ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4391.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4391/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka ve věci dědictví po B. K., za účasti 1) M. K., zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Ořechovce č. 580/4, 2) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územního pracoviště Střední Čechy v Praze 1, Náměstí Republiky č. 3, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. D 908/96, o dovolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. července 2008 č.j. 24 Co 220/2008-508 (správně 24 Co 220/2008-1035), takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po B. K., bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 5.9.1996 č.j. D 908/96-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena Mgr. Miroslava Petříčková, notářka v Mělníku (§38 odst. 1 občanského soudního řádu).
V průběhu řízení bylo o dědickém právu zjištěno, že zůstavitel nezanechal závěť a že ze zákona svědčí v první dědické skupině manželce zůstavitele M. K. a synům zůstavitele D. K. a B. K., ve třetí dědické skupině sestře zůstavitele A. P. a jejím synům Ing. P. P. a T. P. a ve čtvrté dědické skupině tetě zůstavitele E. K. Při jednání u soudu (soudního komisaře) dne 16.9.1997 učinili projev o odmítnutí dědictví M. K., D. K. a B. K.. Při jednání konaném u soudu (soudního komisaře) dne 26.9.1997 dědictví odmítli A. P., Ing. P. P. a T. P. E. K. odmítla dědictví dne 10.6.1999 před dožádaným Úředním soudem Traunstein.
Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 19.3.2003 č.j. D 908/96-468 určil, že obecná cena majetku, který měl zůstavitel v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů s M. K., činí 1.277.658,- Kč, a rozhodl, co z tohoto majetku patří "do dědictví" a co připadá manželce zůstavitele M. K.; usnesení nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem 9.4.2003.
Okresní soud v Mělníku poté usnesením ze dne 7.12.2007 č.j. D 908/96-995 rozhodl, že "dědicem zůstavitele ze zákona je pozůstalá manželka M. K.", určil obecnou cenu dědictví ve výši 1.249.630,033 Kč, výši pasiv dědictví ve výši 5.491.250,52 Kč a předlužení dědictví ve výši 4.241.620,487 Kč, potvrdil, že veškerý majetek zůstavitele nabyla manželka zůstavitele M. K., která "až do výše zanechaného majetku odpovídá za dluhy zůstavitele", a rozhodl, že odměnu notářky Mgr. Miroslavy Petříčkové ve výši 15.338,20 Kč je povinna zaplatit Česká republika - Okresní soud v Mělníku. O dědickém právu po zůstaviteli dospěl k závěru, že manželka zůstavitele M. K. sice učinila prohlášení o odmítnutí dědictví, že však odmítnutí dědictví "není účinné, neboť si počínala jako dědic a s dědictvím nakládala". Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně za prokázané, že M. K. vybrala v době od 19.8. do 27.9.1996 z "podnikatelského" účtu zůstavitele hotovost v celkové výši 670.000,- Kč, přičemž podle jejího tvrzení částku 170.000,- Kč ještě dne 19.8.1996 předala v hotovosti zůstaviteli a zbylých 500.000,- Kč použila "na zajištění chodu podniku zůstavitele, zejména na vyplacení mezd zaměstnancům a zaplacení sociálního a zdravotního pojištění. Vzhledem k tomu, že pouze několik zaměstnanců "firmy zůstavitele" potvrdilo, že jim byla v září 1996 vyplacena mzda za měsíc srpen 1996, a že nebylo prokázáno tvrzení M. K. o platbách na "sociální a zdravotní pojištění" (naopak, od měsíce března 1996 až do měsíce září 1996 "firma zůstavitele" neplatila předepsané pojistné), nemohlo být vzato za prokázané, že by M. K. použila z účtu vybranou hotovost "k zajištění chodu podniku zůstavitele".
K odvolání M. K. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10.7.2008 č. j. 24 Co 220/2008-508 (správně 24 Co 220/2008-1035) změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že "s pozůstalou manželkou M. K. nebude v řízení jednáno jako s dědičkou"; v ostatních výrocích zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení a současně rozhodl, že M. K. nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že manželka zůstavitele M. K. odmítla dědictví "platně". I když vybrala z účtu zůstavitele po jeho smrti v hotovosti 500.000,- Kč, je třeba podle názoru odvolacího soudu přihlédnout k tomu, že v té době "ještě nebylo rozhodnuto o společném jmění zůstavitele a pozůstalé manželky" a že - i když podle tehdy platné právní úpravy "podnikání zůstavitele netvořilo součást společného jmění - "z povahy věci pozůstalá manželka mohla cítit určitou odpovědnost za toto podnikání a svými úkony se snažila odvrátit vznik vyšších škod"; v popsaném jednání zůstavitelky proto nelze "spatřovat úkony přijetí dědictví". Manželka zůstavitele M. K. proto není jeho dědičkou.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno, podala Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových dovolání. V první řadě namítá, že M. K. odmítla dědictví dne 16.9.1997 poté, co více než rok po úmrtí zůstavitele "plně spolupracovala" s pověřeným soudním komisařem při zjišťování majetku "a chovala se jako dědic" a co vybrala "z podnikatelského účtu ve výlučném vlastnictví zůstavitele finanční částky", aniž by prokázala, že by je použila "na výplaty mezd zaměstnancům zůstavitele a úhradu sociálního a zdravotního pojištění". Podle názoru dovolatelky možnost odmítnout dědictví, ať již úmyslně či neúmyslně, promarní ten, kdo se k dědictví chová tak, jako by mu už patřilo, a že, i když dědici nebrání nic v tom, aby se nevyčkávaje výsledku dědického řízení ujal dědictví a zbavil se tak možnosti dědictví odmítnout, neznamená to, že by před potvrzením nabytí dědictví mohl se zanechaným majetkem nakládat bez jakéhokoliv omezení. Věci náležející do dědictví lze během dědického řízení prodat nebo s nimi učinit jiná opatření jen se svolením soudu, k tomu, aby povolaný dědic mohl využít možnosti odmítnutí dědictví, je zapotřebí, aby se "distancoval ve svém počínání se zřetelem k zanechanému majetku od všeho, co by mohlo být projevem i mlčky učiněným o tom, že dědictví nechce odmítnout", a není významné, zda si takto dědic počínal před poučením o dědickém právu a možnosti odmítnout dědictví nebo až po tomto poučení. Protože manželka zůstavitele M. K. při svém chování k zůstavitelově majetku vycházela ze svého dědického práva, lze je hodnotit tak, že se k dědictví nebo alespoň k jeho části chovala způsobem, jako by jí již patřilo; takové jednání je třeba považovat za počínání, kterým dědic dává najevo, že dědictví nechce odmítnout. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel B. K., řídí se (i v současné době) - jak vyplývá z Části dvanácté, Hlavy I, bodů 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - řízení o dědictví v prvním a druhém stupni zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2000. Dovolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových je proto třeba ve smyslu ustanovení Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rovněž projednat a rozhodnout podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2000 (dále jen o.s.ř.)
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou (účastnicí řízení) a že jde o usnesení, proti jehož měnícímu výroku je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku ve smyslu ustanovení §243a odst. 1 věty první o.s.ř. bez nařízení jednání a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dědic může dědictví odmítnout; odmítnutí se musí stát ústním prohlášením u soudu nebo písemným prohlášením jemu zaslaným (§463 odst.1 občanského zákoníku).
Prohlášení o odmítnutí dědictví může dědic učinit jen do jednoho měsíce ode dne, kdy byl soudem o právu dědictví odmítnout a následcích odmítnutí vyrozuměn; z důležitých důvodů může soud tuto lhůtu prodloužit (§464 občanského zákoníku, §175i o.s.ř.).
K odmítnutí dědictví nemůže dědic připojit výhrady nebo podmínky a nemůže odmítnout dědictví jen zčásti; taková prohlášení nemají účinky odmítnutí dědictví (§466 občanského zákoníku).
Prohlášení o odmítnutí dědictví nelze odvolat; totéž platí, prohlásí-li dědic, že dědictví neodmítá (§467 občanského zákoníku).
Dědictví nemůže odmítnout dědic, který svým počínáním dal najevo, že dědictví nechce odmítnout (§465 občanského zákoníku).
Nebylo-li řízení o dědictví zastaveno podle ustanovení §175h o.s.ř., je soud (soudní komisař) povinen vyrozumět osoby, o nichž lze mít podle dosavadních výsledků řízení důvodně za to, že jsou dědici, o jejich dědickém právu, upozornit tyto osoby, že mohou dědictví odmítnout ve lhůtě jednoho měsíce od tohoto vyrozumění (z důležitých důvodů může jednoměsíční lhůtu prodloužit) nebo že mohou i před uplynutím lhůty prohlásit, že dědictví neodmítají, a poučit tyto osoby o náležitostech, způsobu a o účincích odmítnutí dědictví, a o účincích jejich prohlášení, že dědictví neodmítají; uvedená vyrozumění, upozornění a poučení může soud (soudní komisař) učinit písemně nebo ústně do protokolu.
I když neučinil prohlášení, že dědictví neodmítá, nemůže dědictví odmítnout takový dědic, který svým počínáním dal najevo, že dědictví nechce odmítnout; není přitom rozhodné, zda si tímto způsobem počínal dříve, než byl poučen o svém dědickém právu a možnosti odmítnout dědictví, nebo až po tomto poučení (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 5. 2004 sp. zn. 17 Co 77/2004, které bylo uveřejněno v časopisu Soudní rozhledy č. 4/2005 na str. 140).
Počínáním, kterým dal dědic najevo, že dědictví nechce odmítnout, se podle ustálené judikatury soudů rozumí takové chování dědice, kterým se k zůstavitelově majetku nebo k jeho části (například k jednotlivé věci) projevuje jako jeho vlastník (k zůstavitelovu majetku nebo jeho části se tedy chová jako k vlastnímu majetku) nebo z něhož je jinak nepochybné, že hodlá jako dědic vstoupit do zůstavitelových práv a povinností (tedy se stát jako dědic zůstavitelovým právním nástupcem), popřípadě že vystupuje jako osoba, jíž svědčí dědické právo po zůstaviteli (například se jako dědic ze zákona vyjadřuje v řízení o dědictví k platnosti závěti apod.) [srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.3.2001 sp. zn. 21 Cdo 1351/2000, který byl uveřejněn pod č. 99 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001]. Za počínání dědice, z něhož by bylo možné usuzovat na to, že dědictví nechce odmítnout, nelze považovat jednání, kterým se dědic jen informoval o stavu majetku a dluhů zůstavitele, jednání dědice směřující k odvrácení hrozící škody na zůstavitelem zanechaném majetku (úschova věcí, ošetřování a krmení zůstavitelem zanechaných živočichů, sklizeň ovoce aj.) nebo obstarávání zůstavitelova pohřbu. Za počínání vylučující odmítnutí dědictví je zpravidla považován úkon, kterým dědic zpochybnil dědické právo jiných osob, kterým uplatnil nárok neopominutelného dědice a kterým požádal soud o povolení prodeje věci patřící do dědictví apod. Kdy se jedná o počínání dědice ve smyslu ustanovení §465 občanského zákoníku, závisí na posouzení individuálních okolností konkrétního případu.
Byl-li zůstavitel zaměstnavatelem (zaměstnával-li zůstavitel fyzické osoby v pracovním poměru nebo v jiných pracovněprávních vztazích), přecházely smrtí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů na jeho dědice (srov. §251a zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, účinných v době smrtí B. K. - dále jen "zák. práce" ). Za dědice zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, se ve smyslu ustanovení §251a zák. práce považuje mimo jiné ten, komu bylo soudem jako jedinému dědici potvrzeno nabytí dědictví po zaměstnavateli, ten, kdo jako dědic podle soudem schválené dohody o vypořádání dědictví nabyl podnik, v němž pracovali zůstavitelovi zaměstnanci, nebo ti, kterým soud potvrdil nabytí dědictví podle dědických podílů; v době od smrti zaměstnavatele do právní moci usnesení o dědictví se dědici zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, ve smyslu ustanovení §251a zák. práce rozumí ti, jimž svědčí ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů dědické právo po zůstaviteli, ledaže by dědictví odmítli nebo z jiných důvodů nemohou dědit (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 486/2000, který byl uveřejněn pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že zůstavitelova práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů jako zaměstnavatele jsou předmětem dědění, neboť nejsou omezena jen na jeho osobu a jsou (objektivně) způsobilá přejít na jiného. Dědic, který se zachová po smrti zůstavitele vůči jeho zaměstnancům jako zaměstnavatel, tím dává najevo, že hodlá vstoupit do zůstavitelových práv a povinností z pracovněprávních vztahů a stát se jako dědic zůstavitelovým právním nástupcem v postavení zaměstnavatele; tímto způsobem projevuje svůj vztah k zůstavitelově majetku (k části dědictví) jako osoba, která ho chce vskutku nabýt. Vystupoval-li tedy dědic vůči zůstavitelovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, dal tímto počínáním ve smyslu ustanovení §465 občanského zákoníku najevo, že dědictví nechce odmítnout.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu mimo jiné zjištěno (správnost zjištění v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že zůstavitelova manželka M. K. vyzvedla po smrti zůstavitele z jeho "podnikatelského účtu" hotovost 500.000,- Kč, kterou (podle svého tvrzení) použila "na zajištění chodu podniku zůstavitele, zejména na vyplacení mezd zaměstnancům a zaplacení sociálního a zdravotního pojištění", tedy že finanční prostředky, které nepatřily do jejího bezpodílového spoluvlastnictví se zůstavitelem, použila též k úhradě závazků zůstavitele jako zaměstnavatele.
I když tvrzení M. K. o tom, jak naložila s finančními prostředky vybranými z účtu zůstavitele, nebyla podle soudu prvního stupně "plně prokázána", měly soudy přihlédnout rovněž k tomu, že M. K. jako zůstavitelova dědička dala výplatou mzdy zůstavitelovým zaměstnancům nebo jinými pracovněprávními úkony vůči nim učiněným najevo, že se ujímá výkonu práv a povinností z pracovněprávních vztahů zůstavitele jako zaměstnavatele a že tedy dědictví po zůstaviteli ve smyslu ustanovení §465 občanského zákoníku nechce odmítnout.
Odvolací soud dovodil, že manželka zůstavitele M. K. "mohla cítit odpovědnost za podnikání" zůstavitele a že se proto "svými úkony se snažila odvrátit vznik vyšších škod"; s tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí. Jednání směřující k odvrácení hrozící škody, které netvoří překážku pro odmítnutí dědictví, spočívá v neodkladných úkonech přiměřených okolnostem ohrožení, například ve zpeněžení věcí zůstavitele podléhajících rychlé zkáze, v podnětu k zajištění zůstavitelova majetku nebo v zabránění jeho zničení nebo zavlečení. M. K. však (podle dosavadních poznatků) nic takového neučinila, jestliže vybrala ze zůstavitelova "podnikatelského účtu" hotovost, kterou použila (podle svého tvrzení) "na zajištění chodu podniku zůstavitele, zejména na vyplacení mezd zaměstnancům a zaplacení sociálního a zdravotního pojištění" a která byla použita (podle zjištění soudu prvního stupně) alespoň zčásti k úhradě mezd zůstavitelových zaměstnanců za měsíc srpen 1996.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není ve výroku, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, správné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzením věci; veden chybným právním názorem se odvolací soud blíže nezabýval všemi okolnosti, za nichž M. K. vystupovala vůči zaměstnancům zůstavitele (nebo i dalším osobám) jako osoba, na niž přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů zůstavitele jako zaměstnavatele (tj. jako zaměstnavatelka). Nejvyšší soud České republiky proto usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku, jakož i v akcesorických výrocích [§242 odst.2 písm.b) o.s.ř.] o zrušení usnesení soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a o náhradě nákladů řízení M. K. před soudy obou stupňů, podle ustanovení §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. května 2012
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu