ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.29.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 29/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně H. W., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 296/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. září 2007, č. j. 10 Co 61/2007-49, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Litoměřicích dne 18.10.2005 se žalobkyně domáhala určení, že „je dědičkou ze zákona po zemřelém R. K., který zemřel dne 30.4.2002 bez zanechání závěti“. Uvedla, že „se starala prakticky celý život nejen o zůstavitele, ale předtím i o jeho otce, a vedení této společné domácnosti nebylo přerušeno ani v době, kdy byl zůstavitel umístěn v léčebném zařízení“; že „pečovala o zůstavitelovy věci, zejména o nemovitost, kterou měl ve svém vlastnictví, navštěvovala jej a podporovala jej i finančně“; že „zůstavitel byl vážně nemocen, nemohl se o sebe starat a nezbytně potřeboval osobu, která by to činila za něj“.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 30.10.2006, č. j. 7 C 296/2005-31, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „bylo prokázáno, že žalobkyně nevedla se zůstavitelem společnou domácnost ve smyslu §475 odst. 1 obč. zák. po dobu jednoho roku před jeho smrtí“; že „zůstavitel byl od roku 1994 po dobu osmi let, až do své smrti umístěn v Ú. s. p. T.“; že „zde nebyl umístěn výlučně ze zdravotních důvodů, nýbrž z důvodu, že se o něj nikdo nechtěl starat“; že „i v době před tím, než byl zůstavitel umístěn v Ú. s. p. T., tak žalobkyně s ním nevedla společnou domácnost“; že „žalobkyně tudíž není zákonnou dědičkou po zůstaviteli“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19.9.2007, č. j. 10 Co 61/2007-49, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „soud prvního stupně dospěl - po zcela správném zhodnocení všech důkazů, které měly oporu zejména v opatrovnickém spise, jež podrobně zachycoval reálný stav věci od roku 1989 do roku 2002, a dále v dědickém spise, který s obsahem zpráv z opatrovnického spisu korespondoval, včetně prohlášení a údajů uváděných žalobkyní – k závěru, že tvrzení žalobkyně o tom, že po dobu nejméně jednoho roku před jeho smrtí zůstavitele žila se zůstavitelem ve společné domácnosti, neprokázala“; že „z provedených důkazů je jednoznačné, že se žalobkyně o zůstavitele, po jeho propuštění z Psychiatrické léčebny v B., kdy byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům a ona ustanovena jeho opatrovnicí, starala a spravovala jeho majetek“; že „žalobkyně všechny tyto povinnosti opatrovnice plnila řádně, ale společnou domácnost se zůstavitelem nevedla“; že „ze strany zůstavitele, který byl podstatným způsobem omezen ve způsobilosti k právním úkonům, nemohla být obecně dána ani vůle vést společnou domácnost, ani vůle společně hospodařit“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „oba soudy v napadených rozsudcích nesprávně zhodnotily skutkový stav a odvodily nesprávné právní závěry, a to zejména ve dvou směrech, především pokud jde o péči o společnou domácnost dovolatelky a zemřelého R. K., a dále pak, pokud jde o právní názor vyjádřený v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se vůle toho, jehož způsobilost k právním úkonům je omezena, takovou společnou domácnost vést“; že „je zřejmé, že R. K. nebyl schopen žít sám, starat se o své potřeby“; že „restriktivní výklad pojmu společná domácnost, resp. péče o společnou domácnost tak, jak to činí oba soudy v napadených rozhodnutích, je podle dovolatelky nepřípadný“; že „denní péče dovolatelky o R. K. je z provedených důkazů rozhodně patrná, a lze proto použít rozšiřujícího pojetí společné domácnosti tak, že tato mohla být vedena jak v bytě dovolatelky, tak v bytě R. K., případně na jiném místě, kde se dovolatelka o něj starala“; že „odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyjádřil právní názor, že ze strany zůstavitele, který byl podstatným způsobem omezen ve způsobilosti k právním úkonům, nemohla být obecně dána ani vůle vést společnou domácnost ani vůle společně hospodařit“; že „s tímto právním názorem dovolatelka zásadně nesouhlasí“; že „v případě vedení společné domácnosti nebylo dosud soudy požadováno, aby ten, kdo se vedení společné domácnosti dovolává, také prokázal souhlas osoby, se kterou byla společná domácnost vedena“; že „dosud postačoval fakt, že k vedení společné domácnosti docházelo, přičemž souhlas byl považován jaksi za samozřejmý“; že „v předmětné věci byl R. K. jmenován opatrovník, což byla právě dovolatelka, která za něj měla rozhodnout, zda bude či nebude ve společné domácnosti žít“; že „jestliže tedy ona sama s ním ve společné domácnosti žila a starala se o něj, pak nepochybně je tím nahrazen souhlas R. K. jako osoby, se kterou společná domácnost byla vedena“; že „obecně vyloučit osoby, jejichž způsobilost k právním úkonům byla omezena, z možnosti vést společnou domácnost, není možné, neboť tento právní názor by způsobil celou řadu výkladových problémů“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Podle ustanovení §474 odst.1 obč. zák., nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé skupině manžel, zůstavitelovi rodiče a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.
Podle ustanovení §115 obč. zák. domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Společnou domácností ve smyslu ustanovení §115 a §474 odst.1 obč. zák. se rozumí podle ustálené judikatury soudů soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
Odvolací soud (i soud prvního stupně) při posouzení otázek povahy soužití žalobkyně s R. K., zemřelým dne 30.4.2002 (též jen „zůstavitel“), a významu umístění zůstavitele v ústavu sociální péče pro toto soužití v daném případě aplikoval i interpretoval ustanovení §115 a §474 odst. 1 obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.2.2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2002; rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967, sp.zn. 5 Co 54/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam (srov. §237 odst. 3 o.s.ř.).
Na místě je ovšem zdůraznit, že i když dovolatelka v dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř], z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že podrobuje kritice především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Námitky žalobkyně tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatelka v dovolání zpochybňuje také závěr odvolacího soudu, že „ze strany zůstavitele, který byl podstatným způsobem omezen ve způsobilosti k právním úkonům, nemohla být obecně dána ani vůle vést společnou domácnost, ani vůle společně hospodařit“.
Ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu – jak je výše citováno – je zřejmé, že na tomto závěru rozzsudek odvolacího soudu nespočívá. Daný závěr uvedl odvolací soud jen jako doplnění k závěru, o které se zamítnutí žaloby v daném případě skutečně opírá, tj. závěru, že vztah žalobkyně a zůstavitele nenaplňoval znaky požadované zákonem pro vedení společné domácnosti (§115, §474 odst. 1 obč. zák.)
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu