ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.574.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 574/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. L., proti žalované Č. d., a.s., o 62.934,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 67/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2000, č.j. 23 Co 480/2000-27, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu 62.934,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 16. 12. 1999 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval tím, že byl u žalované v pracovním poměru nepřetržitě od 1. 2. 1997 do 30. 11. 1999, když nejprve uzavřel dne 30. 1. 1997 pracovní smlouvu na dobu určitou do 30. 11. 1997, dohodou o změně pracovní smlouvy uzavřenou dne 28. 11. 1997 prodloužil dosavadní pracovní poměr do 30. 11. 1998 a další dohodou ze dne 27. 11. 1998 prodloužil pracovní poměr do 30. 11. 1999. Za trvání pracovního poměru se žalobce stal podle lékařského posudku vypracovaného K. dne 26. 10. 1999 dlouhodobě nezpůsobilým k dosavadní práci horníka v podzemí v důsledku jiného onemocnění vznikajícího vlivem pracovního prostředí. V souvislosti s tímto onemocněním pracovní poměr žalobce skončil. V důsledku toho mu vznikl ve smyslu §5 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 19/1991 Sb. nárok na odstupné ve výši 6-ti násobku průměrného výdělku, neboť před uvolněním pracoval méně než 10 let v zaměstnání první kategorie v hornictví se stálým pracovištěm podzemí v hlubinných dolech.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 28. 6. 2000, č.j. 19 C 67/2000-16, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že pro výplatu odstupného musí být splněny dvě podmínky, a to trvalá nezpůsobilost k práci ze zdravotních důvodů a rozvázání pracovního poměru ze strany organizace. Protože pracovní poměr žalobce skončil uplynutím doby, na kterou byl sjednán, nebyla splněna druhá z podmínek pro výplatu odstupného.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2000, č.j. 23 Co 480/2000-27, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a proti svému rozsudku připustil dovolání. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro vyplacení odstupného žalobci podle ustanovení §5 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 19/1991 Sb., protože pracovní poměr žalobce u žalované neskončil jeho rozvázáním, ale uplynutím doby, na kterou byl sjednán. Vycházel přitom z toho, že provedené důkazy neumožňují dovodit, že by skutečným úmyslem účastníků pracovní smlouvy bylo uzavřít pracovní poměr na dobu neurčitou a že by mohlo dojít k posouzení uzavírání pracovních poměrů i několikrát za sebou na dobu určitou jako pracovního poměru ve skutečnosti uzavřeného na dobu neurčitou. Podle odvolacího soudu nelze z ničeho dovodit, že by v případě žalobce, který v roce 1999 získal trvalé povolení k pobytu v České republice, byl při případné další změně sjednaných pracovních podmínek přijat do pracovního poměru na dobu neurčitou. Uvedl dále, že neshledal důvodnou námitku žalobce, že by postupem soudu došlo k porušení práv žalobce zaručených mu Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod. Proti svému rozsudku připustil dovolání pro posouzení otázky, zda „v posuzované věci je možnost ujednání pracovního poměru na dobu určitou a opětovné prodlužování v závislosti na pracovním povolení nutno posuzovat jako pracovní poměr tak, jak byl sjednán, tedy na dobu určitou, nebo na takový pracovní poměr hledět jako na pracovní poměr na dobu neurčitou“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že tvrzení žalované o tom, že pracovní poměr skončil pouze v důsledku uplynutí doby, je nepravdivé. Kdyby totiž žalobce neonemocněl, pracovní poměr by dále pokračoval. Z toho vyplývá, že k rozvázání pracovního poměru došlo v příčinné souvislosti s onemocněním žalobce a žalovaná pouze využila možnosti pracovní poměr neprodloužit. Vytkl soudu, že se postavil na formální pozici výkladu práva a odmítl „hledat“ spravedlivé rozhodnutí. Důvody, které vedly k uzavření pracovního poměru na dobu určitou, který byl opakovaně prodlužován, byly pouze formální; vyplývaly z předpisů pro pobyt cizinců a podmínek zaměstnanosti. Domnívá se, že povinnost vyplatit odstupné nemůže být závislá na náhodné skutečnosti, zda nezpůsobilost k výkonu dalšího povolání nastane např. v počátku pracovního poměru nebo těsně před jeho skončením, kdy je jednodušší nechat pracovní poměr zaniknout uplynutím času. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc byla vrácena k dalšímu projednání.
Žalovaná navrhla, aby dovolání „nebylo vyhověno“, neboť žalobci skončil pracovní poměr uplynutím sjednané doby, a proto nemohly být splněny podmínky pro poskytnutí odstupného podle vyhlášky č. 19/1991 Sb. Popřel, že by vždy automaticky žalobcův pracovní poměr prodloužil, neboť se musel rozhodovat v závislosti na potřebě zaměstnávání cizinců, na limitech a souhlasu odborové organizace, bez něhož vůbec cizí státní příslušníky nemůže zaměstnávat.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. se nejprve zabýval tím, zda je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné, jen výjimečně, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, prohlášení přípustnosti dovolání neumožňují) a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Právním posouzením se rozumí činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy kdy soud dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti; jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl správně vyložen.
Rozhodne-li odvolací soud, že dovolání je přípustné, není tím založena přípustnost dovolání proti jeho rozsudku ve věci samé bez dalšího. Dovolání proti takovémuto rozsudku je přípustné jen tehdy, jestliže bylo podáno z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.; pro jiné dovolací důvody přípustnost dovolání - jak vyplývá z výše uvedeného - nebyla a podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. ani nemohla být založena. V případě, že odvolací soud neshledal celý svůj rozsudek po právní stránce za zásadně významný a že proto přípustnost dovolání vyslovil (přímo ve výroku rozsudku nebo ve výroku rozsudku vykládaném v souvislosti s jeho odůvodněním) pro určitou právní otázku, jejíž posouzení je pro rozhodnutí věci určující, je přípustnost dovolání založena z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale zároveň pouze z důvodu právní otázky odvolacím soudem označené; uvedený závěr plně odpovídá povaze oprávnění odvolacího soudu, který návrhu na vyslovení přípustnost dovolání vyhovět může, ale nemusí, přičemž jeho úvaha, v jakém rozsahu (tj. z důvodu jaké právní otázky) považuje své rozhodnutí za zásadní po stránce právní, nepodléhá ze strany dovolacího soudu žádnému přezkoumání.
Z uvedeného vyplývá, že v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. může být dovolání podáno jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. a jen z důvodu té právní otázky, pro jejíž řešení odvolací soud dovolání připustil, a která současně musí být pro rozhodnutí věci určující (zásadní, významná); za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. V jiném směru dovolání není přípustné. Podal-li proto účastník dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé například z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nebo pro jinou právní otázku, než kterou odvolací soud označil (přímo ve výroku rozsudku nebo ve výroku rozsudku vykládaném v souvislosti s jeho odůvodněním), anebo proti rozsudku odvolacího soudu z důvodu právní otázky, pro jejíž řešení sice odvolací soud dovolání připustil, avšak která není pro posouzení věci určující (zásadní, významná), pak takové dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Takovéto dovolání totiž nevyhovuje odvolacím soudem vymezené přípustnosti dovolání, a proto musí být dovolacím soudem podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
Dovolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání pro otázku, zda „v posuzované věci je možnost ujednání pracovního poměru na dobu určitou a opětovné prodlužování v závislosti na pracovním povolení nutno posuzovat jako pracovní poměr tak, jak byl sjednán, tedy na dobu určitou, nebo na takový pracovní poměr hledět jako na pracovní poměr na dobu neurčitou“, kterou – podle obsahu dovolání – dovolatel rovněž uplatňuje.
Hmotné zabezpečení pracovníků (zaměstnanců) v hornictví stanovené vyhláškou č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, má za účel kompenzovat ztrátu na výdělku u pracovníků (zaměstnanců), kteří se stali vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilými k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce nebo kteří dosáhli nejvyšší přípustné expozice, a tímto způsobem ovlivnit pracovníky (zaměstnance), jimž to umožňuje jejich zdravotní stav, aby přešli na jinou vhodnou práci (u dosavadního nebo jiného zaměstnavatele), popřípadě aby absolvovali rekvalifikaci. Účelem této právní úpravy je rovněž poskytnout odpovídající zabezpečení těm pracovníkům (zaměstnancům), kteří vzhledem ke svému nepříznivému zdravotnímu stavu, jenž byl vyvolán výkonem dosavadní práce, nemohou pracovat vůbec, popřípadě pracovníkům (zaměstnancům), u nichž se další výkon práce nepožaduje, neboť by mohli vykonávat jen zaměstnání zcela nepřiměřené jejich dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání, a tímto způsobem zohlednit, že tyto osoby zpravidla nebudou mít příjem z vlastní výdělečné činnosti.
Hmotné zabezpečení se přiznává pracovníkům (zaměstnancům), kteří vykonávají zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech nebo vykonávají ostatní zaměstnání v hornictví pod zemí v hlubinných dolech, jestliže se stali vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilými k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce pro onemocnění nemocí z povolání nebo pro pracovní úraz anebo jestliže dosáhli nejvyšší přípustné expozice (§1 odst. 1 vyhlášky), pracovníkům (zaměstnancům), kteří vykonávají zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech nebo vykonávají ostatní zaměstnání v hornictví pod zemí v hlubinných dolech a odpracovali v takovém zaměstnání nejméně 20 roků nebo v zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví nejméně 15 roků, popřípadě v uranových dolech nejméně 10 roků, jestliže se stali dlouhodobě nezpůsobilými k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce pro ohrožení nemocí z povolání nebo pro jiné onemocnění vznikající nebo podstatně se zhoršující vlivem pracovního prostředí, uvedené v příloze č. 1 vyhlášky (§1 odst. 2 vyhlášky), a pracovníkům (zaměstnancům), kteří vykonávají zaměstnání se stálým pracovištěm v uhelných lomech a na skrývkách, uvedená v příloze č. 2 vyhlášky, jestliže se stali vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilými k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce pro onemocnění nemocí z povolání nebo ohrožení touto nemocí, pro pracovní úraz nebo pro jiné onemocnění vznikající nebo podstatně se zhoršující vlivem pracovního prostředí, uvedené v příloze č. 1 vyhlášky (§1 odst. 3 vyhlášky). Tyto pracovníky (zaměstnance) organizace (zaměstnavatel) převede na jinou práci v podzemí hlubinného dolu (v uhelných lomech a na skrývkách) nebo na povrchu dolu (mimo uhelný lom nebo skrývku); nedojde-li k převedení pracovníka (zaměstnance) na jinou práci, organizace (zaměstnavatel) s ním rozváže pracovní poměr (§2 odst. 1, 2 a 4 vyhlášky).
Pracovní kategorie byly zrušeny zákonem č. 235/1992 Sb., o zrušení pracovních kategorií a o některých dalších změnách v sociálním zabezpečení, který nabyl účinnosti dnem 1. 6. 1992. U nároků podle vyhlášky č. 19/1991 Sb., které jsou podmíněny zařazením zaměstnání do I. pracovní kategorie, se zaměstnání hodnotí v době po 31. 5. 1992 podle předpisů o sociálním zabezpečení platných ke dni 31. 5. 1992, pokud bylo takové zaměstnání zařazeno do I. pracovní kategorie k tomuto dni (srov. čl. IV písm.f) zákona č. 235/1992 Sb.).
Jedním z nároků hmotného zabezpečení je odstupné (§5 vyhlášky). Odstupné se poskytuje za předpokladu, že jde o pracovníka (zaměstnance) uvedeného v ustanovení §1 vyhlášky, a podle toho, na jakém pracovišti dosud působil (v podzemí hlubinného dolu, v uranovém dolu, v uhelném lomu nebo na skrývce), zda byl převeden na jinou práci v podzemí dolu (v uhelnému dolu nebo na skrývce), zda byl převeden na jinou práci na povrchu dolu (mimo uhelný lom nebo skrývku) nebo zda s ním byl rozvázán pracovní poměr (v případech uvedených v ustanoveních §5 odst. 1 až 3 vyhlášky), jaká byla délka zaměstnání v podzemí hlubinného dolu či uranového dolu [v případech uvedených v ustanovení §5 odst. 2 písm. a) a b) vyhlášky] nebo zda mu byl přiznán invalidní důchod (v případě uvedeném v ustanovení §5 odst. 4 vyhlášky).
Nárok na odstupné jako dávku hmotného zabezpečení pracovníků v hornictví však nevzniká už tím, že pracovník (zaměstnanec) se stal vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilým k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce, popřípadě tím, že dosáhl nejvyšší přípustné expozice. Z ustanovení §2 odst. 1, 2 a 4 vyhlášky a z okolností, za nichž se poskytuje podle ustanovení §5 odst. 1 až 3 vyhlášky odstupné, totiž vyplývá, že pracovníka (zaměstnance), který se stal vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilým k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce nebo který dosáhl nejvyšší přípustné expozice, je třeba převést na jinou vhodnou práci v podzemí hlubinného dolu (v uhelných lomech a na skrývkách) nebo na povrchu dolu (mimo uhelný lom nebo skrývku), popřípadě s ním rozvázat pracovní poměr. Teprve těmito pracovněprávními úkony, jejichž provedení bylo vyvoláno dlouhodobou nezpůsobilostí pracovníka (zaměstnance) k výkonu dosavadní práce nebo dosažením nejvyšší přípustné expozice, jsou splněny (dovršeny) všechny předpoklady pro vznik nároku na hmotné zabezpečení pracovníků (zaměstnanců) v hornictví. Nárok na odstupné podle ustanovení §5 odst. 4 vyhlášky pak má pracovník (zaměstnanec), jemuž byl přiznán invalidní důchod.
Správně proto oba soudy vycházely z toho, že jednou z rozhodujících okolností pro přiznání plnění podle vyhlášky č. 19/1991 Sb. je zjištění skutečného důvodu, pro který došlo ke skončení pracovního poměru. Protože v projednávané věci nedošlo k rozvázání pracovního poměru žalovanou jako zaměstnavatelem (§2 odst. 4 vyhlášky), není právní otázka, pro jejíž řešení odvolací soud dovolání připustil (zda v posuzované věci je možno ujednání pracovního poměru na dobu určitou a opětovné prodlužování v závislosti na pracovním povolení posuzovat jako pracovní poměr tak, jak byl sjednán, tedy na dobu určitou, nebo na takový pracovní poměr hledět jako na pracovní poměr na dobu neurčitou) pro rozhodnutí věci určující (zásadní, významná). Pro posouzení nároku žalobce je, jak shora uvedeno, rozhodné, zda k ukončení pracovního poměru došlo rozvázáním ze strany zaměstnavatele (žalované), a je tedy zcela nerozhodné, zda byl takto ukončen pracovní poměr na dobu určitou či pracovní poměr na dobu neurčitou. Dovolání z hlediska ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. přípustné není.
Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že porušil-li by zaměstnavatel svou povinnost vyplývající z ustanovení §37 odst. 1 písm. a) zák. práce tím, že by zaměstnance, který pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku způsobilost konat dále dosavadní práci, nepřeložil, případně s ním v rozporu s ustanovením §2 odst. 4 vyhlášky nerozvázal pracovní poměr, mohl by se žalobce (v případě, že by mu v příčinné souvislosti s porušením těchto povinností vznikla škoda) domáhat event. její náhrady podle ustanovení §187 odst. 2 zák. práce.
Protože rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. postižen a protože přípustnost dovolání z hledisek ustanovení §238 a §239 o.s.ř. není dána, směřuje dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2002
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu