ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.2895.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 2895/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně V. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému městu S., zastoupenému advokátem, o neplatnost odvolání z funkce a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 239/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 2008, č. j. 21 Co 547/2007-266, takto:
Dovolání žalobkyně se zamítá.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 29. 10. 2003 žalovaný sdělil žalobkyni, že ji „ke dni doručení odvolává z funkce tajemníka M. S.“. Jako důvod odvolání uvedl „nesplnění bodu č. 105/2003 uloženého M. r. S. dne 4. 6. 2003“, jímž bylo žalobkyni dáno za úkol „vypracování vyhlášky pro provoz zahrádek s termínem splnění do konce měsíce června 2003“, neplnění povinností vedoucího úřadu „spočívajících dle Zák. 65/1965 Sb. §74 zejména v důsledné kontrole plnění úkolů podřízených úředníků“, neboť bylo zjištěno „nesplnění úkolu č. 6 uloženého na poradě vedení dne 27. 8. 2003 (vyčištění náhonu ve S. a R.), bodu č. 5 z porady vedení ze dne 27. 8. 2003 (zamezení vjezdu os. vozidel na náměstí), nesplnění úkolu č. 10 z porady vedení (návrh na likvidaci zbylého nábytku)“, a že „zápisy z porady vedení neobsahují termíny plnění úkolů a prezenci“.
Dopisem ze dne 1. 4. 2004, dále žalovaný žalobkyni sdělil, že jí dává podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, neboť poté, co byla žalobkyně se souhlasem ředitelky Krajského úřadu K. k. odvolána z funkce tajemnice M. ú. ve S., „došlo k naplnění skutečností předvídaných ustanovením §65 odst. 3 zák. práce“; „zaměstnavatel nemá možnost ji zařadit na jinou práci odpovídající její kvalifikaci ani na jinou vhodnou práci“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „odvolání žalobkyně z funkce tajemníka M. ú. ve S., provedené dopisem žalovaného ze dne 29. 10. 2003, je neplatné“ a aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru, daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 1. 4. 2004, je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že vyhlášku pro provoz zahrádek nebyla schopna vypracovat z toho důvodu, že „nebyl upraven smluvní vztah mezi zahraniční firmou D., a.s., která je majitelkou vodního zdroje, a městem S. jako majitelem pozemků, který je pronajímán nájemcům (zahrádkářům)“, že náhon ve S. a R. není majetkem žalovaného a jeho údržba je upravena smlouvou („tento úkol nemohla splnit, protože povinnost čistit náhon má majitel“), že „vyklizení náměstí bylo provedeno dle požadavku sportovního klubu S. ve stanoveném termínu“, že povinnost zpracovávat zápisy z porady není stanovena žádným právním předpisem a nebyla stanovena ani žalovaným a že návrh na likvidaci zbylého nábytku „nemohl být zpracován z toho důvodu, že v té době bylo počítáno s pronájmem kanceláře ve druhém poschodí, kde nájemce si měl z výše uvedeného nábytku vybrat potřebné vybavení pro kancelář“. Naléhavý právní zájem na určení, že její odvolání z funkce tajemnice městského úřadu je neplatné, odůvodňovala tím, že „platné odvolání je hmotně právní podmínkou pro platnost výpovědi“, kterou jí žalovaný dal. Neplatnost výpovědi z pracovního poměru spatřuje v tom, že „žalovaný nesplnil hmotně právní podmínku uvedenou v §46 odst. 2 zák. práce, tj. nabídnout jí jinou vhodnou práci“; v době doručení výpovědi bylo volné místo vedoucího sociálního odboru.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 10. 2005, č. j. 8 C 239/2004-101, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 2.000,- Kč. Dovodil, že „žádný z důvodů uvedených v dopise ze dne 29. 10. 2003 nelze kvalifikovat jako porušení zákonem stanovených povinností ve smyslu §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů“. Odvolání žalobkyně z funkce tajemnice městského úřadu je proto neplatné. Nebyla-li žalobkyně platně ze své funkce odvolána, nelze za platnou považovat ani výpověď z pracovního poměru ze dne 1. 4. 2004.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 2. 2006, č. j. 21 Co 41/2006-124, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že sice vycházel ze správných právních předpisů, avšak při posuzování věci „neměl dostatečná skutková zjištění pro náležité posouzení věci a skutkové okolnosti dostatečně zjištěné nesprávně právně posoudil“; „rozsudek okresního soudu je jednak zčásti nepřezkoumatelný, jednak pro posouzení toho, zda se žalobkyně skutečně dopustila pochybení, které lze považovat za méně závažné porušení zákonem stanovených povinností, postrádá podstatná skutková zjištění“. Uložil soudu prvního stupně, aby provedl dokazování za účelem zjištění, jaké činnosti obnášel zadaný úkol – zamezení vjezdu osobních vozidel na náměstí, a úkol – provedení návrhu likvidace nábytku a aby posoudil pochybení vytýkaná žalobkyni v těch částech, které nebylo možné pro nedostatek důvodů přezkoumat.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 C 239/2004-235, znovu určil, že odvolání z funkce tajemníka M. ú. ve S., učiněné žalovaným dopisem ze dne 29. 10. 2003, je neplatné a že „výpověď daná žalobkyni dopisem ze dne 1. 4. 2004“, je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 2.000,- Kč. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně z pochybení, které jí vytýkal žalovaný, povinnost úředníka porušila pouze v jednom případě, a to tím, že „řádně a včas nevypracovala návrh na likvidaci zbylého nábytku“. V ostatních jí vytýkaných pochybeních (nedostatečné kontrole jí podřízených úředníků – nezajištění vyčištění náhonu ve S. a potoku v R., nevypracování vyhlášky pro provoz zahrádek do konce června 2003, nezamezení vjezdu osobních vozidel na náměstí, nevypracování návrhu na likvidaci zbylého nábytku, absence termínu plnění úkolů z porady vedení včetně absence prezence) se podle názoru soudu prvního stupně žalobkyně porušení povinností úředníka nedopustila. Protože vytýkané pochybení žalobkyně „nenaplňuje kvalitativně (tj. intenzitou) ani kvantitativně (tj. počtem porušení povinností) podmínky stanovené v §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb.“, je její odvolání z funkce tajemnice městského úřadu neplatné. Nebyla-li žalobkyně platně odvolána z funkce, nelze ani výpověď z pracovního poměru, učiněnou dopisem ze dne 1. 4. 2004, považovat za platnou.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 1. 2008, č. j. 21 Co 547/2007-266, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení, že odvolání žalobkyně z funkce tajemníka M. ú. ve S., učiněné dopisem ze dne 29. 10. 2003 je neplatné, zamítl, a „ve zbývajících výrocích pod body II a III“, tj. ve výroku, že výpověď daná žalobkyni dopisem ze dne 1. 4. 2004 je neplatná, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že žalobkyně vyhodnotila správně nemožnost splnění úkolu (vypracování vyhlášky pro provoz zahrádek), protože pro provoz zahrádek a pro chování zahrádkářů je nutné řešit především vztah k vodnímu zdroji; „autoritativní určení poměrů na pozemcích, které obec dala občanům – zahrádkářům do nájmu, nelze řešit cestou vlastní normotvorby obce“ a „takovýto pokyn je v rozporu s právními předpisy“. V dalších důvodech vytýkaných žalobkyni v odvolání z funkce (nedostatečná kontrola plnění úkolů podřízenými úředníky – nezajištění vyčištění náhonu ve S. a potoka v R., nezamezení vjezdu osobních vozidel na náměstí, nevypracování návrhu na likvidaci zbylého nábytku) na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že byly naplněny. Dovodil, že „žalobkyně z pěti vytýkaných pochybení se dopustila tří pochybení, která jí byla důvodně vytýkána“, přičemž k těmto porušením povinností došlo v době posledních šesti měsíců před odvoláním z funkce. Odvolání žalobkyně z funkce tajemníka M. ú. ve S. tak bylo platným právním úkonem. S ohledem na zaujatý právní názor (že žalobkyně byla neplatně odvolána z funkce) se soud prvního stupně nezabýval obranou žalobkyně proti výpovědi z pracovního poměru pro nadbytečnost. Proto rozsudek soudu prvního stupně v této části a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu žalobkyně předestírá rozhodující skutkové okolnosti a namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V první řadě nesouhlasí se skutkovým závěrem, že žalobkyně neprováděla kontrolu plnění uložených úkolů (vyčištění potoka a zamezení vjezdu vozidel na náměstí), neboť tento závěr je v rozporu s výpovědí svědka K. Úkol zamezení vjezdu vozidel na náměstí nebyl „zásadní“ a jeho splnění žalobkyně uložila „dlouholetému, kvalitnímu zaměstnanci města“. Povinnost kontroly plnění úkolů podřízenými zaměstnanci nemohla porušit ani ve vztahu k úkolu „návrh na likvidaci majetku“, neboť si tento úkol sama zadala. Nesprávný podle dovolatelky je i závěr odvolacího soudu, že ke kontrole patří i vyvozování důsledků z neplnění zadaných úkolů. V odvolání z funkce ze dne 29. 10. 2003 je jí vytýkáno pouze neplnění „kontroly plnění úkolů“. Tuto povinnost žalobkyně plnila. To, že z případného neplnění úkolů nevyvozovala vůči odpovědným zaměstnancům důsledky, jí v odvolání z funkce vytýkáno nebylo. Připomíná, že starosta se zúčastňoval všech porad zaměstnanců městského úřadu a bylo mu tedy známo, jakým způsobem se realizuje ukládání úkolů a následná kontrola jejich plnění. Měl-li k metodám a stylu práce žalobkyně výhrady, měl jí to sdělit a dát jí určitý čas na změnu. Vytýká dále odvolacímu soudu, že „nereflektoval základní pravidla výkladu práva a rozhodoval pouze na základě jazykového výkladu“. I když to v ustanovení §12 zákona č. 312/2002 Sb. není uvedeno, domnívá se, že i v tomto případě měla být na možnost odvolání z funkce upozorněna a měla jí být dána možnost údajné nedostatky odstranit. Mimo to se při odvolání žalobkyně z funkce „jednoznačně jednalo o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a o právní úkon, který obchází zákon“, neboť i v roce 2003 (naposledy v lednu 2004 za čtvrté čtvrtletí 2003) obdržela žalobkyně mimořádné odměny. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako zcela nedůvodné odmítl, neboť závěr odvolacího soudu, že žalobkyně se z pěti vytýkaných pochybení dopustila tří pochybení, které se udály v době posledních 6 měsíců před odvoláním z funkce, je správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
S ohledem na to, že žalovaný odvolal žalobkyni z funkce tajemnice městského úřadu dopisem ze dne 29. 10. 2003, je třeba projednávanou věc posuzovat i v současné době podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 29. 2. 2004, tj. do doby, než nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů – dále jen „zák. práce“, a podle zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 29. 2. 2004, tj. do doby, než nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů – dále jen „zákon o úřednících“.
Podle ustanovení §12 odst. 1 zákona o úřednících vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu lze odvolat jen
pozbyl-li některý z předpokladů podle §4 tohoto zákona
porušil-li závažným způsobem některou ze svých zákonem stanovených povinností nebo dopustil-li se nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností v době posledních 6 měsíců, nebo
neukončil-li vzdělávání vedoucích úředníků ve lhůtě podle §27 odst. 1 tohoto zákona.
V projednávané věci starosta města S. dopisem ze dne 29. 10. 2003 odvolal žalobkyni „z funkce tajemníka MěÚ S.“. Skutkový důvod odvolání spatřuje žalovaný v porušení některých zákonem stanovených povinností žalobkyně, a to nevypracování vyhlášky pro provoz zahrádek s termínem splnění do konce měsíce června 2003, aniž by žalobkyně oznámila důvod nebo příčinu nesplnění zadaného úkolu; důvod odvolání z funkce spatřoval žalovaný také v neplnění povinností vedoucího úřadu, zejména v „důsledné kontrole plnění úkolů podřízených úředníků“ (vyčištění náhonu ve S. a R., zamezení vjezdu osobních vozidel na náměstí, návrh na likvidaci zbylého nábytku, zápisy z porady vedení neobsahují termíny plnění úkolů a prezenci).
Povinnost dodržovat zákonem stanovené povinnosti patří k základním povinnostem úředníka vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §1 odst. 1 zákona o úřednících, §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny zejména ustanoveními §73, §74 zák. práce a §16 zákona o úřednících, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení zákonem stanovené povinnosti právně postižitelné jako důvod k odvolání z funkce, musí být porušení pracovních povinností úředníkem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
V posuzované věci, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud vycházel z toho, že důvodem odvolání žalobkyně z funkce tajemnice Městského úřadu ve S. bylo „porušení zákonem stanovených povinností, a to povinností vyplývajících z ust. §16 odst. 2 písm. a) a písm. c) zák. č. 312/2002 Sb.“, přičemž z pěti vytýkaných pochybení se žalobkyně dopustila tří pochybení, a z toho, že ve všech třech případech se jednalo o méně závažné porušení zákonem stanovených povinností a že k těmto porušením povinností došlo v době posledních šesti měsíců před odvoláním z funkce.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že je nesprávný jeho závěr, že žalobkyně neprokázala splnění uložených úkolů (vyčištění potoka a zamezení vjezdu vozidel na náměstí), neboť tento závěr je v rozporu s výpovědí svědka K.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. S. zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalobkyně řádně neprokázala splnění uložených úkolů (vyčištění potoka a zamezení vjezdu vozidel na náměstí), odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména z výpovědí svědků L. B., B. S. a V. K., ze „záznamů pana H.“ a výkazu práce M. B.), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. Vysvětlil, proč na jeho závěrech nemůže nic změnit ani výpověď svědka V. K. [nebyl schopen přesně uvést, v kterém období byl potok čištěn a kdy byl úkol dokončen, čištění potoka bylo dlouhodobou záležitostí a hodiny odpracované panem H. by nepochybně nepostačovaly; neměl-li žalovaný na splnění tohoto úkolu dost zaměstnanců, bylo na žalobkyni, aby o tom radu města informovala a požádala o zajištění pracovního potenciálu; i kdyby žalovaný musel za zapůjčení vysokozdvižného vozíku zaplatit u jiného subjektu, rychlost splnění tohoto úkolu („zamezení vjezdu os. vozidel na náměstí“) byla důležitější, neboť městu mohla vznikat škoda větší]. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají uvedená skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o. s. ř.
Navíc nelze přehlédnout, že v žalobě (i v počátku řízení) žalobkyně (oproti nynějšímu tvrzení, že úkol vyčištění potoka byl splněn) tvrdila, že „tento úkol nemohla splnit, protože povinnost čistit náhon má majitel“. Mimo to, jak vyplývá z bodu 6 zápisu z „Porady pracovníků 27. 8. 2003“, svědek V. K. měl zajistit také „vyčištění náhonu ve S., R. – domluveno s p. M. /P./“. Protože podle zápisu z „Pracovní porady ved. pracovníků MěÚ S.“ ze dne 7. ledna 2003 bylo rozhodnuto, že „v R. se v květnu 2003 vyčistí koryto potoka“, je zřejmé, že tento úkol ve stanoveném termínu nebyl splněn (nemohl být splněn ani do 27. 8. 2003). Ze sdělení P. L., státní podnik, ze dne 5. 10. 2005 se dále podává, že tento podnik provedl dne 11. 10. 2003 čištění M. náhonu ve S., zatímco v R. nemá ve své správě žádný vodní tok a proto tam „žádné čištění potoka neprováděl“, neboli, svědek V. K. vyčištění potoka v R. „s p. M. /P./“ nedomluvil. Pro posouzení, zda žalobkyně porušila své povinnosti vedoucího úřadu také ve vztahu k úkolu „zamezení vjezdu os. vozidel na náměstí“, je zároveň zcela nerozhodné, zda se jednalo o „zásadní úkol“ či nikoli a zda jeho splnění žalobkyně uložila „dlouholetému, kvalitnímu zaměstnanci města“, neboť rozhodující je, zda ve vztahu k tomuto úkolu porušila povinnosti vedoucího úřadu (tajemníka) či nikoli.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelky, že k povinnosti kontroly nepatří i vyvozování důsledků z neplnění zadaných úkolů (jak to dovozoval odvolací soud). I když lze s dovolatelkou souhlasit v tom, že povinnost vyvozovat sankce z porušení povinností podřízenými zaměstnanci lze spíše dovozovat z ustanovení §74 písm. f) zák. práce než z ustanovení §74 písm. a) zák. práce, nelze přehlédnout, že povinnosti vedoucích zaměstnanců je třeba vnímat jako celek a že jejich smyslem je řádné zabezpečení fungování zaměstnavatele. Stavět jednotlivé povinnosti do vzájemného protikladu znamená popírat smysl a účel definování povinností vedoucího zaměstnance vůbec. Navíc z odvolání z funkce ze dne 29. 10. 2003 se nepodává, že by žalobkyni bylo vytýkáno „pouze“ neplnění povinnosti kontrolovat plnění úkolů podřízenými úředníky, ale neplnění povinností vedoucího zaměstnance podle §74 zák. práce spočívajících „zejména“ v důsledné kontrole plnění úkolů podřízenými úředníky.
Ze stejných důvodů nemůže obstát ani tvrzení dovolatelky, že, zúčastňoval-li se starosta všech porad zaměstnanců městského úřadu a bylo mu tedy známo, jakým způsobem se realizuje ukládání úkolů a následná kontrola jejich plnění, a měl-li k metodám a stylu práce žalobkyně výhrady, měl jí to sdělit a dát jí určitý čas na změnu. Toto tvrzení samo o sobě je nepochybně správné. Náležitě však nepřihlíží k tomu, že je to tajemník, kdo ve smyslu ustanovení §110 odst. 2 a 4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), je odpovědný za plnění úkolů obecního úřadu v samostatné i přenesené působnosti starostovi, kdo zajišťuje výkon přenesené působnosti s výjimkou věcí, které jsou zákonem svěřeny radě obce nebo zvláštnímu orgánu obce, a kdo plní úkoly uložené mu zastupitelstvem obce, radou obce nebo starostou. To, že jeho odpovědnost je orientována směrem ke starostovi nemůže vést k rozmělňování jeho odpovědnosti, jak z právě citovaných ustanovení vyplývá. Jinak řečeno, i kdyby starosta nějaké své povinnosti neplnil (a toto zjišťování nebylo předmětem řízení, neboť nic takového žalobkyně netvrdila a neprokazovala), neznamená to automaticky, že k neplnění povinností tajemníkem nedošlo.
Důvodná není ani námitka dovolatelky, že, ač to v ustanovení §12 zákona o úřednících není uvedeno, i v tomto případě měla být žalobkyně na možnost odvolání z funkce upozorněna a měla jí být dána možnost údajné nedostatky odstranit.
Jak totiž vyplývá z ustanovení Čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tento ústavní princip nedopadá jen do vymezování povinností ve vztahu mezi občanem a státem, ale obecně do veškeré regulace právních poměrů v oblasti českého právního řádu. Je proto nepřípustné, aby jen výkladem byly dovozovány povinnosti účastníka právního vztahu, ač by nevyplývaly přímo ze zákona (nebo na základě zákona).
Tak tomu je i v projednávané věci. Jestliže ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících umožňuje odvolat tajemníka z funkce, porušil-li závažným způsobem některou ze svých zákonem stanovených povinností nebo dopustil-li se nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností v době posledních 6 měsíců, nelze pouze výkladem dovozovat další povinnost, kterou by musel starosta (srov. §103 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích) před odvoláním tajemníka z funkce splnit. Jinak by mu (v rozporu s výše zmíněným ústavním principem) byla ukládána povinnost, která oporu v zákoně (ani v zákonném zmocnění) nemá. Opačný výklad (předkládaný žalobkyní) by navíc narušil rovnováhu ve vzájemných vztazích, jak je nastavena zákonnou úpravou. Přiznání práva jednomu (žalobkyni právo na to, aby byla na nedostatky upozorněn a aby jí byla stanovena lhůta k nápravě) v sobě totiž zahrnuje vznik povinnosti druhému (žalovanému povinnost upozornit na porušování povinností a stanovit lhůtu k nápravě).
Obstát nemůže ani dovolací námitka, že žalobkyně nemohla porušit povinnost kontroly plnění úkolů podřízenými pracovníky ve vztahu k úkolu „návrh na likvidaci majetku“, neboť si tento úkol sama zadala. Jak bylo již výše uvedeno, v odvolání z funkce bylo žalobkyni vytknuto neplnění povinností vedoucího zaměstnance podle §74 zák. práce spočívajících „zejména“ v důsledné kontrole plnění úkolů podřízenými úředníky, nikoli „pouze“ neplnění povinnosti kontrolovat plnění úkolů podřízenými úředníky. Podstatné však v této souvislosti je, že není správné tvrzení, že si žalobkyně „tento úkol sama zadala“. Uvedený úkol vyplynul ze zápisu z „Porady pracovníků 9. 9. 2003“, kde je pod bodem 10 uvedeno: „Provést návrh na likvidaci zbylého nábytku – tajemnice, p. N. – ihned“. Z obsahu tohoto zápisu především nelze dovodit, že by si tento úkol stanovila sama žalobkyně, ale, i kdyby tomu tak bylo, nepochybně by se jednalo o úkol obecního úřadu týkající ze samostatné nebo přenesené působnosti a za jeho plnění odpovídá tajemník starostovi (srov. §110 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích). Na odpovědnosti žalobkyně ve vztahu k tomuto úkolu to proto nic nemění.
Souhlasit s dovolatelkou nelze ani v tom, že „žalovaný v tomto případě jednal evidentně účelově a v rozporu s výkladovými pravidly uvedenými v §7 odst. 2 a §8 odst. 3 zák. práce, zejména v rozporu s dobrými mravy.
Podle ustanovení §7 odst. 2 věty první zák. práce nikdo nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu nebo k ponižování jeho lidské důstojnosti.
Podle ustanovení §8 odst. 3 zák. práce zaměstnavatelé jsou povinni pečovat o vytváření a rozvíjení pracovněprávních vztahů v souladu s tímto zákoníkem, s ostatními právními předpisy a s pravidly slušnosti a občanského soužití.
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur”, chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu.
Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za zneužití práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
V projednávané věci žalobkyně namítala, že postup žalovaného při jejím odvolání z funkce byl v rozporu s dobrými mravy, a argumentovala přitom např. tím, že proti její práci dříve nebyly žádné výhrady, že jí měl případné nedostatky starosta nejprve vytknout a dát jí určitý čas k nápravě a že i za období, kdy měla své povinnosti porušovat tak, že byla odvolána z funkce, jí byly přiznány odměny. Porušila-li však žalobkyně své povinnosti vyplývající z výkonu funkce tajemníka MěÚ S. nejméně ve dvou případech (a tento závěr odvolacího soudu je – jak výše uvedeno – správný) a odvolal-li proto žalovaný žalobkyni z funkce tajemníka MěÚ S., nelze dovodit, že by jeho jednání nesměřovalo k dosažení účelu, smyslu a výsledku sledovaného ustanovením §12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících a že by bylo v rozporu s dobrými mravy vedeno jen přímým úmyslem způsobit žalobkyni újmu (srov. obdobně ve vztahu k okamžitému zrušení pracovního poměru rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2007, pod pořadovým číslem 32).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním napadeném výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by byl rozsudek odvolacího soudu postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu