ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.3481.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 3481/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Jiřího Doležílka v exekuční věci oprávněné Úvěrový servis s. r. o. se sídlem v Pravoníně č. 88, IČO 27413861, zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova č. 14, proti povinným 1) N. H. , 2) R. B. , pro 91.994,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 6 EXE 144/2011, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2012, č. j. 26 Co 446/2012-63, takto:
Usnesení krajského soudu ve výroku II. a usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. března 2012, č. j. 6 EXE 144/2011-46, jímž byla zastavena exekuce co do částky 41.994,- Kč a smluvní pokuty ve výši 0,4 % denně z částky 41.994,- Kč za každý den prodlení od 7. 12. 2010 do zaplacení, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 21. 3. 2012, č. j. 6 EXE 144/2011-46, zastavil bez návrhu podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu exekuci, která byla nařízena usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 1. 2011, č. j. 6 EXE 144/2011-26, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 91.994,- Kč a smluvní pokuty ve výši 0,4 % denně z částky 91.994,- Kč podle exekutorského zápisu sepsaného Mgr. Martinem Horákem, exekutorským koncipientem soudního exekutora JUDr. Roberta Pazáka, Exekutorský úřad Brno-venkov, se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 15, ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. 059 EZ 47/2010, co do částky 41.994,- Kč a pro vymožení smluvní pokuty ve výši 0,4 % denně z částky 91.994,- Kč za každý den prodlení od 7. 12. 2010 do zaplacení. Právně posoudil částku 41.994,- Kč (označenou stranami exekučního titulu „souhrnným poplatkem“ požadovanou nad rámec dohodnuté půjčky ve výši 50.000,- Kč) jako smluvní úrok z půjčených peněz. Dospěl k závěru, že v této výši sjednaný úrok odporuje dobrým mravům, a proto ujednání ohledně úroků je neplatné, protože „vodítkem pro porovnání sjednaného úroku s obvyklou úrokovou mírou je praxe peněžních ústavů. Obvyklé chování bankovních ústavů při poskytování úvěrů občanům je tedy právním řádem pojímáno jako míra dobrých mravů při stanovení výše úroku z půjčky; naopak odlišné, výrazně neobvyklé chování subjektu poskytujícího půjčku proto není s právním řádem v souladu. V tomto směru je omezena právním řádem smluvní volnost při uzavírání smlouvy o půjčce. V daném případě byl sjednán účastníky řízení v předmětné smlouvě o půjčce smluvní úrok ve výši 194,27 % ročně z vypůjčené částky, tedy několikanásobně vyšší než by snad mohlo být RPSN v nejvyšší obvyklé míře, za které poskytovaly spotřební úvěry ve stejné době bankovní ústavy“, a proto „oprávněná nemá podle hmotného práva nárok na zaplacení tzv. souhrnného poplatku ve výši 41.994,- Kč, který je jen skrytým úrokem“.
Dohodnutou výši smluvní pokuty ve výši 0,4 % denně z dlužné částky soud prvního stupně posoudil jako ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy z důvodu její nepřiměřenosti, neboť převyšuje možnou vzniklou škodu nevrácením poskytnuté půjčky (za rok prodlení částku 134.311,24 Kč). V tomto směru je i z hlediska funkce smluvní pokuty jako prevenční a sankční nepřiměřená, protože dosahuje více jak dvojnásobku poskytnutého plnění. Dovodil, že „předmětná smluvní pokuta se tak jeví spíše jako instrument zabezpečující jen vysoký zisk oprávněné, který se s ohledem na poměry účastníků příčí obecně uznávaným dobrým vzájemným vztahům ve společnosti, dobrým mravům, a tím právnímu řádu České republiky“.
K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 9. 2012, č. j. 26 Co 446/2012-63, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že v exekuci pro vymožení smluvní pokuty ve výši 0,4 % denně z částky 50.000,- Kč za každý den prodlení od 7.12.2010 do zaplacení se bude pokračovat, vypustil výrok II. napadeného rozhodnutí (výrok I.) a ve zbytku usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Dospěl ke stejnému právnímu závěru jako soud prvního stupně, že „ujednání účastníků v exekučním titulu o tzv. souhrnném poplatku svou výší v porovnání s výší půjčky odporuje dobrým mravům a je z tohoto důvodu neplatné“, protože i kdyby tento poplatek představoval „položku odpovídající RPSN, její výše (194 % ročně) mnohonásobně překračuje RPSN bankovních ústavů (ne více než 20 % ročně)“, a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. 33 Odo 234/2005. Smluvní pokutu ve výši 0,4 % denně z dlužné částky posoudil jako ujednání, které není v rozporu s dobrými mravy, protože odpovídá ustálené soudní praxi, která akceptovala smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z dlužné částky jako nepřekračující účel smluvní pokuty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008).
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu (části, kterou byla soudem prvního stupně exekuce zastavena do částky 41.994,- Kč a smluvní pokuty ve výši 0,4 % z částky 41.994,- Kč za každý den prodlení ode dne 7. 12. 2010 do zaplacení) podala oprávněná dovolání. Namítá, že odkaz odvolacího soudu na judikaturu Nejvyššího soudu není správný, protože se zabývá pouze otázkou výše úroků ve vztahu k dobrým mravům. Účastníky dohodnutá RPSN „je zcela jiná veličina, jejíž výše nezávisí pouze na sjednané úrokové sazbě, avšak i na řadě jiných faktorů. Např. je nutno si uvědomit, že v rámci RPSN se zohledňují např. náklady vynaložené v souvislosti s vyhotovením listin a administrace dokumentace, které jsou u všech půjček zásadně stejné, avšak u půjček na nižší částky výrazně zkreslují celkové náklady na půjčky“. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř."), neboť napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání oprávněné proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Oprávněná dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání oprávněné proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí ve věci významné vyřešení právní otázky, zda závazek povinných zaplatit oprávněné částku 41.994,- Kč (souhrnný poplatek označovaný oprávněnou jako roční procentní sazba nákladů, dále jen „RPSN“) podle čl. I. bodu 4. smlouvy o půjčce ze dne 11. 11. 2010 (dále jen „smlouva“), která je nedílnou součástí exekučního titulu (exekutorského zápisu), je nad rámec půjčené částky 50.000,- Kč v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), a proto podle ustanovení §39 obč. zák. ujednáním neplatným a z uvedeného důvodu v tomto rozsahu závazkem vyplývajícím z exekučního titulu nevykonatelným. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla doposud dovolacím soudem vyřešena, je dovolání oprávněné proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Odvolací soud vyřešil tuto otázku za použití judikatury Nejvyššího soudu, která se zabývá posouzením dobrých mravů ve vztahu ke smluveným úrokům z půjčky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005), která se však na tuto právní věc nevztahuje, neboť v citovaném rozsudku Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček“. Roční sazbu procentních nákladů na spotřebitelský úvěr nelze zaměňovat se smluveným úrokem z půjčené hodnoty peněz (jak to učinily soudy obou stupňů), neboť zahrnuje veškeré náklady spojené s úvěrem, a byť s její pomocí lze posuzovat výhodnost úvěru, nelze od ní odvozovat navýšení ani z ní nelze jednoduše odvodit absolutní výši úroků pro úvěr s více než jednou splátkou. Z ustanovení zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (zrušený zákonem č. 145/2010 Sb. s účinností od 1. ledna 2011, ale podle ustanovení §23 odst. 1 je nutné jej aplikovat i na smlouvu v této právní věci), vyplývá, že RPSN je jeden z řady ekonomických ukazatelů, který určitým způsobem vypovídá o úrovni platebních podmínek úvěru. Ukazatel RPSN je svou konstrukcí odlišný od ukazatele „roční úroková sazba (míra)“, tj. ukazatel „roční úroková sazba (míra)“ se vypočte na základě zcela odlišného vzorce než je vzorec pro výpočet ukazatele RPSN. Jednomu a témuž spotřebitelskému úvěru bude tedy příslušet určitá hodnota ukazatele RPSN a jiná hodnota „roční úrokové sazby (míry)“. RPSN je číslo, které má umožnit spotřebiteli lépe vyhodnotit výhodnost nebo nevýhodnost poskytovaného úvěru, udává procentuální podíl z dlužné částky, který musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti se splátkami, správou a dalšími výdaji spojenými s čerpáním úvěru. Z uvedených hledisek se odvolací soud věcí nezabýval (protože vycházel z jiného právního názoru) a proto ani nezjišťoval podklady nutné pro posouzení výše RPSN a jejího možného rozporu s dobrými mravy, v jehož důsledku by se pro neplatnost takového ujednání stal exekuční titul nevykonatelným. Dále dovolací soud připomíná, že zákon č. 321/2001 Sb. v ustanovení §4 odst. 1 a 2 stanoví nutné náležitosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, a jejichž splněním se odvolací soud nezabýval vůbec.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je neúplné a tudíž nesprávné; Nejvyšší soud České republiky proto napadené usnesení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto usnesení a věc vrátil Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.), jestliže nebude o nákladech řízení rozhodnuto ve zvláštním režimu [hlava VI. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. dubna 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu