ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.3289.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 3289/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně R. Ť., zastoupené Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 28, proti žalované České poště, s.p., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 909/4, IČO 471 14 983, o 32.459,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 C 56/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. března 2014 č.j. 22 Co 605/2013-139, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. března 2014 č.j. 22 Co 605/2013-139 podle ustanovení §237 o.s.ř. odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.8.2014, sp. zn. 21 Cdo 2305/2013) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Žalobkyně v dovolání považuje pro posouzení sporu za zásadní, zda „obsah a forma pohovoru ze dne 5.10.2011 odpovídal ze strany vedoucích zaměstnanců žalované „požadavku zachování dobrých mravů“. Dobrými mravy se podle ustálené judikatury soudů rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, který byl uveřejněn pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
V souladu s judikaturou je tedy závěr odvolacího soudu, že jednání nadřízených žalobkyně nelze považovat za rozporné s dobrými mravy „a už vůbec ne jako jednání, které je v rozporu s právem“, neboť nelze považovat za zneužití výkonu práva na újmu zaměstnance okolnost, jestliže zaměstnavatel vytkne zaměstnanci jeho pochybení, s tím, že jeho práci bude kontrolovat a upozorní jej na možnost výpovědi; tímto sdělením totiž hrozí tím, co je oprávněn podle s ustanovení §52 písm. g) zák. práce učinit (srov. obdobně kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 1332/2001, nebo rozsudek ze dne 11.11.2010 sp. zn. 21 Cdo 4830/2009).
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu