ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.4030.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4030/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně O. K. , zastoupené JUDr. Miroslavem Richterem, advokátem se sídlem v Karviné - Ráji, Ciolkovského č. 282, proti žalovanému OKD, a. s . se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Prokešovo náměstí č. 6/2020, IČO 26863154, zastoupené JUDr. Renatou Kadlubcovou, advokátkou se sídlem v Českém Těšíně - Mistřovicích, Hradišťská č. 119, o 44.583,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 18 C 250/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. června 2009 č.j. 16 Co 56/2009-38, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.928,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Renaty Kadlubcové, advokátky se sídlem v Českém Těšíně - Mistřovicích, Hradišťská č. 119.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na odstupném poskytovaném při rozvázání pracovního poměru 44.583,- Kč se zákonnými úroky z prodlení za dobu od 14.9.2007 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 1.4.2005 jako dělnice lampovny. Představenstvo žalovaného dne 24.4.2007 rozhodlo o zrušení lampoven na jednotlivých důlních vnitřních jednotkách žalovaného s tím, že práce lampoven bude od 1.9.2007 "zajišťována dodavatelsky" společností OKD, HBZS, a. s. na základě obchodních smluv o poskytování služeb. Žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 22.6.2007 dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 31.8.2007, aniž by v ní byl uveden důvod rozvázání pracovního poměru. Ještě před tím (dne 7.6.2007) uzavřela žalobkyně se společností OKD, HBZS, a.s pracovní smlouvu s nástupem do práce dne 1.9.2007. Ačkoliv důvodem, proč žalobkyně uzavřela s žalovaným dohodu o rozvázání pracovního poměru, byly organizační změny, žalovaný odmítá vyplatit žalobkyni odstupné s odůvodněním, že došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů v důsledku "faktického přechodu části činností na jiného zaměstnavatele".
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 16.12.2008 č.j. 18 C 250/2008-19 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 20.558,- Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Richtera. Za "jednoznačně zcela prokázaný" považoval soud prvního stupně závěr, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ke dni 31.8.2007 v důsledku organizačních změn, které "v širším slova smyslu" spočívaly ve zrušení lampoven důlních vnitřních organizačních jednotek žalované a v tom, že činnost lampoven začal pro žalovanou vykonávat na základě smlouvy o poskytování služeb ve spojení s kupní smlouvou na zařízení lampoven a nájemní smlouvou na užívání prostor lampoven s účinností ode dne 1.9.2007 "zcela jiný právní subjekt". Přiznání odstupného, které se odvíjí od skončení pracovního poměru z důvodu uvedeného v ustanovení §52 písm. a) zákoníku práce, nebrání ani zjištění soudu, že došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z dosavadního zaměstnavatele (žalovaného) na společnost OKD, HBZS, a. s., neboť "k převedení části úkolů, resp. činností zaměstnavatele k jinému zaměstnavateli" ve smyslu ustanovení §338 odst. 2 zákoníku práce došlo až ke dni 1.9.2007, kdy již žalobkyně nebyla zaměstnankyní žalovaného.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16.6.2009 č.j. 16 Co 56/2009-38 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Souhlasil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, zejména, že "došlo podle ustanovení §338 odst. 2 zákoníku práce k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů" a že pracovní poměr mezi účastníky zanikl na základě dohody ze dne 22.6.2007 ke dni 31.8.2007, odmítl však závěr soudu prvního stupně v tom, že se tak stalo z důvodu uvedeného v ustanovení §52 písm. a) zákoníku práce. Žalovaný totiž "nepřestal podnikat nebo vykonávat také jiné činnosti, pro které dosud zaměstnával fyzické osoby v pracovním poměru nebo jiném základním pracovněprávním vztahu, aniž by práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešla na přejímajícího zaměstnavatele"; nebyl podle názoru odvolacího soudu naplněn ani důvod výpovědi uvedený v ustanovení §52 písm. b) zákoníku práce, neboť nedošlo k přemístění zaměstnavatele nebo jeho části, a nenastal ani výpovědní důvod podle §52 písm. c) zákoníku práce, když žalobkyně se stala nadbytečnou teprve v důsledku smlouvy (o poskytování služeb) uzavřené dne 7.9.2007 mezi OKD, HBZS, a.s. jako poskytovatelem a žalovaným jako objednatelem, protože zaměstnavatel tím ztratil úplně možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj konal. Protože k rozvázání pracovního poměru mezi účastníky nedošlo ze žádného z důvodů uvedených v ustanovení §52 písm. a) až d) zákoníku práce, nemůže být žaloba na výplatu odstupného podle ustanovení §67 odst. 1 zákoníku práce úspěšná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, protože v okamžiku, kdy se tak mělo stát, již žalobkyně nebyla zaměstnankyní žalovaného. Podle dovolatelky nemohlo dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů tam, kde již (dříve) byla mezi žalobkyní a OKD, HBZS, a. s. platně uzavřena pracovní smlouva. Navíc, dohoda mezi OKD, HBZS, a.s a žalovaným byla uzavřena až poté, co již pracovněprávní vztah žalobkyně a žalovaného zanikl (dne 7.9.2007 se zpětnou účinností ke dni 1.9.2007). O "nutnosti" organizačních změn u žalovaného byla žalobkyně ujištěna zaměstnanci žalovaného; kdyby žalobkyně jednala na základě těchto (nepravdivých) informací, vznikla by ji škoda ve výši odstupného, které by ji příslušelo. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, popř. zamítl. Uvedl, že "nebyl naplněn" ani jeden z důvodů uvedených v ustanovení §52 zákoníku práce, který zakládá nárok na odstupné, když bylo prokázáno, že došlo k převodu části činnosti žalovaného "na nový subjekt", s nímž zákoník práce spojuje přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Požadavek žalobkyně na náhradu škody představuje nové tvrzení, které v dovolání není přípustné. Zaměstnanci žalovaného navíc "v žádném případě" neujišťovali žalobkyni, že by jí podepsáním dohody o rozvázání pracovního poměru vznikl nárok na odstupné; "nutnost přechodu" k jinému zaměstnavateli byla zaměstnancům vysvětlována "na pohovorech za účasti vedoucích zaměstnanců a odborové organizace" a "vznik nároku na odstupné zde nemohl být zmiňován, jelikož zaměstnavatel byl od začátku přesvědčen, že v daném případě nárok na odstupné nevzniká".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, kdy došlo ke skutečnostech, z nichž žalobkyně dovozuje svůj nárok na odstupné - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb. a č. 181/2007 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2007 (dále jen "zák. práce").
Podle ustanovení §67 odst.1 věty první zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v ustanoveních §52 písm.a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně trojnásobku průměrného výdělku.
Podle ustanovení §68 odst.1 zák. práce bude-li zaměstnanec po skončení pracovního poměru konat práci v pracovněprávním vztahu uvedeném v ustanovení §3 větě druhé zák. práce (tj. v pracovním poměru nebo na základě některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr) u dosavadního zaměstnavatele před uplynutím doby určené podle násobků průměrných výdělků, z nichž byla odvozena výše odstupného, je povinen tomuto zaměstnavateli vrátit odstupné nebo jeho poměrnou část.
Odstupné poskytované podle ustanovení §67 odst.1 věty první zák. práce představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své viny (z organizačních důvodů na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Tím, že se odstupné poskytuje jako (nejméně) trojnásobek průměrného výdělku, zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky, jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu alespoň tří měsíců pokračoval. Odstupné má tímto způsobem kompenzovat pro zaměstnance nepříznivý důsledek organizačních změn a poskytnout mu ke zmírnění těchto důsledků odpovídající zabezpečení formou jednorázového peněžitého příspěvku.
Nárok na odstupné poskytované podle ustanovení §67 odst.1 věty první zák. práce má (nejde-li o zaměstnance, o nichž zákon stanoví, že jim odstupné nenáleží - srov. §73 odst.6 část třetí věty za středníkem zák. práce) každý zaměstnanec, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v ustanoveních §52 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů. Byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, není pro posouzení, zda má zaměstnanec nárok na odstupné, samo o sobě rozhodující, zda byly v dohodě uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, popřípadě jaké důvody rozvázání pracovního poměru se v dohodě uvádí. Ustanovení §67 odst.1 věta první zák. práce nespojuje, byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, vznik nároku na odstupné s tím, co bylo v dohodě uvedeno o důvodech skončení pracovního poměru, ale se zjištěním, proč (z jakého skutečného důvodu) byl pracovní poměr opravdu rozvázán; byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou z důvodů uvedených v ustanovení §52 písm. a) až c) zák. práce, má uvolněný zaměstnanec (budou-li splněny také další zákonem stanovené předpoklady) nárok na odstupné bez ohledu na to, zda dohoda obsahovala vylíčení důvodu skončení pracovního poměru, popřípadě co bylo v dohodě o těchto důvodech uvedeno.
Dojde-li při organizačních změnách k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnance z dosavadního na přejímajícího zaměstnavatele, pracovní poměr tím nekončí (zaměstnanec z důvodu organizační změny neztrácí svou práci); tímto přechodem dochází pouze ke změně v subjektu pracovněprávního vztahu na straně zaměstnavatele, i když se zaměstnanec s ním na výkonu závislé práce nedohodl a i kdyby s tímto přechodem nesouhlasil. Protože při přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnance z dosavadního na přejímajícího zaměstnavatele pracovní poměr nekončí (a u zaměstnance tedy nenastává obtížná sociální situace jinak související se ztrátou zaměstnání), zaměstnanci nepřísluší z důvodu takové organizační změny odstupné.
Nastoupí-li zaměstnanec po skončení pracovního poměru v době, která byla rozhodující pro určení výše odstupného podle ustanovení §67 odst.1 věty první zák. práce (tj. před uplynutím nejméně tří měsíců), do práce u dosavadního zaměstnavatele, ztrácí poskytnutí odstupného sledovaný účel. Důvod, proč zaměstnavatel poskytnul zaměstnanci odstupné, tím odpadl, neboť zaměstnavatel je povinen mu již v době, po kterou měl být zajištěn prostředky z poskytnutého odstupného, platit za vykonanou práci (mzdu, plat, odměnu). Sociální situace zaměstnance, k jejímuž překlenutí odstupné slouží (mělo sloužit), tak byla v rozhodné době vyřešena dosavadním zaměstnavatelem. Z pohledu vztahů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli nemůže být spravedlivý důvod k tomu, aby si zaměstnanec nadále ponechal odstupné za dobu, za níž od dosavadního zaměstnavatele obdržel mzdu (plat, odměnu) za vykonanou práci. V ustanovení §68 odst.1 zák. práce se proto zaměstnanci ukládá, aby dosavadnímu zaměstnavateli odstupné zcela nebo zčásti vrátil.
Pojem "dosavadní zaměstnavatel" nelze - v kontextu ustanovení §68 odst.1 zák. práce - vždy (mechanicky) ztotožňovat s fyzickou nebo právnickou osobou (popř. státem), která zaměstnanci poskytla odstupné. Dosavadním zaměstnavatelem je třeba ve smyslu ustanovení §68 odst.1 zák. práce rozumět nejen zaměstnavatele, s nímž byl rozvázán zaměstnancův pracovní poměr, který zaměstnanci vyplatil odstupné a u něhož se zaměstnanec "vrací" do práce, ale také fyzickou nebo právnickou osobu, na níž od tohoto zaměstnavatele v mezidobí (po skončení zaměstnancova pracovního poměru) přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, tedy - řečeno jinak - rovněž přejímajícího zaměstnavatele, u něhož by zaměstnanec nadále (z důvodu přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů) pracoval, kdyby nedošlo (v době před tímto přechodem práv a povinností) k rozvázání pracovního poměru. V tomto případě totiž - stejně jako v případě, že zaměstnanec nastoupil do práce u téhož zaměstnavatele - rovněž odpadl důvod, pro nějž bylo poskytnuto odstupné, neboť zaměstnanec je nadále - obdobně, jako kdyby nedošlo k rozvázání pracovního poměru - zabezpečen mzdou (platem, odměnou) za vykonanou práci a nemůže mít žádný spravedlivý důvod k tomu, aby si poskytnuté odstupné ponechal; odstupné je proto povinen vrátit, a to tomu zaměstnavateli, který mu je poskytnul.
V projednávané věci žalovaný tvrdil, že činnosti, při jejichž výkonu zaměstnával žalobkyni (provoz lampovny), byly po rozvázání pracovního poměru účastníků (k němuž došlo ke dni 31.8.2007) převedeny dnem 1.9.2007 na jiného zaměstnavatele (společnost OKD, HBZS, a.s.).
Práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů mohou přejít na někoho jiného (přejímajícího zaměstnavatele) jen v případech stanovených zákoníkem práce nebo zvláštním právním předpisem (§338 odst.1 zák. práce). Judikatura soudů proto již dříve dovodila, že dohoda zaměstnavatele o převedení části zaměstnanců k jinému zaměstnavateli není sama o sobě způsobilá přivodit přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, ledaže by šlo o právní skutečnost, se kterou zákon spojuje přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů (srov. například odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995).
Případy, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, stanoví nejen zvláštní právní předpisy, ale také (a především) samotný zákoník práce. Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů tedy nastává nejen při prodeji podniku nebo jeho části (§480 a 487 obchodního zákoníku), při nájmu podniku nebo jeho části (§488e odst.2 a §488i obchodního zákoníku), při prodeji podniku ve veřejné dražbě (§30 odst.2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů) nebo v jiných případech stanovených zvláštními zákony, ale i tehdy, byly-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení §338 odst.2 zák. práce.
Podle ustanovení §338 odst.2 zák. práce dochází-li k převodu činnosti zaměstnavatele nebo části činnosti zaměstnavatele nebo k převodu úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů zaměstnanců v plném rozsahu na přejímajícího zaměstnavatele; za úkoly nebo činnost zaměstnavatele se pro tyto účely považují zejména úkoly související se zajištěním výroby nebo poskytováním služeb a obdobná činnost podle zvláštních právních předpisů, které právnická nebo fyzická osoba provádí v zařízeních určených pro tyto činnosti nebo na místech obvyklých pro jejich výkon pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost; za přejímajícího zaměstnavatele se bez ohledu na právní důvod převodu a na to, zda dochází k převodu vlastnických práv, považuje právnická nebo fyzická osoba, která je způsobilá jako zaměstnavatel (§7 až 10 zák. práce) pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu. Ustanovení §338 odst.2 zák. práce vyjadřuje implementaci směrnice Rady č. 2001/23/ES ze dne 12.3.2001 o sbližování zákonů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodu podniku, podnikání a částí podniků do českého právního řádu, jejímž cílem je "stanovit opatření na ochranu zaměstnanců pro případ změny zaměstnavatele, zejména zajistit zachování jejich práv".
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází podle ustanovení §338 odst.2 zák. práce vždy, byl-li učiněn právní úkon (smlouva) nebo nastala-li jiná právní skutečnost, s nimiž je (podle zákona) spojen převod činnosti nebo části činnosti nebo úkolů anebo části úkolů k jinému zaměstnavateli, vše za předpokladu, že přejímající fyzická nebo právnická osoba je způsobilá jako zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu, aniž by bylo významné, jaký je právní důvod převodu a zda jím dochází také k převodu vlastnických práv; ve větě druhé tohoto ustanovení se pak příkladmo uvádí, co se v souvislosti s přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů považuje za "úkoly" nebo "činnosti" zaměstnavatele. Jsou-li splněny všechny předpoklady vyžadované zákoníkem práce nebo zvláštními právními předpisy, souhlas tím dotčených zaměstnanců dosavadního (stávajícího) zaměstnavatele se nevyžaduje a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí na přejímajícího zaměstnavatele, i kdyby s tím tito zaměstnanci nesouhlasili.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že Smlouva o poskytování služeb, uzavřená mezi žalovaným a společností OKD, HBZS, a.s. dne 7.9.2007, podle které se společnost OKD, HBZS, a.s. zavázala poskytovat žalovanému "služby vztahující se k provozu lampoven", představuje - spolu s uskutečněným převodem k tomu potřebného movitého majetku na společnost OKD, HBZS, a.s. a s pronájmem prostor lampoven této společnosti - právní skutečnost, s níž je spojen přechod práv a povinností k zaměstnancům žalovaného, kteří u něho dosud pracovali při výkonu této části jeho činnosti (úkolů) a jejichž pracovněprávní vztah do té doby ještě neskončil.
Pracovní poměr žalobkyně u žalovaného skončil - jak bylo soudy zjištěno - na základě dohody dnem 31.8.2007, tedy ještě před tím, než došlo k uvedenému přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců působících při provozu lampovny na společnost OKD, HBZS, a.s.; práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobkyně tedy na přejímajícího zaměstnavatele nepřešla. I když důvod pro rozvázání pracovního poměru nebyl v dohodě o rozvázání pracovního poměru uveden, spočíval - jak je z okolností případu nepochybné - v organizační změně, spočívající v převodu provozu lampovny na společnost OKD, HBZS, a.s. Nicméně, žalobkyně nastoupila - jak bylo soudy zjištěno - ke společnosti OKD, HBZS, a.s. do pracovního poměru dnem 1.9.2007 na stejnou práci, jakou vykonávala u žalovaného. Okolnost, že žalobkyně u žalovaného formálně rozvázala pracovní poměr (dohodou, datovanou 15.6. a 22.6.2007 ke dni 31.8.2007) a bezprostředně na stejnou práci sjednala nový pracovní poměr (pracovní smlouvou ze dne 7.6.2007 s nástupem do práce dne 1.9.2007) u zaměstnavatele, na něhož (posléze) přešla část činnosti (úkolů) žalovaného, nemá za následek, že by pracovní poměr účastníků - jak se mylně domnívá odvolací soud - nemohl skončit z některého z důvodů uvedených v ustanovení §52 písm.a) až c) zák. práce, ale ve svých důsledcích znamená, že žalobkyně uzavřením pracovní smlouvy se společností OKD, HBZS, a.s. nastoupila ve smyslu ustanovení §68 odst.1 zák. práce u "dosavadního zaměstnavatele", čímž nastala situace, že má povinnost vrátit z důvodu nástupu do práce u "dosavadního zaměstnavatele" odstupné, na které má právo z důvodu skončení pracovního poměru, sjednanému dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 5.6.2007, a které ji dosud nebylo vyplaceno. Takovýto specifický "souběh" nároku na poskytnutí odstupného s povinností (totéž) odstupné v plném rozsahu vrátit nemůže mít za následek jiný závěr, než že žalobkyni požadované odstupné nenáleží. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že zaměstnanci, u něhož při organizačních změnách dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele, nenáleží odstupné ve smyslu ustanovení §67 odst.1 věty první zák. práce, jestliže v souvislosti s těmito organizačními změnami rozvázal pracovní poměr s dosavadním zaměstnavatelem a poté nastoupil do pracovního poměru k přejímajícímu zaměstnavateli (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 3945/2008).
Požadované plnění nemůže žalobkyni náležet ani z důvodu náhrady škody. I kdyby zaměstnanci žalovaného jednající jeho jménem při uzavírání dohody o rozvázání pracovního poměru žalobkyni ujistili, že rozvázání pracovního poměru je "nutné z důvodu zrušení lampovny", škoda ve výši nevyplaceného odstupného jí nemůže náležet už proto, že na odstupné vůbec neměla nárok a že i po této organizační změně nadále (po 1.9.2007) konala (byť u jiného zaměstnavatele) dosavadní práci.
Protože rozsudek odvolacího soudu je - byť nikoliv ze zcela přiléhavých důvodů - správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 7.440,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §16 odst.2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 7.740,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalovaného advokátka JUDr. Renata Kadlubcová osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.488,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 8.928,- Kč zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu