ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.361.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 361/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr.Mojmíra Putny v právní věci žalobců A) JUDr. F. B., B) JUDr. J. H., C) Mgr. M. H., D) Ing. J. K., zastoupené advokátem, E) MVDr. R. N., zastoupeného advokátem, F) Ing. Z. R., G) Ing. A. R., H) Ing. P. S., CH) Ing. Z. S., zastoupeného advokátem a I) Ing. L. Z., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Nejvyššímu kontrolnímu úřadu se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 63, zastoupené advokátkou, o 55.200,- Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 30/2001, o dovolání žalobců A), B), C), D), E), CH), I) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2001 č.j. 17 Co 710/2001-83, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. června 2001 č.j. 8 C 30/2001-48 ve znění usnesení ze dne 25. června 2001 č.j. 8 C 30/2001-54 (s výjimkou výroku, kterým byla zamítnuta žaloba žalobců F) a H) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu k těmto žalobcům) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby žalovaná zaplatila každému z nich 55.200,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnili tím, že vykonávají na základě ustanovení §11 a §12 zákona č. 166/1993 Sb. funkce členů Nejvyššího kontrolního úřadu a že, ačkoliv v druhém pololetí roku 1999 ke dni 30. listopadu splnili podmínky pro výplatu dalšího platu podle ustanovení §4 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, v platném znění (tj. že ve druhém kalendářním pololetí roku 1999 skutečně vykonávali funkci alespoň 90 kalendářních dní a jejich výkon funkce neskončil přede dnem 30. listopadu), žalovaná jim výplatu tohoto platu dosud „neoprávněně zadržuje“. Zákonný nárok žalobců na další plat za druhé pololetí roku 1999 v požadované výši přitom „není zpochybněn“ ani vydáním zákona č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezídia Komise pro cenné papíry, neboť tento zákon nabyl účinnosti až dnem 3.12.1999 a nemohl proto zrušit již vzniklý nárok žalobců.
Obvodní soud pro Prahu 7 [poté, co usnesením ze dne 15.6.2001 č.j. 8 C 30/2001-38, 53 vyloučil žalobu zemřelého žalobce G) Ing. A. R. o 55.200,- Kč k samostatnému řízení] rozsudkem ze dne 15.6.2001 č.j. 8 C 30/2001-48, ve znění opravného usnesení ze dne 25.6.2001 č.j. 8 C 30/2001-54, žalobu žalobců A), B), C), D), E), F), H), CH), I) o uložení povinnosti žalované zaplatit každému z nich 55.200,- Kč zamítl a rozhodl, že žalobci A), B), C), D), E), F), H), CH), I) jsou povinni zaplatit žalované, každý 2.405,60 Kč k rukám zástupkyně žalované. Vycházel ze zásady, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a že soulad zákona s ústavním zákonem je oprávněn posoudit pouze Ústavní soud. Protože však Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3.7.2000 sp. zn. Pl. ÚS 16/2000 v případě zákona č. 308/1999 Sb. žádný rozpor s ústavním zákonem neshledal, a protože citovaný zákon, který nabyl účinnosti dnem 3.12.1999, ani nelze vůči žalobcům hodnotit jako retroaktivní (ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb. je totiž třeba - na rozdíl od žalobců - vykládat tak, že „rozhodným obdobím, v němž nárok na další plat vzniká je celé kalendářní pololetí“, tj. za druhé pololetí kalendářního roku období od 1. července do 31. prosince), soud prvního stupně dovodil, že žalobcům další plat za druhé pololetí roku 1999 nenáleží.
K odvolání žalobců A), B), C), D), E), F), CH), I) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.12.2001 č.j. 17 Co 710/2001-83 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o zamítnutí žalob žalobců A), B), C), D), E), F), CH), I)“ potvrdil, ve výroku o nákladech řízení „ve znění usnesení ze dne 25. června 2001“ změnil tento rozsudek tak, že „se žalované náhrada těchto nákladů nepřiznává“, a rozhodl, že „žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb. vznik nároku na další plat u představitelů státní moci, mezi něž patří žalobci, „je třeba vztahovat k uplynutí celého kalendářního pololetí, tedy ke dni 31.12.1999“, a teprve při jeho skončení (a nikoli, jak se domnívají žalobci, eventuelně již k 30.1istopadu) „lze posoudit, zda představitel splnil podmínky pro nárok na další plat“; za tohoto stavu proto zákon č. 308/1999 Sb., který nabyl účinnosti dnem 3.12.1999, podle kterého představitelům státní moci další plat za druhé pololetí roku 1999 nenáleží, „nepůsobí vůči žalobcům retroaktivně“. Námitku žalobců, že nález Ústavního soudu ze dne 3.7.2000 sp. zn. Pl. ÚS 16/2000, publikovaný pod č. 321/2000 Sb., v němž byla posuzována ústavnost zákona č. 308/1999 Sb. ve vztahu k soudcům, „nelze na projednávanou věc aplikovat, protože jde o jiný obsah právního sporu“, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že Ústavní soud zároveň „odkázal i na situaci představitelů státní moci, kteří se ocitli ve stejné situaci jako soudci“ a v této souvislosti „vyjádřil zásadu rovného postavení představitelů státní moci a soudců a neopodstatněnost zvýhodnění jedněch vůči druhým“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci A), B), C), D), E), CH), I) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítali, že ve druhém pololetí roku 1999 ke dni 30. listopadu splnili obě podmínky uvedené v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb. a každému z nich tak vznikl k tomuto datu nárok (subjektivní právo) na další plat za druhé pololetí roku 1999. Zákon č. 308/1999 Sb. toto „subjektivně nabyté právo“ žalobců nemohl zrušit, neboť nabyl účinnosti až dnem 3.12.1999, a tudíž „jeho použití pro případ žalobců je retroaktivní a není tak respektován obecně uznávaný požadavek právního řádu - zákaz retroaktivity“. Zdůraznili, že nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 321/2000 Sb., o který soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí, i nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 233/1999 Sb., se zabývají toliko dalším platem soudců, kterým však subjektivní právo na něj před účinností zákona č. 308/1999 Sb. vůbec nevzniklo. Přestože z nálezu publikovaného pod č. 233/1999 Sb. podle názoru dovolatelů „lze jednoznačně dovodit, že subjektivní právo na další plat ve druhém pololetí roku 1999 vzniklo žalobcům uplynutím dne 30. listopadu“ (čemuž svědčí i skutečnost, že další plat byl vyplácen představitelům státní moci vždy v nejbližším výplatním termínu po splnění podmínek, tj. v prvním kalendářním pololetí v červnu a ve druhém kalendářním pololetí v prosinci příslušného roku), soudy obou stupňů „spojily právní účinky zákona č. 308/1999 Sb. s právní skutečností nastavší před jeho účinností a nerespektovaly tak zákaz retroaktivity“. Žalobci A), B), C), D), E), CH), I) navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobci A), B), C), D), E), CH), I) napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud řešil v posuzované věci právní otázku, zda, popřípadě ke kterému datu, vznikl žalobcům - členům Nejvyššího kontrolního úřadu - nárok na další plat za druhé pololetí roku 1999. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je nárok na vyplacení dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 - podle zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění zákonů č. 138/1996 Sb. a č. 287/1997 Sb., tedy ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „zákon o platu“) a podle zákona č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry.
Podle ustanovení §2 písm. b) zákona o platu představiteli [jímž je i člen Nejvyššího kontrolního úřadu - srov. §1 písm. e) zákona o platu] a soudci, o nichž to stanoví tento zákon, náleží další plat.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona o platu další plat je jednorázové peněžité plnění poskytované v každém kalendářním pololetí roku ve výši měsíční částky platu, který příslušel představiteli a soudci v posledním kalendářním měsíci skutečného výkonu funkce v příslušném kalendářním pololetí roku.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona o platu představiteli a soudci, o nichž to stanoví tento zákon, náleží další plat, pokud v kalendářním pololetí skutečně vykonával funkci alespoň 90 kalendářních dnů. Do této doby se nezapočítává doba, po kterou nevykonával funkci z důvodu nemoci, úrazu, těhotenství nebo mateřství. Doba jiné omluvené nepřítomnosti v práci se soudci do této doby započítává v délce nepřesahující 45 kalendářních dnů v kalendářním pololetí. Nárok na další plat nevznikne
a) v prvním pololetí kalendářního roku představiteli, jehož výkon funkce skončil přede dnem 31.května, a soudci, jehož pracovní vztah skončil přede dnem 30. června,
b) ve druhém pololetí kalendářního roku představiteli, jehož výkon funkce skončil přede dnem 30. listopadu, a soudci, jehož pracovní vztah skončil přede dnem 31. prosince.
Podle ustanovení §1 zákona č. 308/1999 Sb. představitelům státní moci (tedy i členům Nejvyššího kontrolního úřadu) a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry další plat za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 nenáleží. Zákon č. 308/1999 Sb. nabyl účinnosti dnem vyhlášení (srov. §2 tohoto zákona), tj. dnem 3.12.1999.
Za této situace byl pro rozhodnutí v projednávané věci významný mimo jiné závěr o tom, zda právní úpravou provedenou zákonem č. 308/1999 Sb. nebyly dotčeny (odňaty) nároky, které vznikly podle dosavadních právních předpisů již před účinností uvedeného zákona, a zda tedy - jak dovolatelé namítají - „soud prvního stupně i soud odvolací ve svých rozhodnutích nesprávně spojily právní účinky zákona č. 308/1999 Sb. s právní skutečností nastavší před jeho účinností“.
Případ, kdy se novým právním předpisem má řídit vznik (zánik) právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového předpisu, představuje tzv. pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu). Pravá zpětná účinnost (retroaktivita) je nepřípustná. K definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).
Dovolací soud vzhledem k uvedenému - vycházeje rovněž ze závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. září 1999 uveřejněném pod č. 233/1999 Sb. - podal podle ustanovení §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh, aby v ustanovení §1 zákona č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry, se v textu „Představitelům státní moci a některých státních orgánů,1) soudcům,2) státním zástupcům3) a členům prezidia Komise pro cenné papíry4) další plat5) za druhé pololetí roku 1999 nenáleží“ byla zrušena slova „Představitelům státní moci a některých orgánů, 1)“ dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
Ústavní soud nálezem ze dne 20. října 2004 sp. zn. Pl. ÚS 33/03, uveřejněným pod č. 584/2004 Sb., návrh zamítl podle ustanovení §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., neboť překročení data 30.11.1999 nevede „v každém případě ke vzniku tzv. retroaktivity a zásahu do nabytých práv“, takže „zrušení navrhované části §1 zákona č. 308/1999 Sb. by proto nutně znamenalo změnu právního stavu i tam, kde ve skutečnosti protiústavní stav nevznikl“. Vytýkané ústavní vady napadeného zákona lze - jak Ústavní soud uvedl - překonat „ústavně konformním výkladem zákona“. V nálezu kromě jiného zdůraznil, že další plat nelze chápat jako plat za kalendářní pololetí, které končí 30. června, popř. 31. prosince, že východiskem pro posouzení možné retroaktivity napadeného zákona jsou podmínky, za nichž mohlo v roce 1999 dojít ke vzniku nároku na další plat a zjištění, že zákon č. 308/1999 Sb. do tohoto stavu retroaktivně zasáhl. V ustanovení §4 odst. 2 zákona o platu jsou stanoveny - uvedl dále Ústavní soud - dvě podmínky vzniku nároku na další plat. První pozitivní podmínkou (ne však z hlediska časového) je skutečný výkon funkce představitele ve smyslu ustanovení §1 písm. a) až f) zákona o platu, a to alespoň po dobu 90 kalendářních dnů v kalendářním pololetí. Druhou negativně formulovanou podmínkou je požadavek, aby představiteli neskončil výkon funkce přede dnem 31. května, popř. přede dnem 30. listopadu. Zákon tak nepožaduje odpracování celého pololetí, nýbrž jeho převážné části. Není přitom rozhodné, kdy výkon funkce v daném pololetí započal, rozhodné je, že trval ke stanovenému datu v tomto pololetí, nicméně - zdůraznil dále Ústavní soud - podmínky může obecně splnit i ten představitel, který stanovenou dobu 90 dnů skutečného výkonu funkce dosáhl až po 31. květnu, popř. po 30. listopadu. Kalendářní pololetí - v projednávaném případě období 1.7.1999 až 31.12.1999 - vymezuje pouze časové rozpětí ve kterém je třeba splnit zákonné podmínky pro vznik nároku. Den 31.12.1999 je proto z hlediska nabytí účinnosti zákona č. 308/1999 Sb. irelevantní. Den 30.11.1999 má zase ten význam, že stanoví okamžik, kdy lze nároku nabýt nejdříve. Překročení data 30.11.1999 v důsledku toho, že zákon č. 308/1999 Sb. nabyl účinnosti až dnem 3.12.1999, má ten význam, že pro druhé pololetí roku 1999 mohl zákon č. 308/1999 Sb. zabránit vzniku nároku jen u osob, které sice k 30.listopadu 1999 vykonávaly funkci představitele, avšak k 2.12.1999 ještě nesplnily základní podmínku skutečně odpracované doby 90 dnů. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že zákon č. 308/1999 Sb. nelze vykládat ve vztahu k tzv. představitelům jako předpis retroaktivní, pokud nebyly stanovené podmínky splněny přede dnem účinnosti tohoto zákona. Tento zákon - uzavírá Ústavní soud - sice původně zamýšlel odejmout další plat všem, protože ale nebyl vydán včas, nemohl se již dotknout všech představitelů, kteří k 2.12.1999 podmínky pro jeho vyplacení splnili.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť odvolací soud vycházel z jiného právního názoru a v důsledku toho se věcí nezabýval z pohledu „ústavně konformního výkladu“ obecného zákona tak, jak k němu dospěl Ústavní soud. Nejvyšší soud České republiky proto tento rozsudek zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem), a protože tyto důvody platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky zrušil v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. prosince 2004
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu