ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2878.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2878/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce I. S. , zastoupeného JUDr. Jiřím Hroňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí č. 23, proti žalované Cinema City Czech s. r. o. se sídlem v Praze 4 - Hájích, Arkalycká č. 951/3, IČO 26449242, zastoupené Mgr. Romanem Šafránkem, advokátem se sídlem Hradištko č. 454, o 178.754,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 44/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2008, č. j. 39 Co 127/2008-82, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. října 2007, č. j. 23 C 44/2006-58, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 178.754,- Kč s úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl u žalované část roku 2003 a celý rok 2004 zaměstnán ve funkci promítače. Mzda byla sice sjednána i s ohledem na práci přesčas, avšak podmínky nebyly stanoveny konkrétně a maximální roční doba přesčasů byla překročena. Za dobu, kdy u žalované pracoval, „eviduje“ žalobce 1381 přesčasových hodin, které mu však žalovaná odmítá proplatit. Objem přesčasových hodin je podle jeho přesvědčení doložitelný „z programů příslušného Multikina a počtu promítaných filmů při daném počtu promítačů“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 10. 2007, č. j. 23 C 44/2006-58, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování (z listinných důkazů i z výpovědi svědků) dospěl k závěru, že k práci přesčas u žalované docházelo, avšak tato nebyla nikdy evidována a vykazována. Protože žalobce při uplatnění svého nároku nevycházel z konkrétního zaznamenaného množství přesčasů, ale z „hypotetických předpokladů“, že došlo k určitému objemu přesčasových hodin, a protože případné přesčasové hodiny byly zohledněny již v pracovní smlouvě, kterou žalobce se žalovanou uzavřel, dovodil soud prvního stupně, že žalobce neprokázal počet skutečně odpracovaných přesčasových hodin.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2008, č. j. 39 Co 127/2008-82, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej potvrdil ve znění, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení, a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že při posouzení opodstatněnosti žalobcova nároku nelze vycházet jen z hypotetického předpokladu určitého objemu přesčasových hodin (podloženého například programy kina), aniž by rozsah přesčasové práce byl zcela konkrétně a detailně tvrzen a doložen. Jestliže žalobce bez jakýchkoliv výhrad po celou dobu trvání pracovního poměru akceptoval platební pásky, na nichž zcela absentoval případný počet přesčasových hodin, přičemž nárok na jejich proplacení uplatnil více než rok po ukončení pracovního poměru, nelze než dovodit, že „takový postoj se vymyká obvyklému modelu chování“. Přisvědčil žalobci, že nesprávným postupem žalované ohledně evidence pracovní doby a práce přesčas, který mu byl vytýkán Oblastním inspektorátem bezpečnosti práce, neměl soud prvního stupně k dispozici zásadní a relevantní důkaz - evidenci pracovní doby. Tato okolnost však nemá vliv na rozhodnutí ve věci samé, neboť nezbavuje žalobce povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, a soud prvního stupně tuto okolnost správně zohlednil toliko při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že „soudy nesprávně posoudily právní relevantnost předložených programů kina ve vztahu k doložení pracovní docházky žalobce, když se vůbec nezabývají faktem jejich souvztažnosti ke sjednané pracovní době a pracovní náplni v pracovní smlouvě žalobce“, že „tvrzení žalovaného, že žalobce byl na pracovišti dobrovolně či dokonce proti vůli zaměstnavatele, je nesprávné a účelově zavádějící“, že „z prokázaných svědeckých výpovědí zaměstnanců bylo doloženo, že zaměstnanci otázku placení přesčasů a jejich četnost s vedením společností projednávali a společnost jejich námitky a požadavky odmítala“, a že „má tedy za to, že svůj nárok prokázal a odmítání náhradní evidence pracovní docházky, jak ji dokládá, odporuje principu zjištění materiální, objektivní pravdy a vzhledem k prokázanému počínání žalovaného odporuje i dobrým mravům“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že směřuje proti rozsudku, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné (otázka, zda má zaměstnanec nárok na odměnu za práci přesčas za situace, kdy byla prokázána práce přesčas, nikoli však její přesný rozsah, dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení jsou nároky žalobce týkající se roku 2003 a 2004 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2004, tj. do dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, zákon č. 562/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím školského zákona, a zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §83a odst. 1 zák. práce délka pracovní doby činí nejvýše 40 hodin týdně.
Podle ustanovení §83 odst. 6 věty první zák. práce prací přesčas je práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn (§84, 85 a §87 odst. 1).
Zákoník práce tedy definuje práci přesčas ve vztahu ke stanovené týdenní pracovní době, přičemž pro charakteristiku práce přesčas stanoví ještě další podmínky (práce je konána na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem, mimo rámec rozvrhu pracovních směn). Pouhá okolnost, že zaměstnavatel (v rozporu se zákonem – srov. §94 zák. práce) nevede nebo není schopen doložit evidenci pracovní doby, práce přesčas, pracovní pohotovosti a noční práce u jednotlivých zaměstnanců, neznamená, že by zaměstnancova práce nad zákonem stanovenou týdenní pracovní dobu povahu práce přesčas ztratila. To, že zaměstnavatel nevede nebo není schopen doložit evidenci práce přesčas, znamená jen tolik, že skutečnost, kdy (resp. od kdy do kdy) zaměstnanec v jednotlivých dnech týdne práci, případně práci přesčas konal, nelze určit právě z dokladů, jež má vést zaměstnavatel. Jestliže však zaměstnanec za této situace přesto (v souladu s pracovní smlouvou) pro zaměstnavatele práci koná, jedná se o výkon práce vyplývající z existujícího pracovního poměru a přesáhne-li takto konaná práce z časového hlediska stanovenou (tedy zákonem stanovenou) týdenní pracovní dobu, jde (při splnění podmínky, že jde o práci konanou na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem) vždy o práci přesčas. Rozdíl je jen v tom, že výkon práce přesčas a její rozsah je třeba zjišťovat z jiných skutečností (důkazů).
V projednávané věci odvolací soud (i soud prvního stupně) takto ve věci postupoval, když při neexistenci (žalovaná tvrdí, že ji skartovala) evidence pracovní doby a práce přesčas se snažil skutečnost, zda žalobce pracoval také přesčas a v jakém rozsahu, zjistit z jiných důkazů (zejména z listin a výpovědi svědků). Z provedeného dokazování (skutková zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) také shodně se soudem prvního stupně učinil závěr, že „k práci přesčas u žalované docházelo“. Tento závěr, který nebyl žádnou ze stran řízení zpochybňován, již stačí – jak vyplývá ze shora uvedeného – rovněž k právnímu závěru, že žalobci nárok na zaplacení odměny za práci přesčas vznikl.
Při posuzování výše takto vzniklého nároku však odvolací soud (i soud prvního stupně) přehlédl, že samotná skutečnost, že výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo že ji nelze zjistit vůbec, neznamená, že žaloba, jíž je takový nárok uplatněn, není opodstatněna (je třeba ji zamítnout). Z ustanovení §136 o. s. ř. totiž vyplývá, že v takovém případě určí výši nároku soud podle své úvahy. Určení výše nároku ale není záležitostí volné úvahy nepodléhající hodnocení. Základem úvahy podle ustanovení §136 o. s. ř. je zjištění takových skutečností vycházejících z okolností případu, které soudu umožní založit úvahu o výši prokázaného nároku na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí. Nestačí-li navržené (a provedené) důkazy k tomu, aby byl vytvořen potřebný základ pro úvahu soudu o výši nároku, soud ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. vyzve účastníky k tomu, aby potřebné skutečnosti tvrdili a k prokázání takových tvrzení navrhli také vhodné důkazy.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto (včetně akcesorických rozhodnutí soudů obou stupňů o nákladech řízení) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu