ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4929.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4929/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. Z. , zastoupeného JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 33, proti žalované E.ON Česká republika, s.r.o. se sídlem v Českých Budějovicích, F.A.Gerstnera č. 2151/6, IČO 25733591, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové č. 62, o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 333/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. srpna 2010 č.j. 8 Co 2913/2009-595, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dohodou "o skočení pracovního poměru" datovanou v Brně dne 14.6.2006 se žalobce a obchodní společnost E.ON Česká republika, a.s. se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova č. 205/16, IČO 26078180, dohodli na rozvázání pracovního poměru ke dni 14.6.2006; důvody rozvázání pracovního poměru nebyly v dohodě uvedeny.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 11.8.2006 proti obchodní společnosti E.ON Česká republika, a.s. se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova č. 205/16, IČO 26078180, domáhal, aby bylo určeno, že uvedená dohoda o rozvázání pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u zaměstnavatelky (a jejích právních předchůdců) pracuje od 1.10.1969, naposledy (od 1.1.2005) jako vedoucí nákupu materiálu a služeb s místem výkonu práce v Brně. Dne 14.6.2006 byl předvolán do sídla společnosti v Českých Budějovicích za účelem projednání "hrubého porušení pracovní kázně", kterého se měl dopustit tím, že použil služební vozidlo pro soukromé účely, a že na závěr tohoto jednání mu byla předložena dohoda o rozvázání pracovního poměru s tím, že, "pokud tuto dohodu nepodepíše, bude mu doručeno okamžité zrušení pracovního poměru". Žalobce podepsal dohodu o rozvázání pracovního poměru "pod vyčerpávajícím nátlakem" zaměstnanců zaměstnavatelky Ing. M. K. a Ing. M. Š., když mu bylo sděleno, že "jednání nebude skončeno, dokud předloženou dohodu nepodepíše", a že "jeho jméno bude u případných jiných zaměstnavatelů a úřadu práce poškozeno takovým způsobem, že to znemožní jeho další zaměstnání". Žalobce se vytýkaného porušení pracovní kázně nedopustil, služební vozidlo použil pro soukromé účely ve "zcela výjimečné krajní situaci" a později požádal "o vystavení faktury", navíc mu bylo smluvně umožněno použití služebního vozidla pro soukromé účely. Domnívá se, že zaměstnavatelka "zneužila svého silnějšího postavení" a že uzavřená dohoda ze dne 14.6.2006 je proto neplatná podle ustanovení §242 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť k jejímu uzavření byl veden "obavami z výhrůžek, které byly k jeho osobě na jednání směřovány", a neuzavřel ji tedy svobodně.
Obchodní společnost E.ON Česká republika, a.s. se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova č. 205/16, IČO 26078180, namítla, že žalobce se dopustil hrubého porušení pracovní kázně "opakovaným a soustavným používáním služebního vozidla pro soukromé účely" (žalobci bylo vozidlo předáno k užívání pouze v tzv. referentském režimu a nebylo mu umožněno používat služebního vozidla pro soukromé účely); kontrolou bylo zjištěno, že žalobce v období od ledna do dubna 2006 vykázal na ujetých pracovních cestách téměř 2.700 km, které neodpovídaly skutečnosti, že žalobce nebyl schopen tyto rozpory vysvětlit a že jeho písemné vyjádření ze dne 5.6.2006 bylo nedostatečné a neobjasňovalo najeté kilometry "v řádech tisíců". Dohodu o rozvázání pracovního poměru žalobce uzavřel svobodně, vážně a plně v souladu s požadavky ustanovení §7 odst. 2 zákoníku práce; není pravda, že by se žalobce při podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru ocitl pod nátlakem, že by jednání nemělo být skončeno, dokud dohodu nepodepíše, nebo že by mělo být poškozeno jméno žalobce u jiných zaměstnavatelů, naopak, žalobci byl poskytnut dostatečný prostor pro objasnění nesrovnalostí ve výkazech a byl rovněž upozorněn na možné důsledky porušení pracovní kázně, včetně "okamžitého zrušení pracovní smlouvy".
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1.9.2008 č.j. 23 C 333/2006-408 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit obchodní společnosti E.ON Česká republika, a.s. na náhradě nákladů řízení 14.878,- Kč k rukám advokátky JUDr. Niny Vavrochové a že žalobce je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích" 21.748,- Kč. Poté, co dovodil, že dohodu o rozvázání pracovního poměru nelze považovat za neplatnou jen z důvodu, že zaměstnavatelka případně sdělila žalobci, že "buď uzavře dohodu o skončení pracovního poměru nebo bude přistoupeno k okamžitému zrušení pracovního poměru", soud prvního stupně dospěl k závěru, že "žalobce neprokázal", že by při uzavírání dohody o rozvázání pracovního poměru dne 14.6.2006 "jednal nesvobodně či v duševní poruše, která ho činila k takovému úkonu neschopným". Žalobce totiž během jednání mohl telefonovat se svou "právní poradkyní" a ze znaleckých posudků PhDr. Marka Preisse, Ph.D. a MUDr. Jaroslava Poláka vyplývá, že žalobce "jednal v daném okamžiku svobodně a vážně ve smyslu zákona". I když se žalobce "nacházel ve stavu silné panické úzkosti", mohl takový stav trvat nejdéle "půlhodinu až dvě hodiny" a nemohl mít vliv na to, že žalobce přistoupil na dohodu o rozvázání pracovního poměru.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 19.12.2008 č.j. 8 Co 2575/2008-443 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že jednal na straně žalované s obchodní společností E.ON Česká republika, a.s. se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova č. 205/16, IČO 26078180, ačkoliv mu bylo opakovaně sděleno, že tato společnost byla zrušena bez likvidace a že podle smlouvy o fúzi sloučením se ke dni 1.1.2007 stala její právní nástupkyní obchodní společnost E.ON Česká republika, s.r.o., IČO 25733591, jakož i to, že při změně v obsazení senátu v rozporu s ustanovením §119 odst. 3 o.s.ř. na počátku jednání nesdělil obsah přednesů a provedených důkazů.
Okresní soud v Českých Budějovicích - poté, co usnesením vyhlášeným při jednání konaném dne 20.4.2009 připustil, aby "v řízení následně bylo pokračováno" se žalovanou - rozsudkem ze dne 31.8.2009 č.j. 23 C 333/2006-509 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 33.799,- Kč k rukám advokátky JUDr. Niny Vavrochové a že žalobce je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích" 22.748,- Kč. Soud prvního stupně nejprve odkázal na judikaturu soudů (na "rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1332/2001"), podle níž "se nejedná o bezprávnou výhrůžku ani o zneužití práva na újmu zaměstnance, jestliže zaměstnavatel svůj návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou odůvodní tím, že podle jeho názoru jsou zde důvody, pro které by mohl se zaměstnancem pracovní poměr zrušit okamžitě", a dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by při uzavírání dohody o rozvázání pracovního poměru a při podepisování této dohody "jednal nesvobodně či v duševní poruše, která by ho činila k takovémuto úkonu neschopným". Žalobce při jednání konaném dne 14.6.2006 žalobce telefonoval "své právničce" Mgr. H. B. a radil se s ní, "jak v dané chvíli postupovat ohledně podepsání dohody o rozvázání pracovního poměru", že ze znaleckých posudků PhDr. Marka Preisse, Ph.D., MUDr. Jaroslava Poláka, Mgr. Dany Moravcové a Anny Grabowské nelze dovodit, že by žalobce jednal nesvobodně, případně v duševní poruše, která by ho činila neschopným učinit takový právní úkon; zdůraznil, že podle znalce PhDr. Marka Preisse, Ph.D. žalobce jednal v daném okamžiku (při uzavření dohody) "svobodně a vážně ve smyslu zákona", i když projednávání ukončení pracovního poměru "bylo jistě pro žalobce výraznou zátěžovou situací, která mohla v součinnosti s hypertenzí ještě navýšit její náročnost", že se žalobce se zátěžovou situací vyrovnal tak, že přistoupil na návrh zástupců žalované, že byl v této konkrétní situaci schopen posoudit následky svého chování, že byl schopen využít rozumové schopnosti i ve stresové zátěži a že je dlouhodobě na zátěžové situace jako vedoucí pracovník přiměřeně zvyklý. Podle závěrů znalce MUDr. Jaroslava Poláka nebyl žalobce v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru "duševně nemocen", ale byl "pod vlivem akutní psychické poruchy ve smyslu bouřlivého stavu úzkosti", který trvá "od půl hodiny do dvou hodin". Soud prvního stupně dále přihlédl k tomu, že žalobce "ani bezprostředně poté, co jeho psychická úzkost pominula, neprojevil žádnou vůli k napadení předmětné dohody" a že své právní poradkyni i svému synovi, se kterými po jednání mluvil, jen řekl, že "dohodu podepsal proto, že už to chtěl mít vše za sebou". Žalobce tedy nejednal ani v duševní poruše, ani nesvobodně, neboť "se mohl v dané chvíli rozhodnout jinak".
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19.8.2010 č.j. 8 Co 2913/2009-595 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 96.905,84 Kč k rukám advokáta Mgr. Patrika Matyáška, Ph.D. a že žalovaná je povinna zaplatit "státu" na náhradě nákladů řízení 25.624,- Kč "na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích". Odvolací soud vyslechl znalce PhDr. Marka Preisse, Ph.D. z oboru psychologie a MUDr. Jaroslava Poláka z oboru psychiatrie a s přihlédnutím k jejich závěrům obsaženým v písemných posudcích dovodil, že "emoční složka vůle žalobce, která převládla nad složkou racionální, byla do té míry omezena, že to vylučuje, aby bylo lze považovat projev vůle žalobce při podpisu dohody dne 14.6.2006 za svobodný", že se tak stalo "díky panickému úzkostnému stavu vyvolanému dlouhodobou stresovou zátěží po cca pětihodinovém jednání se zaměstnavatelem", že "právě tato přechodná duševní porucha, která zároveň znamená nedostatek v projevu vůle žalobce (neboť ta nebyla svobodná), vedla k neschopnosti žalobce učinit (platně) právní úkon, totiž podpis dohody o skončení pracovního poměru", a že "absence svobody vůle při podpisu dohody vede k nutnému závěru o absolutní neplatnosti tohoto právního úkonu". Odvolací soud přitom dal - oproti soudu prvního stupně - "přednost závěrům znalce psychiatra před znalcem psychologem", když "znalec psychiatr má při hodnocení osoby, jejíž způsobilost k právním úkonům při konkrétním právním úkonům je zkoumána, širší pohled na věc o pohled medicínský a je to právě tento znalec, který může učinit kategorický závěr o tom, zda žalobce jednal či nejednal v přechodné duševní poruše". Znalec MUDr. Jaroslav Polák podle názoru odvolacího soudu přesvědčivě vysvětlil, že žalobce při podpisu (uzavření) dohody o rozvázání pracovního poměru "chápal důsledky, které pro něj její uzavření bude mít", že však již nebyl schopen "ovládnout své jednání v tom smyslu, že nebyl schopen nepodepsat právě proto, že byl pod silným emočním tlakem a jeho schopnost ovládání byla podstatně snížena". O panickém stavu žalobce svědčí to, že byl "provázen silným fyzickým doprovodem, a to např. tlakem na hrudi, ztíženým dýcháním apod.", a je třeba vzít v úvahu, že žalobce byl "tímto jednáním, o kterém nebyl předem informován, překvapen", že celou situaci "snášel po zdravotní stránce hůře, neboť ten den nebral léky na vysoký krevní tlak, ačkoliv se od předešlého dne s tímto akutním zdravotním problémem aktuálně léčil", že žalobce na podobné zátěžové situace nebyl zvyklý a že u žalobce "nešlo o normální reakci člověka ovládajícího pevně a svobodně svou vůli", neboť dohodu podepsal (uzavřel) "krátce poté, kdy se poradil telefonicky o přestávce při jednání se svou advokátkou, která mu kategoricky radila nepodepisovat žádnou dohodu". Dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 14.6.2006 je proto ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 písm. d) zákoníku práce neplatným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Vytýká odvolacímu soudu především, že dal "přednost závěrům znalce psychiatra před znalcem psychologem", aniž by bylo "prokázáno, že žalobcův zdravotní stav byl v době podpisu dohody špatný z důvodu hypertenze", že "pominul důkazy týkající se zneužívání služebního vozidla žalobcem před uzavřením předmětné dohody, které bylo důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru" (což byl právě důvod, proč žalobce dohodu podepsal), že přes odlišné závěry znaleckých posudků nebyl zadán revizní znalecký posudek a že odvolací soud se nevypořádal se změnou skutkových tvrzení ze strany žalobce o tom, že žalobu na neplatnost ukončení pracovního poměru postavil na důvodu, že nebyla uzavřena svobodně, že k jejímu uzavření byl veden obavami z výhružek, které byly vůči němu na jednání směřovány, a že až následně změnil důvod neplatnosti dohody tak, že v době podpisu dohody byl v duševní poruše. Žalovaná považuje posudek znalce psychiatra MUDr. Jaroslava Poláka "za velmi subjektivní", když "při zpracování posudku vycházel prakticky pouze z pohovoru se žalobcem" a když nepříznivý zdravotní stav žalobce dne 14.6.2006 nebyl prokázán; mělo být vzato v úvahu, že žalobce se dne 14.6.2006 zúčastnil "firemní akce ONE -E.ON day", která nebyla z hlediska výkonu práce "nijak důležitá", že byl "přepisován počátek pracovní neschopnosti (ze dne 12.6. na 13.6.2006), že žalobce odjel "z rodinných důvodů" dne 11.6.2006 do Itálie. Jednáním ze dne 14.6.2006 žalobce nebyl "překvapen" (sám potvrdil, že o něm byl předem informován), v průběhu jednání telefonoval své právničce a skutečným důvodem skončení pracovního poměru bylo hrubé porušení pracovní kázně, když opakovaně použil bez souhlasu zaměstnavatele služební automobil k soukromým účelům. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud "rozsudek odvolacího soudu jako věcně správný potvrdil", neboť závěry odvolacího soudu považuje za správné. Uvedl, že bylo prokázáno zhoršení zdravotního stavu žalobce v důsledku hypertenze, že o jednání vedeném za účelem rozvázání pracovního poměru předem nevěděl a že dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavřel v "přechodné duševní poruše".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, a že nelze přihlížet k důvodům dovolání, které byly v rozporu s ustanovením §242 odst. 4 o.s.ř. uplatněny po uplynutí dovolací lhůty (v podání žalované ze dne 2.6.2011), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že k rozvázání pracovního poměru mezi účastníky mělo dojít na základě dohody ke dni 14.6.2006 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb., č. 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb., č. 342/2005 Sb., č. 413/2005 Sb., č. 72/2006 Sb. a č. 79/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2006 (dále jen "zák. práce").
Dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem (§43 odst. 1 zák. práce). Dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavírají zaměstnavatel a zaměstnanec písemně (§43 odst. 2 věta první zák. práce); vzhledem k tomu, že s nedostatkem písemné formy zákon výslovně nespojuje neplatnost právního úkonu, je platná i taková dohoda o rozvázání pracovního poměru, která byla uzavřena ústně nebo konkludentně (srov. §242 odst. 2 zák. práce). V dohodě o rozvázání pracovního poměru musí být uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, požaduje-li to zaměstnanec (§43 odst. 2 věta druhá zák. práce).
Podle ustanovení §242 odst. 1 je neplatný právní úkon,
a) který se svým obsahem nebo účelem příčí zákonu nebo jej obchází nebo se jinak příčí dobrým mravům,
b) který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě nebo srozumitelně,
c) kterým se zaměstnanec předem vzdává svých práv,
d) který učinil zaměstnanec jednající v duševní poruše, která ho činí k tomuto právnímu úkonu neschopným,
e) nemá-li ten, kdo jej učinil, způsobilost k právním úkonům.
Podle ustanovení §242 odst. 1 písm. b) zák. práce je právní úkon neplatný, jestliže vůle jednajícího účastníka pracovněprávního vztahu, kterou projevil navenek, nebyla vážná a svobodná. Vůle není svobodná, jestliže je výsledkem přímého protiprávního násilí (vis absoluta), kdy se v právním úkonu neprojevuje vůle jednajícího účastníka, ale ve skutečnosti vůle jiné osoby, která svou vůli jednajícímu násilím vnutila. O svobodnou vůli nejde také tehdy, byla-li utvořena pod vlivem bezprávné výhrůžky (vis compulsiva) nebo jiného psychického nátlaku, neboť vůle ani v tomto případě není projevem přání jednajícího účastníka pracovněprávního vztahu, ale jeho důvodného strachu. Každý psychický nátlak ovšem nelze považovat za nepřípustný. O bezprávnou výhrůžku jde jen tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit, nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, nesmí tak však učinit k vynucení konkrétního právního úkonu. Od psychického nátlaku je třeba odlišovat právní úkon učiněný v tísni. Tíseň je stav, v němž vůle jednajícího účastníka sice nebyla ovlivněna přímým protiprávním násilím nebo nepřípustným psychickým nátlakem, avšak utvořila se pod vlivem takového sociálního (hospodářského) nebo psychického působení, bez něhož by jednající takový pracovněprávní úkon neučinil.
Přímé protiprávní násilí nebo psychický nátlak nastává vždy v důsledku působení jiné osoby na vůli jednajícího účastníka pracovněprávního vztahu (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2009 sp. zn. 29 Odo 409/2006, který byl uveřejněn pod č. 157 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009); nemohou mít základ jen v představách jednajícího účastníka nebo v jiných okolnostech vnitřního života fyzické osoby a právní význam mají tehdy, jestliže byly rozhodující pro vytváření vůle jednajícího (jednající by bez násilí nebo nátlaku nejednal tak, jak se pod jejich vlivem zachoval). Tíseň (i kdyby byla spojena s nápadně nevýhodnými podmínkami) nemá v pracovněprávních vztazích právní následky.
Podle ustanovení §242 odst. 1 písm. d) zák. práce je neplatný právní úkon zaměstnance, jednal-li v duševní poruše, která ho činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, i když pravomocným rozhodnutím soudu nebyl zbaven způsobilosti k právním úkonu a ani nebyl ve způsobilosti k právním úkonům omezen. Důvodem neplatnosti právního úkonu je duševní porucha trvalá nebo jen přechodné povahy, a to za předpokladu, že jednající zaměstnanec nebyl v důsledku působení duševní poruchy schopen ovládnout své jednání nebo rozpoznat jeho následky. V případě spornosti prokazuje v občanském soudním řízení důvody neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §242 odst. 1 písm. d) zák. práce zaměstnanec. Závěr o neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §242 odst. 1 písm. d) zák. práce je opodstatněný jen tehdy, bude-li dokazováním prokázáno (postaveno na jisto), že zaměstnanec učinil právní úkon v duševní poruše alespoň přechodné povahy, která vylučovala jeho schopnost rozpoznávací (schopnost posoudit následky svého jednání) a schopnost určovací (schopnost ovládnout své jednání), popřípadě alespoň jednu z nich.
Odvolací soud, který (mimo jiné) dovodil, že "emoční složka vůle žalobce, která převládla nad složkou racionální, byla do té míry omezena, že to vylučuje, aby bylo lze považovat projev vůle žalobce při podpisu dohody dne 14.6.2006 za svobodný", že žalobce jednal ve "stavu silné úzkosti - paniky", a že "právě tato přechodná duševní porucha, která zároveň znamená nedostatek v projevu vůle žalobce (neboť ta nebyla svobodná), vedla k neschopnosti žalobce učinit (platně) právní úkon, totiž podpis dohody o skončení pracovního poměru", v projednávané věci směšuje svobodu vůle žalobce s přechodnou duševní poruchou, ačkoliv jde o zcela samostatné důvody neplatnosti právního úkonu, které nemají žádnou obsahovou souvislost. Uváděl-li žalobce v žalobě, že uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru dne 14.6.2006 "pod vyčerpávajícím nátlakem" zaměstnanců zaměstnavatelky v obavě z "výhrůžek, které byly k jeho osobě směřovány", spatřoval důvod neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru v tzv. bezprávné výhrůžce, popřípadě v jiném psychickém násilí, které vylučují svobodnou vůli jednajícího účastníka pracovněprávního vztahu a které mají za následek neplatnost prvního úkonu podle ustanovení §242 odst. 1 písm. b) zák. práce, aniž by tu mohlo být jakkoliv významné, zda jednající účastník pracovněprávního vztahu měl trvalou nebo jen přechodnou duševní poruchu. Kdyby však zaměstnanec jednal v trvalé nebo přechodné duševní poruše, která by ho činila neschopným ke konkrétnímu právnímu úkonu, je již povahou věci (pojmově) vyloučeno hovořit o vážnosti nebo svobodě jeho vůle, neboť by právní úkon učinil ve stavu, jenž by mu vůbec neumožňoval, aby dovedl posoudit následky svého jednání nebo aby byl schopen své jednání ovládnout. Předpokladem pro závěr o neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §242 odst. 1 písm. d) zák. práce je především prokázání (jistota v procesním slova smyslu) toho, že zaměstnanec jednal v duševní poruše alespoň přechodné povahy; nepostačuje pouhá možnost duševní poruchy, jakkoliv by se jevila (mohla ukazovat) jako pravděpodobná.
Panická úzkost je podle poznatků lékařské vědy duševní porucha, při níž pacient trpí pocitem úzkosti (hrůzy), který nastává (náhle, nečekaně, bez zjevné příčiny) již v obavě z určitého ohrožení, k němuž vůbec nemusí dojít a také k němu zpravidla nedochází, a který je doprovázen fyzickými příznaky (bušení srdce, nevolnost, zrychlené dýchání apod.), a při níž se dostavují akutní záchvaty úzkosti (panické ataky), vyznačující se opakovanými a intenzivními záchvaty strachu (obav až hrůzy) a projevující se dalšími obavami, aniž by bylo možné racionálně odhadnout, kdy k nim zase dojde, a doprovázené fyzickými příznaky (obtížným dýcháním, závratěmi, rozostřeným viděním, třesem, slabostí nohou, pocity zmatku apod.). Panické úzkosti často předcházejí problémy v životě, životní změny nebo stresující životní události, panická úzkost vede mimo jiné k vnitřnímu zmatku pacienta, pocitu napětí, nadměrným obavám a starostem nebo úzkostem z očekávání dalších událostí. Během panické ataky, která trvá zpravidla nejvýše 30 minut, často dochází k pocitu ztráty kontroly a pacient reaguje snahou co nejrychleji uniknout ze situace, která vyvolává jeho obavy (strach).
Z dosavadních výsledků dokazování je (kromě jiného) zřejmé, že k jednání žalobce se zaměstnanci zaměstnavatelky Ing. M. K. a Ing. M. Š. o rozvázání pracovního poměru došlo dne 14.6.2006 v odpoledních (podvečerních) hodinách a že k němu došlo poté, co zaměstnavatelka začátkem června 2006 "obvinila" žalobce z nedovoleného používání služebního automobilu k "soukromým účelům". Závěr o tom, zda žalobce uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru v duševní poruše (panické úzkosti) a zda šlo o takovou duševní poruchu, která ho činila ke sjednání dohody o rozvázání pracovního poměru neschopným, představuje skutkové zjištění soudů.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu také v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru).
Postupem podle ustanovení §132 o.s.ř. soud hodnotí též důkaz znaleckým posudkem (včetně výsledků výslechu znalce před soudem). Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud proto musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalobce uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru dne 14.6.2006 v přechodné duševní poruše (v přechodné panické úzkosti), předpokládalo v první řadě objasnění toho, zda se v chování žalobce při jednání o rozvázání pracovního poměru projevily skutečnosti, které jsou (po stránce fyzické a psychické) pro panickou úzkost příznačné; vnitřní psychický stav (a tedy ani psychická porucha) totiž nemůže být - jak je to dáno jeho vlastnostmi - sám o sobě předmětem dokazování a dokazovány mohou být jen skutečnosti (okolnosti vnějšího světa), jejichž prostřednictvím se vnitřní psychický stav navenek projevuje. K tomu, aby mohly být takové skutečnosti pokládány za prokázané, nemohly postačovat pouze údaje žalobce a ani - protože mělo jít o duševní poruchu, která se u žalobce vyskytla jen přechodně (v době jeho jednání se zaměstnavatelkou o rozvázání pracovního poměru) - vyšetření žalobce znalcem z oboru psychiatrie. Objasnění rozhodných skutečností pomocí dokazování před soudem bylo navíc potřebné i proto, že znalec PhDr. Marek Preiss, Ph.D. z oboru klinické psychologie hodnotil žalobce "z hlediska dlouhodobého" jako osobu "s nízkou mírou úzkostnosti" a že jeho "rozumové a ostatní schopnosti" nejsou "nijak sníženy", jakož i z důvodu, že žalobce do té doby neměl - jak bylo uvedeno ve zprávě praktické lékařky žalobce MUDr. A. N. - "příznaky psychického onemocnění". Soudy však uvedeným směrem dokazování (zejména výslechy svědků) v potřebném rozsahu nezaměřily. Závěr znalce MUDr. Jaroslava Poláka, že žalobce se v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru a krátce před ní nacházel ve stavu "silné úzkosti - paniky", proto nemůže vycházet z prokázaných skutečností a již z tohoto důvodu (zatím) nemůže obstát.
Stranou pozornosti při zjišťování skutkového stavu věci soudy neměly zůstat důkazy o tom, zda žalobce skutečně - jak mu vytýkala zaměstnavatelka - nedovoleně použil služební automobil k "soukromým účelům", zejména výpovědi svědků V. Š., Mgr. Bc. M. B., Ing. M. K., Ing. M. Š. a Mgr. H. B., neboť rovněž tyto okolnosti - kdyby bylo prokázáno tvrzení žalované o tom, že žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem - nepochybně měly (musely mít) vliv na průběh jednání dne 14.6.2006, popřípadě na psychický (vnitřní) stav žalobce před a při tomto jednání.
Má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon je podle ustanovení §242 odst. 1 písm. d) zák. práce neplatný, musí být - jak uvedeno již výše - bez pochybností prokázáno (učiněno jistým v procesním smyslu tohoto slova), že zaměstnanec jednal v duševní poruše alespoň přechodné povahy, která by ho činila k tomuto (konkrétnímu) právním úkonu neschopným. Znalec z oboru psychiatrie MUDr. Jaroslav Polák v písemně podaném znaleckém posudku uvedl, že z důvodu "silné úzkosti - paniky" nebyla u žalobce schopnost rozpoznat dopad svého jednání "výrazně snížena" a že "snížena podstatně" byla jeho schopnost ovládnout své jednání; odborný závěr o tom, že by žalobce z důvodu "silné úzkosti - paniky" nebyl schopen "ovládat své jednání", znalec bez pochybností nevyjádřil ani později (ve svých výpovědích před soudy). Soudy za této situace měly znalce - kdyby měl k dispozici všechna potřebná skutková zjištění - vést, aby svůj odborný závěr doplnil či vysvětlil, popřípadě ustanovit jiného znalce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2012
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu