ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.2854.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 2854/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. S. , zastoupeného Českomoravskou konfederací odborových svazů se sídlem v Praze 3 - Žižkově, nám. Winstona Churchilla č. 2, proti žalovanému Povodí Labe, státnímu podniku se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého č. 951, IČO 70890005, zastoupenému JUDr. Štěpánem Maškem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského č. 21a, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 1/97 a 11 C 155/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. května 2011 č. j. 29 Co 529/2010-396, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 8.10.1996 žalovaný (jeho právní předchůdce Povodí Labe, a.s. se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého č. 951, IČO 60109076) sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr z důvodu opětovného porušování pracovní kázně a "neplnění povinností vedoucího pracovníka". Naplnění tohoto výpovědního důvodu spatřoval v tom, že žalobce ve funkci hrázného "vytváří nepřijatelné pracovní podmínky pro své podřízené", takže "se nedaří trvale obsadit funkci pomocného hrázného nutnou pro bezpečné spravování vodního díla", a že toto "porušování §72 a 73 zákoníku práce" navazuje na "dříve činěné pracovně právní akty" ("předčasné opuštění pracoviště bez souhlasu nadřízeného - dopis zn. 43/10-3950/96 ze dne 16.8.1996 a zneužití fondu pracovní doby a prostředků organizace k práci pro sebe - dopis zn. 43/10-4343 ze dne 12.9.1996").
Dalším dopisem ze dne 15.10.1996 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr, neboť na funkci "vedoucího hrázného VD Harcov" nesplňuje předpoklad stanovený kvalifikačním katalogem - úplné střední vzdělání.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že obě uvedené výpovědi z pracovního poměru jsou neplatné a aby mu byl žalovaný povinen zaplatit "ušlou mzdu". Žaloby odůvodnil tím, že se vytýkaných porušení pracovní kázně nedopouštěl a že žalovaný ho roce 1992 zařadil do funkce "vedoucí hrázný", i když mu byla za dlouhá léta pracovního poměru dobře známa kvalifikace žalobce. Za "zásadní právní vadu" obou výpovědí považoval skutečnost, že žalovaný, který věděl, že žalobce je členem odborového orgánu, nepožádal tento odborový orgán o jeho předchozí souhlas k oběma výpovědím.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou - poté, co obě věci spojil ke společnému řízení - rozsudkem ze dne 26.6.1997 č.j. 11 C 1/97-35 obě žaloby zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 21.729,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že "výpověď daná žalobci žalovaným dne 8.10.1996 je důvodná" a že "bylo prokázáno, že žalobce v době, kdy mu byla dána výpověď ze dne 15.10.1996, nedosahoval požadované kvalifikace, a důvod k výpovědi zde tedy byl dán". K námitce, že žalovaný nesplnil povinnost požádat ve smyslu ustanovení §59 odst. 2 zákoníku práce příslušný odborový orgán o předchozí souhlas s výpovědí, soud prvního stupně nepřihlédl, neboť podle jeho názoru "žalobce dostatečně neprokázal, že je skutečně členem odborového orgánu - závodního výboru základní odborové organizace".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30.1.1998 č.j. 29 Co 750/97-71 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobám na určení, že výpověď žalovaného daná žalobci dne 8.10.1996 a výpověď daná dne 15.10.1996 jsou neplatné, a rozhodl, že ve výroku o náhradě mzdy a o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce byl v roce 1994 řádně zvolen do závodního výboru odborové organizace a že členem tohoto výboru byl i v době, kdy mu byly doručeny obě výpovědi žalovaného z pracovního poměru. Protože si žalovaný nevyžádal podle ustanovení §59 odst. 2 zákoníku práce předchozí souhlas příslušného odborového orgánu, odvolací soud uzavřel, že obě výpovědi jsou neplatné.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12.8.1999 č.j. 21 Cdo 1375/98-86 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil názor, že při posouzení, zda zaměstnanec byl členem příslušného odborového orgánu, který je oprávněn spolurozhodovat se zaměstnavatelem (§59 odst. 2 zákoníku práce), soudu nepřísluší řešit jako otázku předběžnou platnost volby (její průběh a výsledek) zaměstnance do tohoto orgánu; soud vychází ze stanoviska, které po uskutečněných volbách k jejich průběhu a výsledku zaujal k tomu příslušný orgán odborové organizace. Pro danou věc proto není podstatné, jak byly po skutkové stránce volby organizovány a kolik hlasovacích lístků bylo odevzdáno ve prospěch žalobce, ale skutečnost, zda volbu uznala a její výsledek akceptovala jako nejvyšší orgán základní organizace členská schůze (konference).
Okresní soud v Jablonci nad Nisou poté rozsudkem ze dne 10.2.2000 č.j. 11 C 1/97-164 nepřipustil změnu (rozšíření) žaloby v části o náhradu mzdy, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědí z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 a ze dne 15.10.1996 a zaplacení "ušlé mzdy", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 42.655,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Jasné a "České republice na účet Okresního soudu v Jablonci nad Nisou" soudní poplatek ve výši 3.376,- Kč. Z výsledků doplněného dokazování dovodil, že žalobce v době, kdy mu byly dány předmětné výpovědi, nebyl členem závodního výboru odborové organizace a ani jeho funkční období v takovém orgánu neskončilo v období jednoho roku před podáním těchto výpovědí. Jelikož žalovaný za tohoto stavu neměl povinnost požádat příslušný odborový orgán o předchozí souhlas ve smyslu ustanovení §59 odst. 2 zákoníku práce, dospěl soud prvního stupně k závěru, že obě výpovědi jsou platné ("se skutkovým základem výpovědních důvodů se soud vypořádal již v předchozím řízení") a že žalobci proto nepřísluší ani požadovaná náhrady mzdy podle ustanovení §61 zákoníku práce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 21.9.2000 č.j. 29 Co 255/2000-193 zrušil rozsudek soudu prvního stupně "ve výrocích zamítajících žalobu o neplatnost výpovědí z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 a ze dne 15.10.1996, a o náhradu ušlé mzdy, a ve výroku o nákladech řízení" a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že pouze stručně odkázal na zhodnocení naplnění výpovědních důvodů provedené v předchozím řízení a že se zatím "jeví jako předčasný" jeho závěr o tom, že žalobce v době dání výpovědí nebyl členem závodního výboru příslušného odborového orgánu, neboť dosud nebyly vyčerpány všechny důkazní prostředky navržené žalobcem k objasnění této "stěžejní otázky". Soudu prvního stupně uložil, aby v tomto směru doplnil dokazování.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou nato rozsudkem ze dne 7.11.2001 č.j. 11 C 1/97-226 žalobu o neplatnost výpovědí z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 a ze dne 15.10.1996 a o náhradu "ušlé mzdy" zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 61.978,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Jasné. Po doplnění řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že byl naplněn jak výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce (bylo prokázáno, že se žalobce dopustil vytčeného porušování pracovní kázně a že byl dvakrát písemně upozorněn na možnost dání výpovědi), tak výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce, neboť žalobce nedosahoval požadované kvalifikace pro výkon sjednané práce. Protože z provedeného dokazování vyplynulo, že "se nekonala žádná členská schůze ani konference základní organizace odborového svazu, která by zaujala stanovisko k průběhu a výsledku korespondenční volby žalobce do závodního výboru", a že "na žalobce tedy nelze pohlížet jako na člena vyššího odborového orgánu, u něhož by žalovaný měl povinnost požádat příslušný odborový orgán o předchozí souhlas k výpovědím", dovodil, že obě výpovědi byly dány žalobci platně a že opodstatněným není ani uplatněný nárok na náhradu mzdy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27.6.2002 č.j. 29 Co 221/2002-242 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne 8.10.1996 je neplatná; ve výroku týkajícím se výpovědi ze dne 15.10.1996, ve výroku o náhradě "ušlé mzdy" a ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně v tom, že žalobce neprokázal, že by byl platně zvolen za člena výboru základní organizace odborového svazu, a že tedy žalovaný nemusel žádat příslušný odborový orgán o předchozí souhlas k předmětným výpovědím (§59 odst. 2 zákoníku práce). Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 je neplatná "pro nedostatek formálních náležitostí", neboť neobsahuje řádné vymezení (konkretizaci) výpovědního důvodu, jak to vyžaduje ustanovení §44 zákoníku práce (tj. tak, aby bylo možno zjistit, zda žalobce porušil opětovně pracovní kázeň, či nikoliv), a že žalovaný nedodržel dvouměsíční lhůtu uvedenou v ustanovení §46 odst. 3 zákoníku práce, neboť podle názoru odvolacího soudu "nepochybně již v červnu 1996 uznal, že žalobce se dopustil jednání, jež by mohlo též zakládat důvod k použití výpovědního důvodu podle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce". Zrušovací výrok odvolací soud odůvodnil tím, že závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobce nesplňuje kvalifikační předpoklady, "nejsou podloženy konkrétním obecně závazným právním předpisem", a že tedy posouzení platnosti výpovědi dané žalobci dne 15.10.1996 podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce a důvodnosti uplatněného nároku na náhradu mzdy závisí na dalším dokazování, "jež se vymyká možnostem odvolacího soudu".
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 13.4.2004 č.j. 21 Cdo 1411/2003-269 zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byla určena neplatnost výpovědi ze dne 8.10.1999, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vytknul odvolacímu soudu, že na nesplnění požadavků vyplývajících z ustanovení §44 odst. 2 zákoníku práce (konkretizaci důvodu výpovědi uvedeného v bodu 1. výpovědi) usuzoval jen z obsahu samotné písemné výpovědi z pracovního poměru ze dne 8.10.1996, aniž by se pokusil neurčitost písemného projevu vůle žalovaného odstranit jeho výkladem, a nepřihlédl v tomto směru ani k výsledkům dokazování provedeného před soudem prvního stupně, popřípadě k tomu, co vyšlo za řízení najevo; proto jeho závěr o neplatnosti výpovědi ze dne 8.10.1996 dané žalobci podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) část věty za středníkem zákoníku práce z důvodu nedostatečné konkretizace výpovědního důvodu zatím nemůže obstát a zároveň není možné učinit spolehlivý závěr ani o tom, zda žalovaný dodržel dvouměsíční lhůtu podle ustanovení §46 odst. 3 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že se v posuzované věci soudy obou stupňů po celou dobu řízení zaměřovaly výlučně na posouzení otázky, zda výpověď z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 je postižena neplatností podle ustanovení §59 odst. 2 zákoníku práce, a okolností, zda je výpověď dostatečně konkrétní ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákoníku práce, se začal zabývat poprvé teprve odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku, měl odvolací soud podle názoru dovolacího soudu pro tento případ poskytnout žalovanému (jeho zástupkyni) ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 o.s.ř. potřebná poučení o jeho povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní; jestliže tak neučinil, zatížil tím řízení navíc vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci poté rozsudkem ze dne 20.5.2005 č.j. 29 Co 438/2004-302 opětovně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne 8.10.1996 je neplatná. Odvolací soud - vázán právním názorem dovolacího soudu - po doplnění řízení dospěl k závěru, že z okolností, za nichž žalovaný rozvazovací projev učinil, "bylo mezi účastníky zřejmé, proč výpověď z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 byla dána". Z výsledků doplněného dokazování "vyšlo najevo", že "vytváření nepřijatelných pracovních podmínek" (jako jeden z důvodů výpovědi ze dne 8.10.1996) "muselo směřovat" k jedinému podřízenému zaměstnanci žalobce, a to k pomocnému hráznému F. K., jehož vztahy se žalobcem "nebyly dobré". I když z provedených důkazů vyplynulo, že "konfliktní vztahy na pracovišti měl žalobce i předtím" (vůči M. Š.) a že někteří zaměstnanci (S. a H.) nabídku práce na pracovišti žalobce "odmítli s tím, že spolupráce se žalobcem není možná", přesto tyto skutečnosti podle názoru odvolacího soudu "neopravňují k tomu, aby bylo možno dovodit závěr, že žalobce tím, že nevytvářel příznivé pracovní podmínky na pracovišti, porušoval pracovní kázeň"; jde spíše o otázku související s posouzením, zda žalobce pro své povahové vlastnosti byl vhodným zaměstnancem pro výkon sjednané práce, tedy zda splňoval požadavky kladené na funkci vedoucího hrázného, "a to z pohledu jeho organizačních schopností či schopnosti řádné komunikace se spoluzaměstnanci", tak však důvod výpovědi ze dne 8.10.1996 "nevyzněl". Ohledně předčasného opuštění pracoviště bez souhlasu nadřízeného, vytčeného žalobci v bodu 2. výpovědi ze dne 8.10.1996, odvolací soud zdůraznil, že vyjma zjištěné nepřítomnosti žalobce na pracovišti dne 1.8.1996 "z provedeného dokazování vyplynulo, že k opětovnému porušení pracovní kázně nedodržením pracovní doby až do dání výpovědi dne 8.10.1996 ze strany žalobce nedošlo". V posledním skutku vytčeném žalobci ve výpovědi ze dne 8.10.1996, spočívajícím v neoprávněném pokácení 4 ks dřevin, odvolací soud s ohledem na "výsledky dokazování" spatřoval "toliko nedbalostní, nikoli úmyslné jednání", neboť podle jeho názoru žalobce jednal na základě "nekonkrétního" pokynu svého nadřízeného L. V. "a v podstatě tak zůstalo na jeho úvaze, které porosty budou (v rámci údržby vodního díla Harcov) vymýceny", a "nelze ani vyloučit, že ke skácení stromů mimo pozemek žalovaného došlo v důsledku žalobcova omylu". Vzhledem k tomu, že o soustavné méně závažné porušování pracovní kázně ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty za středníkem zákoníku práce jde jen tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, mezi nimiž je časová souvislost, avšak žalovaný "vytknul žalobci porušení pracovní kázně jen ve dvou případech tak, jak jsou skutkově vymezeny v bodu 2. výpovědi" (vytváření nepřijatelných pracovních podmínek vytčené v bodu 1. výpovědi nelze - jak vyplývá z výše uvedeného - hodnotit jako porušení pracovní kázně), odvolací soud uzavřel, že "v případě výpovědi z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 nebyly splněny hmotněprávní podmínky stanovené v zákoně", a že je proto výpověď neplatná.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15.3.2007 č.j. 21 Cdo 194/2006-321 dovolání žalovaného proti tomuto rozsudku odvolacího soudu zamítl. Dospěl k závěru, že v bodu 1. výpovědi z pracovního poměru ze dne 8.10.1996, v němž bylo žalobci vytýkáno, že "vytváří nepřijatelné pracovní podmínky pro své podřízené", není možné ani pomocí výkladu projevu vůle spolehlivě a přesně zjistit to, co bylo v tomto bodu po skutkové stránce důvodem výpovědi v této části; jde tudíž o neurčitý projev vůle a o neplatný právní úkon. Protože bod 1. výpovědi není určitý a protože se soud může zabývat jen takovým jednáním zaměstnance, v němž zaměstnavatel podle skutkového vylíčení důvodu výpovědi spatřoval porušování pracovní kázně, nelze podle názoru dovolacího soudu - bylo-li by možné vytýkat porušení pouze ve dvou případech - dovodit soustavné méně závažné porušování pracovní kázně. Závěr odvolacího soudu o tom, že "v případě výpovědi z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 nebyly splněny hmotněprávní podmínky stanovené v zákoně" a že proto "je výpověď z pracovního poměru daná žalobci žalovaným dne 8.10.1996 neplatná", shledal dovolací soud sice založeným na nepřiléhavých důvodech, ale věcně správným. Ústavní stížnost podanou žalovaným proti uvedenému rozsudku dovolacího soudu a proti rozsudku odvolacího soudu Ústavní soud usnesením ze dne 7.8.2007 sp. zn. II. ÚS 1031/07 odmítl.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou poté rozsudkem ze dne 14.7.2010 č. j. 11 C 1/97-372 vyhověl žalobě o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobci dopisem žalovaného ze dne 15.10.1996 podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce. Dovodil, že žalobce nesplňoval kvalifikační předpoklady stanovené odvětvovými katalogy pro funkci hrázného, tedy "logicky ani pro vyšší funkci vedoucího hrázného", neboť nebylo prokázáno, že by byl vyučen v oboru "vodař". Na základě zjištění, že žalovaný při přijímání zaměstnanců nikdy dříve z kvalifikačních katalogů nevycházel, že na "funkcích hrázných pracovaly osoby bez dosažení tohoto vzdělání" a že z více zaměstnanců žalovaného, kteří nesplňovali uvedené kvalifikační předpoklady, byla dána výpověď pouze žalobci, dospěl soud prvního stupně k závěru, že "žalovaný se pro neshody s žalobcem ho chtěl zbavit za každou cenu a zneužil výpověď pro nedostatek kvalifikačních předpokladů v rozporu s §7 odst. 2 zákoníku práce".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 12.5.2011 č.j. 29 Co 529/2010-396 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce nesplňoval kvalifikační předpoklady stanovené odvětvovými katalogy (kvalifikačním katalogem vydaným Ministerstvem lesního a vodního hospodářství dne 31.8.1973 pod č.j. 216 76/4006/OE/73 a kvalifikačním katalogem vydaným tímto ministerstvem dne 1.9.1986 pod č.j. 43 359/OEVH/86) pro funkci hrázného, neboť nebylo prokázáno, že by byl vyučen v oboru "vodař". Zdůraznil, že uvedené kvalifikační katalogy nepředepisovaly kvalifikační předpoklady pro určitou pracovní činnost (druh práce) tím způsobem, že bez jejich splnění by zaměstnanec nemohl sjednaný druh práce vykonávat. Podle názoru odvolacího soudu je třeba připustit, že "vzdělání žalobce pro výkon funkce hrázného bylo nahraditelné příslušným odborným školením a následnou kvalifikační zkouškou a dále bylo též nahraditelné praxí"; o tom, že tyto předpoklady žalobce splňoval, svědčí nejen skutečnost, že žalobce "příslušnou tarifně kvalifikační zkoušku" absolvoval, ale i to, že žalovaný po celou dobu, kdy žalobce působil ve funkci hrázného i vedoucího hrázného, mu nedostatek vzdělání v oboru "vodař" nevytýkal, nevyzýval jej k doplnění vzdělání v uvedeném oboru a nevytýkal mu ani nedostatky, které by souvisely s nedostatkem vzdělání v oboru "vodař". Vzhledem k tomu, že žalobce je vyučen v oboru s technickým zaměřením (mechanizátor zemědělských strojů), že složil odbornou zkoušku, kterou byly ověřeny "kvalifikační schopnosti k výkonu sjednané funkce", a že měl dostatečnou odbornou praxi, odvolací soud uzavřel, že okolnost, že žalobce nebyl vyučen v oboru "vodař", již v době výpovědi z pracovního poměru "nepředstavovala nedostatek kvalifikace, který by žalobci bránil ve výkonu funkce hrázného", a že proto žalovaný nebyl oprávněn dát žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce. S ohledem na tento závěr považoval odvolací soud za nadbytečné zabývat se věcí z pohledu ustanovení §7 odst. 2 zákoníku práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že úvaha odvolacího soudu, podle níž žalobce sice kvalifikační předpoklady nesplňoval, ale délkou trvání pracovního poměru a vyučením traktoristou "potřebné požadavky vlastně nahradil", není podložena žádnou právní úpravou; potřebnou kvalifikaci nemůže nahradit ani "podnikové školení". Žalobce nesplňoval "požadavky" nejen na funkci vedoucího hrázného, ale ani na funkci hrázného. Je-li tvrzeno, že žalovaný v průběhu doby žalobci "nic nevytýkal", dílem to neodpovídá skutečnosti, dílem to ani nebylo možné, neboť žalobce "byl totiž prakticky neustále ve stavu nemocných a svou práci fakticky nevykonával"; teprve když se na určité údobí dostavil do zaměstnání, "nastaly problémy včetně zanedbanosti vodního díla a nemožnosti sehnat k němu spolupracovníky". Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne 15.10.1996 byla "ryze účelová", a to v návaznosti na předchozí úkony směřující ke skončení pracovního poměru žalobce; žalovaný využil tohoto výpovědního důvodu výlučně proti žalobci, ačkoli zaměstnával i jiné hrázné, kteří nesplňovali předpoklady stanovené předmětným kvalifikačním katalogem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Právním názorem odvolacího soudu totiž nejsou pokyny k doplnění dokazování, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění, aniž by odvolací soud zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci, jak tomu bylo i v tomto případě v obou usneseních odvolacího soudu, kterými byly zrušeny dřívější rozsudky soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 15.10.1996 (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.1.1993 sp. zn. 7 Cdo 67/92, které bylo uveřejněno pod č. 16 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, roč. 1993). Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo pro její rozhodnutí významné mimo jiné vyřešení právní otázky, jaké jsou podmínky výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem zaměstnanci podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce z důvodu, že zaměstnanec nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce. Protože tuto právní otázku odvolací soud posoudil jinak, než jak je řešena v ustálené judikatuře soudů, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu dopisem ze dne 15.10.1996 - i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 - dále jen "zák. práce" (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, lze zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil.
Citované ustanovení umožňuje dát zaměstnanci výpověď ze dvou důvodů, které je třeba důsledně rozlišovat. Zatímco předpoklady pro výkon sjednané práce stanoví právní předpisy (§272 odst. 1 zák. práce), požadavky, které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon práce, stanoví zaměstnavatel sám; reflektují především konkrétní podmínky u konkrétního zaměstnavatele a jeho představy o tom, jaké nároky mají být kladeny na zaměstnance, který konkrétní druh práce (funkci) vykonává. Předpoklady pro výkon určitého druhu práce stanoví zákon nebo jiné obecně závazné právní předpisy (případně pracovní řády vydané na základě zmocnění uvedeného v ustanovení §82 odst. 1 zák. práce zaměstnavatelem, které jsou rovněž závazné jak pro zaměstnavatele, tak i pro všechny jeho zaměstnance - srov. §82 odst. 4 zák. práce) v zájmu zajištění odpovídající kvality práce, zabezpečení ochrany života a zdraví zaměstnanců a dalších fyzických osob a dodržení dalších pravidel, jejichž zachování nemusí odpovídat jen zájmům zaměstnavatele, ale také širším (obecným) zájmům společnosti. Předpoklady pro výkon sjednané práce spočívají zejména v dosažení určitého vzdělání, stupně kvalifikace nebo určitých dovedností, v osvědčení znalostí zaměstnance složením stanovené zkoušky nebo jiným povinným přezkoušením anebo se týkají osoby zaměstnance. Mezi předpoklady stanovené pro výkon sjednané práce patří také kvalifikační předpoklady, vyžadované právními předpisy, které upravují mzdové nebo platové poměry zaměstnanců, ledaže jde jen o předpoklady, které předpisy významné pro stanovení mzdy (platu) stanoví (mohou stanovit) pouze jako hlediska významná pro určení mzdy nebo platu v rámci v úvahu přicházejícího rozpětí nebo přiznání určitého platového stupně (platového tarifu apod.) [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.2.1998 sp. zn. 2 Cdon 1683/97, který byl uveřejněn pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999].
Není rozhodné, zda ke stanovení předpokladů pro výkon sjednané práce došlo právním předpisem již před vznikem pracovního poměru nebo teprve v době jeho trvání. Lze tedy dát zaměstnanci úspěšně výpověď z toho důvodu, že nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, i za té situace, že tyto předpoklady byly právním předpisem stanoveny teprve v době trvání pracovního poměru zaměstnance a při vzniku tohoto pracovního poměru nebyly ještě právním předpisem vyžadovány (srov. závěry Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19.6.1975 sp. zn. Cpjf 104/74, které byly uveřejněny pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975). Výpověď může být zaměstnanci dána také tehdy, zjistí-li se až po vzniku pracovního poměru, že zaměstnanec nesplňuje stanovené předpoklady, ačkoliv zaměstnavatel při uzavření (při jmenování zaměstnance do funkce) vycházel z opačné informace.
Předpoklady stanovené právními předpisy, které mají obecnou platnost, dopadají na všechny zaměstnance u všech zaměstnavatelů, kteří konkrétní funkci (druh práce) vykonávají, zatímco požadavky stanovené konkrétním zaměstnavatelem mohou být vztaženy jen na zaměstnance tohoto konkrétního zaměstnavatele. Nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce, je důvod výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce naplněn bez dalšího, ledaže nesplňování požadavků spočívá v neuspokojivých pracovních výsledcích; tehdy může zaměstnavatel přistoupit k výpovědi ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák. práce pouze za předpokladu, že v době posledních 12 měsíců zaměstnance písemně vyzval k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků, avšak zaměstnanec neupokojivé pracovní výsledky neodstranil, ačkoliv mu k tomu byla poskytnuta přiměřená lhůta.
Nesplňování stanovených předpokladů pro výkon sjednané práce nebo požadavků, které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon práce zaměstnance, nemusí být časově omezeno. Výpovědní důvod tu může být dán delší dobu, než se zaměstnavatel rozhodne jej uplatnit; musí však trvat ještě v době, kdy byla výpověď z pracovního poměru podána (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16.12.1976 sp. zn. 5 Cz 52/76, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979). Jsou-li předpoklady pro výkon sjednané práce stanoveny právním předpisem, který umožňuje, aby zaměstnavatel jejich nedostatek zaměstnanci prominul, není výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce naplněn, jestliže se zaměstnavatel rozhodl, že splnění takového předpokladu nebude po zaměstnanci požadovat. Došlo-li jen k dočasnému prominutí, je výpovědní důvod naplněn uplynutím doby, po kterou zaměstnavatel stanovený předpoklad promíjel (srov. rovněž závěry Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19.6.1975 sp. zn. Cpjf 104/74, které byly uveřejněny pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975).
Právním předpisem, který v době, kdy byla žalobci dána výpověď z pracovního poměru ze dne 15.10.1996, stanovil kvalifikační předpoklady pro výkon pracovních činností u dělnických povolání v oblasti vodního hospodářství, ve které působil i žalovaný, byl "kvalifikační katalog dělnických povolání vodního hospodářství" vydaný podle ustanovení §43 odst. 2 zákona č. 133/1970 Sb., o působnosti federálních ministerstev, Ministerstvem lesního a vodního hospodářství ČSR dne 1.9.1986 pod č.j. 43 359/OEVH/86. Tento kvalifikační katalog (stejně jako jemu předcházející "kvalifikační katalog dělnických povolání vodního hospodářství" vydaný Ministerstvem lesního a vodního hospodářství ČSR dne 31.8.1973 pod č.j. 216 76/4006/OE/73) stanovil jako kvalifikační předpoklad pro výkon pracovní činností hrázného odborné vzdělání spočívající ve vyučení ve tříletém učebním oboru "vodař". Protože podle zjištění soudů žalobce tohoto odborného vzdělání nedosáhl, nesplňoval předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce hrázného (vedoucího hrázného), a byl proto u něj dán důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce.
Dovolací soud nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle něhož je třeba připustit, že "vzdělání žalobce pro výkon funkce hrázného bylo nahraditelné příslušným odborným školením a následnou kvalifikační zkouškou a dále bylo též nahraditelné praxí". Nahrazení kvalifikačního předpokladu odborného vzdělání stanoveného právním předpisem pro výkon sjednané práce, který zaměstnanec nesplňuje, jiným kvalifikačním předpokladem (např. jiným druhem vzdělání, určitou délkou praxe, složením kvalifikační zkoušky apod.) je možné jen v případě, že tuto možnost právní předpis stanoví. Tak tomu však v případě kvalifikačních předpokladů pro pracovní činnost hrázného stanovených "kvalifikačním katalogem dělnických povolání vodního hospodářství" nebylo. Na závěr, že žalobce nesplňoval předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce hrázného (vedoucího hrázného), nemůže mít žádný vliv ani okolnost, že žalovaný po celou dobu, kdy žalobce působil ve funkci hrázného i vedoucího hrázného, žalobci nedostatek odborného vzdělání "nevytýkal" a nevyzýval jej k tomu, aby si chybějící odborné vzdělání doplnil. Také prominutí (dočasné nebo trvalé) nedostatku kvalifikačního předpokladu pro výkon sjednané práce totiž - jak vyplývá z výše uvedeného - připadá v úvahu jen tehdy, umožňuje-li to právní předpis, který kvalifikační předpoklad stanoví.
Ustálené judikatuře soudů odporuje rovněž názor odvolacího soudu o tom, že okolnost, že žalobce nebyl vyučen v oboru "vodař", již v době výpovědi z pracovního poměru s přihlédnutím mimo jiné k délce jeho odborné praxe "nepředstavovala nedostatek kvalifikace, který by žalobci bránil ve výkonu funkce hrázného". Žalobce nesplňoval kvalifikační předpoklad odborného vzdělání (vyučení ve tříletém učebním oboru "vodař") po celou dobu, kdy vykonával pracovní činnost hrázného (vedoucího hrázného), neboť délka jeho odborné praxe (stejně jako vyučení v oboru "mechanizátor zemědělských strojů" a složení tzv. kvalifikační zkoušky) nemohla - jak plyne z výše uvedeného - nedostatek uvedeného kvalifikačního předpokladu nahradit. Z hlediska podmínek výpovědi z pracovního poměru z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce přitom podle výše uvedených závěrů soudní praxe není podstatné, jak dlouhou dobu trvá stav, kdy je dán důvod výpovědi, aniž se zaměstnavatel rozhodne jej uplatnit; rozhodující je, že tento stav trvá v době, kdy byla výpověď z pracovního poměru zaměstnanci dána.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nebyl ve vztahu k žalobci dán důvod výpovědi z pracovního poměru spočívající v nesplňování předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce a že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 15.10.1996 je proto neplatná, není správný. Správný proto nemůže být ani napadený rozsudek odvolacího soudu, který na tomto nesprávném právním posouzení věci spočívá.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ústí nad Labem) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta prvá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu