ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.3075.2010.1; ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.3076.2010.1
21 Cdo 3075, 3076/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JUDr. J. K., proti žalovanému Statutárnímu městu Pardubice , se sídlem magistrátu v Pardubicích, Pernštýnské náměstí č. 1, IČ 00274046, o neplatnost odvolání z funkce a o neplatnost výpovědi, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 44/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. července 2008 č. j. 23 Co 93/2008-418 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. února 2010 č. j. 23 Co 375/2009-822, takto:
I. Rozsudek krajského soudu ze dne 22. července 2008 č. j. 23 Co 93/2008-418 ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23.10.2007 č.j. 6 C 44/2005-355 ve výroku II., se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
II. Rozsudek krajského soudu ze dne 18. února 2010 č. j. 23 Co 375/2009-822 se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že jeho „odvolání z funkce vedoucího právního odboru schválené radou města Pardubice dne 20.7.2004, realizované písemným úkonem tajemníka ze dne 26. 7. 2004, je neplatné“, a že „výpověď daná žalobci žalovaným dne 20.9.2004, podle které měl pracovní poměr skončit k 31.12.2004, je neplatná a pracovní poměr trvá i po této době“. Žalobu odůvodnil tím, že odvolání vedoucího úředníka územního samosprávného celku je ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb. možné jedině pro porušení zákonem stanovených povinností. Dopisy ze dne 25.5.2004 a 17.6.2004 mu však tajemník vytýká nikoli porušení zákonem stanovených povinností, ale „profesní pochybení“, což však žalobce vyvrátil dopisy z 28.5.2004 a 2.7.2004. V materiálu pro jednání rady dne 20.7.2004 tajemník návrh na odvolání zdůvodňuje na základě těchto upozornění a dovolává se pak porušení ustanovení §35 odst. 1 písm. b) zák. práce, §74 zák. práce a §16 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a), b) zákona č. 312/2002 Sb., a dále porušení povinností stanovených organizačním řádem. Opět neuvedl konkrétní porušení zákonem stanovených povinností. Vzhledem k neplatnosti odvolání z funkce je pak neplatné i následné rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce pro nadbytečnost po odvolání z funkce. Navíc žalovaný nesplnil povinnost, kterou mu ukládá ustanovení §65 odst. 3 zák. práce, tedy dohodnout další pracovní zařazení odpovídající kvalifikaci, popřípadě zařazení na jinou, vhodnou práci. Neplatnost odvolání z funkce vedoucího právního odboru i neplatnost výpovědi spatřoval žalobce dále v jednání tajemníka magistrátu, který mu vytýkal vysoký věk, vytýkal mu způsob plnění dalších úkolů, aniž by mu však dal předem pokyny, jak je má podle jeho názoru plnit, uložil mu pracovní úkol, který nebyl obsahem pracovní smlouvy, do jeho práce neoprávněně zasahoval, jiné pracovní uplatnění mu nabídl pouze formálně, a „všechno toto jednání bylo a je diskriminací, obtěžováním, je v rozporu s dobrými mravy“.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 7.6.2005 č.j. 6 C 44/2005-158 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 12.168,- Kč na náhradě nákladů řízení k rukám advokátky. Dospěl k závěru, že žalobce byl odvolán z funkce „nikoliv z jiných než v zákoně uvedených důvodů, a proto nebylo možno předmětný právní úkon považovat za právní úkon nedovolený“. Bylo rovněž prokázáno, že žalovaný splnil tzv. nabídkovou povinnost, neboť žalobci bylo nabídnuto místo vedoucího oddělení sociálních dávek odboru sociálních věcí a místo zaměstnance oddělení přestupků odboru vnitřních věcí. Posledně uvedené místo žalobce odmítl, a z výběrového řízení na místo vedoucího oddělení sociálních dávek byl z důvodu nesplnění podmínek výběrového řízení vyřazen. Nebylo naopak prokázáno, že by v rozhodném období žalovaný měl možnost zaměstnat žalobce v pracovních pozicích žalobcem uváděných. Vzhledem k tomu, že byly jinak splněny podmínky platné výpovědi, byla žaloba i v této části zamítnuta.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 15.6.2006 č.j. 23 Co 352/2005-211 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že měl nejprve vyřešit otázku, zda je dán naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ o. s. ř.) u požadavku na určení neplatnosti odvolání z funkce, a že neuvedl, jakých porušení zákonem stanovených povinností podle §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb. se měl žalobce dopustit, nezabýval se tím, zda důvody tvrzené žalovaným naplňují předpoklady tohoto zákonného ustanovení, ani tím, zda se žalovaný těchto porušení dopustil. V tomto směru je tedy rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný. Nebyly rovněž uvedeny důvody k tomu, zda byla „vyvrácena diskriminační námitka žalobce“.
Okresní soud v Pardubicích poté rozsudkem ze dne 23.10.2007 č.j. 6 C 44/2005-355 „návrh na určení, že odvolání žalobce z funkce vedoucího právního odboru, schválené radou města Pardubic dne 20.7.2004, realizované písemným úkonem tajemníka ze dne 26.7.2004, je neplatné“, zamítl a rozhodl, že výpověď daná žalovaným žalobci dne 20.9.2004 je neplatná, a že pracovní poměr trvá i po této době, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích 120,- Kč na náhradě nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že žalobce se opakovaně dopouštěl méně závažných porušení zákonem stanovených povinností tak, jak bylo následně specifikováno v písemných upozorněních ze dne 25.5., 17.6. a 12.7.2004. Naopak nebylo prokázáno, „resp. v řízení provedenými důkazy vyšel najevo opak skutečností tvrzených žalobcem ohledně jeho diskriminace z důvodu věku“. Byla vyvrácena nejen přímá diskriminace, ale i diskriminace nepřímá, neboť nebylo zjištěno, že by žalovaný jako zaměstnavatel svým postupem žalobce znevýhodnil na základě rozlišování podle v zákoně vymezených diskriminačních důvodů. Porušení zákonem stanovených povinností a důvody tvrzené žalovaným v odvolání z funkce, byly prokázány a naplňují předpoklady ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný disponoval volným pracovním místem zaměstnance odboru sociálních věcí, a toto místo žalobci nenabídl s odůvodněním, že na stejném oddělení mu nabídl místo vedoucího. Volba zaměstnání, které bude nabídnuto, však nepřísluší zaměstnavateli, a je na zaměstnanci, aby vyhodnotil, zda místo i s nižší kvalifikací přijme či nikoli. Vzhledem k tomu „je možné již na základě tvrzení účastníků dospět k názoru, že žalovaný svou nabídkovou povinnost nesplnil“, a z tohoto důvodu je výpověď neplatná.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 22.7.2008 č.j. 23 Co 93/2008-418 rozsudek okresního soudu ve výroku, jímž byla určena neplatnost výpovědi, potvrdil, a v dalším tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný nesplnil hmotně právní podmínku platnosti výpovědi, neboť nesplnil svou nabídkovou povinnost. Měl totiž nabídnout žalobci všechna místa s potřebnou kvalifikací, jakou má žalobce, případně i místa vyžadující kvalifikaci nižší, a poté bylo na žalobci, aby si z této úplné nabídky vybral. Teprve odmítl-li by nabízená pracovní místa, byl by splněn předpoklad neplatné výpovědi z pracovního poměru. V řízení však bylo prokázáno, že žalovaný především neučinil žalobci nabídku volného místa zaměstnance sociálních dávek odboru sociálních věcí; námitka, že na toto místo bylo dne 14.7.2004 vyhlášeno výběrové řízení, a vyhlášením výběrového řízení bylo toto místo nabídnuto, není důvodná, neboť není povinností zaměstnance, aby předtím, než mu jeho zaměstnavatel dá výpověď z pracovního poměru, zjišťoval, zda bylo vyhlášeno nějaké výběrové řízení. Bylo-li žalobci nabídnuto místo vedoucího oddělení sociálních dávek odboru sociálních věcí, žalobce tuto nabídku přijal a přihlásil se do výběrového řízení. Jestliže byl z výběrového řízení vyřazen, pak „postup žalovaného nelze považovat za řádné splnění nabídkové povinnosti, neboť nelze požadovat po zaměstnanci, aby se zúčastnil výběrového řízení v době své pracovní neschopnosti“, rovněž vyřazení „pro nedodání výpisu z rejstříku trestů“ nelze považovat za správné, neboť žalobce byl u žalovaného do té doby zaměstnán a musel splňovat podmínku bezúhonnosti ve smyslu §6 odst. 4 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb. Druhé nabízené místo zaměstnance oddělení přestupků žalobce odmítl, avšak „stalo se tak v době, kdy měl zájem o místo vedoucího oddělení sociálních dávek, které by lépe odpovídalo jeho kvalifikaci“. Jestliže byl následně z výběrového řízení na místo vedoucího oddělení sociálních dávek odboru sociálních věcí vyřazen, měl žalovaný za této situace žalobci místo referenta přestupků opětovně nabídnout. K otázce odvolání žalobce z funkce vedoucího právního odboru odvolací soud uvedl, že za porušení zákonem stanovených pracovních povinností je nutno považovat i porušení pracovních povinností vyplývajících z pracovní smlouvy, neboť i tyto povinnosti je žalobce povinen podle zákona plnit (§35 odst. 1 písm. b/ zák. práce). Na žalovaném je, aby prokázal, že žalobce tyto povinnosti porušil, což však z provedeného dokazování a z rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá; východiskem nemůže být okolnost, že ostatní zaměstnanci mají za to, že práce právního odboru „není v pořádku“. Proto je nutné provést rozbor jednotlivých tvrzených porušení povinností žalobcem v jednotlivých vytýkacích dopisech a posoudit, zda žalobce svůj pracovní úkol splnil či nikoliv. Vypořádat se je třeba i s námitkou o tom, že postup žalovaného byl projevem diskriminace z důvodu věku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu proti výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla určena neplatnost výpovědi ze dne 20.9.2004, podal žalovaný dovolání. Namítal, že nabídková povinnost zaměstnavatele předpokládá, že se žalobce bude aktivně zajímat o nabídnutá pracovní místa. Žalobce však, přestože byl nemocen, zasílané písemnosti nepřebíral na žádné adrese, k výběrovému řízení se nedostavil, přestože termín konání výběrového řízení mu byl oznámen i telefonicky. Jestliže byl vyřazen z výběrového řízení na místo vedoucího oddělení sociálních dávek odboru sociálních věcí, protože nedoložil výpis z evidence rejstříku trestů, nemohl žalovaný přijmout jiný postup, neboť ustanovení §7 zákona č. 312/2002 Sb. stanoví kogentní postup při výběrovém řízení a nevytváří pro zaměstnavatele možnost učinit výjimku, která by se týkala uchazečů již vykonávajících práci úředníka či vedoucího úředníka. „To vše s přihlédnutím k tomu, že si žalobce byl nedostatku neúplné přihlášky co do výpisu z rejstříku trestů vědom, a v rámci přihlášky avizoval, že tuto listinu doloží, tuto listinu nedoložil ani na písemnou výzvu žalovaného“. V neposlední řadě pak dovolatel vyjádřil přesvědčení, že „místa, která jsou obsazována výběrovým řízením, nemohou splňovat charakter nabídky volného pracovního místa, protože jsou určena pro neurčitý počet zájemců, kteří se rozhodli přihlásit do výběrového řízení a splňují kritéria vyhlášená zaměstnavatelem a požadovaná zákonem“. Z tohoto důvodu bylo žalobci hned od počátku nabízeno volné místo zaměstnance oddělení přestupků, pro které splňoval všechny předpoklady, které ale odmítl. Protože výběrová řízení vyhlášená po dání výpovědi již nepodléhala nabídkové povinnosti, a to i z toho důvodu, že to nebyla místa, která by byla jednoznačně volná pro žalobce, je výklad krajského soudu nesprávný, neboť znamená bezbřehou nabídkovou povinnost pro zaměstnavatele, a to až do uplynutí výpovědní doby. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu „ve výroku I.“, jakož i rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku II.“, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Pardubicích poté rozsudkem ze dne 20.4.2009 č.j. 6 C 44/2005-639 zamítl „návrh na určení, že odvolání žalobce z funkce vedoucího právního odboru schválené radou města Pardubice dne 20.7.2004, realizované písemným úkonem tajemníka ze dne 26.7.2004, je neplatné“, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náhradu nákladů řízení ve výši 120,- Kč. Po doplnění řízení dovodil, že „žalobce opakovaně neplnil své povinnosti a úkoly vyplývající pro něho z pracovní náplně, výstupy žalobce byly pro ostatní odbory magistrátu nekonkrétní a nejednoznačné, a to přesto, že žalobce měl těmto odborům poskytovat přímou právní a další konzultační službu a za poskytování komplexních právních služeb měl odpovědnost“. Namítal-li žalobce, že mu byly ukládány i jiné pracovní úkoly než ty, které by spadaly do jeho pracovní činnosti, soud prvního stupně zdůraznil, že „podle popisu pracovní funkce bylo povinností žalobce plnit i další úkoly uložené mu orgány města a nadřízenými“. „Ve všech případech, kdy bylo žalobci dáno upozornění na porušení zákonem stanovených povinností a na možnost odvolání z funkce, vyplývaly pracovní úkoly žalobce buď přímo z jeho pracovní náplně nebo byly v souladu s popisem pracovní funkce žalobce uloženy nadřízeným“. Žalobci bylo postupně v průběhu měsíců květen až červenec 2004 vytknuto devět případů porušení zákonem stanovených povinností, toto porušení zákonem stanovených povinností a důvody tvrzené žalovaným v odvolání z funkce byly podle názoru soudu prvního stupně prokázány, a protože tak byly splněny předpoklady ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., soud žalobě nemohl vyhovět. Soud prvního stupně rovněž dovodil, že jednáním žalovaného ve vztahu k žalobci nedošlo k takovému porušení práv a povinností, které vyplývají z rovného zacházení nebo k diskriminaci žalobce jako zaměstnance.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 18.2.2010 č.j. 23 Co 375/2009-822 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že odvolání žalobce z funkce vedoucího právního odboru, schválené radou města Pardubice dne 20.7.2004, realizované písemným úkonem tajemníka ze dne 26.7.2004, je neplatné, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 37.356,- Kč, náklady odvolacího řízení ve výši 5.612,- Kč, a že je povinen „nahradit“ České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení ve výši 120,- Kč. Odvolací soud poté, co „zčásti zopakoval dokazování“, dospěl k závěru, že v souzené věci byly naplněny formální předpoklady pro platnost „napadeného právního úkonu dle ustanovení §12 odst. 2 zákona o úřednících“, nicméně „odvolací soud nesdílí závěr okresního soudu o tom, že by byly naplněny hmotněprávní předpoklady pro takový postup“. Podle názoru odvolacího soudu ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb. spojuje důvody odvolání z funkce pouze se zaviněným porušením zákonem stanovených povinností. Zaviněné porušení stanovených pracovních povinností je však třeba odlišit od neuspokojivých pracovních výsledků u nichž není pojmovým znakem naplnění zavinění. Odvolací soud v tomto směru dospěl k závěru, že skutková vylíčení důvodů v odvolání z funkce (výtky pod body 1., 2., 3., 4., 5. a 8.), nenaplňují zaviněné porušení pracovních povinností. Vytýkal-li žalovaný žalobce neuspokojivé právní řešení problematiky, nejednoznačný nekonkrétní právní názor, neprofesní radu, neuspokojivé vyřešení problematiky zneužití názvu města, zmatečné zpracování cestovních náhrad, předložení návrhu platu zaměstnance v rozporu s jeho pracovním zařazením, nejedná se o zaviněné porušení pracovních povinností, ale o výtky směřující k neuspokojivým pracovním výsledkům žalobce. Neuspokojivé pracovní výsledky pak nejsou způsobilým důvodem podle §12 odst. 2 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb. pro odvolání z funkce. Bylo-li žalobci vytýkáno, že neupozornil na změnu právních předpisů týkajících se evidence zemědělců a válečných hrobů (výtky pod body 6. a 7.), nelze ostatně ani dovodit, že by žalobce své pracovní povinnosti porušil, neboť mezi jeho pracovní povinnosti sice patřilo sledovat právní úpravu a upozorňovat na nutné změny, ale z provedeného dokazování vyplývá, že na dotčené změny upozorňovali jiní vedoucí odborů, a žalobci lze tak přisvědčit, že upozornění z jeho strany by bylo již nadbytečné. Pracovní úkol spočívající v inventarizaci právních předpisů (výtka pod bodem 9.), byl žalobci uložen jeho nadřízeným; tento úkol, který žalobce nesplnil, však nelze považovat s ohledem na jeho rozsah v uložené lhůtě za splnitelný. Tento úkol také „částečně překračoval možnosti právního odboru (zpracování „uživatelsky příjemného“ portálového přístupu, který předpokládá znalosti z oboru programování)“. Protože žalobce se svým tvrzením o diskriminaci z důvodu věku nespojoval jiné nároky, a jen jím podporoval svou argumentaci o neplatnosti odvolání z funkce, bylo nadbytečné zabývat se správností závěru soudu prvního stupně v této části rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Namítá v něm, že odvolací soud „nesprávně zhodnotil provedené dokazování když dovodil, že v případě žalobce nedošlo k zaviněnému porušení pracovních povinností úředníka“. Zavinění jako subjektivní předpoklad je nutno posuzovat podle objektivních kriterií. Je nutno vycházet z toho, že žalobce vykonával funkci vedoucího právní odboru a je naprosto pochopitelné, že vzhledem k této funkci byly na něj kladeny značné odborné nároky. Žalobce porušoval své právní povinnosti podle názoru dovolatele „nejméně s nedbalostním zaviněním“, neboť si měl být vědom, že plněním pracovních úkolů zjevně nedostatečným způsobem porušuje své právní povinnosti zaměstnance. Navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ze dne 18.2.2010 č.j. 23 Co 375/2009-822 oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání proti tomuto rozsudku je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce pracoval u žalovaného od 1.5.1991 jako vedoucí odboru – vedoucí sekretariátu primátora, a od 1.2.2003 byl jmenován do funkce vedoucího právního odboru. Na základě usnesení Rady města Pardubic č. 783 ze dne 20.7.2004 byl žalobce dopisem tajemníka magistrátu ze dne 26.7.2004 odvolán z funkce vedoucího právního odboru podle ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., pro „opakované méně závažné porušení zákonem stanovených povinností v době posledních šesti měsíců“, které byly v tomto dopise blíže konkretizovány, a současně bylo žalobci „v souladu s §65 odst. 3 zákoníku práce“ nabídnuto „volné pracovní místo vedoucí oddělení sociálních dávek odboru sociálních věcí“, na které bylo dne 14.7.2004 vypsáno výběrové řízení“, a zároveň mu bylo nabídnuto místo zaměstnance oddělení přestupků odboru vnitřních věcí. Dopisem ze dne 29.7.2004 žalobce sděluje tajemníkovi magistrátu, že „postrádá nabídku asistenta (poradce) primátora“, kterou mu dne 20.7.2004 primátor nabídl a kterou byl ochoten přijmout, a že „za dané situace“ se do výběrového řízení na místo vedoucího odboru sociálních dávek přihlásí. Dopisem ze dne 6.9.2004 pak žalobce k nabídce místa referenta oddělení přestupků sděluje , že toto místo „neakceptuje“. Dopisem ze dne 20.9.2004 žalovaný (tajemník magistrátu) sděluje žalobci, že mu dává „výpověď z pracovního poměru podle ust. §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce s odkazem na ust. §65 odst. 3 citovaného zákona“, „vzhledem k tomu, že nedošlo k dohodě ohledně dalšího pracovního zařazení po odmítnutí nabízených míst“.
Pracovní poměr úředníků územních samosprávných celků v době, kdy byl žalobce dne 26.7.2004 odvolán z funkce, upravoval zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30.6.2006, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 234/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 46/2004 Sb. – dále též jen „zákon o úřednících“. Zákoník práce byl k tomuto zákonu v poměru subsidiarity, a na pracovněprávní vztahy úředníků územních samosprávných celků se vztahoval, nestanovil-li tento zákon jinak (srov. §1 odst. 2 zákona). S přihlédnutím k uvedenému lze projednávanou věc i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k odvolání žalobce z funkce došlo dne 26.7.2004 a výpověď z pracovního poměru byla žalobci dána dopisem ze dne 20.9.2004 – též podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2004 (tj. před tím, než nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti - srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu lze z funkce odvolat, jen porušil-li závažným způsobem některou ze svých zákonem stanovených povinností nebo dopustil-li se nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností v době posledních 6 měsíců.
Odvolací soud v rozsudku ze dne 18.2.2010 č.j. 23 Co 375/2009-822 vycházel z názoru, že odvolání z funkce podle uvedeného ustanovení je možné jen tehdy, jestliže se vedoucí úředník nebo vedoucí úřadu dopustí zaviněného porušení zákonem stanovených povinností, které je třeba odlišit od neuspokojivých pracovních výsledků, u nichž zavinění pojmovým znakem není. Na základě toho dovodil, že v řízení „nebylo prokázáno, že by žalobce porušoval pracovní kázeň“, a proto nebyly dány důvody pro odvolání z funkce podle ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že povinnost dodržovat zákonem stanovené povinnosti patří k základním povinnostem úředníka vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §1 odst. 1 zákona o úřednících, §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá – jak na to poukazuje rovněž odvolací soud - v plnění povinností, které jsou stanoveny zejména ustanoveními §73, §74 zák. práce a §16 zákona o úřednících, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení zákonem stanovené povinnosti právně postižitelné jako důvod k odvolání z funkce podle ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících proto, že se úředník dopustil nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností v době posledních 6 měsíců, musí být vytýkané porušení pracovních povinností úředníkem - jak v obecné rovině správně uvádí odvolací soud - alespoň z nedbalosti zaviněno; není však zapotřebí, aby toto méně závažné porušení zákonem stanovených povinností dosahovalo určitého stupně intenzity. Zákon o úřednících totiž rozlišuje z hlediska stupně intenzity porušení zákonem stanovených povinností mezi závažným porušením zákonem stanovených povinností a méně závažným porušením zákonem stanovených povinností. Nižší stupeň intenzity porušení zákonem stanovených povinností než je méně závažné porušení zákon o úřednících neupravuje; každé porušení zákonem stanovených povinností, které nedosahuje intenzity závažného porušení zákonem stanovených povinností, je proto vždy méně závažným zákonem stanovených povinností.
Zavinění lze charakterizovat jako psychický vztah jednajícího ke svému jednání (k porušení zákonem stanovených povinností), které je protiprávní, a k následkům takového jednání. S názorem odvolacího soudu, že v posuzované věci v případě důvodů k odvolání uvedených kromě jiného pod body „1., 2., 3., 4., 5. a 8“ (v dopise body 1.1. až 1.5., a 2.3) dopisu ze dne 26.7.2004 schází složka zavinění, neboť „měl žalobce za to, že uložené úkoly plní kvalifikovaným způsobem a subjektivně byl přesvědčen o správnosti svých řešení“, však nelze souhlasit.
Žalovaný v dopise ze dne 26.7.2004 spatřoval porušení zákonem stanovených povinností, které jsou důvodem pro odvolání žalobce z funkce, též v tom, že žalobce jako vedoucí právního odboru magistrátu - stručně vyjádřeno – v prvním čtvrtletí 2004 nezpracoval opatření řešící právní problematiku odtahu opuštěných vozidel, nevyjádřil se k dotazu bytového odboru, zda se zaměstnanci magistrátu mohou zúčastnit dražby městských bytů „v období března 2004“, neposkytl vedoucímu odboru rozvoje a strategie jednoznačné stanovisko k procesnímu postupu při změně obecně závazné vyhlášky, opomněl zákon č. 40/1995 Sb. „při vyřízení případu možného zneužití názvu města Pardubic při distribuci reklamních letáků v březnu a v dubnu 2004“ a nedostatečně zpracoval „Zásady pro poskytování cestovních náhrad zastupitelům“.
V uvedených skutečnostech, kdy žalobce - nazíráno z objektivního hlediska - nesplnil své zákonem stanovené povinnosti „kvalifikovaným způsobem“ (jak odvolací soud poněkud eufemisticky uvádí), jistě mohou být současně spatřovány neuspokojivé pracovní výsledky. K tomu, zda v porušení zákonem stanovených povinností zaměstnance spočívajících v neuspokojivých pracovních výsledcích lze spatřovat pouze objektivní stav vzniklý v důsledku objektivně daných nedostatečných schopností zaměstnance (kde by mohl být dán výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst.1 písm. e/ zák. práce), anebo, zda lze v souvislosti s porušením zákonem stanovených povinností zaměstnanci navíc vytýkat zavinění na vzniklém stavu, však nepostačuje, mohl-li zaměstnanec – jak odvolací soud uvádí v posuzované věci - být „subjektivně přesvědčen o správnosti svých řešení“ (samozřejmě jen tam, kde řešení skutečně zpracoval, nikoliv tam, kde žádné řešení nepředložil). Z hlediska zavinění ve formě nevědomé nedbalosti totiž postačuje, že zaměstnanec sice nevěděl, jakým způsobem má „kvalifikovaně“ splnit své povinnosti plynoucí mu z pracovního poměru, avšak vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům o tom vědět měl a mohl. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud nezabýval tím, zda žalobce též (kupříkladu vzhledem ke svému vzdělání a k délce právnické praxe i praxe v zastávané funkci) měl nebo mohl vědět o tom, jakým způsobem má splnit své povinnosti, a svá jinak správná obecná východiska na projednávaný případ aplikoval chybně, je jeho závěr o tom, že žalobci nelze v souvislosti se skutky, jimiž bylo odvolání z funkce odůvodněno, vytýkat zavinění, nesprávný.
Protože rozsudek odvolacího soudu ze dne 18.2.2010 č.j. 23 Co 375/2009-822 není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci králové k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 22.7.2008 č.j. 23 Co 93/2008-418 projednal Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (i když byl v průběhu řízení rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen, soud prvního stupně následně rozhodl o věci samé stejně – žalobu o neplatnost výpovědi a o určení dalšího trvání pracovního poměru zamítl), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – řešil mimo jiné právní otázku rozsahu tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele v případě odvolání zaměstnance z funkce. Vzhledem tomu, že uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z ustanovení §12 odst. 1 zákona o úřednících vyplývá, že upravovalo odlišně od zákoníku práce způsob odvolání z funkce; toto ustanovení, ani zákon č. 312/2002 Sb. ale neuvádí, jaké následky z hlediska právního postavení odvolaného zaměstnance v důsledku odvolání nastávají. Je nepochybné, že za těchto okolností je na místě - kromě jiného - subsidiární aplikace ustanovení §65 odst. 3 zák. práce, zejména, že odvoláním z funkce pracovní poměr nekončí. Je-li zaměstnanec odvolán z funkce, zaměstnavatel za této situace se zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele (§130) a současně je dán výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c); pro skončení tohoto pracovního poměru platí jinak ustanovení o skončení pracovního poměru sjednaného pracovní smlouvou.
Z hlediska skutkového stavu bylo zjištěno, že po odvolání žalobce z funkce dopisem ze dne 26.7.2004 žalovaný nabídl žalobci práci „vedoucího oddělení sociálních dávek odboru sociálních věcí“ (která byla podmíněna úspěchem ve výběrovém řízení), a práci „zaměstnance oddělení přestupků odboru vnitřních věcí“. Žalobce se dopisem ze dne 29.7.2004 přihlásil do výběrového řízení na první uvedenou funkci, dopisem ze dne 9.8.2004 byl vyzván k doplnění přihlášky, dopisem ze dne 16.8.2004 byl pozván k „ústní části výběrového řízení“ na den 23.8.2004. K nabízené práci zaměstnance oddělení přestupků odboru vnitřních věcí se žalobce vyjádřil po výzvách žalovaného ze dne 29.7.2007 a 29.8.2004 dopisem ze dne 6.9.2004 tak, že tuto nabídku „neakceptuje“, neboť se přihlásil do výběrového řízení, a nemůže se „tedy rozhodnout pro dvě místa současně“. Dopisem ze dne 8.9.2004, který žalobce převzal 20.9.2004, žalovaný sdělil žalobci, že jej z výběrového řízení vyřazuje. Dalším dopisem z téhož dne 20.9.2004 dal žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru „podle ust. §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce s odkazem na ust. §65 odst. 3 citovaného zákona“.
Podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže
a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,
b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.
Ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až d) zák. práce. Nabídková povinnost zaměstnavatele představuje svojí povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 zák. práce a její smysl spočívá v ochraně pracovního poměru tím, aby změnou pracovních podmínek ohledně dohodnutého druhu práce odpadla (jinak nevyhnutelná) potřeba rozvázání pracovního poměru, a aby tím zaměstnanci bylo zajištěno další pracovní uplatnění u stejného zaměstnavatele. Zjišťování podmínek uvedených v tomto ustanovení se děje vždy podle stavu v době výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.9.1998 sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Odvolací soud proto nepřípadně dovozuje, že žalovaný mohl žalobci nabídnout místo zástupce vedoucího právního odboru „po podání výpovědi, ale ve výpovědní době“.
Jestliže zaměstnavatel v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v místě bydliště zaměstnance má volné takové pracovní místo, které je pro zaměstnance vhodné (srov. §37 odst. 5 zák. práce), je povinen tuto práci zaměstnanci nabídnout, a to i za předpokladu, že by se zaměstnanec musel podrobit přiměřené předchozí průpravě [§46 odst. 2 písm. b) zák. práce]. Jinou pro zaměstnance vhodnou prací se rozumí práce odpovídající zdravotnímu stavu, schopnostem a pokud možno i kvalifikaci zaměstnance (srov. §37 odst. 4 zák. práce). Jde tedy o práci, kterou je zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci schopen vykonávat. Z toho, že jiná vhodná práce má odpovídat pokud možno i kvalifikaci zaměstnance, je nutno dovodit, že takovou prací je třeba rozumět především práci odpovídající kvalifikaci zaměstnance a teprve potom (není-li pracovní místo odpovídající kvalifikaci zaměstnance volné) práci, která odpovídá pokud možno nejvíce kvalifikaci zaměstnance, a posléze (není-li volné ani pracovní místo odpovídající co nejvíce kvalifikaci zaměstnance) práci, pro kterou se zvláštní kvalifikace nevyžaduje. Lze tedy za vhodnou práci ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 písm. b/ zák. práce považovat popřípadě i takovou práci, při níž není zcela využito kvalifikace zaměstnance. (srov. např. Závěry býv. Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Cpj 104/1974, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1975, pod č. 51, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.1.2003 sp. zn. 21 Cdo 1322/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, poř. č. 74).
Přijme-li zaměstnanec nabízenou práci, dochází tím ke změně sjednaných pracovních podmínek ohledně dohodnutého druhu práce ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 zák. práce a potřeba rozvázání pracovního poměru tím odpadá. Protože dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek spočívá - jako každý dvoustranný právní úkon - na dvou vzájemných a obsahově shodných projevech vůle a může být uzavřena až tehdy, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu (srov. §244 odst. 1 zák. práce), je nepochybné, že tyto účinky může přivodit pouze taková nabídka (oferta), která je projevem vůle s uvedeným konkrétním obsahem výslovně adresovaným druhému účastníkovi – oblátovi (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.3.2005 sp.zn. 21 Cdo 2137/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2006, pod č. 30).
Z uvedeného vyplývá, že za situace, kdy je zaměstnavatel povinen obsazovat určitá pracovní místa na základě výběrového řízení, které je teprve podmínkou pro jmenování do funkce (jako je tomu v případech uvedených v ustanovení §7 zákona o úřednících), může být nabídka, aby se zaměstnanec zúčastnil výběrového řízení jen upozorněním na možnost ucházet se o takové místo, která zaměstnavatele nijak neváže. Nejde však o nabídku (ofertu) umožňující uzavření dohody o změně sjednaných pracovních podmínek podle ustanovení §36 odst. 1 zák. práce; takové upozornění zaměstnavatele, které není (nesmí být) návrhem na uzavření smlouvy (§244 odst. 2 zák. práce) proto není způsobilým úkonem ke splnění nabídkové povinnosti ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, i když by se jinak mohlo jednat o práci pro zaměstnance vhodnou. Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že okolnost, že žalovaný nabídl žalobci účast ve výběrovém řízení (případně jakým způsobem ve výběrovém řízení postupoval), nemá z hlediska plnění nabídkové povinnosti právní význam.
Souhlasit nelze ani s názorem, že žalovaný měl žalobci předložit „úplnou nabídku volných míst“, že žalovaný „musel nabídnout žalobci všechna místa s potřebnou kvalifikací jakou má žalobce, popřípadě vyžadující i kvalifikaci nižší“ a že „poté bylo na žalobci, aby si z této úplné nabídky vybral“, neboť taková povinnost z ustanovení §46 odst. 2 zák. práce (a ani z odvolacím soudem zmiňovaného rozsudku ze dne 15.2.2005 sp. zn. 21 Cdo 1573/2004) nevyplývá. K tomu, aby zaměstnavatel splnil svou nabídkovou povinnost, není třeba nabízet zaměstnanci všechna místa, která má k dispozici. Je zcela v souladu se zákonem, nabídne-li zaměstnanci předtím, než by k výpovědi případně přistoupil, takovou práci, která je pro zaměstnance vhodná; má-li k dispozici takové volné pracovní místo, které je pro zaměstnance vhodné z hlediska jeho zdravotního stavu a odpovídá jeho kvalifikaci, je povinen (jak je vysvětleno v závěrech uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1975, pod č. 51, uvedených shora) nabídnout právě toto místo, a nemusí souběžně nabízet práci (předkládat seznam míst), která je méně kvalifikovaná, případně místa, pro které se zvláštní kvalifikace nevyžaduje. Odmítne-li zaměstnanec nabízené místo, které je pro něho vhodné, je tím nabídková povinnost zaměstnavatele splněna.
V posuzované věci žalovaný plnil svou nabídkovou povinnost tím, že žalobci nabídl rovněž místo „zaměstnance oddělení přestupků odboru vnitřních věcí“. Protože nabídka místa „vedoucího oddělení sociálních dávek odboru sociálních věcí“ nebyla – jak bylo výše vysvětleno - způsobilou nabídkou ke splnění této povinnosti, a protože v řízení zatím nebylo tvrzeno, že by měl žalovaný k dispozici vhodnou práci více odpovídající kvalifikaci žalobce, potom za situace, kdy žalobce tuto nabídku odmítl, byla nabídková povinnost žalovaného splněna.
Z obsahu spisu se však naznačuje, že žalobce nepřijal nabídku práce „zaměstnance oddělení přestupků odboru vnitřních věcí“ vzhledem k odlišnému (nesprávnému) názoru, který účastníci měli na obsah nabídkové povinnosti, protože se přihlásil do výběrového řízení na místo „vedoucího oddělení sociálních dávek odboru sociálních věcí“, a že se za těchto okolností nemůže „tedy rozhodnout pro dvě místa současně“; přitom dopis o tom, že byl vyřazen z výběrového řízení, mu byl doručen ve stejný den 20.9.2004, jako výpověď, takže vlastně neměl možnost na nabídku práce „zaměstnance oddělení přestupků odboru vnitřních věcí“ reagovat. Oproti tomu žalovaný uváděl, že žalobce řádně zval k výběrovému řízení, ale že žalobce písemné pozvánky nepřebíral a k výběrovému řízení dne 23.8.2004 se i přes telefonickou výzvu nedostavil, takže prostor pro úvahu o učiněné nabídce – objektivně vzato - měl. Vzhledem k tomu je třeba odvolacímu soudu vytknout, že se věcí nezabýval z pohledu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce, neboť – jak vyplývá rovněž z odvolacím soudem zmiňovaného rozsudku ze dne 15.2.2005 sp. zn. 21 Cdo 1573/2004 - přistoupil-li zaměstnavatel před podáním výpovědi z pracovního poměru ke splnění povinností, které mu ukládají ustanovení §65 odst. 3 věty druhé zák. práce nebo §46 odst. 2 zák. práce, v rozporu s ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem způsobit zaměstnanci újmu, a je-li proto třeba jeho jednání hodnotit jako zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce, je na to navazující výpověď z pracovního poměru neplatným právním úkonem [§242 odst. 1 písm. a) zák. práce].
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu ze dne 22.7.2008 č.j. 23 Co 93/2008-418 není správný, Nejvyšší soud České republiky jej v jeho potvrzujícím výroku podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. února 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu