a podle nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, ve znění do 31.12.2000 (dále jen „nařízení vlády č. 108/1994 Sb.“).
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
O soustavné méně závažné porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty za středníkem zák. práce, se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.4.1992, sp.zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994). O soustavné porušování pracovní kázně z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní kázně na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní kázně.
V posuzovaném případě žalovaná ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 23.8.1996 spatřovala důvod výpovědi po skutkové stránce v tom, že žalobkyně dne 14.8.1996 nenastoupila po ukončení pracovní neschopnosti do zaměstnání a v dopoledních hodinách oznámila, že nastupuje dovolenou, kterou neměla schválenu vedoucím, přičemž tato nepřítomnost (pozdní oznámení) byla posouzena „jejím vedoucím, vedením SZE a.s. RZ K. po dohodě se ZV OSE“ jako neomluvená absence. Uvedla dále, že důvod k výpovědi je dán proto, že se jedná o opětovné porušení pracovní kázně, a za předchozí porušení byla žalobkyni odňata výkonnostní odměna na dobu tří měsíců a bylo jí „dáno písemné upozornění ze dne 6. 5. 1996. Tuto výpověď z pracovního poměru danou žalobkyni („zaměstnankyni OBS Z. – člence OSE dle §46 odst. 1f) k 31.10.1996“) projednal výbor „ZO CSE STE a.s. RZ K.“ na svém zasedání dne 27.9.1996 se závěry, že „zdůvodnění obou případů ze 6.5., 23.8.1996 k neoprávněnému čerpání zákonné dovolané na zotavenou (nepodepsané žádanky o dovolenou a tudíž tím nepovolené = absence) není zcela prokazatelně zdůvodněno“, že „při použití §108 odst. 1 ZP by k takovému řešení nemuselo vůbec dojít“ a že „doporučuje zaměstnavateli zvážit uplatnit vzhledem na celkovou situaci na OBS Z. jinou možnost, nežli je výpověď dle §46 odst. 1f)“; výpověď byla žalobkyni doručena poštou, a to – jak sama uvedla – v měsíci srpnu 1996.
Nesprávné posouzení věci spatřuje dovolatelka mimo jiné v tom, že odvolací soud nehodnotil jako jedno (ze dvou) porušení pracovní kázně jednání žalobkyně spočívající v tom, že porušila způsob nástupu dovolené tím, že dne 14.8.1996 nastoupila dovolenou bez souhlasu nadřízeného.
S názorem dovolatelky, že porušení pracovní kázně žalobkyní, které jí bylo vytknuto ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 23.8.1996, spočívalo jednak v nastoupení na dovolenou dne 14.8.1996 bez souhlasu zaměstnavatele, jednak v následné dvoutýdenní nepřítomnosti žalobkyně v zaměstnání, a že se tedy jednalo o dvojí porušení pracovní kázně, dovolací soud nesouhlasí.
Domáhá-li se zaměstnanec žalobou podanou u soudu určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (§64 zák. práce), soud z hlediska naplnění důvodu výpovědi zkoumá, zda zaměstnavatelem vymezený důvod výpovědi z pracovního poměru zakládá některý z důvodů uvedených v zákoně a zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru. Vychází přitom ze skutkového vylíčení důvodu použitého ve výpovědi z pracovního poměru; zaměstnavatel totiž nemůže důvod výpovědi dodatečně měnit (srov. §44 odst. 2 zák. práce), a proto ani soud nemůže přihlížet k takovým okolnostem, kterými zaměstnavatel výpověď z pracovního poměru neodůvodnil. V případě výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce to znamená, že soud se může zabývat jen takovým jednáním zaměstnance, v němž zaměstnavatel podle skutkového vylíčení důvodu výpovědi spatřoval porušení pracovní kázně. I kdyby se v řízení zjistilo, že zaměstnanec porušil své povinnosti vyplývající z pracovního poměru jiným než ve výpovědi z pracovního poměru vytýkaným jednáním, nelze při rozhodování věci k takovýmto skutečnostem přihlížet, neboť nemohou založit důvodnost výpovědi z pracovního poměru.
Dovozuje-li žalovaná, že u žalobkyně šlo o dvojí porušení pracovní kázně, přehlíží, že ani nesouhlas zaměstnavatele s nástupem dovolené zaměstnancem, jestliže zaměstnanec na takovou „dovolenou“ nenastoupí a dochází do zaměstnání, ani nenastoupení zaměstnance do zaměstnání, jestliže se souhlasem zaměstnavatele čerpá dovolenou, nejsou - samy o sobě - porušením pracovní kázně. K porušení pracovní kázně dochází v takovém případě jen takovým jednáním zaměstnance, který nenastoupí do zaměstnání a nemá zároveň souhlas zaměstnavatele s nástupem dovolené (postup, že zaměstnanec požádá o udělení dovolené a jeho nadřízený, do jehož pravomoci spadá takový úkon, mu dá k čerpání dovolené souhlas, není v rozporu s ustanovením §108 odst.1 zák. práce, neboť v tomto souhlasu lze spatřovat určení nástupu dovolené - srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.1.1968 sp.zn. 8 Co 26/68, uveřejněný pod číslem 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1969).
Výše uvedené závěry promítnuty do posuzované věci s přihlédnutím k obsahu skutkového vylíčení důvodu uvedeného ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 23.8.1996 (že žalobkyně „dne 14.8.1996 nenastoupila po ukončení pracovní neschopnosti do zaměstnání a v dopoledních hodinách oznámila, že nastupuje dovolenou, kterou neměla schválenou vedoucím“, a že „tato nepřítomnost byla posouzena jejím vedoucím, vedením STE a.s. RZ K. po dohodě se ZV OSE jako neomluvená absence“) znamenají, že důvodem posuzované výpovědi byla neomluvená nepřítomnost žalobkyně v zaměstnání (po ukončení pracovní neschopnosti dne 14.8.1996), k níž došlo právě a jen v důsledku nástupu žalobkyně na dovolenou, jež jí nebyla zaměstnavatelem odsouhlasena (určena); šlo tedy jen o jedno porušení pracovní kázně.
Odvolací soud se proto správně zabýval otázkou, zda nepřítomnost žalobkyně v práci z důvodu nástupu na dovolenou, jež jí nebyla zaměstnavatelem určena (schválena), byla neomluveným zameškáním práce (neomluvenou absencí). Vycházel přitom z toho, že rozhodnutí o tom, že žalobkyně neomluveně zameškala práci bylo možné s ohledem na ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. učinit jen se souhlasem příslušného odborového orgánu, tedy, že o neomluvené zameškání práce jde jen tehdy, byl-li dodržen postup uvedený v ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.
S názorem žalované, že ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., „pokud umožňuje, aby odborový orgán svým jednáním (nesouhlasem) fakticky amnestoval protiprávní jednání zaměstnance, odporuje smyslu, účelu a zásadám právní úpravy obsaženým v normě vyšší právní síly, kterou je zákoník práce (např. §7 odst. 2 – zásadě zneužití práv, a obecně platné zásadě rovnosti práv a povinností účastníků právních vztahů)“, a že takový právní předpis odporující hierarchii právních norem (právnímu řádu) by neměl být vůbec aplikován, dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. o tom, zda jde o neomluvené zameškání práce, rozhoduje zaměstnavatel v dohodě s příslušným odborovým orgánem.
Podle článku 78 věty první Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) - dále jen „Ústava ČR“ - k provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna vydávat nařízení.
Podle článku 95 odst. 1 Ústavy ČR soudce je při rozhodování vázán zákonem; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem.
Z citovaných ustanovení Ústavy ČR vyplývá jednak to, že vláda může vydávat nařízení k provedení zákona z vlastního podnětu nebo i bez zákonného zmocnění (je k tomu zmocněna přímo ústavou), vždy však jen v mezích zákona, který provádí, jež jsou buď vymezeny výslovně, nebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona, jednak to, že soud je oprávněn k tomu, aby v případě, že zjistí rozpor mezi podzákonným předpisem a zákonem, k takovému podzákonnému ustanovení nepřihlížel [na rozdíl od situace, kdy zjistí rozpor mezi zákonem a ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, neboť v takovém případě předloží věc Ústavnímu soudu - článek 95 odst. 2 Ústavy ČR, §109 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]; zároveň z článku 95 odst. 1 Ústavy ČR vyplývá, že soulad podzákonného předpisu se zákonem musí soud, má-li být takový předpis aplikován, posoudit vždy. To, že se soud zabývá souladem používaného předpisu podzákonného se zákonem (případně souladu používaného zákona s ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem), nemusí vždy výslovně vyjádřit v odůvodnění svého rozhodnutí. Nezjistí-li soud žádný rozpor, není třeba, aby v odůvodnění rozhodnutí vysvětloval, že jiný právní předpis je v souladu se zákonem (nepředkládá spis Ústavnímu soudu s tím, že používané právní předpisy jsou v souladu s ústavním zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem). Skutečnost, že je aplikován přímo podzákonný předpis, svědčí o tom, že rozpor mezi podzákonným předpisem a zákonem (případně rozpor mezi zákonem a ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem), zjištěn nebyl.
Při zkoumání souladu podzákonného předpisu se zákonem lze posuzovat jen to, zda právní úprava obsažená v podzákonném předpise nepřesahuje limity zákonem stanovené. Teprve tehdy, kdyby podzákonná úprava přesahovala rámec stanovený zákonem, byla by v rozporu se zákonem a soud by z tohoto zjištění musel vyvodit závěry (že takové ustanovení nemůže použít). O rozpor mezi zákonem a podzákonným předpisem se však nemůže jednat tehdy, pohybuje-li se podzákonná úprava v rámci limitů stanovených zákonem.
Podle ustanovení §107 odst. 2 zák. práce vláda stanoví nařízením podmínky a rozsah krácení dovolené za neodpracovanou dobu.
Nařízení vlády č. 108/1994 Sb, které nabylo účinnosti dne 1.6.1994, bylo vydáno vládou České republiky k provedení obecně závazného předpisu, tj. zákoníku práce (a některých dalších zákonů); vláda je oprávněna vydat právní předpis, který upravuje podrobnosti k provedení zákoníku práce, v případech a v rozsahu, kdy je k tomu zákonem výslovně zmocněna, nebo i bez tohoto zmocnění, vždy však ale pouze v rámci zákona (srov. článek 78 větu první Ústavy ČR). Nařízení vlády č. 108/1994 Sb. v ustanovení §40 odst. 1 až 4 stanoví pravidla pro řešení situace, kdy zaměstnanec nepracuje, ale tato doba se posuzuje jako výkon práce (je omluvenou nepřítomností v práci), a v ustanovení §40 odst. 5 pouze konkretizuje (blíže určuje) součinnost zaměstnavatele a příslušného odborového orgánu a způsob této součinnosti při posuzování povahy nepřítomnosti zaměstnance v práci v jednotlivých případech.
Z uvedeného vyplývá, že ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. limit (meze) zmocnění stanovený zákonem (srov. §107 odst. 2 zák. práce) nepřesahuje; o tom ostatně není v soudní praxi pochyb (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.12.1994, sp.zn. 6 Cdo 131/93, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6/1996, str. 280, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.2.1998, sp.zn. 2 Cdon 1535/97, uveřejněný v časopise Soudním judikatura číslo 9, ročník 1998, pod pořadovým číslem 69).
Námitka dovolatelky že „ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. odporuje smyslu, účelu a zásadám právní úpravy obsaženým v normě vyšší právní síly, kterou je zákoník práce“, není proto důvodná.
Odvolací soud v projednávané věci při aplikaci ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. z výše uvedených závěrů vycházel. Ani dovolací soud rozpor mezi podzákonným předpisem, kterým je v posuzovaném případě nařízení vlády č. 108/1994 Sb. (jeho ustanovení §40 odst. 5), a zákoníkem práce neshledal.
Jednou z povinností zaměstnance vyplývajících z pracovního poměru je povinnost ode dne, kdy vznikl pracovní poměr, podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době. Neplnění této povinnosti, která je esenciální součástí pracovněprávního závazkového vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, představuje současně porušení povinnosti zaměstnance dodržovat pracovní kázeň [srov. §35 odst. 1 písm. b), §73 zák. práce]. Uvedený nepříznivý následek spojený s nepřítomností zaměstnance v práci v pracovní době nenastane pouze tehdy, jestliže je zameškání práce důsledkem určitých právem uznaných skutečností, které během trvání pracovního poměru zaměstnanci brání nebo mu ztěžují plnění pracovních povinností z pracovního poměru (srov. ustanovení §127 zák. práce, které stanoví, kdy je nepřítomnost v práci třeba považovat za omluvenou).
Zákoník práce ani jiné právní předpisy pojem „neomluvené absence“ výslovně nedefinují. S dovolatelkou lze souhlasit, že k závěru o tom, zda jde o neomluvenou absenci lze dospět výkladem „jednotlivých ustanovení zákoníku práce“, a za správný lze považovat i její názor, že o neomluvenou absenci zaměstnance se jedná tehdy, jestliže zaměstnanec v době sjednané pracovní doby neplní svoje pracovní povinnosti a úkoly z důvodu svojí nepřítomnosti na určeném pracovišti a jestliže nepřítomnost není způsobena jeho prokázanou pracovní neschopností, existencí zákonné překážky v práci nebo čerpáním dovolené v souladu se zákoníkem práce. Platí také, že nenastoupí-li zaměstnanec do práce, rozhodne o tom, že zda jde o omluvenou či o neomluvenou nepřítomnost v práci zaměstnavatel.
Z ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., však vyplývá, že rozhodnutí o tom, že zaměstnanec neomluveně zameškal práci, může zaměstnavatel učinit jen „v dohodě“ s příslušným odborovým orgánem. Neomluveným zameškáním práce je proto nepřítomnost zaměstnance v práci jen tehdy, jestliže ji zaměstnavatel kvalifikoval jako neomluvenou a jestliže s jeho stanoviskem vyslovil příslušný odborový orgán souhlas; uvedené platí nejen pro účely krácení dovolené podle ustanovení §107 odst. 2 zák. práce a §11 odst. 2 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., ale - jak je zřejmé ze znění citovaného ustanovení - pro všechny případy, v nichž jde mezi účastníky pracovněprávního vztahu o to, zda nepřítomnost zaměstnance v práci je neomluveným či omluveným zameškáním práce. Slova “rozhoduje v dohodě” zde nevyjadřují smluvní charakter zkoumání důvodů nepřítomnosti zaměstnance v práci, ale součinnost zaměstnavatele a příslušného odborového orgánu a způsob této součinnosti při posuzování povahy nepřítomnosti zaměstnance v práci v jednotlivých případech (zda šlo nebo nešlo o neomluvené zameškání práce). Nedojde-li v tomto směru k „dohodě“ mezi zaměstnavatelem a příslušným odborovým orgánem, nelze nepřítomnost zaměstnance v práci považovat za neomluvené zameškání práce; to neplatí pouze tehdy, jestliže u zaměstnavatele nepůsobí žádná odborová organizace. V nepřítomnosti zaměstnance v práci, která nebyla postupem uvedeným v ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. označena za neomluvenou, nelze spatřovat ani porušení pracovní kázně zaměstnancem.
Uvádí-li dovolatelka v dovolání, že uvedené ustanovení nařízení vlády č. 108/1994 Sb. „odporuje zásadě zneužití práv vyjádřené v ustanovení §7 odst. 2 zák. práce a zásadě rovnosti práv účastníků právních vztahů“, není ani tato její námitka důvodná.
Podle ustanovení §7 odst. 2 zák. práce nikdo nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z pracovního poměru zneužít na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu.
Otázkou výkladu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce, tedy otázkou, v čem lze spatřovat postup, který je v rozporu s ustanovením §7 odst. 2 zák. práce, a jaké důsledky má pro vzájemné právní vztahy účastníků pracovního poměru, se již dovolací soud zabýval a dospěl k závěru, že za zneužití práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku právního vztahu újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2000, sp.zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2000, pod pořadovým číslem 126).
V posuzovaném případě však žalovaná nenamítá, že by žalobkyně jakkoli „úmyslně zneužila svých práv“ plynoucích z ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. na újmu zaměstnavatele. Jestliže žalovaná - jak sama v dovolání připomíná - „o souhlas odborové organizace s posouzením nepřítomnosti žalobkyně požádala, odborová organizace se však k posouzení nepřítomnosti žalobkyně nevyjádřila“, tedy souhlas neudělila, nelze danou situaci hodnotit tak, že by žalovaná při rozvazování pracovního poměru s žalobkyní byla aplikací ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. nějakým způsobem poškozena. Případná nesprávná představa žalované o obsahu platné právní úpravy ještě sama o sobě neumožňuje učinit závěr o zneužití práva ve smyslu §7 odst. 2 zák. práce.
Rozhodnutí zaměstnavatele (přijaté v dohodě s příslušným odborovým orgánem) o tom, že nepřítomnost zaměstnance v práci je neomluveným zameškáním práce, nepředstavuje takové opatření, kterým by byl soud vázán. Je proto v pravomoci soudu posoudit správnost závěru zaměstnavatele o neomluveném zameškání práce konkrétním zaměstnancem, a to jak na základě žaloby o určení této mezi účastníky sporné skutečnosti, tak i jako předběžnou otázku v řízení o jiném nároku. Při posouzení, zda zaměstnavatel učinil své rozhodnutí v dohodě s příslušným odborovým orgánem ve smyslu ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., soud proto zkoumá, zda a jaké stanovisko zaujal příslušný odborový orgán jakožto kolektivní orgán k rozhodnutí zaměstnavatele o tom, že nepřítomnost zaměstnance je neomluvenou absencí (že jde o neomluvené zameškání práce).
Dovodil-li tedy odvolací soud poté, co se rozsahem jednání a závěry odborového orgánu přijatými na schůzi dne 27.9.1996 z hlediska posouzení podmínek stanovených pro součinnost zaměstnavatele a příslušného odborového orgánu při posuzování povahy nepřítomnosti žalobkyně v práci ve smyslu ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. ve svém rozsudku zabýval, že „žalovaná tento souhlas nezískala“, a proto „nepřítomnost žalobkyně v práci v době od 14. do 28. srpna 1996 nelze považovat za neomluvenou“, je jeho závěr správný.
Ani k námitkám dovolatelky, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně se dopustila více než tří méně závažných porušení pracovní kázně v odpovídající časové souvislosti, když (před dáním výpovědi z pracovního poměru ze dne 23.8.1996) dne 22.12.1995 nastoupila dovolanou bez souhlasu zaměstnavatele, dne 15.4.1996 neuposlechla příkaz nadřízeného (odmítla připravit korespondenci zákazníkům) a dále několikrát v průběhu měsíců ledna až dubna 1996 překračovala svoji pracovní pravomoc (přepisováním záznamů v měsíčním výkaze prací - deníku práce), a že „písemné upozornění na porušování pracovní kázně ze dne 6.5.1996 není mimo časovou souvislost a splňuje šestiměsíční lhůtu před skončením pracovního poměru stanovenou v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce“, nemohl dovolací soud přihlédnout.
Uvedená porušení pracovní kázně by mohla být soudem přezkoumána a k nim přihlédnuto jen tehdy, dospěl-li by odvolací soud k závěru, že jednání žalobkyně (spočívající v neomluvené nepřítomnosti žalobkyně v zaměstnání po ukončení pracovní neschopnosti dne 14.8.1996, k níž došlo v důsledku nástupu žalobkyně na dovolenou, jež jí nebyla zaměstnavatelem odsouhlasena), jako důvod výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, je porušením pracovní kázně. Vzhledem k tomu, že odvolací soud jednání žalobkyně, jehož se dopustila poté, co byla upozorněna podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty za středníkem zák. práce na možnost výpovědi, jako porušení pracovní kázně neposoudil (a tento jeho závěr shledal správným i dovolací soud) , nemohl se již zabývat jednotlivými předchozími porušeními pracovní kázně žalobkyní, která jí byla vytknuta v dopise ze dne 6.5.1996. Jestliže se totiž zaměstnanec nedopustil porušení pracovní kázně znovu poté, co byl písemně upozorněn na možnost výpovědi, pak ani skutečnost, že by bylo zjištěno porušení pracovní kázně před takovým upozorněním, nemůže nic změnit na tom, že zde důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty za středníkem zák. práce není dán.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst.1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2001
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu