ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4074.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 4074/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. N., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 31, proti žalované Církvi československé husitské , církevní organizaci se sídlem v Praze 6, Wuchterlova č. 523/5, IČO 00445185, zastoupené Mgr. Jiřím Oswaldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova č. 4, o neplatnost rozvázání služebního poměru a o zaplacení dlužné mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 315/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2011, č. j. 62 Co 235/2011-48, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 3. 2011, č. j. 19 C 315/2009-34, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 6. 6. 2008, č. j. 1845/08, žalovaná (ThDr. T. B., Th. D., patriarcha a Mgr. R. Z., finanční zpravodaj „ÚR CČSH“) sdělila žalobci, že rozhodla „pro závažnost důvodů (hrubé porušení služebních povinností) o výjimečném propuštění s okamžitou účinností P. N. ze služebního poměru“.
Žalobce se žalobou (podanou dne 4. 8. 2008) domáhal, aby bylo určeno, že „rozvázání služebního poměru žalobce u žalovaného ze dne 6. 6. 2008 je neplatné, a aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 30.820,- Kč a 4.950,- Kč s úrokem z prodlení z částek, za dobu a ve výši, jež rozvedl.
Obvodní soud pro Prahu 6 – poté, co usnesením ze dne 18. 5. 2009, č. j. 19 C 315/2009-1, 19 C 168/2009-13, řízení o určení neplatnosti rozvázání služebního poměru vyloučil k samostatnému řízení, a poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2011, č. j. 62 Co 40/2011-29, zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 9. 2010, č. j. 19 C 315/2009-16 - usnesením ze dne 17. 3. 2011, č. j. 19 C 315/2009-34, řízení o určení neplatnosti rozvázání služebního poměru zastavil a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena ústřední radě Církve československé husitské v České republice; zároveň žalobci uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši 4.350,- Kč k rukám Mgr. J. O. Dospěl k závěru, že, „přestože k úplné odluce církví od státu nedošlo, mají církve právo spravovat své vnitřní záležitosti, mezi něž patří i ustanovování a odvolávání duchovních, zcela samostatně“, že vnitřní předpisy žalované (článek 15 odst. 1 Ústavy žalovaného, §52 Organizačního řádu, §§32, 38 odst. 1 Řádu duchovenské služby) upravují odvolávání duchovního z funkce a že „zákoník práce se proto na daný spor nepoužije“. Protože soud nemá podle ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. pravomoc ve věci rozhodnout, řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil a rozhodl o postoupení věci orgánu církve, do jehož působnosti podle článku 46 odst. 2 písm. b) Ústavy žalované zrušení služebního poměru duchovních a kazatelů náleží. Vzhledem k výše uvedenému závěru nepovažoval za nezbytné požádat Soudní dvůr Evropské unie o zodpovězení otázek, položených žalobcem.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 7. 2011, č. j. 62 Co 235/2011-48, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolávaje se nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 211/96, dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že do pravomoci soudů nenáleží řešení otázky určení neplatnosti rozvázání služebního poměru žalobce u žalované. K námitce žalobce uvedl, že při řešení otázky pravomoci v dané věci neshledal rozpor s normami práva EU, a to i s ohledem na skutečnost, že jde o problematiku, „jenž je judikatorně řešena jak Ústavním soudem ČR, tak Nejvyšším soudem ČR“; skutečnost, že soudem prvního stupně citovaná judikatura byla vydána v době před vstupem České republiky do Evropské unie, je rovněž nerozhodná.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalobce opakuje argumentaci, kterou již uplatnil před soudem prvního stupně i soudem odvolacím a znovu namítá, že „okamžikem vstupu České republiky do Evropské unie se pro Českou republiku stala závaznou směrnice Rady ES č. 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání“. Vyjadřuje přesvědčení, že Řád duchovenské služby žalované tím, že vylučuje v §38 užití zákoníku práce na změnu místa výkonu práce a na ukončení služebního poměru duchovního, dostává duchovního do odlišného, méně příznivého postavení, čímž je diskriminován oproti zaměstnanci v pracovněprávním poměru. Přímá diskriminace duchovních církví oproti zaměstnancům v pracovním poměru je pak pojmově spjata s nepřímou diskriminací z důvodu víry a náboženského přesvědčení. Znovu opakuje, že „navržené předběžné otázky jsou rozhodné pro posouzení věci“, že „ustanovení Směrnice nejsou ve vztahu k projednávané věci acte éclairé“ a že „jazykové znění dotčených ustanovení Směrnice konvenuje jím zastávanému stanovisku“. Navrhl, aby „byly SDEU předběžné otázky předloženy“ (uvedl jejich znění) a aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení článku 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která byla vyhlášena jako součást ústavního pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb. (dále též jen „Listina“), církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Podle odstavce 4 téhož článku výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.
Zákonem, který upravuje postavení církví a náboženských společností, je zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech) – dále též jen „zákon o církvích a náboženských společnostech“. Ten v ustanovení §4 stanoví, že církev a náboženská společnost vzniká dobrovolným sdružováním fyzických osob a svébytně rozhoduje o věcech spojených s vyznáváním víry, o organizaci náboženského společenství a o vytváření k tomu určených institucí (odst. 1) a že církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů, a to nezávisle na státních orgánech (odst. 3).
Z uvedeného vyplývá, že neodlučitelnou součástí ústavně zaručeného práva církví a náboženských společností spravovat nezávisle na státních orgánech své záležitosti je kromě jiného právo stanovit si vlastní podmínky pro ustanovování do funkce osob vykonávajících duchovenskou činnost (a jejich odvolávání z funkce) a určit vlastní pravidla pro posouzení způsobilosti těchto osob k výkonu duchovenské činnosti. Protože církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů, a to nezávisle na státních orgánech, může soud v občanském soudním řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí (je-li činnost duchovního vykonávána v pracovním poměru) pouze zkoumat, zda je zde rozhodnutí, kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce, a zda toto rozhodnutí přijal orgán (útvar), který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů příslušné církve či náboženské společnosti, nikoliv též jeho „věcnou správnost“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 628/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1487/2003, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96).
Z toho, že se soudy nemohou „vměšovat“ do záležitostí církví nebo náboženských společností, samo o sobě nevyplývá, že by k rozhodování v těchto věcech neměly pravomoc; z článku 16 odst. 2 Listiny a ani z ustanovení §4 odst. 3 zákona o církvi a náboženských společnostech nic takového nevyplývá. Příkaz „nevměšovat“ se do záležitostí církví a náboženských společností tedy nevyústí v zastavení řízení pro nedostatek pravomoci (jde o soukromoprávní vztah, o němž žádný zákon neurčuje, že jej projednávají a rozhodují jiné orgány - §7 o. s. ř. a contrario), ale v případné zamítnutí žaloby, neboť autonomie církví a náboženských společností brání soudu v tom, aby – jak výše uvedeno – posuzoval „věcnou správnost“ rozhodnutí o odvolání z funkce; může pouze zkoumat, zda je zde rozhodnutí, kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce, a zda toto rozhodnutí bylo řádně přijato orgánem, který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů příslušné církve či náboženské společnosti.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle článku 3 odst. 1 Listiny základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Tvrdí-li proto někdo, že jeho služební poměr k církvi byl ukončen (jeho výkon znemožněn) v rozporu s vnitřními předpisy církve tím, že zde není k tomu způsobilý akt, že jej vydal podle těchto předpisů věcně nepříslušný orgán církve, nemůže mu již být soudní ochrana odepřena; jinak by dotčený subjekt – v rovině ochrany soukromých práv - byl nepřípustně diskriminován.
Závěr, že se nelze domáhat u soudu určení, že rozhodnutí nebo jiné opatření přijaté církví nebo náboženskou společností bylo neplatné, tím dotčen není a nedochází ani k „zásahu do vnitřní autonomie církve“. Soud „nezávislou rozhodovací pravomoc“ církve nepřípustně neomezuje, neboť právní akty vydané církevními orgány nepřezkoumává; omezuje se jen na zjištění, zda existuje úkon způsobilý být důvodem zániku jeho služebního (pracovního) poměru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 702/2007, uveřejněné pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud České republiky proto napadené usnesení zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto usnesení a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu