ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3460.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3460/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. R. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému OKD, a.s., zastoupenému advokátem, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 209/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. července 2006, č.j. 16 Co 168/2006-74, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 21.770,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil 281.610,- Kč spolu s úrokem z prodlení „dle nař. vl. č. 142/1994 Sb. ve znění nař. vl. č. 163/2005 Sb.“ z částky 260.236,- Kč za dobu „od čtvrtého dne po doručení žaloby žalovanému do zaplacení“ jako náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 6. 2003 do 31. 5. 2005. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval od 16. 2. 1981 do 30. 12. 1993 (pracovní poměr „ukončil z organizačních důvodů, když pracovní poměr skončil dohodou“) a že ještě před ukončením pracovního poměru mu byl na základě zjištěné nemoci z povolání dne 26. 11. 1991 přiznán (s účinností od 14. 3. 1992) částečný invalidní důchod a současně byl převeden na méně placenou práci. Žalovaný mu do března 1994 poskytoval náhradu za ztrátu na výdělku při uznání částečné invalidity. Od 18. 2. 2001 byl žalobci rozhodnutím ČSSZ ze dne 13. 12. 2000 částečný invalidní důchod odňat, což považuje za změnu poměrů ve smyslu ustanovení §202 zák. práce, protože, „kdyby nebylo nemoci z povolání, mohl by nadále vykonávat profesi důlního technika degazace“; změna poměrů s novým nárokem na náhradu škody u něj nastala dnem 19. 2. 2001.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 3. 2006, č.j. 61 C 209/2005-52, řízení co do úroku z prodlení z částky 260.236,- Kč za dobu od čtvrtého dne po doručení žaloby žalovanému do zaplacení zastavil, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 281.610,- Kč a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 42.869,75 Kč k rukám advokáta JUDr. L. P., České republice „na účet“ Okresního soudu v Ostravě 3.980,- Kč a na soudním poplatku České republice „na účet“ Okresního soudu v Ostravě 11.270,- Kč. Po provedeném dokazování měl mezi účastníky za nesporné, že žalobce byl zaměstnancem žalovaného od 16. 2. 1981 do 30. 12. 1993, kdy pracovní poměr byl ukončen z organizačních důvodů, že ještě před skončením pracovního poměru onemocněl nemocí z povolání – uhlokopskou pneumokoniózou a že, kdyby žalobce u žalovaného pracoval jako důlní technik degazace, dosáhl by v I. čtvrtletí roku 2003 výdělku 30.000,- Kč měsíčně. Protože znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství bylo prokázáno, že žalobce by mohl (i přes svá obecná onemocnění) pracovat v dole jako technik degazace nebo vykonávat profesi prodejce telefonického centra, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti svědčí, neboť ustanovení §195 odst. 1 zák. práce „konstruuje nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jako rozdíl pracovního potenciálu poškozeného zaměstnance mezi stavem, jaký by tu byl, nebýt nemoci z povolání, a jaký tu je i s nemocí z povolání“; tento rozdíl „je představován rozdílem mezi částkou 30.000,- Kč měsíčně k 1. 6. 2003 (nadále valorizovanou dle příslušných nařízení vlády č. 482/2003 Sb. a 67/2005 Sb.) a reálně dosáhnutým příjmem“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 7. 2006, č.j. 16 Co 168/2006-74, rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku o částečném zastavení řízení) změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 281.610,- Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, že žalobce je povinen zaplatit České republice „na účet“ Okresního soudu v Ostravě na nákladech řízení před soudem prvního stupně 3.980,- Kč a žalovanému na nákladech odvolacího řízení 11.270,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. Z.. Vyšel z toho, že v průběhu pracovního poměru účastníků byla u žalobce zjištěna nemoc z povolání – uhlokopská pneumokonióza prostá, za kterou nese žalovaný plnou odpovědnost. Žalovaný poskytoval žalobci náhradu za ztrátu na výdělku při uznání částečné invalidity pouze do března 1994, neboť následně výdělky žalobce, dosahované u Severomoravské plynárenské, a.s., s připočtením částečného invalidního důchodu přesahovaly rozhodný valorizovaný průměrný výdělek před vznikem škody. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 12. 2000 byl žalobci od 18. 2. 2001 částečný invalidní důchod odňat. Dovodil, že jestliže výdělek po nemoci z povolání, jehož zaměstnanec dosáhl, aniž pro to musel vynakládat zvýšené pracovní úsilí, vzroste spolu s částečným invalidním důchodem takovým způsobem, že je pravidelně vyšší než průměrný výdělek před vznikem škody, má tato nová okolnost za následek, že zde nevzniká nadále rozdíl mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a jeho výdělkem po poškození; uvedená skutečnost znamená, že následky nemoci z povolání nadále zaměstnanci nebrání dosahovat stejný nebo vyšší výdělek, než jaký měl před zjištěním nemoci z povolání. Protože jde o změnu výdělkových poměrů na straně zaměstnance, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, je třeba situaci považovat za podstatnou změnu poměrů ve smyslu §202 odst. 1 zákoníku práce. Od zániku původního nároku na náhradu za ztrátu na výdělku až do konce žalovaného období však u žalobce - přestože mu byl rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 12. 2000 částečný invalidní důchod od 18. 2. 2001 odňat - k žádné podstatné změně jeho poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce nedošlo. Ze znaleckého posudku vyplývá, že žalobce nadále trpí nemocí z povolání uhlokopskou pneumokoniózou prostou, která se od doby zjištění v roce 1991 dosud nezhoršila. Kdyby nebylo této nemoci z povolání, byl by žalobce nadále schopen vykonávat původní práci důlního technika na úseku degazace. S účinností od 1. 1. 1996 došlo zákonem č. 155/1995 Sb., ke změně právní úpravy v oblasti důchodového pojištění, podle které nelze nadále uznat částečnou invaliditu jen proto, že „po přeřazení ze zdravotních důvodů na méně kvalifikovanou práci došlo k poklesu výdělku“. Částečná invalidita byla u žalobce kontrolována až při jednání posudkové komise Okresní správy sociálního zabezpečení dne 13. 11. 2000, která dospěla k závěru, že žalobce není již částečně invalidním, s odůvodněním, že „z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (a to z důvodu nemoci z povolání) poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 15%, zatímco podle §44 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je pojištěnec částečně invalidní jen tehdy, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33% nebo jestliže mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné životní podmínky“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť řízením u soudu prvního stupně bylo prokázáno, že na trhu práce existuje možnost získat zaměstnání v profesi technik degazace a že v získání této práce brání žalobci pouze zdravotní důvody vyvolané nemocí z povolání. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a „potvrdil rozsudek okresního soudu“.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť odvolací soud správně dovodil, že hlavní příčinný vztah mezi vznikem škody a škodnou událostí byl v roce 1994 přerušen, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zák. práce zaniknul a v dalším období nedošlo k události, kterou by bylo možno považovat za vznik nového nároku na náhradu škody z titulu trvající uhlokopské pneumokoniozy prosté.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce byl u žalovaného v pracovním poměru od 16. 2. 1981 do 30. 12. 1993, od roku 1984 žalobce vykonával práci důlního technika na úseku degazace. Dne 26. 11. 1991 byla u něj zjištěna nemoc z povolání – uhlokopská pneumokonióza prostá, za kterou žalovaný nese plnou odpovědnost. Z důvodu nemoci z povolání byl žalobci od 14. 3. 1992 přiznán částečný invalidní důchod a ke dni 16. 3. 1992 byl z téhož důvodu převeden z dolu na povrch na jinou, méně placenou, práci. V souvislosti s tím začal žalovaný poskytovat žalobci náhradu za ztrátu na výdělku při uznání částečné invalidity pouze do března 1994, neboť následně výdělky žalobce, dosahované u Severomoravské plynárenské, a.s., s připočtením částečného invalidního důchodu přesahovaly rozhodný valorizovaný průměrný výdělek před vznikem škody. Od 1. 10. 2000 do konce žalovaného období byl žalobce zaměstnán u společnosti ČESKÝ TELECOM, a.s.. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 12. 2000 byl žalobci od 18. 2. 2001 částečný invalidní důchod odňat s odůvodněním, že posudková komise Okresní správy sociálního zabezpečení v O.-M. dne 13. 11. 2000 dospěla k závěru, že žalobce není již částečně invalidní, protože z důvodu dlouhodobě nepříznivého stavu – z důvodu nemoci z povolání – poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 15%, a pojištěnec je částečně invalidní jen tehdy, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33% nebo jestliže mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné životní podmínky.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení věci kromě jiného rozhodující závěr o tom, jaký význam má pro posouzení případné změny poměrů poškozeného (žalobce) ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce skutečnost, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 12. 2000 byl žalobci od 18. 2. 2001 částečný invalidní důchod odňat.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku při uznání částečné invalidity za období od 1. 6. 2003 do 31. 5. 2005, podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 30. 6. 2005, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 253/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o inspekci práce – dále jen „zákoník práce“.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při nemoci z povolání podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce jsou existence nemoci z povolání, vzniklé za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Odpovědnost za škodu při nemoci z povolání je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění. Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro následky nemoci z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.
Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Jak správně uvedl odvolací soud ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) jako jeden z dílčích nároků z odpovědnosti za škodu při nemocech z povolání tvoří jediný celek; na tom nic nemění ani to, že poškozený má právo dispoziční volnosti uplatnit nejprve část svého nároku a později jeho zbytek. Vznikl-li zaměstnanci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), pak nová skutečnost (skutečnost, která nastala po vzniku nároku) představující změnu v okolnostech, za nichž nárok vznikl, popřípadě týkající se výše nároku, nemá za následek možnost opětovného přezkoumání splnění předpokladů odpovědnosti za škodu při nemocech z povolání ve smyslu ustanovení §190 odst. 3 zák. práce ve vztahu k této nové skutečnosti. Právní úprava totiž s takovými novými skutečnostmi spojuje právo poškozeného nebo zaměstnavatele domáhat se za podmínek stanovených v ustanovení §202 odst. 1 zák. práce změny v úpravě jejich práv, popřípadě povinností.
Podle ustanovení §202 odst. 1 zák. práce změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, může se poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností.
Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ustanovení §202 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy - jak rovněž správně uvádí odvolací soud - týká-li se poměrů poškozeného (platná právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu tohoto ustanovení, je nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (pro uznání invalidity nebo částečné invalidity), a nové poměry poškozeného.
Jestliže výdělek po zjištění nemoci z povolání, jehož zaměstnanec dosáhl, aniž pro to musel vynakládat zvýšené pracovní úsilí, vzroste spolu s částečným invalidním důchodem takovým způsobem, že je pravidelně vyšší, než průměrný výdělek před vznikem škody, má tato nová okolnost za následek, že zde nevzniká nadále rozdíl mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a jeho výdělkem po poškození, tj. materiální újma vznikající ztrátou pracovní způsobilosti zaměstnance. Uvedená skutečnost znamená, že následky nemoci z povolání zaměstnanci nadále nebrání dosahovat stejný a vyšší výdělek, než jaký měl před zjištěním nemoci z povolání a škoda na výdělku mu již nevzniká. Protože jde o změnu výdělkových poměrů zaměstnance, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, je třeba situaci, kdy výdělky poškozeného zaměstnance po zjištění nemoci z povolání přesahují pravidelně za delší období, tj. nikoli ojediněle a vyjímečně, jeho průměrný výdělek před vznikem škody, považovat za podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce. Důsledkem této změny pak je, že od okamžiku, kdy změna nastala, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) podle ustanovení §195 zák. práce zaniká a náhrada za ztrátu na výdělku z tohoto titulu pracovníku nadále nepřísluší.
Zanikl-li tímto způsobem nárok pracovníka na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a dojde-li poté znovu k podstatné změně v poměrech poškozeného ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce, která odůvodňuje, aby pracovník náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) znovu pobíral, vznikne mu od okamžiku, kdy taková změna nastala, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zák. práce.
Okolnost, zda je zaměstnanec plně, případně částečně invalidní posuzují v souladu s ustanovením §8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, Okresní správy sociálního zabezpečení. Kritéria, podle kterých zdravotní stav zaměstnance v tomto směru posuzují, vyplývají z právních předpisů (srov. např. §39 a §44 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, nebo vyhlášku č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění); do 31. 12. 1995 vyplývala tato kriteria zejména z ustanovení §37 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. I když od 1. 1. 1996 (účinností zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění) došlo ke změně kriterií pro přiznání částečného invalidního důchodu (a rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 12. 2000 k jeho odnětí žalobci od 18. 2. 2001), okolnosti, které byly rozhodující pro zánik povinnosti žalovaného k náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tak jak je má na mysli ustanovení §202 odst. 1 zák. práce, se nezměnily. Uvedené rozhodnutí totiž nebylo vyvoláno okolnostmi, které by měly původ v následcích nemoci z povolání, ale tím, že došlo toliko administrativně ke změně hledisek pro přiznání částečného invalidního důchodu. Přitom zdravotní stav žalobce – jak vyplývá z výsledků dokazování - nedoznal změny a následky nemoci z povolání omezovaly jeho pracovní způsobilost v jeho uplatnění na trhu práce i nadále ve stejném rozsahu jako dříve. Z uvedeného vyplývá, že podstatnou změnou poměrů na straně poškozeného zaměstnance, jemuž byla již dříve uznána nemoc z povolání a jehož zdravotní stav nedoznal podstatné změny, není ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce změna hledisek pro přiznání částečného invalidního důchodu. V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – dospěl ke stejným závěrům.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 21.470,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.). Protože dovolání žalobce ve věci samé bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 21.770,- Kč je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. září 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu