ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2958.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 2958/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce GE Money Multiservis, s. r. o. (dříve GE Money Multiservis, a. s.) se sídlem v Praze 4, Vyskočilova č. 1422/1a, IČO 49241150, zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská č. 15/16, proti žalovanému Ing. M. Š. , zastoupenému JUDr. Jiřím Ponížilem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná č. 47/19, o 134.674,88 Kč s úroky z prodlení, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti rozsudku Krajského soudu v Brně „č. j. 28 Co 179/2011 ze dne 8. srpna 2012“, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 28 Co 179/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2013 č. j. 1 Co 9/2013-158, takto:
Usnesení vrchního soudu a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2012 č. j. 28 Co 179/2011-149 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný podal dne 31. 10. 2012 u Krajského soudu v Brně žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně „č. j. 28 Co 179/2011 ze dne 8. srpna 2012“. Žalobu odůvodnil tím, že dne 22. 10. 2012 mu bylo doručeno vyrozumění tehdejšího zástupce žalobce JUDr. Miroslava Nypla, v němž bylo žalovanému mimo jiné sděleno, že Krajský soud v Brně vydal dne 8. 8. 2012 rozsudek „č. j. 28 Co 179/2011“, kterým potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. 5. 2011 č. j. 9 EC 295/2010-87. Z tohoto vyrozumění má žalovaný za to, že „dne 8. srpna 2012 se konalo u Krajského soudu v Brně jednání odvolacího řízení o projednání rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 9 EC 295/2010-87 ze dne 11. května 2011“ bez jeho účasti. Protože mu k tomuto jednání nebylo doručeno žádné předvolání, byla mu nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem. Dodal, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2012 mu dosud nebyl doručen.
Krajský soud v Brně – poté, co usnesením ze dne 15. 11. 2012 č. j. 28 Co 179/2011-141 vyzval žalovaného, aby „specifikoval existující rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jež napadá žalobou pro zmatečnost“, uvedením „čísla jednacího, data vydání a úplným označením účastníků řízení a předmětu sporu“ a aby „po skutkové stránce nepochybným a nezaměnitelným způsobem, ve vztahu k napadenému rozhodnutí, vylíčil důvod, pro který podal žalobu pro zmatečnost, a to v mezích ust. §229 o. s. ř.“, a poučil jej o tom, že, nevyhoví-li této výzvě „řádně a ve stanovené lhůtě“, soud žalobu odmítne – usnesením ze dne 18. 12. 2012 č. j. 28 Co 179/2011-149 žalobu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný napadl žalobou pro zmatečnost rozhodnutí, které „neexistuje“, neboť dne 8. 8. 2012 Krajský soud v Brně „nejednal ani žádné rozhodnutí nevydal“ (ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 28 Co 179/2011 bylo jediné rozhodnutí vydáno dne 29. 6. 2012), a že proto nelze v řízení pokračovat. Shledal, že podání žaloby pro zmatečnost, která byla odmítnuta pro vady, bylo ze strany žalovaného zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva, a proto „nebylo jeho povinností rozhodovat o žádosti žalovaného o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř.“ podané dne 31. 10. 2012.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 1. 2013 č. j. 1 Co 9/2013-158 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba pro zmatečnost podaná žalovaným trpěla takovými vadami, pro které ji nebylo možno projednat, a že tyto vady nebyly odstraněny ani poté, co byl žalovaný k jejich odstranění vyzván usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2012 č. j. 28 Co 179/2011-141. Správným shledal i závěr soudu prvního stupně, že podání žaloby pro zmatečnost žalovaným představuje zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť, ať už žalovaný „mínil brojit“ proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 8. 2011 č. j. 9 EC 295/2010-105, kterým bylo pro opožděnost odmítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. 5. 2011 č. j. 9 EC 295/2010-87, nebo proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2012 sp. zn. 28 Co 179/2011, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti výroku uvedeného rozsudku Okresního soudu v Jihlavě o nákladech řízení, není žaloba pro zmatečnost proti žádnému z těchto rozhodnutí přípustná, a že proto „nebylo ani zapotřebí rozhodovat“ o žádostech žalovaného o osvobození od soudního poplatku a o ustanovení zástupce.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že spolu s podáním žaloby požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení, avšak soud o této jeho žádosti nerozhodl. Je toho názoru, že, „pokud by měl soud prvního stupně za to, že podmínky pro osvobození žadatel nesplňuje a nesplňuje předpoklady podle ustanovení §30 o. s. ř., měl by mít žadatel možnost se s takovým posouzením věci ze strany soudu seznámit a mít prostor reagovat na posouzení věci ze strany soudu“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že, „jde-li podle předběžného posouzení ze strany soudu o předem neúspěšný spor, není třeba se zabývat podanou žádostí podle ustanovení §30 o. s. ř. vůbec a bez rozhodnutí o takové žádosti postupovat v řízení dále, kupříkladu právě postupem podle §43 o. s. ř.“, neboť je v rozporu s ustanovením čl. 37 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý již od počátku řízení právo na právní pomoc. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a aby „věc vrátil k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žaloba pro zmatečnost je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem o mimořádném opravném prostředku. Žaloba pro zmatečnost musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. také označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu je napadá, důvod žaloby (důvod zmatečnosti), vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že je žaloba podána včas, označení důkazů, jimiž má být důvodnost žaloby prokázána, jakož i to, čeho se ten, kdo podal žalobu, domáhá (srov. §232 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí, proti němuž směřuje žaloba pro zmatečnost, je ve smyslu ustanovení §232 odst. 1 o. s. ř. označeno tehdy, uvede-li žalobce datum jeho vyhlášení (vydání) a jednací číslo, popřípadě spisovou značku, nebo uvede-li o něm alespoň takové údaje, které je bez pochybností odlišují od jiných soudních rozhodnutí vydaných mezi stejnými účastníky a které vedou k jeho jednoznačné identifikaci. Protože žalovaný neoznačil rozhodnutí, které napadá žalobou pro zmatečnost, způsobem, který by nevyvolával žádné pochybnosti o tom, proti kterému rozhodnutí žaloba směřuje, je závěr odvolacího soudu o vadě žaloby spočívající v nedostatku označení napadeného rozhodnutí správný.
Se závěrem odvolacího soudu, že podání žaloby pro zmatečnost žalovaným představuje zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, a že proto nebylo třeba rozhodnout o žádosti žalovaného o ustanovení zástupce, však dovolací soud nesouhlasí.
Účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138 o. s. ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů; vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu zástupce z řad advokátů (srov. §30 o. s. ř.). Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva (srov. §138 odst. 1 část první věty před středníkem o. s. ř.).
Účastník občanského soudního řízení uplatňuje ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. právo svévolně tehdy, činí-li procesní úkony nikoliv v zájmu ochrany svých subjektivních práv, ale jen zlovolně (při vědomí, že tím svá práva neochrání a ani ochránit nechce) a se záměrem způsobit jinému škodu nebo jinou újmu, popřípadě alespoň procesní obtíže. O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování (řádného nebo mimořádného) opravného prostředku se pak jedná zejména tehdy, jestliže byl podán opožděně, osobou, která k němu není (subjektivně) oprávněna, nebo je objektivně nepřípustný, nebo jestliže (s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo) je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014 sp. zn. 21 Cdo 987/2013).
Odvolací soud v projednávané věci náležitě neuvážil, že, neoznačil-li žalovaný rozhodnutí, které napadá žalobou pro zmatečnost, tak, aby nebyly žádné pochybnosti o tom, proti kterému rozhodnutí jeho žaloba směřuje, pak ani nelze dovozovat, že žaloba směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustná, a že proto nemůže být - bez dalšího – úspěšná; jeho právní názor, že podání žaloby pro zmatečnost žalovaným představuje z tohoto důvodu zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, proto není správný.
Pro závěr, zda se jedná ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, je třeba použít v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení nebo v dovolacím řízení stejná (shodná) hlediska. Je-li tedy například již ze samotných tvrzení žalobce zřejmé, že jím podané žalobě nemůže být vyhověno (a představuje-li tedy žaloba zřejmě bezúspěšné uplatňování práva), jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva též v odvolacím řízení a v dovolacím řízení, aniž by tu bylo významné, co je vlastním předmětem přezkumu odvolacího nebo dovolacího soudu. Uvedený závěr vyplývá již ze samotné povahy věci; nedává dobrý procesní smysl úvaha, že předmětem odvolacího nebo dovolacího řízení je (v nemeritorních otázkách) řádně uplatněné právo žalobcem, je-li bez dalšího nepochybné, že samotné žalobě nemůže být vyhověno (srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014 sp. zn. 21 Cdo 987/2013).
Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně usnesením ze dne 22. 4. 2013 č. j. 28 Co 179/2011-179 ustanovil žalovanému zástupce z řad advokátů „pro sepis dovolání a řízení o dovolání“, ačkoliv soudy dříve za řízení jeho žádosti v tomto směru - při nezměněném skutkovém základu o jeho poměrech - nevyhověly; zatímco nevyhovění žádosti (to, že o ní vůbec nerozhodovaly) soudy zdůvodnily tím, že podání žaloby pro zmatečnost žalovaným představuje zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, je při rozhodování o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání podle soudu prvního stupně rozhodné, že dovoláním bylo napadeno usnesení soudu, proti němuž je dovolání „v zásadě“ přípustné.
V projednávané věci nelze - s ohledem na to, že dovolání žalovaného je proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2013 č. j. 1 Co 9/2013-158 „objektivně“ přípustné - úspěšně dovozovat, že by nešlo ze strany žalovaného o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, jestliže - jak dovodil soud prvního stupně a odvolací soud - zřejmě bezúspěšně uplatnil žalobu pro zmatečnost. Závěry soudů o tom, zda ze strany žalovaného se v projednávané věci jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, jsou tedy vzájemně si protiřečící (vnitřně rozporné). V zájmu ochrany práv žalovaného v řízení před soudy (podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy od počátku řízení) musí soudy znovu uvážit, zda žalovaný v projednávané věci vskutku uplatňuje právo zjevně bezúspěšně, neboť - jak vyplývá z výše uvedeného - hlediska pro rozhodování o ustanovení zástupce z řad advokátů účastníku podle ustanovení §30 o. s. ř. jsou ve všech stupních občanského soudního řízení shodná.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud České republiky je zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. dubna 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu