ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3542.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3542/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému označenému jako „Ú. p. v T.“, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 190/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 6. února 2007, č.j. 15 Co 646/2006-111, takto:
I. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 28. srpna 2006, č.j. 7 C 190/2005-80, se zrušují a řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře - poté, co usnesením ze dne 16. 2. 2006, č.j. 15 Co 18/2006-55, v pořadí první rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 11. 2005, č.j. 7 C 190/2005-31, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 6. 2. 2007, č.j. 15 Co 646/2006-111, v pořadí druhý rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 8. 2006, č.j. 7 C 190/2005-80, jímž bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 27. 4. 2005 je neplatná, a rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 16.750,- Kč k rukám advokáta, změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který vycházel z toho, že z celkem sedmi skutků označených žalovaným ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. 4. 2005 jako méně závažná porušení pracovní kázně byly prokázány pouze dva skutky, dospěl odvolací soud k závěru, že posuzovaná výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2006) je platným právním úkonem, neboť žalobkyně se dopustila konkrétních porušení pracovní kázně, která jsou svou intenzitou méně závažná, celkem v pěti případech, přičemž „shledal i souvislost mezi jednotlivými skutky“. I když žalobkyně porušením pracovní kázně nezpůsobila svému zaměstnavateli žádnou škodu, přihlédl odvolací soud při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k tomu, že „její přístup a chování k více uchazečům o zaměstnání či jiným osobám, které bylo hodnoceno až jako arogantní či povýšené, má nutně negativní dopad na žalovaného jako státní orgán, který prostřednictvím svých zaměstnanců každodenně jedná s veřejností, a proto také na jejich chování klade zvýšené požadavky“, jakož i k tomu, že „ve dvou případech u jedné uchazečky došlo hned ke dvěma porušením pracovní kázně“ a že „nevhodného jednání s veřejností se žalobkyně dopustila opakovaně, byť jí to bylo vytýkáno“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V první řadě namítá, že odvolací soud ve zrušovacím usnesení ze dne 16. 2. 2006 procesně pochybil, když poté, co sám zevrubně v odvolacím řízení zhodnotil skutkový stav (zcela rozdílně od jeho hodnocení soudem prvního stupně) přikázal soudu prvního stupně, aby řádně zhodnotil dosud provedené důkazy a důkazy, které budou k návrhu účastníků provedeny, a s odkazem na nález Ústavního soudu „č.j. II/ÚS 397/06 ze dne 28. 3. 2007“ odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu s ustanovením §120 odst. 3 o.s.ř. Upozorňuje, že odvolací soud se „přesvědčivě nevypořádal s její námitkou, když tvrdila, že upozornění ze dne 29. 11. 2004 bylo právně neúčinné“, ani „s jejím tvrzením, že mezi jednotlivými skutky není časová souvislost“. Žalobkyně připomíná, že v celém řízení byla „stěžejním důvodem méně závažných porušení pracovní kázně dovolatelkou zvolená forma jednání a tón jejího hlasu“, zpochybňuje skutkové závěry soudů a „odkazuje zcela na své odvolání ze dne 12. 10. 2006 pod písm. a)“; tvrdí, že „její vyjádření nebyla vulgární, hrubá, síla hlasu normální, odpovídající jejímu hlasovému fondu“. Pochybení soudů spatřuje i v tom, že „některé skutky, kromě skutků pod body A, B, posoudily jako několik méně závažných porušení pracovní kázně“, a dovozuje, že u těchto skutků (označených jako „C1, C2, D1, D2, D3“), i kdyby byly porušením pracovní kázně, „může jít pouze o pokračující jednání“ („jde o stejnou osobu, časovou i místní souvislost, jde tedy pouze o dva samostatné skutky). S odkazem na žalobu a své odvolání (ze dne 4. 1. 2006 a 12. 10. 2006) opakuje, že její jednání odpovídalo normám a zvyklostem na úřadě a že se porušení pracovní kázně nedopustila. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudů jsou postižena vadou řízení podle ustanovení §229 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Vadou řízení (zmatečností) podle ustanovení §229 odst. 1 písm. b) o.s.ř. trpí pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. K uvedené vadě řízení, je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Z obsahu spisu vyplývá, že v posuzované věci žalobkyně v žalobě označila za žalovaného „Ú. p. v T.“.
Podle ustanovení §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení §11 odst.1 a 2 zákoníku práce ve znění do 31. 12. 2006 a jako zaměstnavatelé z ustanovení §8a věty první zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006), právnické osoby (srov. §8 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006), organizační jednotka zaměstnavatele, stanoví-li to zvláštní předpisy, popřípadě stanovy (srov. §8 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006) a stát (Česká republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem pracovněprávních vztahů, je právnickou osobou (srov. §8b odst.1 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006) a jedná za něj příslušná organizační složka státu (srov. §8b odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006). Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.
Způsobilost být účastníkem řízení splývá s hmotněprávní způsobilostí mít práva a povinnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že v pracovněprávních vztazích způsobilost mít práva a povinnosti mají právnické osoby a že jejich organizační jednotky mohou mít tuto způsobilost jen tehdy, stanoví - li to zvláštní předpisy (zvláštními předpisy se tu rozumí obecně závazné právní předpisy - srov. §272 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006), popřípadě stanovy sdružení občanů podle zvláštního zákona [srov. §8 odst. 2, §6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů].
Úřady práce byly zřízeny zákonným opatřením České národní rady č. 306/1990 Sb., o zřízení úřadů práce, jako územní orgány státní správy na úseku pracovních sil (srov. §1 odst. 1 tohoto zákonného opatření). Zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, který s účinností od 1. 2. 1991 nahradil zákonné opatření č. 306/1990 Sb., úřady práce definoval jako správní úřady, které - spolu s Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky - zabezpečují státní politiku zaměstnanosti v České republice (srov. §2 odst. 1 a 2 zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a o působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti).
Dnem 1. 1. 2001 nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle kterého se správní úřady – a tedy i úřady práce - staly organizačními složkami státu (srov. §3 odst. 1, §51 tohoto zákona) a podle kterého jako organizační složky státu nebyly právnickými osobami (srov. §3 odst. 2 větu první tohoto zákona); protože ani zákon jim nepřiznával způsobilost být účastníkem řízení, nebyly správní úřady s účinností od 1. 1. 2001 způsobilým účastníkem občanského soudního řízení. Ode dne 1. 1. 2001 proto nebylo možné považovat úřady práce za právnické osoby. V pracovněprávních vztazích to mimo jiné znamenalo, že fyzické osoby u nich působící v pracovním poměru se staly zaměstnanci státu (České republiky) a že úřady práce jednaly v těchto pracovněprávních vztazích za stát (Českou republiku) jako jeho příslušná organizační složka (srov. též §8a zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2006).
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 úřady práce nevystupovaly v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatel, ale jako organizační složka státu, příslušná jednat za stát (Českou republiku) jako zaměstnavatele vůči zaměstnancům státu, kteří byli zařazeni k výkonu práce u těchto úřadů.
Na postavení úřadů práce se ničeho nezměnilo ani ode dne 1. 10. 2004, kdy nabyl účinnosti zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, který zrušil zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti; úřady práce jsou nadále správními úřady a jako organizační složky státu nejsou právnickými osobami (srov. 7 odst. 1 tohoto zákona). Jak vyplývá z jeho ustanovení §3 odst. 1 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., účastníkem právních vztahů podle tohoto zákona je Česká republika zastupovaná ministerstvem a úřady práce.
Podle ustanovení §90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil.
Z ustanovení §79 odst. 1 věty druhé a třetí o.s.ř. – mimo jiné - vyplývá, že žalobce musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou) a aby s ním soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako účastníka řízení je proto třeba označit jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími údaji umožňujícími její přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání apod.). Právnická osoba se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní firmy nebo názvu a adresy sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě jejího názvu - i dodatek označující její právní formu (§9 odst. 2 obch. zák.).
Ve vztahu ke státu se v ustanovení §79 odst.1 větě druhé o.s.ř. uvádí, že jeho označení jako účastníka řízení obsahuje „označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje“. Z uvedeného je nepochybné, že za stát může v právních vztazích (včetně pracovněprávních vztahů) jednat a v řízení před soudem vystupovat jeho organizační složka.
Jestliže žaloba neobsahuje v označení účastníků řízení všechny údaje potřebné k označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě), jde o podání neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné a soud je povinen pokusit se takovéto vady podání odstranit - neučinil-li tak žalobce dříve sám (z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení §43 o.s.ř.
Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, mohou být i chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, které se žalobci přihodily při vyhotovení žaloby. O odstranění tímto způsobem vzniklých vad podání je soud povinen se pokusit postupem podle ustanovení §43 o.s.ř. - jak vyplývá z jejich povahy - jen tehdy, jsou-li z obsahu žaloby zjevné; není-li chyba v psaní nebo jiná zřejmá nesprávnost z obsahu žaloby nepochybná, lze ji zohlednit, jen jestliže ji žalobce odstraní sám (tj. sdělí-li soudu, že v označení účastníků došlo k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti a současně uvede správné znění opravovaného údaje).
Označí-li však žalobce v žalobě účastníky řízení úplně (přesně), určitě a srozumitelně, není vadou podání skutečnost, že nemají (všichni nebo někteří z nich) způsobilost být účastníkem řízení. Byl-li v řízení, v němž se účastenství zakládá podle ustanovení §90 o.s.ř. (jako je tomu i v projednávané věci), označen za účastníka řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah, neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Soud je proto povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínek řízení přihlédnout a řízení zastavit (§103, §104 odst. 1 o.s.ř.). Způsobilost být účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 74/94, Sbírka nálezů a usnesení sv. III, č. 42, str. 297, a rovněž závěry Ústavního soudu České republiky vyslovené - v obdobné věci - v jeho usnesení ze dne 7. 6. 2006, sp.zn. IV. ÚS 343/05).
Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně zahájeného řízení přistoupit další účastník (§92 odst. 1 o.s.ř.) a nemůže ani dojít k záměně účastníka (§92 odst. 2 o.s.ř.). V řízení není možné ani pokračovat s právním nástupcem účastníka, který v době zahájení řízení neměl způsobilost být účastníkem řízení; procesní nástupnictví se uplatní - jak vyplývá z ustanovení 107 odst. 1 o.s.ř. - jen tehdy, jestliže účastník alespoň v den podání žaloby měl způsobilost být účastníkem řízení a tuto způsobilost ztratil až po zahájení řízení (v jeho průběhu).
Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu (srov. též názor vyjádřený ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 1997 Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V projednávané věci žalobkyně - jak je nepochybné z obsahu žaloby doručené Okresnímu soudu v Táboře dne 23. 6. 2005 - označila za žalovaného „Úřad práce v T.“. Uvedené označení žalovaného bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě řízení jako žalovaný účastnit. Z obsahu žaloby nevyplývá, že by v označení žalovaného v žalobě došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti (nic takového žalobkyně netvrdila ani v průběhu řízení před soudy obou stupňů) nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností (v žádném z údajů obsažených v žalobě se ani nenaznačuje, že by se žalobkyně svého nároku domáhala proti České republice), popřípadě s údajem o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobním petitem); žaloba neobsahovala v označení žalovaného žádné vady, o jejichž odstranění je soud povinen se pokusit způsobem uvedeným v ustanovení §43 o.s.ř.
Žalobu nebylo možné projednat a rozhodnout ve věci samé proto, že žalobkyní úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný „Úřad práce v T.“ neměl způsobilost být účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a který vede bez dalšího k zastavení řízení (§103, §104 odst. 1 o.s.ř.).
Ačkoliv žalovaný „Úřad práce v T.“ již v době zahájení řízení (ke dni 23. 6. 2005) neměl způsobilost být účastníkem řízení, soud prvního stupně v rozporu s ustanovením §104 odst. 1 věty první o.s.ř. nerozhodl o zastavení řízení; odvolací soud pak způsobem vyplývajícím z ustanovení §219a odst. 1 písm. a) a §221 odst. 2 písm. c) o.s.ř. nezjednal nápravu.
Tím, že soudy s takto označeným žalovaným věc projednaly a vůči němu také věc rozhodly, zatížily řízení zmatečnostní vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky k této vadě řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání, a rozsudky soudů obou stupňů – aniž by se mohl zabývat námitkami dovolatelky týkajícími se věci samé - podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a řízení podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. (s přihlédnutím k ustanovení §104 odst. 1 větě první o.s.ř.) zastavil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť v řízení, v němž jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu