ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3751.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3751/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. L., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému O., a.s., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 23/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. května 2007 č.j. 16 Co 337/2006-145, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil na náhradě škody za pracovní úraz 68.776,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval od roku 1985 jako horník v rubání. Dne 1.8.2000 utrpěl pracovní úraz (zhmoždění bederní páteře) a až do února 2001, kdy byl na základě lékařského posudku uznán „trvale neschopen dosavadní práce“, byl v pracovní neschopnosti. Od 5.2.2001, kdy byl převeden v dole k pomocným pracím, do konce srpna 2002 mu žalovaný vyplácel náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Poté žalobci náhradu za ztrátu na výdělku přestal vyplácet s odůvodněním, že podle lékařského posudku ze dne 4.9.2002 na ni nemá nárok, „neboť převedení v dole je pro obecné onemocnění“. Podle názoru žalobce má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku i po 1.9.2002, neboť před pracovním úrazem se u něj žádné problémy s páteří neprojevovaly, a je přesvědčen, že jeho zdravotní stav a veškeré zdravotní potíže jsou způsobeny pracovním úrazem.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 13.9.2006 č.j. 24 C 23/2003-101 nepřipustil „změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření podáními ze dne 9.4.2003, 13.12.2005 a 17.2.2006“, zamítl „požadavek žalobce, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku ve výši 68.776,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení“, a rozhodl, že „žalovanému bude po právní moci tohoto rozhodnutí vrácena z účtu Okresního soudu v Karviné nevyčerpaná část zálohy na znalečné ve výši 3.598,-Kč“, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 8.902,-Kč, a že je povinen zaplatit „státu na účet Okresního soudu v Karviné“ částku ve výši 5.950,-Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi následky pracovního úrazu a způsobenou škodou a že žalobce neprokázal, že „pozbyl způsobilost vykonávat dosavadní práci pro pracovní úraz“. Na základě znaleckého posudku revizního znalce, „za účasti příslušných odborníků“, bylo zjištěno, že „páteřní změny žalobce mají degenerativní charakter odpovídající jeho věku a předchozímu zaměstnání“, přičemž tyto degenerativní změny „sám charakter pracovního úrazu nezpůsobil“. Jak revizní znalec uvedl, „úrazový děj může urychlit vznik degenerativních změn v bezprostředním sousedství úrazem postiženého segmentu“, jelikož však nešlo o poškození skeletu, toto postižení nemůže být trvalé a „bývá ovlivnitelné rehabilitací, kterou žalobce absolvoval v hojné míře“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (poté, co připustil změnu žaloby o částku 458.447,- Kč s úroky z prodlení) rozsudkem ze dne 2.5.2007 č.j. 16 Co 337/2006-145 rozsudek soudu prvního stupně „v odstavcích II., IV. a V. výroku“ potvrdil, ohledně částky 458.447,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karviné na nákladech řízení částku 11.900,- Kč. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že mezi pracovním úrazem a vznikem škody není dána příčinná souvislost. Odvolací soud doplnil řízení znaleckým posudkem MUDr. M. H., CSc, „který je znalcem s úzkou specializací právě na problematiku páteřových potíží“, a vzhledem k jeho závěrům „nemá pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, který je renomovaným znaleckým ústavem“. Odvolací soud považuje „znalecký posudek znaleckého ústavu ve spojení se znaleckým posudkem MUDr. H.,CSc, za přesvědčivý a vyčerpávající, jenž je náležitě logickým způsobem odůvodněn, podložen obsahem nálezu a přihlédl ke všem skutečnostem, se kterými se měl vypořádat“; zejména „uspokojivým způsobem vysvětlil, že úrazový děj sice může obecně urychlit vznik degenerativních změn, muselo by se však jednat o poškození skeletu“, nicméně „žalobce utrpěl pouze zhmoždění měkkých částí páteře, zatímco traumatické změny na skeletu u něj zjištěny nebyly“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a dovozuje, že „bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces“. Namítá, že oba soudy věc nesprávně právně posoudily, když dospěly k závěru, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi následky pracovního úrazu a případnou škodou, a sám je naopak přesvědčen, že „právě následky po pracovním úrazu způsobily následné zdravotní potíže a omezení v práci nebo tyto změny přinejmenším urychlily“. Odvolatel rozebírá, v čem vidí nesprávnost znaleckých posudků, k nimž se „přiklonil ve svém rozhodnutí odvolací soud“, předestírá průběh hodnocení příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a jeho následky, ohledně znaleckého posudku MUDr. M. H., CSc, vytýká odvolacímu soudu, že přes žádost, „aby Krajský soud v Ostravě tento důkaz znaleckým posudkem nepřipustil, nebylo žalobci vyhověno“, a namítá, že odvolací soud „neprovedl námi navržený důkaz znaleckým posudkem“. V doplnění dovolání žalobce uvedl, že „pokud byly tak zásadní rozdíly v závěrech znalců, měl soud z úřední povinnosti znalce vyslechnout“, a „neměl by závěry znaleckého posudku bez dalšího přebírat“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání žalobce založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce sice v dovolání uvádí, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je především nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil [zejména, (jak uvádí ve svém doplnění dovolání) že se nezabýval žalobcem „předloženými jinými závažnými důkazy, které zpochybňovaly správnost závěru znaleckého posudku“, a že k provedení revizního znaleckého posudku nebyl žádný důvod, když jak znalecký posudek MUDr. K. U., tak doc. S. byl proveden důkladně, a oba s „jednoznačným závěrem“, že se „jedná o stav po pracovním úrazu ze dne 1.8.2000“], a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné (zejména námitku žalobce o „možné neobjektivnosti“ posudku MUDr. H., CSc, který je členem komise I. p. v., a který „by nevystavil znalecký posudek, v němž by nesouhlasil se závěry IPVZ, ale zcela logicky závěry IPVZ podpoří“). Dovolatel současně na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů (že pracovním úrazem utrpěl žalobce „pouze zhmoždění měkkých částí páteře“, že tedy nešlo o poškození skeletu, že určité degenerativní změny páteře byly u žalobce zjištěny již dříve, a že „drobné úrazy spolu s chronickou a jednostrannou zátěží, často v naprosto nevhodných pozicích a prostředí, kterými se práce horníka v dole vyznačuje, často vedou k urychlenému opotřebení celé pohybové soustavy, včetně páteře“) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „následky po pracovním úrazu způsobily následné zdravotní potíže a omezení v práci nebo tyto změny přinejmenším urychlily“, a také, že „nynější zdravotní stav“ žalobce je způsoben následky pracovního úrazu ze dne 1.8.2000). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. - i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání i v této části směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. srpna 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu