ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.2972.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 2972/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. Z., zastoupené advokátkou, proti žalované V. z. p. ČR, zastoupené advokátkou, o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C 286/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2008 č.j. 16 Co 51/2008-49, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 5.3.2007 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že \"ředitel Krajské pobočky pro O. k. V. ČR rozhodl dne 5.1.2007 o zrušení žalobkyní zastávaného pracovního místa referenta administrativy na provozním referátu územního pracoviště v P. s účinností od 1.2.2007\" a že se žalobkyně \"v důsledku této organizační změny stala nadbytečnou\".
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Přerově dne 20.7.2007 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 31.1.1997 a že naposledy \"byla zařazena jako referent administrativy na provozně správním oddělení v rozsahu 60% fondu pracovní doby a na oddělení pojistného a služeb pro klienty v rozsahu 40% fondu pracovní doby\". Podle názoru žalobkyně je výpověď z pracovního poměru ze dne 5.3.2007 jen \"ryze účelová\"; žalovaná k tomuto rozvázání pracovního poměru přistoupila ihned poté, co došlo k ukončení sporu o neplatnost předchozí výpovědi z pracovního poměru, kterou jí žalovaná dala podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) \"dřívějšího\" zákoníku práce dne 8.9.2006 a kterou žalovaná odvolala (žalobkyně se domáhala určení neplatnosti této výpovědi u soudu a došlo k mimosoudnímu vyřešení sporu), a co žalobkyně po skončení pracovní neschopnosti nastoupila do práce, a žalovaná \"jen předstírala přijetí organizačního opatření, aby s ní mohla ukončit pracovní poměr\". Žalovaná navíc nerozhodla o zrušení jejího pracovního místa zcela, neboť \"nebylo zrušeno její pracovní místo na oddělení pojistného a služeb pro klienty, kde žalobkyně vykonávala činnost v rozsahu 40% své pracovní náplně\", a není tedy dána příčinná souvislost mezi organizační změnou a nadbytečností žalobkyně. S obsahem rozhodnutí o organizační změně přitom žalobkyně vůbec nebyla seznámena.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 12.12.2007 č.j. 9 C 286/2007-28 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 9.996,- Kč k rukám advokátky. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobkyně, která pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 31.1.1997 v pracovním poměru na dobu neurčitou, vykonávala práce \"na pozici referenta administrativy 343.99 na provozním oddělení ÚP\" v rozsahu 60% svého \"sjednaného pracovního úvazku\" a \"práce pro oddělení PSK\" ve \"zbývajících 40% rozsahu pracovního úvazku\". Rozhodnutím \"ředitele KP\" ze dne 5.1.2007 došlo \"s účinností od 1.2.2007 ke zrušení pracovního místa referenta 343.99 na provozním oddělení v P.\", když činnosti vykonávané žalobkyní začali konat \"ostatní zaměstnanci provozního oddělení (R. Š. a J. V.)\", \"sledování faktur přešlo přímo na krajskou pobočku žalované\" a povinnosti žalobkyně na oddělení PSK (vyhotovovat rozhodnutí klientům v rámci institutu odstranění tvrdosti zákona na základě rozhodnutí příslušného orgánu, psát zápisy z jednání komise a provádět archivační práce) převzali \"v souvislosti s organizační změnou ostatní zaměstnanci žalované (rozhodnutí vyhotovovala K. Z. a E. J., zápisy z jednání komise psal Ing. J. K. a E. J. a archivační práce vykonávali V. V. a Ing. M. J.)\". Soud prvního stupně dovodil, že \"nebylo prokázáno, že by žalovaná nerozhodla o organizační změně ve vztahu k pracovní činnosti vykonávané žalobkyní na oddělení PSK\", a dodal v této souvislosti, že \"výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce pro nadbytečnost lze použít i tehdy, pokud na základě rozhodnutí o organizační změně se na jiné zaměstnance převádí jen část pracovní náplně zaměstnance\". Námitku žalobkyně, že by nebyla seznámena s tvrzenou organizační změnou, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že podle výsledků dokazování jí bylo \"v souvislosti s doručováním výpovědi předloženo též rozhodnutí o organizační změně\" a že \"seznámení s rozhodnutím o organizační změně lze realizovat např. i formou výpovědi z pracovního poměru\". Vzhledem k tomu, že výpověď z pracovního poměru \"nesměřovala k jinému cíli, než který je uveden v rozhodnutí o organizační změně\", a že byly splněny všechny předpoklady pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §52 písm.c) zákoníku práce, je výpověď z pracovního poměru ze dne 5.3.2007 platným právním úkonem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.4.2008 č.j. 16 Co 51/2008-49 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.984,- Kč k rukám advokátky. Poté, co dovodil, že pracovní zařazení žalobkyně bylo \"zcela jasně konkretizováno jako \"číslo funkce referent administrativy 343.99 na oddělení provozněsprávním s tím, že v této pracovní náplni je také zahrnuta činnost, kterou žalobkyně prováděla pro OPSK, a to - provádí stanoviska k částečným odpisům pohledávek pomocí institutu odstranění tvrdosti zákona - rozhodnutí klientům, zápis komise\", odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutím \"ředitele KP\" ze dne 5.1.2007 bylo \"zcela jednoznačně\" zrušeno \"pracovní místo na Územním pracovišti P., a to funkce 343.99 - referent administrativy na pracovišti oddělení provozní\", přičemž z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že \"organizační změna účinná od 1.2.2007 spočívá v rozdělení pracovních činností referenta administrativy hospodářskému referentu a nižšímu provoznímu úředníku na provozním referátu P. a převedení činnosti vykonávané pro odbor pojistného a služeb pro klienty na oddělení PSK referent kontroly ÚP P.\", a že se tedy žalobkyně \"v důsledku převedení činnosti vykonávané pro odbor pojistného a služeb pro klienty na oddělení PSK stala nadbytečnou, když v důsledku tohoto rozhodnutí činnost, kterou žalobkyně vykonávala pro odbor pojistného a služeb pro klienty, převzalo oddělení PSK se stávajícím množstvím zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že žalobkyně \"vykonávala pro OPSK činnost toliko v rozsahu 40% ještě svého zkráceného úvazku\", nemohlo podle odvolacího soudu dojít ke \"zrušení tohoto pracovního místa\"; rozhodnutí o organizační změně \"se vypořádalo i s činností žalobkyně na tomto oddělení\" tím, že ji \"přeneslo na jiné zaměstnance\". Odvolací soud odmítl názor žalobkyně, že by podání výpovědi z pracovního poměru bylo ze strany žalované v rozporu s dobrými mravy, a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná rozvázala se žalobkyní pracovní poměr platným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Opětovně namítá, že rozhodnutím ředitele Krajské pobočky ze dne 5.1.2007 bylo zrušeno \"pouze její pracovní místo týkající se jen části její práce\", když \"z této organizační změny jasně nevyplývá, že by se stala nadbytečnou i na oddělení PSK, když její činnost převzalo oddělení PSK se stávajícím počtem pracovníků\". Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu v tom, že by se rozhodnutí o organizační změně vypořádalo i s její pracovní činností na oddělení PSK a že by žalovaná prokázala, že činnost, kterou pro oddělení PSK vykonávala, již nebyla nadále pro žalovanou potřebná, neboť byla přenesena na jiné zaměstnance. Odvolací soud podle názoru žalobkyně \"doplnil vyjádřenou vůli žalované, kterou v rozhodné době neměla, nebo měla, ale kterou neprojevila\". Odvolací soud se měl zabývat rozhodnutím o organizační změně \"jako jedním z hmotněprávních předpokladů, a to jen z pohledu, zda bylo takové rozhodnutí přijato a zda jej přijala oprávněná osoba, a ne provádět extenzivní výklad obsahu skutkového důvodu výpovědi\". Podle žalobkyně \"ze skutkového zjištění vyplynulo, že jiní zaměstnanci vykonávali její práci na oddělení PSK již po dobu její pracovní neschopnosti, že její pracovní náplň jak na oddělení provozním tak na oddělení PSK tedy neodpadla a že použití výpovědního důvodu ze strany žalované je proto neopodstatněné\". Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce patří mimo jiné to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem ve smyslu ustanovení §18 zákoníku práce a §34 občanského zákoníku, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení §18 až 21 zákoníku práce a ustanovení §37 až 39, §41 a §41a občanského zákoníku.
Zákon výslovně neupravuje, jak má být postupováno, vznikne-li pochybnost o obsahu rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách nebo jiného tzv. faktického úkonu. I když s tzv. faktickým úkonem se nespojuje změna nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu, jde o projev vůle; při objasňování toho, jaký je obsah tzv. faktického úkonu, se proto postupuje (obdobně) podle zásad předepsaných pro výklad projevu vůle při právním úkonu zejména v ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku (srov. §18 zákoníku práce).
Výslovné tzv. faktické úkony je třeba - jak vyplývá z obdobného užití §35 odst.2 občanského zákoníku - vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo je učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Výklad (objasnění) obsahu tzv. faktického úkonu může směřovat jen ke zjištění toho, co v něm bylo vyjádřeno. Vychází se přitom nejen z použitého jazykového vyjádření, ale i z okolností dalších, zejména z vůle toho, kdo tzv. faktický úkon učinit, vůle jednajícího se ovšem uplatní jen tehdy, není-li v rozporu s jazykovým projevem. Tímto způsobem může být vyjasněno jen to, co bylo opravdu projeveno; není přitom dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného tzv. faktického úkonu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li při postupu podle zásad uvedených v ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku - oproti názoru žalobkyně - k závěru, že rozhodnutím o organizační změně ze dne 5.1.2007 bylo pracovní místo žalobkyně \"v plném rozsahu\", nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z tohoto důvodu spočívat na nesprávném právním posouzení věci.
Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že \"doplnil vyjádřenou vůli žalované, kterou v rozhodné době neměla, nebo měla, ale kterou neprojevila\" a že se rozhodnutím o organizační změně měl zabývat \"jen z pohledu, zda bylo takové rozhodnutí přijato a zda jej přijala oprávněná osoba, a ne provádět extenzivní výklad obsahu skutkového důvodu výpovědi\", přehlíží současně, že především z vůle ředitele Krajské pobočky V. ČR pro O. kraj vyjádřené zejména v odůvodnění rozhodnutí ze dne 5.1.2007 nepochybně - jak je zřejmé též z výpovědí svědků Ing. M. L., vedoucí územního pracoviště v P., Mgr. M. Š., vedoucího provozního oddělení krajské pobočky v O., Ing. J. K., vedoucího oddělení PSK územního pracoviště v P. - vyplývá záměr snížit počet zaměstnanců, ušetřit finanční prostředky a plně využít pracovní potenciál stávajících zaměstnanců (přerozdělit pracovní činnosti v rámci krajské pobočky v souvislosti se změnou organizační struktury - novým organizačním řádem) a tedy zrušit pracovní místo dosud zastávané žalobkyní.
Rozhodne-li zaměstnavatel nebo příslušný orgán o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, stává se - jak dovodila ustálená judikatura soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.11.1980 sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněný pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982) - zaměstnanec nadbytečným pro zaměstnavatele též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací. I kdyby žalobkyni tedy - jak tvrdí - odpadla z důvodu rozhodnutí o organizační změně ze dne 5.1.2007 jen část její dosavadní pracovní náplně, byla by tím založena její nadbytečnost pro žalovanou.
Protože odvolací soud rozhodl v projednávané věci v souladu s ustálenou soudní judikaturou, nemůže mít jeho rozsudek v tomto směru po právní stránce zásadní význam; proti rozsudku odvolacího soudu tedy není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2009 JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu