ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3356.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 3356/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně R. H. , zastoupené Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná č. 548/7, proti žalovanému SPIEGEL - Verlag Rudolf Augstein GmbH & Co. KG , reg. č. DE 118922410, se sídlem v Hamburku, Brandswiete č. 19, Spolková republika Německo, zastoupenému Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn č. 1049/3, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 23 C 325/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2011 č.j. 23 Co 339/2011-106, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. prosince 2010 č.j. 23 C 325/2009-53 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 27.11.2009 domáhala, aby bylo určeno, že je neplatná výpověď z pracovního poměru žalovaného ze dne 27.7.2009. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že uzavřela se žalovaným dne 24.10.1990 "smlouvu, která má veškeré náležitosti pracovní smlouvy" a na jejímž základě vykonávala pro žalovaného ode dne 1.10.1990 "práci sekretářky/asistentky s místem výkonu práce v Praze"; o tom, že mezi účastníky vznikl pracovněprávní vztah, svědčí podle žalobkyně rovněž to, že žalobkyni byla po celou dobu trvání pracovního poměru vyplácena mzda ve výši stanovené smlouvou ze dne 24.10.1990, která byla jednostranně navyšována žalovaným, že "jednala vždy jménem žalovaného", že přijímala pokyny pouze od žalovaného, že svou pracovní činnost vykonávala v prostorách pronajatých žalovaným a na přístrojích nacházejících se v jeho vlastnictví. Dopisem ze dne 27.7.2009 žalovaný sdělil žalobkyni, že "vypovídá smlouvu (dohodu) uzavřenou dne 24.10.1990", na jejímž základě byla žalobkyně "pro společnost činná jako sekretářka/asistentka" v "souladu s bodem 4 této smlouvy ke konci kalendářního čtvrtletí, tzn. k 30.9.2009". Podle žalobkyně uvedená výpověď nesplňuje náležitosti stanovené zákoníkem práce, neboť je neurčitá, obsahuje dva protichůdné výpovědní důvody [žalovaný se nejprve dovolává výpovědního důvodu podle ustanovení §52 písm.c) zákoníku práce a následně uvádí, že je dán rovněž výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm.a) zákoníku práce] a vykazuje "nejasné skutkové vymezení důvodu výpovědi". Žalobkyně považuje uvedené rozvázání pracovního poměru za neplatné a žalovanému dne 18.8.2009 oznámila, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával.
Žalovaný namítal, že obsah smlouvy ze dne 24.10.1990 a "veškeré podmínky mezi ním a žalobkyni zcela odpovídaly vůli obou smluvních stran vstoupit v obchodněprávní vztah" a že tedy "nikdy nezamýšlel se žalobkyní uzavřít pracovní smlouvu". Žalovaný uzavřel se žalobkyni "smlouvu, kterou běžně využíval pro spolupracovníky s obdobnou činností", a to "tzv. freies Mitarbeitverhältnis, který je výhradě obchodněprávním vztahem", a na základě které byla žalobkyně "činná jako samostatná podnikatelka a byla držitelkou příslušných živnostenských oprávnění". Smlouva ze dne 24.10.1990 neobsahuje veškeré podstatné náležitosti pracovní smlouvy, chybí v ní jakákoliv pracovněprávní terminologie, nenaplňuje znaky tzv. závislé práce, nebyl dán vztah nadřízenosti a podřízenosti, žalobkyně nebyla povinna konat veškeré činnosti osobně a žalobkyně si "svobodně určovala dobu, ve které se bude věnovat činnosti pro žalovaného". Žalovaný dále nesouhlasil s tím, že by "výpověď právního vztahu ze smlouvy", k níž došlo dne 27.7.2009, byla neurčitá, neboť v ní bylo výslovně uvedeno, že žalovaný "hodlá ukončit svoji činnost v České republice, dojde k uzavření jeho zastoupení a ruší tedy pozici žalobkyně".
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6.12.2010 č.j. 23 C 325/2009-53 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 10.080,- Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka. Z provedených listinných důkazů dovodil, že smlouva ze dne 24.10.1990, podle které žalobkyně prováděla "práce na půl úvazku jako sekretářka/asistentka pro kancelář Spiegel v pobočce v Praze s měsíční odměnou - honorářem 1.300 Eur", není pracovní smlouvou a že mezi účastníky nevznikl pracovněprávní vztah, ale vztah obchodněprávní; vyplývá to z obsahu této smlouvy, v níž ani nebyl sjednán den nástupu do práce, přesné místo výkonu práce, délka pracovní doby a pracovní náplň a v níž bylo uvedeno, že je žalobkyně povinna odvádět povinné dávky z honoráře sama, což "je v pracovní smlouvě nepřípustné", a také z toho, že žalobkyně pracovala na základě živnostenského listu, že nečerpala dovolenou tak, aby se to promítlo ve vyplácených odměnách, že nepodepisovala prohlášení o pojištění poplatníka daně z fyzických osob ani evidenční list důchodového pojištění a že žalobkyně pracovala též pro jiná média a jiné subjekty. Protože byl mezi účastníky sjednán obchodně právní vztah, není žaloba důvodná.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.9.2011 č.j. 23 Co 339/2011-106 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení; ve věci samé jej potvrdil a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Se závěrem soudu prvního stupně, který "úplně a spolehlivě zjistil skutkový stav věci", se ztotožnil v tom, že "mezi účastníky nedošlo k uzavření pracovněprávního vztahu". Mezi účastníky sice vznikl "smluvní vztah, na jehož základě žalobkyně vykonávala pro žalovaného sjednanou činnost", avšak "vůle účastníků v době vzniku tohoto vztahu nesměřovala k uzavření pracovního poměru"; smlouva ze dne 24.10.1990 nemůže být pracovní smlouvou, neboť jí chybí podstatné náležitosti pracovní smlouvy - není v ní sjednán ani den nástupu do práce (i když "se z obsahu smlouvy podává, že žalobkyně bude pracovat pro žalovaného od 1.10.1990, není z ní patrné, zda činnosti začala vykonávat již dne 1.10.1990 nebo některý den následující po tomto datu"), ani místo výkonu práce (ze smlouvy pouze vyplývá, že žalobkyně bude činnost vykonávat "v kanceláři Spieglu, která bude založena v Praze", kdy přesné místo není známo). Ohledně vůle účastníků při uzavření smluvního vztahu odvolací soud poukázal též na tvrzení žalobkyně, které učinila při jednání soudu dne 6.12.2010, kdy uvedla, že "jí při jednání se šéfredaktory Spiegelu bylo slíbeno, že v horizontu tří let s ní bude uzavřena pracovní smlouva tak, aby spadala do sociálního systému, sama žalobkyně si tedy musela být vědoma skutečnosti, že k uzavření pracovního poměru nedošlo".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že, i kdyby písemné vyhotovení smlouvy ze dne 24.10.1990 skutečně neobsahovalo všechny náležitosti pracovní smlouvy (sjednání dne nástupu do práce a místo výkonu práce), "práci přesto pro žalovaného vykonávala, a to po dobu téměř 19 let, musela zde tedy být nějaká dohoda ať už ústní nebo konkludentní a pracovní poměr mezi ní a žalovaným tedy vznikl". Žalobkyně dále soudům vytýká, že nezkoumaly "skutečnou povahu smluvního vztahu a nezabývaly se tím, zda se nejedná o zastřený právní úkon, neboť soudy se omezily jen na analýzu dohody ze dne 24.10.1990, která označuje smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovaným jinak než jako pracovní poměr", ale "skutečnost, že smluvní strany deklarují o své smlouvě, že tato smlouva není pracovní, nemusí nutně znamenat, že jejich vůlí je skutečně uzavřít smlouvu, jejímž obsahem nebude pracovní poměr, strany se snaží navenek zastřít skutečnou povahu smlouvy". Žalobkyně přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalobkyně proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 24.10.1990 smlouvu, v níž bylo mimo jiné sjednáno, že žalobkyně bude "od 1.10.1990 pracovat na půl úvazku jako sekretářka/asistentka pro kancelář Spiegelu, která bude v Praze založena", že její "činností se po detailních objasněních rozumí vedení zahraničního rezortu", že žalobkyně za svou činnost obdrží "honorář 1.300 DM, který je splatný dodatečně dvanáctkrát ročně", že povinností žalobkyně je "uhradit veškeré odvody připadající na její honorář" a že "každá ze stran může tuto smlouvu vypovědět s výpovědní dobou 4 týdnů vždy ke konci kalendářního čtvrtletí". Žalobkyně vykonávala činnosti pro žalovaného až do roku 2009 a odměna za činnost jí byla žalovaným postupně zvyšována; dopisem ze dne 27.7.2009 žalovaný sdělil žalobkyni, že "tímto vypovídá smlouvu (dohodu) uzavřenou dne 24.10.1990" mezi účastníky, na "jejímž základě" byla žalobkyně "pro společnost činná jako sekretářka/asistentka, a v souladu s bodem 4 této smlouvy ke konci kalendářního čtvrtletí, tzn. k 30.9.2009", a že, kdyby byl právní poměr mezi účastníky "případně posouzen jako pracovní poměr", jí dává výpověď podle ustanovení §52 písm.a) a c) zákoníku práce, neboť žalovaný se "dne 29.6.2009 rozhodl o uzavření zastoupení redakce v České republice (v Praze) a o zrušení pracovního místa sekretářka/asistentka", čímž se žalobkyně stala (v důsledku této organizační změny) pro další zaměstnávání u žalovaného nadbytečná, a je tím dán výpovědní důvod pod §52 písm. c) zákoníku práce", a "dále je s ohledem na rozhodnutí dán výpovědní důvod podle §52 písm. a) zákoníku práce kvůli zrušení části zaměstnavatele (společnosti), tzn. zastoupení redakce v České republice (Praze)". Dopisem ze dne 18.8.2009 žalobkyně sdělila žalovanému, že "výpověď nesplňuje předpoklady požadované zákonem pro tento právní úkon a je tak neplatná" a že trvá na dalším zaměstnávání.
Za tohoto skutkového stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci významné především vyřešení právní otázky, v jakém právním vztahu žalobkyně vykonávala pro žalovaného od roku 1990 až do roku 2009 činnosti sekretářky/asistentky. Vzhledem k tomu, že uvedenou právní otázku posoudil odvolací soud jinak, než je rozhodována dovolacím soudem, a že její posouzení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Žalobkyně nesouhlasí - jak vyplývá z obsahu dovolání - se závěrem soudů, podle něhož vykonávala pro žalovaného činnosti sekretářky/asistentky v "obchodně právním vztahu", a dovozuje, že mezi účastníky byl v říjnu 1990 založen pracovněprávní vztah. Otázku, zda mezi účastníky vskutku vznikl pracovněprávní vztah, je třeba i v současně době posoudit podle tehdy platných právních předpisů, zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., a č. 188/1988 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.1.1991 (dále jen "zák. práce"), zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb. a č. 116/1990 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.3.1991 (dále jen "obč. zák.), a zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění zákonů č. 117/1965 Sb. a č. 82/1966 Sb., zákonného opatření č. 13/1967 Sb. a zákonů č. 69/1967 Sb., č. 72/1970 Sb., č. 138/1970 Sb., č. 144/1975 Sb., č. 165/1982 Sb., č. 98/1988 Sb., č. 173/1988 Sb. a č. 103/1990 Sb., tedy podle hospodářského zákoníku ve znění účinném do 31.10.1990 (dále jen "hosp. zák.").
Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (srov. §240 odst. 1 zák. práce a §34 obč. zák.), popřípadě každé jednání nebo jiné chování (opomenutí), z něhož vyplývá vůle založit, změnit nebo zachovat práva nebo povinnosti, které právní předpisy s takovým projevem spojují (srov. §20 odst.1 hosp. zák.).
Vůle účastníka právního vztahu má - jak vyplývá z výše uvedeného - právem předpokládané (sledované) právní účinky, jen jestliže byla projevena; vůli lze projevit jakýmkoliv způsobem vhodným k tomu, aby byla objektivně poznatelná. Není-li projev vůle dostatečně určitý nebo srozumitelný, je třeba se vždy pokusit o výklad (interpretaci) projevu vůle; při výkladu projevu vůle se postupuje podle ustanovení §240 odst.3 zák. práce, §35 odst.2 obč. zák. nebo §20 odst.2 hosp. zák.
Právní úkon se posuzuje podle svého obsahu. Sama okolnost, jak je právní úkon (i dvoustranný) označen, tedy není pro jeho posouzení významná. Rozhodující je posouzení obsahu projevu vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně projeveno.
Při posuzování povahy právního vztahu je třeba současně zvažovat, zda právní úkon účastníků nebyl jen simulován se záměrem, aby jím byl zastřen (disimulován) jiný právní úkon. V takovém případě totiž platí, že simulovaný právní úkon je pro nedostatek vážnosti vůle účastníků právního úkonu neplatný. Disimulace sama o sobě není protiprávní, a proto je třeba platnost zastřeného úkonu vždy posuzovat samostatně; má-li disimulovaný právní úkon všechny potřebné náležitosti, je třeba uznat jej za platný [platí zastřený (disimulovaný) právní úkon].
Pracovněprávní vztahy vznikají "při účasti na společenské práci" mezi zaměstnavateli a zaměstnanci (srov. §1 odst.1 zák. práce), tedy, řečeno jinak, za pracovněprávní se považují takové právní vztahy, které vznikají při výkonu a v souvislosti s výkonem pracovního závazku (nesamostatné práce) mezi zaměstnanci a zaměstnavateli (srov. též například závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.4.2003 sp. zn. 21 Cdo 1893/2002, který byl uveřejněn pod č. 91 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Zatímco pracovněprávní vztah je charakterizován tím, že zaměstnanec vykonává činnost osobně a ve vztahu podřízenosti zaměstnavateli, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a na jeho nebezpečí (odpovědnost), za úplatu (mzdu) a zpravidla v pracovní době a na pracovišti, je předmětem "podnikatelského" vztahu (ze strany podnikatele - fyzické osoby) "trvalé provozování výroby, obchodu nebo poskytování služeb a prací anebo jiných činností za účelem získávání trvalého zdroje peněžních příjmů" (srov. tehdy platné ustanovení §1 odst.2 zákona č. 105/1990 Sb.).
V projednávané věci lze se soudy souhlasit v tom, že smlouva účastníků ze dne 24.10.1990 není takovým právním úkonem, kterým by byl založen pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah, neboť obsah a účel této smlouvy vyjadřuje (jak výstižně uvedl žalovaný) "tzv. freies Mitarbeitverhältnis"; ve smlouvě je - jak o tom svědčí zejména ujednání o výši a splatnosti "honoráře" a o placení "odvodů připadajících na honorář" žalobkyní - zcela zřetelně vyjádřena vůle, podle níž žalobkyně měla na "půl úvazku" vykonávat pro žalovaného činnosti sekretářky/asistentky v "podnikatelském" vztahu (tehdy podle zákona č. 105/1990 Sb.). Soudům je však třeba vytknout, že se při právním posouzení věci nezabývaly tím, zda smlouva ze dne 24.10.1990 není jen simulovaným právním úkonem, kterým měl být zastřen (disimulován) jiný právní úkon - pracovní smlouva.
Závěru o tom, že smlouva ze dne 24.10.1990 může být jen simulovaným právním úkonem, který měl zastřít (disimulovat) mezi účastníky skutečně sjednaný pracovní poměr, nasvědčuje především to, že žalobkyně (jak vyplývá z provedených důkazů) při výkonu činnosti sekretářky/asistentky nevystupovala jako "podnikatelka", ale jako fyzická osoba, která jedná jménem žalovaného, podle jeho pokynů (ve vztahu podřízenosti) a na jeho nebezpečí, jejíž odměňování se neřídí dohodou účastníků, ale jednostranným rozhodnutím žalovaného. V tomto kontextu je třeba také hodnotit prohlášení žalovaného učiněné při jednání u soudu prvního stupně dne 6.12.2010 o tom, že jí žalovaným "bylo slíbeno, že v horizontu tří let s ní bude uzavřena pracovní smlouva tak, aby spadala do sociálního systému" (tedy že bude po uplynutí této lhůty projevena vůle založit mezi účastníky pracovní poměr také "navenek"), jakož i výpověď z pracovního poměru obsažená v dopise žalovaného ze dne 27.7.2009, daná pro případ, kdyby byl právní poměr mezi účastníky "případně posouzen jako pracovní poměr". Pro právní posouzení věci tedy samo o sobě nebylo důležité, jaký "typ závazku" byl "zvolen" účastníky smlouvy ze dne 24.10.1990, že se žalobkyně zavázala platit "veškeré dávky související s její odměnou", že nepodepisovala prohlášení o pojištění poplatníka daně z fyzických osob ani evidenční list důchodového pojištění, neboť tyto okolnosti mohly představovat pouze jevovou stránku věci a (případně) byly (musely být) součástí předstíraného (simulovaného) právního jednání, jehož účelem bylo zastřít skutečnou povahu právního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným; je nepochybné, že bez uvedení takových (a jim podobných) údajů ve smlouvě nikdo dobře nemůže předstírat (simulovat), že se mezi účastníky smlouvy nemá jednat o pracovněprávní, ale o "podnikatelský" vztah.
Vzhledem k tomu, že pro závěr o povaze právního vztahu je rozhodný - jak uvedeno výše - skutečný obsah právního jednání, i když má (podle vůle účastníků smlouvy) zůstat skryt třetím osobám, měly se soudy zabývat věcí rovněž z uvedených hledisek. Protože při právním posouzení věci soudy uvedeným způsobem nepostupovaly, nemůže jejich závěr o povaze právního vztahu mezi účastníky obstát.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst.1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu