ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3954.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3954/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce arch. P. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu zahraničních věcí, o vydání věci, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2003, č.j. 20 Co 317/2002-118, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 65 C 17/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2007, č.j. 11 Cmo 319/2006-44, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2007, č.j. 11 Cmo 319/2006-44, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2006, č.j. 65 C 17/2003-35, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost (tak, že žaloba, aby byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2003, č.j. 20 Co 317/2002-118, se zamítá), není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce – vzhledem k tomu, že řešená právní otázka, zda Městský soud v Praze (jako soud odvolací) mohl věc v původním řízení ve smyslu ustanovení §211 a §101 odst. 3 o.s.ř. projednat a rozhodnout o ní při jednání dne 6. 10. 2003 v nepřítomnosti žalobce, byla posouzena v souladu s ustálenou judikaturou soudů - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
V posuzovaném případě žalobce v žalobě pro zmatečnost napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2003, č.j. 20 Co 317/2002-118, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 11. 2001, č.j. 25 C 175/95-65, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému „vydat žalobci parcelu č. 323/2 (zastavěná plocha-ostatní stavební objekt) o výměře 208 m2 v k.ú. H., obec P., zapsaná na LV u Katastrálního úřadu P.-m.“ (z titulu vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. a z pohledu tohoto zmatečnostního důvodu také soudy věc posuzovaly.
Podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Podle ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.
Odnětím možnosti jednat před soudem se podle ustálené judikatury soudů (srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 1992, sp.zn. 2 Cdo 19/92, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25, ročník 1993, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 1, ročník 1997) rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu zákon přiznává. O zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu.
Z ustálené judikatury soudů se dále podává, že soud odejme účastníku možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. mimo jiné v případě, že věc projedná v nepřítomnosti účastníka nebo bez výslovného návrhu účastníka v nepřítomnosti jeho zástupce, ačkoliv včas z důležitého důvodu (tkvícího v jejich osobách) požádali o odročení jednání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1021/96, které bylo uveřejněno pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1358/99, které bylo uveřejněno pod č. 79 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Po účastníku (zástupci), který se hodlá k jednání soudu včas dostavit, nelze spravedlivě požadovat, aby musel strpět projednání a rozhodnutí věci ve své nepřítomnosti, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu brání se jednání zúčastnit. Tato překážka nebo jiná okolnost současně musí představovat „důležitý důvod“; příčina toho, proč se účastník (zástupce) nemůže zúčastnit jednání a žádá o jeho odročení, se tedy musí s ohledem na její povahu vyznačovat nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů aspektem ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci za důležitý důvod považovat). Důležitým důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem (zástupcem) způsobené nebo jinak zaviněné, lze-li je v dané situaci považovat za důležité (za důvod vyžadující odročení jednání). Za důležitý důvod, pro který účastník (jeho zástupce) může požádat o odročení jednání, se tedy ve smyslu ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř. považuje jak okolnost (událost), která účastníku (jeho zástupci) objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání zúčastnit se jednání (například zdravotní indispozice, účast u jiného jednání nebo služební cesta), tak i okolnost účastníkem (jeho zástupcem) případně způsobená nebo jinak zaviněná, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka (jeho zástupce) - za důležitou.
Je-li takovým důvodem účast účastníka (jeho zástupce) současně u jiného úředního jednání, nepostačuje - ke splnění podmínky „důležitého důvodu“ - jestliže účastník takovou skutečnost toliko soudu oznámil; je naopak přiměřené žádat, aby sdělil další konkrétní údaje o tom, proč se nemůže jednání zúčastnit, zejména jaké jiné jednání mu brání v účasti (v jaké věci a u jakého soudu nebo jiného orgánu), kdy se o něm dozvěděl (že k němu byl předvolán dříve než k jednání, z něhož se omlouvá, resp. že je jinak naléhavější) a že časovou kolizi více jednání nebylo možné vyřešit jinak. Soud totiž musí mít možnost posoudit, jaká konkrétní okolnost účastníkovi (jeho zástupci) v účasti při jednání brání a zda jde o okolnost významnou, která neúčast u jednání ospravedlňuje, a v případě potřeby ji i ověřit (srov. též soudem prvního stupně zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 1999, sp.zn. 31 Cdo 2432/98, uveřejněné pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, které – i když řeší otázku důvodnosti omluvy ve smyslu ustanovení §153b odst. 1 o.s.ř. – je použitelné i na posuzovanou věc).
V projednávané věci odvolací soud při řešení otázky, zda Městský soud v Praze při odvolacím jednání dne 6. 10. 2003 (nařízeném k projednání odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2001, č.j. 25 C 175/95-65) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce v souladu s ustanovením §101 odst. 3 o.s.ř., z ustálené judikatury vycházel.
S názorem žalobce, že odvolací soud neaplikoval rozhodnutí „NS ČR SJ 79/91“, podle něhož „soud musí mít možnost posoudit, jaká konkrétní okolnost účastníku či jeho zástupci brání v účasti při jednání, zda jde o okolnost významnou, která neúčast ospravedlňuje, a musí mít i možnost ji v případě potřeby ověřit“, že „jednal proti principům základních lidských práv a upřel mu v daném stupni řízení právo na spravedlnost“, když „konkrétní okolnost“, která mu zabránila v účasti u odvolacího jednání „neposoudil ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu“, a že - i když v žádosti o odročení jednání upozorňoval pouze na časovou kolizi - „měl soud bez zvláštního upozornění vzít v úvahu i věk dovolatele (74 let) a jeho zdravotní stav, a to i v potenciální formě, protože v tak vysokém věku jsou kriteria pro absolvování dvou jednání u soudu za dopoledne přece jen jiná, než u věkově přijatelného účastníka“ (měl přihlédnout k tomu, že „u tak starého člověka již jedno jednání je vyčerpávajícím úkonem, a to nejen pro fyzickou námahu spojenou s návštěvou soudu, ale především pro psychický stres, který takové jednání doprovází“), dovolací soud nesouhlasí.
Jak vyplývá z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. 25 C 175/95, žalobce byl řádně předvolán k jednání u Městského soudu v Praze (jako odvolacího soudu v původní věci) nařízenému na den 6. 10. 2003 v 10. 45 hod. (předvolání k jednání mu bylo doručeno dne 8. 9. 2003). O odročení tohoto jednání požádal poprvé dne 29. 9. 2003 (osobně u Městského soudu v Praze z důvodu, že má souběžně jednání „u soudu v Německu“ nařízené na den 9. 10. 2003, k němuž si musí zajistit advokáta), podruhé dne 3. 10. 2003 (osobně u Městskému soudu v Praze z důvodu, že mezi účastníky probíhá mimosoudní jednání a že cesta do ČR se mu nehodí z rodinných důvodů) a potřetí – vzhledem k tomu, že těmto žádostem nebylo vyhověno - písemným podáním ze dne 3. 10. 2003, které bylo doručeno Městskému soudu v Praze dne 6. 10. 2003 v 8.30 hod., z důvodu, že „na týž samý den je nařízeno od 9.00 hod. jednání u Obvodního sodu pro Prahu 1 ve věci, ve které je účastníkem jako žalobce“, a že „s ohledem na to, že neví, kdy toto jednání soudu skončí, je možné, že nestihne dostavit se na soud v době, na kterou je jednání Městského soudu nařízeno, tj. 10.45 hod.“; zároveň sdělil, že trvá na osobní přítomnosti na jednání odvolacího soudu a že žádá, aby „soud posečkal se zahájením jednání nebo jednání odvolacího soudu odročil“. K jednání Městského soudu v Praze, které – jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání ze dne 6. 10. 2003 – bylo zahájeno v 10. 45 hod. a skončeno v 11.00 hod., se žalobce nedostavil; podle záznamu v protokolu o jednání „po skončení jednání v 11. 00 hod. se dostavila manželka žalobce a předkládá dopis datovaný 6. 10. 2003 se žádostí o odročení jednání ze zdravotních důvodů“.
Zkoumá-li soud, zda účastník žádá o odročení jednání z důležitého důvodu, může vycházet jen ze skutečností, které mu jsou známy v době rozhodování o této žádosti. V posuzovaném případě byly Městskému soudu v Praze známy jen ty skutečnosti, které žalobce uvedl ve svém písemném podání ze dne 3. 10. 2003, doručeném soudu dne 6. 10. 2003 v 8.30 hod. Nehledě k tomu, že žádost žalobce ze dne 3. 10. 2003 o odročení odvolacího jednání nařízeného na den 6. 10. 2003 v 10.45 hod. byla v pořadí již jeho třetí žádostí, když dvěma předchozím (podaným z jiných důvodů) nebylo soudem vyhověno, a že žalobce v ní její důvod – „je nařízeno od 9.00 hod. jednání u Obvodního sodu pro Prahu 1 ve věci, ve které jsem účastníkem jako žalobce“ - uvedl poprvé, nelze přehlédnout, že žalobce tuto skutečnost toliko soudu oznámil, aniž by ji jakkoli doložil (například předvoláním k tomuto soudnímu jednání), a že v žádosti neuvedl ani žádné další konkrétní údaje významné pro posouzení její opodstatněnosti (například jaké věci se týká, kdy se o tomto jednání dověděl, případně proč je jeho účast u jiného soudního jednání naléhavější). Žalobce tak zabránil Městskému soudu v Praze – i když uvedená žádost o odročení odvolacího jednání byla tomuto soudu doručena dne 6. 10. 2003 v 8,30 hod., tedy před zahájením odvolacího jednání – v tom, aby jím tvrzenou účast u jiného soudního jednání případně ověřil a aby posoudil, zda jde o okolnost významnou, která neúčast žalobce u tohoto odvolacího jednání ospravedlňuje.
Za tohoto stavu věci nelze Městskému soudu v Praze (jako odvolacímu soudu v původní věci) důvodně vytýkat, že žádosti žalobce o odročení jednání obsažené v jeho písemném podání ze dne 3. 10. 2003 (doručeném soudu dne 6. 10. 2003 v 8.30 hod.) nevyhověl a že věc při tomto jednání projednal a rozhodl.
Na správnosti závěru odvolacího soudu ničeho nemění ani žádost žalobce o odročení odvolacího jednání „ze zdravotních důvodů“ doručená Městskému soudu v Praze dne 6. 10. 2003 v 11.00 hod. (po skončení odvolacího jednání). Při rozhodování o případném odročení jednání může soud přihlédnout – jak uvedeno výše – jen ke skutečnostem, které jsou mu při takovém rozhodování známy. Vzhledem k tomu, že výše uvedená žádost žalobce o odročení odvolacího jednání „ze zdravotních důvodů“ byla Městskému soudu v Praze doručena až po skončení jednání, nemohlo být k jejímu obsahu přihlíženo.
Odvolací soud tedy - jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení – v souladu s ustálenou judikaturou dovodil, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2003, č.j. 20 Co 317/2002-118, není postižen zmatečností podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř., neboť Městský soud v Praze věc projednal a rozhodl o ní bez přítomnosti žalobce v souladu se zákonem (s ustanovením §101 odst. 3 o.s.ř.); napadené usnesení proto nemůže mít z hlediska této právní otázky zásadní význam a dovolání žalobce proti němu nemůže být přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalobce směřuje proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu