ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4837.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4837/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně E. J., zastoupené JUDr. Jitkou Šindelkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Spálená č. 87/11, proti žalované Allianz pojišťovně, a.s. se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici č. 656/3, IČO 47115971, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 31 C 255/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2010 č.j. 15 Co 169/2010-131, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 13.8.2007, který byl žalobkyni doručen dne 16.8.2007, žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k práci jí vykonávané zvlášť hrubým způsobem spatřovala žalovaná v tom, že jí žalobkyně „neoprávněnými převody pojistného prováděnými v období od 20.3.2003 do 20.11.2006 na účet 160963201/0300 způsobila škodu, která (bez započtení úroků z prodlení) činí 6,774.500,- Kč“, a že se tato věc – vzhledem k tomu, že žalobkyně „při šetření jejího jednání se zaměstnavatelem (žalovanou) nespolupracovala“ – „stala na základě trestního oznámení ze dne 27.2.2007 předmětem šetření Policie ČR“:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že jí okamžité zrušení pracovního poměru nebylo doručeno „ve stanovené lhůtě v §58 odst. 1 zák. práce“ a že navíc „je neplatné z důvodu ust. §55 odst. 2 zák. práce“. Žalobkyně s tímto opatřením nesouhlasí rovněž proto, že v době rozhodnutí žalované o okamžitém zrušení pracovního poměru bylo vytčené jednání žalobkyně „předmětem šetření Policie ČR a šetření v této době nebylo ukončeno“.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 25.6.2008 č.j. 31 C 255/2007-47 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje ze zjištění, že „podle podacího razítka“ žaloba došla soudu dne 18.10.2007“, dospěl k závěru, že žaloba byla podána „až po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v ust. §72 zák. práce“, počítané ode dne, kdy měl pracovní poměr účastníků skončit. tj. ode dne 16.8.2007, kdy „podle kopie doručenky“ žalobkyně sporné okamžité zrušení pracovního poměru převzala. Protože „tato lhůta je lhůtou prekluzívní a nelze ji žádným způsobem prodloužit či prominout“, soudu prvního stupně „nezbylo než v souladu s ust. §72 žalobu zamítnout“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 3.3.2009 č.j. 15 Co 578/2008-69 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že „zcela zřejmě přecenil význam prezenčního razítka na žalobě“ a přehlédl, že žalobkyně „zřejmě omylem“ zaslala žalobu Obvodnímu soudu pro Prahu 4 a tomu byla tato zásilka doručena již dne 16.10.2007. Protože podle názoru odvolacího soudu „za včas podanou je třeba považovat žalobu, která byla nejpozději poslední den lhůty podle §72 zák. práce doručena kterémukoli soudu“, bylo třeba „postavit najisto“, kdy skutečně byla žalobkyni písemnost obsahující úkon směřující k okamžitému zrušení pracovního poměru doručena, jestliže žalobkyně oproti údaji na dodejce „dokládající doručování této zásilky“ v žalobě tvrdí, že „tomu tak bylo 15.8.2008“, a od tohoto zjištění je pak třeba „odvíjet posouzení včasnosti žaloby, již je třeba považovat za doručenou soudu dnem 16.10.2007“.
Obvodní soud pro Prahu 8 poté rozsudkem ze dne 19.8.2009 č.j. 31 C 255/2007-100 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po zjištění, že „žalobkyně uplatnila svůj nárok včas“ ve lhůtě uvedené v ustanovení §72 zák. práce, se soud prvního stupně zabýval tím, zda žalovaná přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobkyní ve dvouměsíční subjektivní lhůtě uvedené v ustanovení §58 odst. 1 zák. práce, která počíná plynout od okamžiku, kdy se zaměstnavatel o důvodu vedoucímu k okamžitému zrušení pracovního poměru dozvěděl. Za situace, kdy „souhrn poznatků, potřebných k úvaze o vědomosti žalované o zvlášť hrubém porušení pracovní kázně žalobkyní z jejího probíhajícího trestního stíhání je situován k 31.7.2007“, kdy se žalobkyně při výslechu před policejním orgánem k vytčenému porušení pracovních povinností „doznala“, bylo podle názoru soudu prvního stupně okamžité zrušení pracovního poměru (doručené žalobkyni dne 16.8.2007) „podáno včas“. Protože v době, kdy žalovaná se žalobkyní rozvázala pracovní poměr, žalobkyně čerpala řádnou dovolenou, a tudíž „nespadala do skupiny zaměstnanců chráněných ustanovením §55 odst. 2 zák. práce“, soud prvního stupně uzavřel, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni „pro pracovní pochybení, které bylo následně (pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17.12.2007 č.j. 48 T 14/2007-352) kvalifikováno jako trestný čin“, a tedy „je jistě způsobilým důvodem pro přijaté opatření“, je platným právním úkonem.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8.6.2010 č.j. 15 Co 169/2010-131 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že ustanovení §58 zák. práce „dává zaměstnavateli možnost vybrat si, zda k okamžitému zrušení pracovního poměru přistoupí poté, co se sám dozví o porušení pracovní kázně zaměstnance (odst.1) nebo zda svěří posouzení svého podezření jinému orgánu, přičemž pak lhůta k rozvázání pracovního poměru skončí až uplynutím dvou měsíců po skončení šetření věci jiným orgánem (odst.2)“; využije-li však zaměstnavatel – tak jako v daném případě žalovaná – již dílčích výsledků takového šetření, „umožňuje mu to rozvázat pracovní poměr dříve než vyšetřování skončí“. Vycházeje z obsahu trestního spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 14/2007 odvolací soud dospěl k závěru, že „za úkon, z něhož lze s jistotou dovodit, že se žalobkyně ve vztahu k zaměstnavateli hlásí ke své odpovědnosti za protiprávní jednání, jež bylo předmětem trestního řízení, byl její dopis z 30.7.2007, jímž požádala o číslo účtu k úhradě škody, a vzápětí na to následující její doznání při výpovědi před policejním orgánem“; proto „teprve „k 31.7.2007 resp. 1.8.2007 (prokazatelné doručení žádosti žalobkyně vyplývající z odpovědi – sdělení čísla účtu) odvolací soud považuje vědomost zaměstnavatele o dílčích výsledcích vyšetřování a o stanovisku zaměstnankyně k podezření za natolik jisté, že od něj lze počítat počátek lhůty podle §58 odst. 2 zák. práce“. Kromě toho podle jeho názoru „je třeba potvrdit správnost úvahy soudu prvního stupně“ o tom, že zaměstnavatel „mohl vyčkat až konečného výsledku trestního řízení, tj. pravomocného rozsudku, aniž by zmeškal lhůtu k rozvázání pracovního poměru, neboť dikce ust. §58 odst. 2 zák. práce mu tuto možnost jednoznačně dává“, a tudíž „z tohoto pohledu bylo okamžité zrušení pracovního poměru učiněno dle §58 odst. 2 zák. práce včas“. Za správný odvolací soud považoval rovněž závěr soudu prvního stupně, že okamžité zrušení pracovního poměru „bylo žalobkyni doručeno v době, kdy nepožívala zvláštní ochrany podle §55 odst. 2 zák. práce“. Námitku žalobkyně, že „zákonodárce jistě neměl na mysli přetržení této ochrany čerpáním řádné dovolené“, odmítl s odůvodněním, že „zákonodárce ust. §55 odst. 2 zák. práce především rozhodně neměl a nemohl mít v úmyslu poskytnout zvýšenou ochranu zaměstnanci, který spáchá úmyslný trestný čin proti zaměstnavateli, tak aby tento zaměstnanec únikem na mateřskou (rodičovskou) dovolenou prakticky znemožnil zaměstnavateli rozvázat s ním pracovní poměr“. Jestliže žalovaná využila svého práva rozvázat pracovní poměr se žalobkyní v době, kdy čerpala řádnou dovolenou (a nebyla tedy na mateřské či rodičovské dovolené, kdy jí náleží ochrana podle §55 odst. 2 zák. práce), nepřichází v daném případě v úvahu ani hodnocení takového úkonu zaměstnavatele jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, jestliže okamžité zrušení „bylo vyvoláno a odůvodněno rozsáhlou trestnou činností, jíž se žalobkyně ke škodě svého zaměstnavatele dopustila a jíž zaměstnavateli způsobila vysokou, stěží reparovatelnou škodu“. Navíc podle názoru odvolacího soudu za daného stavu „nelze po žalované společnosti spravedlivě požadovat, aby žalobkyni nadále zaměstnávala, a pokus žalobkyně zvrátit následky rozvázání pracovního poměru, odůvodněného právě její závažnou trestnou činností, žalobou odůvodněnou tvrzeními o formálních nedostatcích tohoto úkonu, je z pohledu obecně uznávaných mravních hodnot bezpochyby výkonem práva v rozporu s dobrými mravy“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zdůraznila, že pro řádné ukončení pracovního poměru okamžitým zrušením musí být ve smyslu ustanovení §58 zák. práce „současně splněny“ subjektivní dvouměsíční lhůta a objektivní jednoroční lhůta. Proto podle jejího názoru „je mimořádně důležité zjistit počátek běhu těchto lhůt“ a „je nutné postavit najisto, co je výsledkem šetření jiného orgánu“. Jestliže v řízení bylo prokázáno, že dne 31.5.2007 bylo vydáno rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobkyně a „nejpozději dne 13.6.2007 se prokazatelně žalovaná o tomto úkonu orgánů činných v trestním řízení dozvěděla“, pak podle názoru dovolatelky „dne 13.8.2007 skončila subjektivní lhůta žalované k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobkyní“. Názor soudů, že subjektivní lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobkyní běžela po 16.8.2007 (kdy bylo okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyni doručeno) až do výsledku trestního řízení, jímž je v daném případě rozsudek Městského soudu v Praze, který nabyl právní moci dne 21.4.2008, je podle jejího mínění „v rozporu s §58 odst. 1 zák. práce, kde je stanovena jednoroční objektivní lhůta (která by skončila 16.11.2007) i s ustálenou judikaturou“. Dovolatelka dále namítala, že žalovaná provedla okamžité zrušení pracovního poměru, „aniž respektovala zákaz vyplývající z ust. §55 odst. 2 zák. práce“, kdy zaměstnavatel nesmí okamžitě zrušit pracovní poměr mimo jiné se zaměstnankyní na mateřské či rodičovské dovolené. Podle jejího názoru „nebylo jistě úmyslem zákonodárce, aby při umožnění vyčerpat řádnou dovolenou v návaznosti na ukončení čerpání mateřské dovolené a následně po řádné dovolené navázat čerpáním rodičovské dovolené, došlo k přerušení ochrany osoby řádně pečující o malé dítě, což byl záměr zákonodárce“. „Z logiky věci plyne, že tato vsuvka řádné dovolené znamená pouze umožnění vyčerpání vzniklého nároku na dovolenou, aniž by byl sledován účel řádné dovolené – tedy odpočinku zaměstnance a obnovení pracovní síly“, a tudíž „se nejedná o běžný případ čerpání řádné dovolené a ve smyslu sledování záměru právní úpravy se tedy nemůže jednat o přerušení stavu, v němž jsou zaměstnankyně úpravou dle §55 odst. 2 chráněny“. Opačný závěr odvolacího soudu, odůvodněný tím, že zákonodárce neměl v úmyslu poskytnout zvýšenou ochranu zaměstnanci, který spáchá úmyslný trestný čin proti zaměstnavateli, tak aby tento zaměstnanec únikem na mateřskou (rodičovskou) dovolenou prakticky znemožnil zaměstnavateli rozvázat s ním pracovní poměr, je podle názoru dovolatelky „přímo v rozporu s ust. §55 odst. 1 písm. a) zák. práce ve spojení s ust. §55 odst. 2 zák. práce, kde je ochrana zaměstnance, který spáchal úmyslný trestný čin a čerpá mateřskou a rodičovskou dovolenou zakotvena“. Dovolatelka konečně vyslovila nesouhlas se závěry odvolacího soudu ohledně „možnosti užití ust. §14 odst. 1, 2 zák. práce“, neboť podle jejího názoru, namítá-li zaměstnanec absenci formálních předpokladů okamžitého zrušení pracovního poměru, které jsou jeho „esenciálními náležitostmi“, „nemůže se jednat o rozpor s dobrými mravy“, a kromě toho podle jejího názoru závěr odvolacího soudu o tom, že na žalované nelze spravedlivě požadovat, aby nadále žalobkyni zaměstnávala, „pomíjí fakt, že okamžité zrušení pracovního poměru je zákonem upraveno jako výjimečné opatření a zaměstnavateli nic nebrání po skončení rodičovské dovolené dán žalobkyni výpověď“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (oběma rozsudky vydaným v této věci rozhodl soud prvního stupně o věci samé vždy stejně – žalobu zamítl) může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Odvolací soud v projednávané věci – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – řešil mimo jiné právní otázku běhu lhůt k okamžitému zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele uvedených v ustanovení §58 zák. práce. Vzhledem k tomu, že tuto právní otázku vyřešil jinak, než jak byla dovolacím soudem již v minulosti vyřešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které jí bylo doručeno dne 16.8.2007 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2007 (tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb.) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení §60 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené době doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn.
Podle ustanovení §58 odst. 1 zák. práce pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.
Podle ustanovení §58 odst. 2 zák. práce stane-li se v průběhu 2 měsíců podle odstavce 1 jednání zaměstnance, v němž je možné spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, předmětem šetření jiného orgánu, je možné dát výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr ještě do 2 měsíců ode dne, kdy se zaměstnavatel dověděl o výsledku tohoto šetření.
Uplynutím lhůty uvedené v ustanovení §58 zák. práce dochází k zániku práva; bylo-li právo uplatněno po uplynutí stanovené lhůty, přihlédne soud k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne (§330 zák. práce).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že zaměstnavatel může rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem okamžitým zrušením pouze ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděl; stane-li se v průběhu dvouměsíční lhůty jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, předmětem šetření jiného orgánu, prodlužuje se tato lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru tak, že skončí teprve uplynutím dvou měsíců ode dne, kdy se zaměstnavatel o výsledku tohoto šetření dověděl.
„Jiným orgánem“ ve smyslu ustanovení §58 odst. 2 zák. práce se rozumí orgán, který není součástí zaměstnavatele (jeho organizační struktury) a do jehož zákonem založené pravomoci patří posuzování jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci (dříve „porušení pracovní kázně“); mezi takové orgány se řadí zejména orgány činné v trestním řízení, které jsou oprávněny posuzovat jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, z toho hlediska, zda tímto jednáním došlo ke spáchání trestného činu. Při tomto posuzování jsou pro zaměstnavatele významné nejen poznatky, které - po zahájení trestního stíhání zaměstnance - vyplynuly z rozhodnutí těchto orgánů, popřípadě z jimi provedených vyšetřovacích úkonů, ale i výsledky prověrky na základě oznámení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Zjištění v tomto směru totiž zaměstnavateli umožňují, aby lépe a nezávisle na vlastních poznatcích posoudil, zda zaměstnanec skutečně zaviněně porušil pracovní povinnosti a jaký stupeň intenzity toto dosáhlo, a aby dovodil, jaké opatření vůči zaměstnanci přijme; je proto odůvodněné, aby zaměstnavatel mohl po přiměřenou dobu se svým závěrem vyčkat výsledků činnosti těchto orgánů (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5.10.1992 sp.zn. 6 Cdo 52/92, uveřejněný pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993).
Nejpozději však (a to i v případě, že jednání zaměstnance bylo předmětem šetření jiného orgánu) může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr do jednoho roku ode dne, kdy důvod k okamžitému zrušení vznikl [kdy došlo - jde-li o důvod uvedený v §55 odst. 1 písm. b) zák. práce - k porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem]; to platí nejen tehdy, jestliže se během této lhůty zaměstnavatel o porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nedozvěděl, ale i v případě, že šetření jiného orgánu o jednání zaměstnance v této lhůtě ještě neskončilo, popřípadě se zaměstnavatel o jeho výsledku v této lhůtě nedozvěděl, a i kdyby tímto šetřením nevyšly najevo žádné jiné skutečnosti, než které byly zaměstnavateli dosud známy (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5.11.2003 sp. zn. 21 Cdo 1153/2003, uveřejněný pod č. 196 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003).
Podle ustálené judikatury se zaměstnavatel o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§11 odst. 4 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen tomu, kdo porušil pracovní kázeň (povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci) zvlášť závažným způsobem, získal vědomost (dozvěděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Pro určení počátku běhu dvouměsíční subjektivní lhůty uvedené v ustanovení §58 odst. 1 zák. práce není (stejně tak jako v případě předešlé jednoměsíční subjektivní lhůty uvedené v ustanovení §53 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006) významné, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého zrušení zjistil. Nemusí tu jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), že zaměstnanec porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, které zpravidla není možné bez vyjádření zaměstnance k důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru. K tomu, aby začala běžet dvouměsíční lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru, postačuje, aby zaměstnavatel získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru.
Uvedené samozřejmě nelze vykládat tak, že by zaměstnavatel měl přistupovat k okamžitému zrušení pracovního poměru se zaměstnancem již na základě pouhého podezření ze skutků zakládajících důvod k takovému rozvázání pracovního poměru; dvouměsíční lhůta, během které musí být okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnanci dáno (a také způsobem uvedeným v ustanovení §334 zák. práce doručeno), má-li se jednat o platné rozvázání pracovního poměru, slouží mimo jiné také k tomu, aby zaměstnavatel mohl provést potřebné šetření, zda zaměstnanec skutečně porušil pracovní kázeň a zda šlo o porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem), a aby se podle jeho výsledku rozhodl, zda přistoupí k okamžitému zrušení pracovního poměru. Právní úprava nedává prostor ani pro výklad, že by tato lhůta začala běžet již na základě předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem mohl či dokonce musel k určitému datu vědět. Dvouměsíční subjektivní lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dověděl (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.4.1997 sp.zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.3.1998, sp.zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 1998).
Na uvedených právních názorech týkajících se běhu lhůt pro podání okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, které v minulosti přijal, dovolací soud při v podstatě nezměněné (obsahově shodné) právní úpravě, kdy došlo pouze ke změně právní terminologie (pojem „povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ nahradil v zákoníku práce dříve užívaný termín „pracovní kázeň“) a ke změně délky subjektivní lhůty (z jednoměsíční na dvouměsíční), i nadále setrvává a neshledává žádné důvody k jejich změně.
V projednávané bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že na základě pracovní smlouvy ze dne 15.11.2000 žalobkyně pracovala u žalované jako odborná referentka. Dne 21.11.2006 žalobkyně nastoupila na mateřskou dovolenou, během níž se jí dne 3.1.2007 narodila dcera N. Dne 14.2.2007 proběhl u žalované interní audit, na jehož základě žalovaná „zjistila převody pojistného mezi několika rámcovými pojistnými smlouvami flotilového autopojištění, většinou soustředěné na jednu rámcovou smlouvu č. 898051173 pojistníka INNO MOTOR s.r.o. a při tom prováděné výplaty pojistného v období od 20.3.2003 do 20.11.2006 v celkové částce 6,774.500,- Kč na účet 160963201/0300“, který „není účtem klientů žalované“, a že tyto převody „prováděla pí J. (žalobkyně)“. S poukazem na uvedené zjištění žalovaná dne 27.2.2007 podala na Policii ČR trestní oznámení na žalobkyni pro „podezření z trestného činu zpronevěry podle §248 odst.1, odst.4 trestního zákona“, kterého se žalobkyně podle názoru žalované „dopustila soustavnými neoprávněnými převody pojistného v počtu 83 výplat v celkové částce 6,774.500,- Kč ku škodě žalované“. V následně zahájeném trestním řízení, po vydání usnesení o zahájení trestního stíhání dne 31.5.2007 obviněná žalobkyně dopisem ze dne 30.7.2007 požádala žalovanou o sdělení čísla účtu k úhradě škody a dne 31.7.2007 při výslechu před policejním orgánem doznala, že jako zaměstnankyně žalované v letech 2003 – 2007 prováděla vytčené neoprávněné převody pojistného na účet svých rodičů a získané finanční prostředky „použila na úhradu svých dluhů“. Dne 16.8.2007 žalovaná dopisem ze dne 13.8.2007 okamžitě zrušila se žalobkyni pracovní poměr s odůvodněním, že se žalobkyně dopustila porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k práci jí vykonávané zvlášť hrubým způsobem, které spočívá v tom, že „neoprávněnými převody pojistného prováděnými v období od 20.3.2003 do 20.11.2006 na účet 160963201/0300 způsobila žalované škodu, která (bez započtení úroků z prodlení) činí 6,774.500,- Kč“. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17.12.2007 č.j. 48 T 14/2007-352 byla žalobkyně pro vytčené jednání, jímž žalované „způsobila škodu velkého rozsahu“, uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, dále jí byl uložen na dobu pěti let trest zákazu činnosti a uložena povinnost k náhradě škody poškozené žalované ve výši 6,769.700,- Kč s úroky, které soud ve výroku specifikoval. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21.4.2008 č.j. 6 To 12/2008-397 zamítl; toto usnesení spolu doložkou právní moci dne 21.4.2008 bylo doručeno žalované dne 19.5.2008.
Jak bylo uvedeno již výše, pro počátek běhu dvouměsíční subjektivní lhůty podle ustanovení §58 odst. 1 zák. práce není rozhodující, kdy zaměstnavatel „s jistotou“ zjistil důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, nýbrž k zahájení běhu této lhůty postačuje, aby zaměstnavatel získal vědomost (dozvěděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Jestliže tedy žalovaná v projednávané věci na základě interního auditu dne 14.2.2007 „zjistila převody pojistného mezi několika rámcovými pojistnými smlouvami flotilového autopojištění, většinou soustředěné na jednu rámcovou smlouvu č. 898051173 pojistníka INNO MOTOR s.r.o. a při tom prováděné výplaty pojistného v období od 20.3.2003 do 20.11.2006 v celkové výši 6,774.500,- Kč na účet 160963201/0300“, který „není účtem klientů žalované“, a že tyto převody „prováděla pí J. (žalobkyně)“, nelze sdílet úvahu odvolacího soudu, že se žalovaná dozvěděla o jednání žalobkyně, které by mohlo zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru teprve z jejího dopisu ze dne 30.7.2007, adresovaného žalované s žádostí o sdělení čísla účtu k úhradě škody, a z následujícího „jejího doznání při výpovědi před policejním orgánem“, kdy se „v plném rozsahu doznala“ k protiprávnímu jednání, které – jak vyplývá z obsahu trestního oznámení na žalobkyni podaného žalovanou dne 27.2.2007 - vyšlo najevo (a žalovaná se o něm dozvěděla) již dříve, na základě výsledků interního auditu.
V řízení bylo dále zjištěno, že v průběhu dvouměsíční subjektivní lhůty, odvíjející se – jak uvedeno výše – od interního auditu ze dne 14.2.2007, na jehož základě se žalovaná dověděla o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru, se jednání žalobkyně, v němž lze spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, stalo na základě trestního oznámení žalované ze dne 27.2.2007 předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení; výsledkem tohoto šetření byl - jak vyplývá z obsahu trestního spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 14/2007 – pravomocný odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17.12.2007 č.j. 48 T 14/2007-352, který nepochybně obsahoval poznatky, které se staly důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru ze dne 13.8.2007. I kdyby však tímto šetřením nevyšly najevo žádné jiné skutečnosti, než které byly dosud žalované známy, je zde rozhodující, že jen proto, že se jednání žalobkyně, v němž lze spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, stalo předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení, žalovaná mohla podle ustanovení §58 odst.2 zák. práce okamžitě zrušit se žalobkyní pracovní poměr ještě do dvou měsíců ode dne, kdy se výsledku šetření orgánů činných v trestním řízení dozvěděla, ovšem za předpokladu, že do té doby žalované neuplynula jednoroční objektivní lhůta počítaná ode dne, kdy důvod k okamžitému zrušení vznikl, který v daném případě je třeba vztáhnout ke konci období, ve kterém se žalobkyně dlouhodobě dopouštěla vytčeného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, tj. ke dni 20.11.2006.
I když výsledek šetření orgánů činných v trestním řízení se žalovaná dozvěděla dne 19.5.2008, kdy jí s doložkou právní moci bylo doručeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.2008 č.j. 6 To 12/2008-397 o zamítnutí odvolání žalobkyně proti odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.12.2007 č.j. 48 T 14/2007-352, nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že „zaměstnavatel (žalovaná) mohl vyčkat až konečného výsledku trestního řízení, tj. pravomocného rozsudku, aniž by zmeškal lhůtu k rozvázání pracovního poměru“. Uvedený názor odvolacího soudu nepřihlíží náležitě k tomu, že ode dne 20.11.2006 začala žalované běžet jednoroční objektivní lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru, která by jí – kdyby do té doby k tomuto zrušovacímu projevu vůle nepřistoupila - marně uplynula dnem 20.11.2007. Protože okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobkyni doručeno dne 16.8.2007, je závěr odvolacího soudu (byť založen na ne zcela přiléhavých důvodech), že „okamžité zrušení pracovního poměru bylo učiněno včas“, správný.
Nelze přisvědčit ani názoru dovolatelky, že žalovaná provedla okamžité zrušení pracovního poměru, „aniž respektovala zákaz vyplývající z ust. §55 odst. 2 zák. práce“, neboť uvedenou ochranu před rozvázáním pracovního poměru okamžitým zrušením, lze vztáhnout jen na zaměstnankyni v době, kdy je těhotná a kdy je na mateřské dovolené, popřípadě na zaměstnance nebo zaměstnankyni čerpající rodičovskou dovolenou. Odvolací soud (i soud prvního stupně) proto postupoval v projednávané věci v souladu se zákonem, jestliže za daného skutkového stavu, kdy se žalobkyní byl okamžitě zrušen pracovní poměr v době, kdy nebyla na mateřské ani rodičové dovolené, ale kdy čerpala dovolenou za kalendářní rok 2007 (§211 písm. a/ zák. práce), dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobkyni doručeno v době, kdy uvedené zvláštní ochrany nepožívala.
Z uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná postupovala při rozvázání pracovního poměru se žalobkyní v souladu se zákonem, zůstal přes námitky dovolatelky nezpochybněn. Protože jde o závěr, který je nepochybně sám o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby, byla další úvaha odvolacího soudu o souladu či nesouladu podané žaloby, odůvodněné jen „formálními“ nedostatky zrušovacího projevu vůle žalované, s dobrými mravy (ustanovením §14 odst. 2 zák. práce) již nadbytečná. Nebylo proto třeba se již zabývat námitkami, jimiž dovolatelka tuto úvahu odvolacího soudu zpochybňuje, neboť jejich přezkoumání by tak jako tak nemělo na konečné rozhodnutí odvolacího soudu žádný vliv.
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. března 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu