ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4902.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4902/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci žalobkyně A. A. K., proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČ 69797111, Územnímu pracovišti v hlavním městě Praze v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o vydání dědictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 123/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2008 č.j. 64 Co 289/2008-50, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 16.4.2007 u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala, aby bylo určeno, že žalovaná je povinna vydat jí "jako oprávněné dědičce domek č.p. 139 se stavební parcelou č. 291 o výměře 83 m 2 a parcelu č. 292 zahradu o výměře 1945 m 2 v katastrálním území Č., okr. P.-z.". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalované, která předmětné nemovitosti nabyla podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3.3.2005 č.j. 2 D 217/2004 jako odúmrť po JUDr. J. K., jenž byl na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27.2.2004 sp. zn. 35 D 3087/99 jediným dědicem po původní vlastnici nemovitostí A. S., zemřelé, ve skutečnosti dědictví po A. S. nemohlo připadnout, neboť usnesení o dědictví Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27.2.2004 sp. zn. 35 D 3087/99 "nabylo právní moci až dne 1.4.2004", ačkoliv JUDr. J. K. zemřel. Žalobkyně dovozuje, že je dědičkou ze zákona po A. S. "ve 4. dědické skupině" a že se jí netýká vydědění uvedené v závěti zůstavitelky ze dne 2.1.1996, a má za to, že jí bylo "znemožněno být účastníkem dědického řízení", že její "zamlčení jako dědičky čtvrté skupiny" jí nemůže být na újmu a že má právo na vydání dědictví podle ustanovení §485 až 487 občanského zákoníku.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 1.4.2008 č.j. 22 C 123/2007-36 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování zjistil, že zůstavitelka A. S. odkázala závětí ze dne 2.1.1996 veškerý svůj majetek JUDr. J. K. a že "ostatní příbuzné vydědila"; závěť zůstavitelky "napadl její bratr B. P., v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 48/2000 však soud dospěl k závěru, že "je platná". Soud prvního stupně dovodil, že dědicem po zůstavitelce A. S. se stal JUDr. J. K. jako jediný dědic ze závěti a že žalovaná nabyla oprávněně dědictví po JUDr. J. K., který neměl žádné dědice. Není přitom podstatné, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27.2.2004 sp. zn. 35 D 3087/99 není případně pravomocné, neboť by "pan K. toto dědictví nikdy nenabyl" a "nemohla by toto dědictví tedy nabýt ani žalovaná". Navíc, žalobkyně nemá "nárok na dědický podíl", protože dědicem ze závěti se stal JUDr. J. K. a "žalobkyně byla vyděděna platnou závětí obsahující vydědění i všech ostatních příbuzných zůstavitelky". Žalobkyně proto není oprávněným dědicem po A. S.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.10.2008 č.j. 64 Co 289/2008-50 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že zůstavitelka A. S. závětí odkázala veškerý svůj majetek JUDr. J. K. a jeho dědické právo, které bylo posuzováno ve sporném řízení, nebylo zpochybněno a že nic na jeho dědickém právu - s ohledem na to, že "dědictví se nabývá ke dni úmrtí zůstavitele - nemění ani to, že po vydání usnesení, jímž bylo dědické právo JUDr. J. K. potvrzeno, závětní dědic zemřel. I kdyby se JUDr. J. K. nestal oprávněným dědicem, nastoupili by na jeho místo dědicové ze zákona v některé ze skupin předcházejících 4. dědické skupině; úvahy o vydědění osob, které nepatří mezi potomky zůstavitele, jsou "nevýznamné", neboť z ustanovení §469a občanského zákoníku vyplývá, koho může zůstavitel platně vydědit, a proto je zřejmé, že "vydědění se nemohlo vztahovat na žalobkyni ani na bratra zůstavitelky a jeho děti". Žaloba není důvodná, neboť žalobkyně "nemá věcnou legitimaci k tomu, aby mohla úspěšně uplatnit nárok oprávněného dědice podle ustanovení §485 odst. 1 občanského zákoníku".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že dědictví po A. S. nemohlo připadnout JUDr. J. K., neboť zemřel v průběhu dědického řízení, že proto je nemohl nabýt ani stát jako odúmrť po JUDr. J. K. Zemřelá fyzická osoba "přestává být subjektem všech právních vztahů" a JUDr. J. K. nemohlo dědictví připadnout na základě nepravomocného rozhodnutí. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl. Uvedl, že JUDr. J. K. byl dědicem po zůstavitelce A. S., na čemž nic nemění ani to, že v průběhu dědického řízení zemřel, neboť dědictví nabyl již dnem smrti zůstavitelky.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., věc projednal ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo soudy z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatelka nezpochybňuje a ani, jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a §242 odst.3 o.s.ř., přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že v řízení o dědictví po A. S., zemřelé, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 35 D 3087/1999, byla předložena vlastnoruční závěť pořízená zůstavitelkou ze dne 2.1.1996, v níž zůstavitelka ustanovila jediným dědicem veškerého svého majetku JUDr. J. K. a v níž výslovně vydědila svého bratra MUDr. B. P., jeho ženu a dvě dcery, své synovce MUDr. M. S. a Ing. A. S. a "veškeré příbuzné v pokolení přímém i nepřímém". Žaloba podaná MUDr. B. P. o určení, že JUDr. J. K. "nesvědčí dědické právo ze závěti sepsané dne 2.1.1996 zůstavitelkou", byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31.10.2002 č.j. 25 C 48/2000-121, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14.5.2003 č.j. 19 Co 100/2003-146, zamítnuta. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 27.2.2004 č.j. 35 D 3087/1999-76 potvrdil nabytí dědictví závětnímu dědici JUDr. J. K.; usnesení bylo doručeno dne 16.3.2004 zástupci dědice advokátovi JUDr. J. K. a, i když JUDr. J. K. již zemřel, byla soudem vyznačena doložka právní moci usnesení o dědictví na den 1.4.2004.
Zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice (§485 odst. 1 občanského zákoníku); to platí i tehdy, jestliže dědictví připadlo státu (§487 občanského zákoníku).
Aktivní věcnou legitimaci k vydání dědictví podle ustanovení §485 odst.1 a §487 občanského zákoníku má - jak vyplývá z výše uvedeného a jak dovodila ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.10.1983 sp. zn. 10 Co 321/83, který byl uveřejněn pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1986, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.10.2007 sp. zn. 21 Cdo 980/2007, který byl uveřejněn pod č. 46 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.2.1999 sp. zn. 21 Cdo 1465/98, který byl uveřejněn pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2008 sp. zn. 21 Cdo 1854/2006) - ten, kdo nebyl účastníkem dědického řízení po zůstaviteli a kdo je oprávněným (pravým) zůstavitelovým dědicem, bylo-li dědictví projednáno (řízení o dědictví bylo pravomocně skončeno). Oprávněným (pravým) dědicem zůstavitele se rozumí ten, kdo měl na základě dědění ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto titulů nabýt dědictví (zcela nebo zčásti) místo toho, komu bylo potvrzeno nabytí dědictví (odúmrti) soudem v řízení o dědictví.
S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že řízení o dědictví po A. S., zemřelé, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 35 D 3087/99, dosud nebylo pravomocně skončeno. Obvodní soud sice dne 27.2.2004 vydal usnesení o dědictví č.j. 35 D 3087/99-76, usnesení však dosud nenabylo právní moci, neboť doručení zástupci dědice JUDr. J. K. advokátovi JUDr. Janu Kovaříkovi je neúčinné (JUDr. J. K. zemřel a dnem jeho smrti zanikla plná moc udělená advokátovi JUDr. Janu Kovaříkovi) a procesnímu nástupci dědice JUDr. J. K., kterým je podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3.3.2005 č.j. 2 D 217/2004-140 "český stát", usnesení o dědictví dosud nebylo doručeno.
Z toho, že řízení o dědictví po A. S. dosud nebylo pravomocně skončeno, ovšem nelze úspěšně dovozovat, že by žalobkyně byla (mohla být) její oprávněnou (pravou) dědičkou. Odvolací soud správně poukázal na to, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele; svědčí-li JUDr. J. K. k dědění po A. S. závěť ze dne 2.1.1996, nemůže být žalobkyně, která platnost závěti nezpochybňuje a která není ve smyslu ustanovení §479 občanského zákoníku neopomenutelnou dědičkou, oprávněnou (pravou) dědičkou zůstavitelky, i když usnesení o dědictví po A. S. dosud není pravomocné.
Dovolatelka dále opomíjí, že oprávněnému (pravému) dědici náleží ochrana podle ustanovení §485 odst. 1 a §487 občanského zákoníku, jen jestliže bylo dědictví projednáno, tedy - řečeno jinak - jen jestliže bylo řízení o dědictví pravomocně skončeno. Dokud nebylo pravomocně ukončeno, nic (uvažováno z procesního hlediska) žalobkyni nebrání, aby se svých dědických práv po A. S. domáhala v řízení o dědictví vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 35 D 3087/99.
Protože soudy v projednávané věci vycházely z výše uvedených závěrů judikatury soudů, nemůže mít napadený rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam; dovolání proti němu není tedy přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu