ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4556.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4556/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po A. V., zemřelé, za účasti 1) Doc. Ing. M. N., CSc., zastoupeného advokátem, 2) M. L., 3) Ing. J. P., 4) V. P., 5) J. P., 6) J. O., 7) K. V., 8) J. V., vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 D 297/2004, o dovolání Doc. Ing. M. N., CSc., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. února 2007, č.j. 24 Co 4/2007-133, takto:
Usnesení krajského soudu se ve výroku, kterým bylo zamítnuto odvolání Doc. Ing. M. N., CSc., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 24.11.1964, č. j. D 280/64-9, bývalé Státní notářství pro P.-v. potvrdilo, že dědictví po A. V., zemřelé (dále též jen „zůstavitelka“), nabyly „jako dědici ze zákona zůstavitelčiny děti 1/ M. N., 2/ J. P., 3/ J. V., rovným dílem, tedy každý 1/3“; schválilo dohodu o rozdělení dědictví, podle níž „zůstavitelčin majetek v ceně Kčs 1.200,- převzal do vlastnictví zůstavitelčin syn J. V. proti tomu, že zaplatí náklady pohřbu v částce Kčs 424,- a případný poplatek z dědictví“; prohlásilo projednání dědictví za skončené.
Okresní soud Praha-východ, který vedení řízení o dědictví po zůstavitelce převzal (srov. čl. II bod 1 zákona č. 263/1992 Sb.) usnesením ze dne 4.8.2005, č.j. D 297/2004-101, určil obvyklou cenu dodatečně objeveného majetku zůstavitelky částkou 2.574,- Kč, výši dluhů částkou 424,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 2.150,- Kč. Vycházel ze závěru, že „dodatečné projednání dědictví bylo zahájeno ohledně spoluvlastnického podílu id. ½ vzhledem k celku pozemku parc. č.v k.ú. S., který je ve výlučném vlastnictví zůstavitelky“; že „cena pozemku ke dni úmrtí zůstavitelky byla stanovena dohodou dědiců“ a že „nové dluhy nebyly zjištěny“.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1.2.2007, č.j. 24 Co 4/2007-133, zamítl odvolání vnuka zůstavitelky Doc. Ing. M. N., CSc., proti rozhodnutí S. n. P.-v. ze dne 24.11.1964, č.j. D 280/64-9; současně k odvolání jmenovaného zrušil usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 4.8.2005, č.j. D 297/2004-101, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že v řízení o dědictví po zůstavitelce „je nutno postupovat i v současné době podle právních předpisů účinných ke dni smrti zůstavitelky“ a že „těmito právními předpisy jsou zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zákon č. 95/1963 Sb., o státním notářství a řízení před státním notářstvím (notářský řád), a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění ke dni smrti zůstavitelky“. Ve vztahu k výroku o zamítnutí odvolání pak vycházel ze závěru, že odvolání proti rozhodnutí státního notářství bylo podáno opožděně; že „státní notářství bylo vázáno svým rozhodnutím, jakmile je vyhlásilo“; že „jestliže po poučení o možnosti podat odvolání přítomní prohlásili, že se vzdávají práva odvolání, a nežádali písemné doručení rozhodnutí (resp. žádali doručení usnesení pouze do rukou J. V., jednoho z dědiců), nabylo rozhodnutí, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví ze dne 24.11.1964, právní moci, tj. 24.11.1964, neboť tímto dnem bylo napadené usnesení do rukou toho z dědiců, kdo je žádal, doručeno“. Ve vztahu k výroku o obvyklé ceně zůstavitelčina dodatečně objeveného majetku pak vycházel ze závěru, že „soud prvního stupně nejednal se všemi, kdo jsou právními nástupci po zůstavitelčiných dědicích“, když „do okruhu právních nástupců po F. N., zemřelém, synovi pozůstalé dcery M. N., neuvedl pozůstalou manželku J. N., jestliže z obsahu spisu vyplývá, že byla účastníkem dědického řízení a dědictví neodmítla“, a že „stejně tak z obsahu spisu nevyplývá, že by zemřela a kdo jsou její právní nástupci“.
Doc. Ing. M. N., CSc. podal dovolání proti výroku usnesení krajského soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání napadající usnesení bývalého S. n. pro P.-v. ze dne 24.11.1964, č. j. D 280/64-9. Namítá, že „ve svém rozhodnutí vycházel z nesprávného skutkového zjištění“; že „vzal za prokázané, že se pozůstalé M. N. a J. P. zúčastnily jednání na státním notářství dne 24.11.1964 osobně, na němž dědici mezi sebou uzavřeli dohodu o rozdělení dědictví a vzdali se opravných prostředků“; že „účastnice řízení o dědictví paní M. N. uváděla, že ani ona, ani druhá účastnice řízení J. P. dohodu o rozdělení dědictví nikdy neuzavřely a řízení před státním notářstvím se zúčastnit nemohly“; že „svého bratra J. V. k takovému jednání nezmocnily“; že „v těchto dnech se M. N. nacházela v lázních a její sestra J. P. v ř. nemocnici po operaci“; že „ve spisu nejsou důkazy, že usnesení státního notářství bylo účastníkům doručeno“; že „se usnesení S. n. P.-v. pravomocným nikdy nestalo, a tedy návrh na jeho zrušení, resp. uznání neplatným, byl zcela oprávněný a odvolací soud nesprávně odvolání zamítl z důvodu opožděnosti“. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení krajského soudu v napadeném výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. §106 odst. 3 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), čl. II bod 2 zákona č. 134/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), čl. III bod 10 písm. b) zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, čl. II bod 2, část věty před středníkem zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“) a zůstavitelka A. V. zemřela, řídí se řízení o dědictví po této zůstavitelce i v současné době zákonem č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád), ve znění zákona č. 68/1952 Sb., zákona č. 52/1954 Sb., zákonného opatření č. 63/1955 Sb., zákona č. 66/1956 Sb., zákona č. 15/1958 Sb. a zákona č. 46/1959 Sb., jehož úplné znění bylo vyhlášeno pod č. 70/1959 Sb. [dále jen „zákon č. 142/1950 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)], a dovolání je třeba v posuzovaném případě projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je (z hlediska obsahu tohoto usnesení) podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení –sice vycházel ze správného závěru, že v řízení o dědictví po zůstavitelce „je nutno postupovat i v současné době podle právních předpisů účinných ke dni smrti zůstavitelky“, avšak nesprávně uzavřel, že „těmito právními předpisy jsou zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zákon č. 95/1963 Sb., o státním notářství a řízení před státním notářstvím (notářský řád), a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád“, neboť všechny tyto zákony nabyly účinnosti až dne 1.4.1964. V řízení o dědictví po zůstavitelce, jež zemřela dne 9.1.1964, je totiž – jak shora vysvětleno – nezbytné postupovat podle zákona č. 142/1950 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).
Odvolací soud tak hodnotil okolnosti rozhodné pro posouzení včasnosti opravného prostředku podaného Doc. Ing. M. N., CSc. proti usnesení bývalého Státního notářství pro P.-v. ze dne 24.11.1964, č. j. D 280/64-9, z hlediska nesprávných právních předpisů, jejichž obsah se navíc od předpisů, jež měly být pro takové posouzení použity, zásadně odlišuje. Tím odvolací soud zabránil dovolacímu soudu (činnost dovolacího soudu má zásadně jen přezkumný charakter) vyslovit se k právním otázkám pro rozhodnutí věci významným a posoudit tak důvodnost dalších námitek dovolatele.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud České republiky je (v uvedeném rozsahu) zrušil a věc (v tomto rozsahu) vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst.1 část věty za středníkem, §243b odst.2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243d odst. 1, věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu