ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.4532.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4532/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Ing. H. H. , zastoupené JUDr. Milošem Sobotkou, advokátem se sídlem v Tišnově, Jungmannova č. 68, proti žalované Základní škole Žďár nad Sázavou, příspěvkové organizaci se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Švermova č. 1132/4, IČ 43380123, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 14 C 175/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. května 2009, č. j. 15 Co 196/2008-48, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že „pracovní poměr uzavřený mezi žalobkyní a žalovanou na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 1. 2004 trvá“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne 26. 1. 2004 sjednala se žalovanou pracovní poměr na dobu určitou od 1. 2. 2004 do 30. 6. 2004, který byl smlouvami ze dne 29. 6. 2004, ze dne 18. 4. 2005 a ze dne 25. 4. 2006 prodlužován, naposledy do dne 30. 6. 2007. Před uplynutím sjednané doby sdělila žalobkyně žalované dopisem ze dne 11. 6. 2007, že trvá na tom, aby ji žalovaná zaměstnávala i po dni 30. 6. 2007. Žalovaná však žalobkyni nevyhověla; pracovní poměr považovala za sjednaný jen do dne 30. 6. 2007.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 19. 11. 2007, č. j. 14 C 175/2007-32, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že „postup žalované jako zaměstnavatele je zcela v souladu s právními předpisy, není diskriminační, ani v rozporu s dobrými mravy“. Pro posouzení, zda pracovní poměr žalobkyně u žalované trvá, vycházel soud prvního stupně ze znění přechodného ustanovení Čl. II zákona č. 46/2004 Sb., které „váže kritérium posuzování pracovních poměrů uzavřených na dobu určitou na den jejich vzniku“. Dospěl k závěru, že z uvedeného ustanovení „jednoznačně vyplývá, že pouze den vzniku pracovního poměru, v tomto případě den 26. 1. 2004, je podstatným z hlediska posouzení, dle jakého znění z. č. 65/1965 Sb., se pracovní poměr žalobkyně řídí“, a uzavřel, že v projednávané věci se jedná o zákon č. 65/1965 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2004, „dle něhož je pracovní poměr sjednán na dobu neurčitou, pokud nebyla v pracovní smlouvě výslovně určena doba jeho trvání“. Protože doba trvání pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovanou byla v pracovní smlouvě sjednána a dohodami o změně sjednaných pracovních podmínek byla pouze prodlužována, pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil dnem 30. 6. 2007.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 5. 2009, č. j. 15 Co 196/2008-48, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel z toho, že pracovní poměr žalobkyně u žalované vznikl dnem nástupu do práce 1. 2. 2004 na dobu určitou a že opakovanými dohodami účastníků byla měněna pouze doba jeho trvání až do 30. 6. 2007. Dovodil, že pracovní poměr žalobkyně u žalované se proto v souladu s přechodným ustanovením článku II. zákona č. 46/2004 Sb. řídil zněním zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, účinným do 29. 2. 2004, a že „tehdejší úprava znění ust. §30 zák. práce umožňovala, aby pracovní poměr na dobu určitou byl sjednáván nebo prodlužován v takovém trvání, na jakém se zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodnou. Tzv. „řetězení“ pracovních poměrů na dobu určitou nemohlo být důvodem neplatnosti takového úkonu. Protože se žalobkyně se žalovanou na opětovném prodlužování pracovního poměru (do 30. 6. 2007) dohodla, nemůže být tato dohoda neplatná a „nemůže proto ani platit fikce ustanovení §30 odst. 4 zákoníku práce v účinném znění od 1. 3. 2004, že pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Zpochybňuje názory soudů obou stupňů, které „svá rozhodnutí opřely o závěr, že tento pracovní poměr se s odkazem na Čl. II přechodných ustanovení k zák. č. 46/2004 Sb. řídí zákoníkem práce ve znění do 1. 3. 2004“, a namítá, že „tento závěr je v rozporu s platnou právní úpravou“. Žalobkyně se žalovanou uzavřela pracovní poměr dne 26. 1. 2004 na dobu určitou do 30. 6. 2004, a tento pracovní poměr byl následně prodlužován až do 30. 6. 2007. Protože žalobkyně dopisem ze dne 11. 6. 2007 písemně žalované sdělila, že trvá na tom, aby byla dále zaměstnávána i po datu 30. 6. 2007, nastala „fikce pracovního poměru na dobu neurčitou“. Ke dni 30. 6. 2007 nastaly „všechny zákonné předpoklady dle §39 zákoníku práce č. 262/2006 Sb. pro to, aby platilo, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou, aby pracovní poměr trval i po 30. 6. 2007 a aby žalovaná byla povinna žalobkyni i po 30. 6. 2007 zaměstnávat“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a aby mu věc vrátil k novému řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť soudy obou stupňů věc správně posoudily.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další souvisící zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné (odvolací soud vyřešil otázku výkladu ustanovení článku II. zákona č. 46/2004 Sb. jinak, než jak je posuzována v ustálené judikatuře soudů), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Pracovní poměr účastníků na dobu určitou byl – jak vyplývá ze zjištění soudů – založen pracovní smlouvou ze dne 26. 1. 2004.
Právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy účinné v době od 1. 6. 1994 do 29. 2. 2004 účastníkům – jak správně soudy dovodily – umožňovaly, aby si sjednali pracovní poměr na dobu určitou nebo prodloužili již sjednaný pracovní poměr na dobu určitou v takovém trvání, v jakém se na tom dohodnou a aby pracovní poměr na dobu určitou uzavřeli (uzavírali) opětovně. V tomto období nebyla zákonem (§30 zák. práce) nijak omezena ani doba trvání pracovního poměru na dobu určitou, ani možnost opětovného uzavírání pracovního poměru na dobu určitou nebo jeho prodlužování a využití tohoto oprávnění nemůže představovat [z pohledu ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce] rozpor se zákonem a ani jeho obcházení (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1874/2001, který byl uveřejněn pod č. 181 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Dnem 1. 3. 2004 nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým bylo mimo jiné změněno ustanovení §30 zákoníku práce o pracovním poměru na dobu určitou (srov. Čl. I bod 15 tohoto zákona). Podle této právní úpravy (účinné až do 31. 12. 2006) bylo možné pracovní poměr na dobu určitou mezi týmiž účastníky sjednat nebo dohodou účastníků prodlužovat celkem na dobu nejvýše dvou let ode dne vzniku tohoto pracovního poměru, což platilo i pro každý další pracovní poměr na dobu určitou sjednaný v uvedené době mezi týmiž účastníky; uplynula-li však od skončení předchozího pracovního poměru na dobu určitou doba delší než šest měsíců, k předchozímu pracovnímu poměru na dobu určitou mezi týmiž účastníky se dále nepřihlíželo (§30 odst. 2 zák. práce). Uvedené omezení se nevztahovalo na případy, kdy docházelo ke sjednání pracovního poměru na dobu určitou podle zvláštního právního předpisu nebo kdy zvláštní právní předpis stanovil sjednání pracovního poměru na dobu určitou jako podmínku pro vznik dalších nároků, z důvodu náhrady dočasně nepřítomného zaměstnance na dobu překážek v práci na straně zaměstnance (§124 až 128 zák. práce) nebo z vážných provozních důvodů na straně zaměstnavatele nebo z důvodů spočívajících ve zvláštní povaze práce, kterou má zaměstnanec vykonávat, jestliže byly zaměstnavatelem blíže vymezeny v písemné dohodě s příslušným odborovým orgánem, kterou bylo možné nahradit písemným vymezením zaměstnavatele v případě, že u něho nepůsobila odborová organizace (§30 odst. 3 zák. práce). Sjednal-li zaměstnavatel se zaměstnancem pracovní poměr na dobu určitou, ačkoliv nebyly splněny tyto omezující podmínky (stanovené v §30 odst. 2 a 3 zák. práce) a oznámil-li zaměstnanec před uplynutím sjednané doby písemně zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, platilo, že pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou; návrh na určení, zda byly splněny podmínky uvedené v §30 odst. 2 a 3 zák. práce, mohl jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit uplynutím sjednané doby (§30 odst. 4 zák. práce). Účelem této právní úpravy bylo zamezit zejména bezdůvodnému opakování uzavírání nebo prodlužování pracovních poměrů na dobu určitou mezi týmiž účastníky (tzv. řetězení pracovních poměrů na dobu určitou).
Přechodné ustanovení Čl. II zákona č. 46/2004 Sb., stanovilo, že „pracovní poměry na dobu určitou, které vznikly přede dnem účinnosti tohoto zákona, se řídí dosavadními předpisy“.
Z citovaného přechodného ustanovení je třeba v první řadě dovodit, že pracovní poměr na dobu určitou, který vznikl, byl opakovaně sjednán nebo byl prodloužen v době ode dne 1. 6. 1994 do dne 29. 2. 2004, se i v době po dni 1. 3. 2004 řídil „dosavadními předpisy“, tj. právní úpravou účinnou do dne 29. 2. 2004. Vyplývá z toho mimo jiné, že bylo i nadále (po 1. 3. 2004) platné sjednání nebo prodloužení pracovního poměru na dobu určitou přesahující dva roky, i kdyby sjednaná doba trvání pracovního poměru měla uplynout po dni 1. 3. 2004. Došlo-li ovšem k uzavření, opakovanému sjednání nebo prodloužení pracovního poměru na dobu určitou počínaje dnem 1. 3. 2004, řídil se tento pracovněprávní vztah „novými předpisy“, tj. ustanovením §30 zák. práce a jinými pracovněprávními předpisy účinnými od 1. 3. 2004.
Byl-li po dni 1. 3. 2004 opakovaně sjednán pracovní poměr na dobu určitou nebo prodloužen pracovní poměr na dobu určitou uzavřený podle „dosavadních předpisů“, šlo o platný právní úkon jen tehdy, nepřesahovala-li další dohodnutá doba trvání pracovního poměru – s výjimkami uvedenými v §30 odst. 2 větě druhé a §30 odst. 3 zák. práce – dva roky. Nešlo však o předpoklad jediný; z ustanovení §30 zák. práce totiž současně vyplývá, že musel být vzat – nešlo-li o některou ze zmíněných výjimek – zřetel též na dosavadní dobu trvání pracovního poměru na dobu určitou, počítanou – s ohledem na účinnost novely zákoníku práce provedené zákonem č. 46/2004 Sb., a na zásadu tzv. nepravé zpětné účinnosti vyjádřené v Čl. II zákona č. 46/2004 Sb. – nikoliv ode dne vzniku pracovního poměru na dobu určitou, ale ode dne účinnosti zákona č. 46/2004 Sb., tj. ode dne 1. 3. 2004. Závěru o tom, že opakované uzavření a prodloužení pracovního poměru na dobu určitou sjednané po 1. 3. 2004 se řídí „novými předpisy“, tedy odpovídá jen takový postup, při němž byl dosavadní pracovní poměr (vzniklý do 29. 2. 2004) opakovaně sjednán nebo prodloužen na dobu nejvýše dvou let počítanou ode dne 1. 3. 2004 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 69/2008, který byl uveřejněn pod č. 83 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010).
V projednávané věci byl pracovní poměr účastníků na dobu určitou sjednán v pracovní smlouvě ze dne 26. 1. 2004 na dobu do 30. 6. 2004. V období od 1. 3. 2004 proto mohla být doba jeho trvání platně prodloužena jen do 29. 2. 2006 a nikoliv – jak dovodily soudy – až do 30. 6. 2007.
Došlo-li podle „nových předpisů“ ke sjednání pracovního poměru na dobu určitou přesahující dva roky, aniž byla dána některá z výjimek uvedených v §30 odst. 2 a 3 zák. práce, tedy aniž by byly splněny podmínky podle ustanovení §30 odst. 2 a 3 zák. práce, je příslušný pracovněprávní úkon účastníků v rozporu se zákonem. Právní účinky takové protiprávnosti však nenastávají automaticky bez dalšího. Má-li zaměstnanec za to, že pracovní poměr na dobu určitou byl sjednán nebo dohodou účastníků prodloužen na dobu přesahující dva roky v rozporu se zákonem, musí zaměstnavateli před uplynutím sjednané doby písemně oznámit, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, je jednostranným právním úkonem zaměstnance adresovaným zaměstnavateli, pro který je sice předepsána písemná forma, jejíž nedodržení však není postiženo sankcí neplatnosti (srov. §242 odst. 2 zák. práce). Projev vůle zaměstnance tu může být učiněn jednáním nebo opomenutím, může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl zaměstnanec projevit. Oznámení musí být zaměstnavateli prokazatelně doručeno ještě před uplynutím sjednané doby; v takovém případě nastává zákonná fikce, že pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Neoznámil-li zaměstnanec, že trvá na dalším zaměstnávání, nebo doručil-li toto oznámení zaměstnavateli opožděně po uplynutí (byť objektivně neplatně) sjednané doby, platí, že pracovní poměr skončil uplynutím této sjednané doby, i kdyby podmínky stanovené v ustanovení §30 odst. 2 a 3 zák. práce nebyly splněny; dodatečně zaměstnanec nesplnění těchto podmínek a neplatnost ujednání o době trvání pracovního poměru již nemůže uplatňovat.
Stala-li se v důsledku oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále (tj. také po uplynutí sjednané doby) zaměstnával, doba trvání pracovního poměru spornou, může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec podat u soudu návrh na určení, zda byly splněny podmínky uvedené v ustanovení §30 odst. 2 a 3 zák. práce. Žaloba zaměstnavatele o tom, že byly splněny podmínky pro sjednání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou delší než dva roky uvedené v §30 odst. 2 a 3 zák. práce, nebo žaloba zaměstnance o určení, že takové podmínky nebyly splněny, může být podána u soudu ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit uplynutím sjednané doby. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty právo na určení, zda byly splněny podmínky uvedené v §30 odst. 2 a 3 zák. práce zanikne (§261 odst. 4 zák. práce), a soud se již nemůže zabývat posouzením otázky splnění podmínek podle ustanovení §30 odst. 2 a 3 zák. práce, a to ani jako předběžnou otázkou. I když zaměstnanec oznámil zaměstnavateli ještě před uplynutím sjednané doby trvání pracovního poměru, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, skončil pracovní poměr účastníků uplynutím sjednané doby vždy, nebylo-li pravomocným rozhodnutím soudu určeno, že nebyly splněny podmínky pro sjednání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou delší než dva roky uvedené v §30 odst. 2 zák. práce (vydaným na základě žaloby zaměstnance), popř. nebyla-li zamítnuta žaloba zaměstnavatele požadující určení, že takové podmínky byly splněny.
Pro úplnost je třeba připomenout, že je nesprávný také názor odvolacího soudu, že u žaloby na určení trvání pracovního poměru není třeba zkoumat existenci naléhavého právního zájmu. Na rozdíl od žaloby podle ustanovení §30 odst. 4 zák. práce, kde právní zájem na požadovaném určení vyplývá přímo z tohoto ustanovení a není potřebné jej za řízení výslovně tvrdit ani prokazovat, je v případě žaloby na určení, že pracovní poměr trvá, v každém jednotlivém případě zapotřebí, aby byl dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. na tomto určení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2923/2008, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010, pod pořadovým číslem 50).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Veden svým chybným závěrem o platnosti ujednání o prodloužení doby trvání pracovního poměru účastníků se odvolací soud nezabýval otázkami skončení pracovního poměru z pohledu ustanovení §30 odst. 4 zák. práce. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu