ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4549.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4549/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně A. H., zastoupené advokátem, proti žalované M. S., zastoupené advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 229/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2007, č. j. 24 Co 89/2007-60, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.332,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Benešově dne 9.10.2006 se žalobkyně domáhala určení, že žalovaná „není závětní dědičkou po zůstavitelce R. B. podle závěti ze dne 21.2.2004“. Žalobkyně uvedla, že „je závětní dědičkou po zemřelé R. B. na základě závěti ze dne 31.3.1965, kterou byla ustanovena dědičkou veškerého majetku zůstavitelky“; že „na základě závěti ze dne 21.2.2004 měla zůstavitelka odkázat žalované dům na parcele st. 153 a parcelu st. 153 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 455 m2 v části obce Ú., obec B., zapsaných na LV, katastrální území Ú., u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště B.“; že „v průběhu dědického řízení bylo zjištěno, že poslední závěť zůstavitelky R. B. byla sepsána dne 21.2.2004, tedy dva dny před její smrtí“; že „zůstavitelka však v této době, pro pokročilou stařeckou senilitu a zhoršený zdravotní stav, nebyla již schopna posoudit obsah právního úkonu, který údajně učinila“; že „na závěti ze dne 21.2.2004 jsou výslovně uvedeni jen dva svědci, přičemž první je M. R. a druhý svědek je žalobkyni neznámý a jméno na závěti uvedené je nečitelné“; že „pan M. R. byl v době sepsání závěti druhem paní M. S., tedy osobou blízkou závětnímu dědici“, a „neměl tedy způsobilost vystupovat v postavení svědka“; že „tuto skutečnost mohou potvrdit svědci V. a I. V.“; že „dle vlastního tvrzení žalované na projednání dědictví u soudního komisaře JUDr. A. T. dne 30.6.2004, sp. zn. D 311/2004, Nd 67/2004, to byla žalovaná, kdo závěť ze dne 21.2.2004 sepsal a zároveň zůstavitelce přečetl“; že „v domě zůstavitelky paní R. B. nebyl počítač, žalovaná tudíž závěť napsala v nepřítomnosti zůstavitelky“; že „žalovaná jako závětí povolaná osoba nemohla být při pořizování závěti ze dne 21.2.2004 v postavení pisatele nebo předčitatele“; že „nebyly naplněny podmínky pro platnou allografickou závěť ze dne 21.2.2004“.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 14.12.2006, č. j. 8 C 229/2006-31, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 14.056,- Kč k rukám jejího zástupce. Vycházel ze závěru, že „mezi účastníky řízení o dědictví je spor o to, zda zůstavitelka jednala při pořízení sporné závěti dne 21.2.2004 v duševní poruše, která ji činila k takovému právnímu úkonu neschopnou, tedy o spor o skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení dědického práva“; že „z tohoto důvodu bylo v dědickém řízení rozhodnuto tak, že žalobkyni, M. V., I. V. a B. M. byla uložena povinnost podat ve lhůtě jednoho měsíce od nabytí právní moci usnesení žalobu na určení, že žalovaná není závětní dědičkou po zůstavitelce R. B. podle závěti ze dne 21.2.2004“; že „postavení žalobce v řízení před soudem je určeno obsahem rozhodnutí soudu vydaného podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř.“; že „ostatní účastníci řízení o dědictví budou vystupovat v řízení před soudem jako žalovaní, a to i když v řízení o dědictví se někteří z nich ke sporné otázce nestavěli odmítavě nebo vystupovali pasivně“; že „v daném případě shledal nedostatek věcné legitimace jak aktivní tak pasivní“, neboť „k podání žaloby byli vyzváni čtyři účastníci řízení o dědictví“, ale „vedle nich a žalované jsou účastníky řízení o dědictví ještě M. E., J. V. a V. V., které rovněž žalobkyně jako účastníky řízení neoznačila“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.4.2007, č. j. 24 Co 89/2007-60, napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.846,- Kč k rukám jejího zástupce. Dospěl k závěru, že „žalobkyně setrvala na svém názoru, že každý z dědiců, kterému byla uložena povinnost podat žalobu, je oprávněn podat ji samostatně a odůvodňovala své rozhodnutí tím, že se jí napadená závěť dotýká nejvíce, proto ji podala samostatně, a není si vědoma toho, že by ostatní dědici žalobu podávali“; že „pokud žalobu nepodali všichni odkázaní dědicové, pak musela žalobkyně ostatní odkázané povolat na stranu žalovanou“; že „M. E., J. V. a V. V. by pasivně legitimováni v tomto řízení nebyli, neboť jejich účastenství v dědickém řízení skončilo uznáním závěti ze dne 31.3.1965 a závěti ze dne 12.1.1996“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „se jedná o otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť žaloba o určení neplatnosti závěti byla opakovaně zamítnuta s poukazem na právní teorii bez zohlednění osobitosti jednotlivého případu a rozhodnutí soudů významným způsobem zasahuje do práv žalobkyně“; že „pan a paní V. a paní M. nemohli mít zájem na určení neplatnosti závěti ze dne 21.2.2004 ve prospěch žalované, neboť jejich dědický podíl je neměnný, bez ohledu na platnost, či neplatnost poslední závěti zemřelé ve prospěch žalované“; že „ve vztahu k povinnosti podat žalobu o určení neplatnosti předmětné závěti náleželo toto oprávnění každému z dědiců, kterým byla tato povinnost uložena, samostatně“; že „pokud se další dědicové rozhodli žalobu nepodat, nemění to nic na skutečnosti, že žalobkyně svou povinnost v soudem stanovené lhůtě splnila“. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný potvrdil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1847/2002, publikovaném pod číslem 67 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004). Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. §460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle rozhodnutí soudu o dědictví (§175q o. s. ř.) se dědictví nabývá s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do rozhodnutí o dědictví pravomocným usnesením soudu tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici).
Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že rozhodnutí soudu o dědictví má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do právní moci rozhodnutí o dědictví není jisté, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený \"zvláštní\" vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do právní moci usnesení soudu o dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod číslem 67).
Postavení žalobce v řízení před soudem je určeno obsahem rozhodnutí soudu, vydaného podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. Ostatní účastníci řízení o dědictví budou vystupovat v řízení před soudem jako žalovaní, a to i když v řízení o dědictví se někteří z nich ke sporné otázce nestavěli odmítavě nebo vystupovali pasivně. Okruh žalovaných soud ve sporném řízení zjišťuje nezávisle na údajích uvedených v rozhodnutí vydaném podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. v řízení o dědictví. Žalovaným ve sporném řízení nic nebrání v tom, aby zaujali stanovisko shodné s žalobcem. Soud však nemůže z takového vyjádření žalovaného dovodit, že dědické právo přestalo být sporné, a řízení zastavit, pokud nemá podklady pro postup podle ustanovení §96 odst. 1 až 3 o. s. ř., tj. k vyřízení výslovného zpětvzetí návrhu.
Určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení (§90 o.s.ř.) odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některého (některé) z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (§91 odst. 2 o. s. ř.) [srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18. 6. 1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod číslem 49; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.2.2004, sp.zn. 30 Cdo 2537/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 70, ročník 2004].
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že R. B., zemřelá dne 24.2.2004, (dále též jen „zůstavitelka“), byla vdova, neměla děti a zanechala čtyři závěti. Závětí pořízenou dne 31.3.1965 formou notářského zápisu ustanovila dědičkou veškerého svého majetku žalobkyni. Závětí sepsanou dne 12.1.1996 vlastní rukou odkázala „svoji polovinu domku a polovinu zahrady tamtéž a polovinu pole“ V. a I. V. Závětí pořízenou dne 17.10.2003 formou notářského zápisu odkázala „ideální polovinu domu v K.“, s dalšími tam uvedenými nemovitostmi v katastrálních územích K. a B. M. V., „ideální polovinu pozemku parc. č. 589/20 v k.ú. K.“ B. M. a „veškerou peněžní hotovost a zůstatek na vkladní knížce, vedené u Č. s., a.s.“ I. V. Závětí sepsanou dne 21.2.2004 za účasti dvou svědků ustanovila „dědičkou svého rodinného domku – objektu bydlení na st. parc. 153 v části obce Ú., st. parc. 153, zastavěná plocha v obci B., katastrálním území Ú.“ žalovanou. Ze spisu dále vyplývá, že jako dědičky zůstavitelky by ze zákona přicházely v úvahu její neteře M. E. a J. V. a že obě jmenované uznaly závěti zůstavitelky ze dne 31.3.1965 a ze dne 17.10.2003 za platné; že v řízení o dědictví po zůstavitelce vedeném Okresním soudem v Benešově pod sp. zn. D 311/2004 bylo usnesením ze dne 12.1.2006, č. j. D 311/2004-84, A. H., M. V., I. V. a B. M. uloženo, aby „ve lhůtě jednoho měsíce od nabytí právní moci tohoto usnesení podali u Okresního soudu v Benešově žalobu na určení, že M. S. není závětní dědičkou po zůstavitelce R. B. podle závěti ze dne 21.2.2004“.
Z uvedeného vyplývá, že označila-li v posuzovaném případě žalobkyně za účastnici řízení na straně žalované pouze M. S., a nikoli též M. V., B. M. a I. V., postupovaly soudy při posouzení otázky věcné legitimace účastníků řízení v dané věci v souladu s ustálenou judikaturou soudů [srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18. 6. 1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod číslem 49; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.2.2004, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 70, ročník 2004]. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska této právní otázky, nemůže mít zásadní význam.
S ohledem na obsah shora citovaného usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 12.1.2006, č. j. D 311/2004-84, žalobkyně nemohla být dotčena ani na svých právech vyplývajících z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.5.2006, sp. zn. I. ÚS 467/04).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. d), §10 odst. 3, §14, §15, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. J. K. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.; §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve výši 532,- Kč (po zaokrouhlení). Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 3.332,- Kč, zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu