ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.503.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 503/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce V. Ch. , zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova č. 40, proti žalovaným 1) Mgr. J. Ch. , 2) Ing. H. Ch., Ph.D., oběma zastoupeným JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Francouzská č. 75/4, o 163.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 7/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2013 č.j. 22 Co 323/2013-174, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 17.1.2012 u Okresního soudu v Rakovníku domáhal, aby mu zaplatily žalovaná 1) částku 100.500,- Kč a žalovaná 2) částku 62.500,- Kč, vše s úrokem z prodlení ve výši 7,75% od 21.9.2011 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je "jedním ze čtyř zákonných dědiců" po V. Ch., zemřelém dne 4.12.2008, který ještě za svého života poskytl v roce 2008 z peněz, které získal prodejem svého domu, půjčku žalované 1) ve výši 402.000,- Kč a žalované 2) ve výši 250.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že tyto pohledávky zůstavitele zůstaly "spornými a v dědictví vypořádány nebyly", domáhá se žalobce, na něhož "s dědickým podílem přešel nárok na vrácení jedné čtvrtiny půjček", zaplacení celkem 163.000,- Kč s příslušenstvím.
Žalované namítaly, že zůstavitel daroval v roce 2007 žalované 1) částku 487.000,- Kč "jako finanční pomoc na pořízení vlastního bytu" a žalované 2) částku 385.000,- Kč "v souvislosti s úmrtím manžela (syna zůstavitele)" a že jim zůstavitel nikdy žádné půjčky neposkytl.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 3.4.2013 č.j. 6 C 7/2012-136 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným "oprávněným společně a nerozdílně" na náhradě nákladů řízení 64.214,- Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Škvorové, Ph.D., a "ČR na účet Okresního soudu v Rakovníku" 274,- Kč. Z provedených důkazů dovodil, že žalobcem tvrzené půjčky nebyly prokázány a že částky, které zůstavitel v roce 2007 poskytl žalovaným, ani nepředstavují bezdůvodné obohacení, které by byly povinny žalobci vydat.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze - poté, co usnesením ze dne 19.11.2013 č.j. 22 Co 323/2013-172 zamítl žalobcův návrh, aby do řízení vstoupil na straně žalovaných nezletilý J. Ch. - rozsudkem ze dne 19.11.2013 č.j. 22 Co 323/2013-174 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že "žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 86.939,- k rukám advokáta"; v ostatních výrocích jej potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 18.411,- Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Škvorové, Ph.D. Odvolací soud dovodil, že v řízení o dědictví po V. Ch., zemřelém dne 4.12.2008, zůstalo ve smyslu ustanovení §175k odst.3 občanského soudního řádu sporné, zda předmětem dědění jsou také "finanční prostředky z prodeje nemovitostí", a že se žalobce domáhá žalobou v projednávané věci svých práv způsobem uvedeným v ustanovení §175y odst.1 občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že účastníky řízení zahájeného podle ustanovení §175y odst.1 občanského soudního řádu musí být všichni, kdo byli účastníky řízení o dědictví, že z účastníků řízení o dědictví po V. Ch. se řízení v projednávané věci účastní pouze žalobce a žalovaná 1) a že žalovaná 2) není zůstavitelovou dědičkou, musela být žaloba pro nedostatek věcné legitimace zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že dne 17.1.2012 nepodal u soudu žalobu podle ustanovení §175y občanského soudního řádu, ale žalobu o splnění povinnosti ve smyslu ustanovení §80 písm.b) občanského soudního řádu, kterou se "jako jeden z dědiců domáhá proti tvrzeným dlužníkům zaplacení tvrzené pohledávky zůstavitele, která nebyla pro spornost zařazena do aktiv dědictví", a vytýká odvolacímu soudu, že jeho podání posoudil v rozporu s jeho obsahem jako žalobu podle ustanovení §175y občanského soudního řádu. Pro případ, že by skutečně šlo o žalobu podle ustanovení §175y občanského soudního řádu, žalobce dovozuje, že odvolací soud měl zrušit rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení tak, aby žalobce mohl účinně navrhnout přistoupení dalších účastníků do řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalované navrhly, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Uvedly, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou soudů a že nejde o "překvapivé rozhodnutí soudu", jestliže žalobce nedokázal správně "vyřešit otázku, kdo je ve sporu věcně aktivně legitimován a kdo je věcně pasivně legitimován".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (osobou, která má v řízení obdobné postavení jako účastník řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, jak soud posuzuje procesní úkony učiněné účastníky občanského soudního řízení. Vzhledem k tomu, že odvolací soud posoudil tuto otázku procesního práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Jsou-li v řízení o dědictví aktiva a pasiva dědictví mezi účastníky řízení sporná, omezí se soud v řízení o dědictví jen na zjištění jejich spornosti; při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení, k nim nepřihlíží (srov. §175k odst.3 o.s.ř.). Závisí-li rozhodnutí o vypořádání majetku, který měl zůstavitel s pozůstalým manželem ve společném jmění manželů, na skutečnosti, která zůstala mezi pozůstalým manželem a některým z dědiců sporná, postupuje soud v řízení o dědictví podle ustanovení §175k odst.3 o.s.ř. (srov. §175l odst.1 věta druhá o.s.ř.)
Nezařazení majetku nebo dluhů do aktiv a pasiv dědictví v důsledku postupu podle ustanovení §175k odst. 3 o.s.ř. nebo podle ustanovení §175l odst. 1 věty druhé o.s.ř. nebrání účastníkům řízení o dědictví, aby se domáhali svého práva k majetku nebo dluhům zůstavitele žalobou mimo řízení o dědictví (§175y odst.1 o.s.ř.).
Žalobu podanou podle ustanovení §175y odst.1 o.s.ř. soud projedná a rozhodne o ní v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu (v tzv. sporném řízení). K žalobě je legitimován jen ten, kdo byl jako dědic účastníkem řízení o dědictví; řízení o žalobě se musí (buď jako žalobci nebo jako žalovaní) zúčastnit všichni dědici, jinak je dán nedostatek věcné legitimace a žaloba proto musí být již z tohoto důvodu zamítnuta (srov. též právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2012 sp. zn. 21 Cdo 1305/2010, který byl uveřejněn pod č. 18 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2012 sp. zn. 21 Cdo 1221/2011, které bylo uveřejněno pod č. 144 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013). Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud správně dovodil, že řízení o žalobě podané podle ustanovení §175y odst.1 o.s.ř. se musí - má-li být dána věcná legitimace - zúčastnit všichni dědici po V. Ch., zemř. dne 4.12.2008.
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. §460 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 - dále jen "obč. zák."). K nabytí dědictví zůstavitelovými dědici nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; znamená to mimo jiné, že dědictví se sice nabývá smrtí zůstavitele (s účinností ke dni smrti zůstavitele), ale jen tehdy a v takové podobě, jak to vyplývá z usnesení o dědictví.
Zanechal-li zůstavitel více dědiců, jsou dědici v době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu, považováni za vlastníky všeho majetku patřícího do dědictví (všech věcí, pohledávek a jiných majetkových práv zůstavitele) a z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, mají dědici postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst.2 o.s.ř.). To, co bylo uvedeno, platí nejen v případě, že se provádí vypořádání celého zůstavitelova majetku. Obdobně to platí i tehdy, jestliže se vypořádání dědictví provádí dodatečně, protože původní řízení o dědictví bylo zastaveno z důvodu, že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty, jakož i v případě, že se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo původní řízení o dědictví skončeno, objeví nějaký nový (v původním dědickém řízení neznámý) majetek nebo že již v původním řízení o dědictví známému majetku nebylo přihlédnuto z důvodu spornosti.
Z uvedeného ve vztahu k (případné) zůstavitelově pohledávce vyplývá, že - nedošlo-li (dosud) mezi více dědici k jejímu vypořádání v řízení o dědictví nebo v řízení zahájeném žalobou podanou podle ustanovení §175y odst.1 o.s.ř. a nejde-li o majetek spravovaný správcem dědictví - vůči zůstavitelově dlužníku jsou dědici oprávněni (bez ohledu na to, zda jde o dluh dělitelný nebo nedělitelný) společně a nerozdílně; z užití ustanovení §513 obč. zák. pak vyplývá, že kterýkoliv z dědiců může žádat po dlužníku celé plnění, samozřejmě s tím, že je nemůže požadovat ani zčásti - jestliže pohledávka zůstavitele dosud nebyla vypořádána mezi více dědici - pouze pro sebe, ale jen ve prospěch všech dědiců (tj. v projednávané věci požadovat, aby dlužník splnil dluh "dědicům po V. Ch., zemřelém dne 4.12.2008").
Účastníci občanského soudního řízení mohou provádět své úkony jakoukoliv formou, pokud zákon pro některé úkony nepředepisuje určitou formu (§41 odst.1 o.s.ř.). Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen (§41 odst.2 o.s.ř.).
Žaloba představuje procesní úkon, neboť jde o projev vůle účastníka adresovaný soudu, jímž zahajuje občanské soudní řízení o právu, jež má být jeho předmětem. Pro žalobu zákon (s výjimkou tzv. formulářových žalob) nepředepisuje určitou formu; uplatňuje se u ní zásada bezformálnosti procesních úkonů, a účastník proto může učinit žalobu kteroukoliv formou, která je uvedena v ustanovení §42 odst.1 o.s.ř.
Ze zásady bezformálnosti vyplývá, že soud posuzuje procesní úkony podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil, nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Uvedeným způsobem soud ovšem postupuje jen tehdy, je-li úkon účastníka dostatečně určitý a srozumitelný a má-li všechny potřebné náležitosti; neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba nejprve účastníka vyzvat, aby úkon náležitě formuloval (neurčitý nebo nesrozumitelný úkon nemá žádné právní následky, a proto není možné k němu přihlížet) nebo aby odstranil vady podání (postupem podle ustanovení §43 o.s.ř.); teprve poté lze úkon posoudit podle jeho obsahu. Posouzení procesního úkonu podle obsahu (na druhé straně) soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl. V ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř. se soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje se mu však, aby "domýšlel" obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. též právní názor, který byl uveden v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2015 sp. zn. 21 Cdo 369/2015).
V projednávané věci je z obsahu žaloby podané u soudu prvního stupně dne 17.1.2012 nepochybné, že jí žalobce neuplatnil právo podle ustanovení §175y o.s.ř., ale požadavek na vrácení jedné čtvrtiny půjček, které (podle jeho tvrzení) zůstavitel V. Ch. poskytl žalovaným, neboť měl za to, že na něho spolu "s dědickým podílem přešel nárok na vrácení jedné čtvrtiny půjček". Žalobce správně dovozuje, že šlo o žalobu o splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm.b) o.s.ř.; dovodil-li odvolací soud přesto, že šlo o žalobu podle ustanovení §175y o.s.ř., pak činil (v rozporu se zákonem) z obsahu žaloby závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle ustanovení §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243e odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst.1 a §243g odst.1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. listopadu 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu