ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.609.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 609/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D., státnímu podniku, odštěpnému závodu S. u. l. v P., zastoupenému advokátkou, za účasti K., pojišťovny, a.s., A. z. s. v P., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.zn. 16 C 11/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2001 č.j. 23 Co 403/2001-70, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.250,- Kč k rukám advokátky; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od července do prosince roku 2000 částku 118.949,- Kč s 10% úrokem z částky 79.315,- Kč od 1.11.2000 do zaplacení, z částky 19.807,- Kč od 1.12.2000 do zaplacení a z částky 19.827,- Kč od 1.1.2001 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že pracoval u žalovaného (jeho právních předchůdců) od 6.10.1982 jako horník - lamač se stálým pracovištěm v podzemí dolu až do 22.7.1988, kdy skončil pracovní poměr dohodou \"z důvodu organizačních změn\"; do té doby odpracoval \"v riziku ionizujícího záření\" 1.088 směn. Dne 22.6.2000 se ucházel o zaměstnání horníka - lamače u odštěpného závodu žalovaného G. D. R.; přestože splňoval kvalifikační předpoklady a neměl dosaženou nejvyšší přípustnou expozici, nebyl do zaměstnání přijat, a to z důvodu, že u něj byla dne 30.1.1989 hlášena nemoc z povolání. Žalobce má za to, že by mohl - kdyby nebylo nemoci z povolání - u žalovaného pracovat a dosahovat pravděpodobného výdělku ve výši 27.100,- Kč měsíčně.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 20.6.2001 č.j. 16 C 11/2001-54 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce pracoval \"u uranových dolů\" jako horník - lamač se stálým pracovištěm v podzemí dolu v době od 6.10.1982 do 22.7.1988, kdy rozvázal pracovní poměr dohodou \"z organizačních důvodů\". Dne 8.8.1988 nastoupil žalobce u J. s. l., dne 30.1.1989 u něj byla zjištěna nemoc z povolání - traumatická vasoneurosa a od tohoto dne mu byl přiznán pro následky nemoci z povolání částečný invalidní důchod. V řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 2/90 bylo prokázáno, že žalobce trpěl nemocí z povolání již v době, kdy končil pracovní poměr \"u uranových dolů\", a byl učiněn závěr, že žalobce se mohl domáhat náhrady škody \"pouze ve vztahu k práci dřevorubce, kterou v důsledku zjištěné nemoci z povolání nemohl vykonávat, a nikoliv ve vztahu k práci horníka - lamače\", jíž \"by nemohl vykonávat ani kdyby u něj nemoc z povolání zjištěna nebyla\". Soud prvního stupně dále zjistil, že podle směrnice ministerstva zdravotnictví č. 17 z roku 1970 se při posuzování pracovní způsobilosti při náboru do uranového průmyslu \"hledí na kontraindikace, a to na předchozí zaměstnání v profesionální expozici ionizujícího záření po dobu delší než 5 let\", a že dne 15.7.1993 udělilo ministerstvo zdravotnictví žalovanému \"výjimku z této směrnice\", podle které \"pracovníci pracující v ionizujícím záření nesmí překročit 2.100 směn práce v podzemí v prostředí zvýšených koncentrací dceřinných produktů radonu\". Podle názoru soudu prvního stupně žalobce nemá na požadované plnění nárok. I když by mu náležela náhrada za ztrátu na výdělku, jestliže nebude přijat v důsledku nemoci z povolání na určitou práci, nepřísluší mu \"ve vztahu k práci, kterou nemůže vykonávat, s ohledem na dosažení nejvyšší přípustné expozice\". Skutečnost, že žalovanému byla udělena výjimka ze směrnice č. 17 z roku 1970, ještě sama o sobě neznamená, že by žalobce \"musel být na danou práci automaticky přijat\". Žalobce si navíc sjednával nástup na práci horníka - lamače, ačkoliv si byl vědom, že tuto práci nemůže vykonávat i z důvodu nemoci z povolání.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.10.2001 č.j. 23 Co 403/2001-70 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že při rozhodování o náhradě za ztrátu na výdělku \"je třeba důsledně respektovat ustanovení §195 zák. práce\". Z ustanovení §195 odst.1 zák. práce vyplývá, že musí být prokázáno, že poškozenému zaměstnanci poklesl výdělek \"právě pro důsledky nemoci z povolání\" a že \"poté je možno přiznat náhradu za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi výdělkem, kterého žalobce dosahoval před vznikem škody, a výdělkem, kterého dosahuje buď po převedení na jinou práci, případně po přiznání invalidního důchodu či po nástupu do jiného, méně placeného zaměstnání\". Výdělek, do \"kterého se odškodňuje\", však \"musí poškozený pracovník skutečně dosahovat a nemůže jít pouze o hypotetický výdělek, jehož výše je konstruována postupem uvedeným v žalobě\". Protože nebylo zjištěno, že by u žalobce došlo ke ztrátě na výdělku \"právě pro důsledky nemoci z povolání\", požadované plnění mu nenáleží.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že soud prvního stupně nesprávně dovodil, že by žalobce nemohl vykonávat práci horníka - lamače se stálým pracovištěm v podzemí dolu z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice, neboť - jak bylo prokázáno - žalobce z celkově možných 2.100 směn v podzemí dolu odpracoval pouze 1.088 směn. Jediným důvodem, proč nebyl přijat v roce 2000 na práci horníka - lamače, byla nemoc z povolání. Názor odvolacího soudu, že žalobci lze přiznat náhradu za ztrátu na výdělku jen \"do výdělku, kterého musí skutečně dosahovat, a nemůže jít jen o hypotetický výdělek\", odporuje judikatuře soudů, zejména \"rozsudku NS ČR ze dne 10.9.1996 č.j. 3 Cdon 766/96-98, rozsudku NS ČR ze dne 8.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 350/98, nálezu ÚS ČR ze dne 25.1.1999 sp. zn. IV ÚS 319/99\". Argumentaci odvolacího soudu, podle kterého musí \"takovýto výdělek skutečně dosahovat a teprve poté mu náleží jeho náhrada\", považuje za \"protimluv, když takovouto práci nemůže právě a jen pro nemoc z povolání zastávat\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že byl v dovolání označen jako \"D., s.p. S, o.z. S. P.\", ačkoliv \"takto označený účastník nemá způsobilost k právním úkonům, neboť takto označený subjekt neexistuje a není jako nositel práv a povinností zapsán v obchodním rejstříku\"; podle názoru žalovaného jde \"o překážku řízení, která se ve fázi dovolacího řízení jeví jako neodstranitelná\". Řízení v této věci žalovaný považuje \"pouze za spekulativní obcházení zákona\". Žalovaný poukazuje na to, že žalobce pracoval u koncernu Č. u. p., odštěpného závodu U. p. L., závod P., na šachtě N., že pracoviště šachty N. \"bylo bez náhrady zrušeno\" a že u žalobce došlo k rozvázání pracovního poměru z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst.1 písm. a) zák. práce. Po rozvázání pracovního poměru byla u žalobce zjištěna nemoc z povolání; žalobce se domáhal \"jejího odškodnění\" v řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp.zn. 6 C 2/90, se svými požadavky nebyl úspěšný a neuspěl ani s návrhem na obnovu řízení, který byl u Okresního soudu v Příbrami projednán pod sp. zn. 11 C 54/97. Již ve věci obnovy řízení žalobce poukazoval na dopis ze dne 15.7.1993, který sice \"dává možnost výjimky z kontraindikace\" pro práci v riziku ionizujícího záření, \"leč kontraindikaci jako takovou ponechává nezměněnu\". U žalobce je tato kontraindikace dána a jeho snaha nastoupit k odštěpnému závodu G. D. R. \"je pouze spekulativním pokusem o vylákání náhrady za ztrátu na výdělku\". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť je v něm za žalovaného označen někdo, kdo \"nemá způsobilost k právním úkonům\", popřípadě aby dovolání zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval námitkou žalovaného o tom, že nejsou splněny podmínky dovolacího řízení.
V dovolání musí být vedle obecných náležitostí vyjmenovaných v ustanovení §42 odst.4 o.s.ř. uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (srov. §241a odst.1 o.s.ř.). Dovolání tedy nemusí obsahovat - na rozdíl od žaloby - označení účastníků řízení.
V tom, jak dovolatel označil v dovolání účastníky řízení, nelze spatřovat vadu dovolání a ani nedostatek podmínky dovolacího řízení. Nemusí-li dovolání - jak uvedeno výše - vůbec obsahovat označení účastníků řízení, pak nelze z toho, jak dovolatel v dovolání účastníky řízení případně (nad rámec ustanovení §241a odst.1 o.s.ř.) označil, dovozovat pro pokračování dovolacího řízení žádné právně významné závěry. V projednávané věci navíc dovolatel označil v dovolání žalovaného sice nepřesně, ale natolik určitým způsobem, že nevznikají pochybnosti o tom, kdo se řízení jako žalovaný účastní.
Po vyřešení této námitky se Nejvyšší soud ČR zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo soudy zjištěno (správnost uvedených zjištění dovolatel nezpochybňuje), že žalobce pracoval u právního předchůdce žalovaného jako horník - lamač se stálým pracovištěm v podzemí dolu v době od 6.10.1982 do 22.7.1988, že pracovní poměr mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného byl rozvázán dohodou z důvodu \"organizačních změn\", že žalovaný dne 8.8.1988 nastoupil do zaměstnání u J. s. l., že dne 30.1.1989 u něj byla zjištěna nemoc z povolání - traumatická vasoneurosa a že od 30.1.1989 mu byl přiznán z důvodu nemoci z povolání částečný invalidní důchod. Žalobce se domáhal po právním předchůdci žalovaného náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) v řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp.zn. 6 C 2/90. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 25.11.1993 č.j. 6 C 2/90-117, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10.5.1994 č.j. 10 Co 116/94-130, byla jeho žaloba zamítnuta; soudy ve vztahu k nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) dovodily, že \"v příčinné souvislosti se zjištěnou nemocí z povolání by byla jen ta škoda, vznikající proto, že žalobcův výdělek spolu s přiznaným důchodem nedosahuje výdělku lesního dělníka pracujícího s motorovou pilou\", tedy výdělku, který by dosahoval v zaměstnání u J. s. l., kdyby u něj nebyla zjištěna nemoc z povolání, a že žalobcův výdělek (spolu s částečným invalidním důchodem) této úrovně dosahuje (žalobci proto nevzniká \"žádná škoda\"). Návrh žalobce, kterým se domáhal povolení obnovy tohoto řízení, byl usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 28.1.1998 č.j. 11 C 54/97-43, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16.11.1998 č.j. 23 Co 484/98-61, zamítnut. Nyní (v tomto řízení) se žalobce domáhá náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity), která mu měla vzniknout tím, že pro následky nemoci z povolání nebyl přijat do zaměstnání v odštěpném závodu žalovaného G. D. R. na práci horníka - lamače, ačkoliv - nebýt nemoci z povolání - by jeho pravděpodobný výdělek činil 27.100,- Kč
Za této situace bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné posouzení právní otázky, jaký má na nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) vliv skutečnost, že žalobce nebyl po zjištění nemoci z povolání přijat na práci, kterou z důvodu nemoci z povolání nemůže vykonávat. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení podle §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Otázkou, zda žalobce nemohl být přijat do zaměstnání v odštěpném závodu žalovaného G. D. R. z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice, se dovolací soud nemohl zabývat. Odvolací soud totiž - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - se touto otázkou nezabýval, své rozhodnutí ve věci samé na ní nepostavil a její vyřešení tedy nebylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující); z důvodu této otázky nemůže mít rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu způsobenou nemocí z povolání jsou podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce nemoc z povolání (nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených), vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody.
Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.
O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity) a nemocí z povolání se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před zjištěním nemoci z povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody (srov. 195 odst.1 zák. práce).
Ke zjištění nemoci z povolání nemusí vždy dojít již za trvání pracovního poměru u zaměstnavatele, u něhož zaměstnanec pracoval za podmínek, z nichž nemoc z povolání vzniká. Byla-li nemoc z povolání zjištěna až po skončení pracovního poměru a došlo-li u zaměstnance ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity), je zaměstnavatel povinen mu tuto škodu nahradit, jestliže byly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou nemocí z povolání podle ustanovení §190 odst.3 zák. práce.
Došlo-li tedy u zaměstnance ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity), je zaměstnavatel povinen mu tuto škodu nahradit, jestliže byly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou nemocí z povolání podle ustanovení §190 odst.3 zák. práce, i když ztráta na výdělku vznikla až po skončení jejich pracovního poměru. Východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku v takovém případě nemůže být průměrný výdělek zaměstnance, stanovený z příjmů, které pobíral od zaměstnavatele, u něhož naposledy pracoval v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen, ale průměrný výdělek před vznikem škody, tj. průměrný výdělek, který by prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k nemoci z povolání (poškození na zdraví nemocí způsobeného) nedošlo. Na uvedeném právním názoru, který byl již dříve přijat (srov. právní názor vyjádřený v obdobné věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 350/98, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999), nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.
V posuzovaném případě však o aplikaci uvedeného právního názoru nešlo.
V řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 2/90 bylo stanoveno, že prací, kterou by žalobce prokazatelně po rozvázání pracovního poměru s právním předchůdcem žalovaného vykonával, kdyby k nemoci z povolání nedošlo, byla práce \"lesního dělníka pracujícího s motorovou pilou\" u J. s. l. a že tedy jeho průměrným výdělkem před vznikem škody byl pravděpodobný výdělek dosahovaný při výkonu této práce. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) nebyla žalobci rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 25.11.1993 č.j. 6 C 2/90-117, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10.5.1994 č.j. 10 Co 116/94-130, přiznána jen proto, že jeho výdělek spolu s částečným invalidním důchodem přesahoval pravděpodobný výdělek \"lesního dělníka pracujícího s motorovou pilou\". Snaha žalobce, který nyní (v tomto řízení) požaduje, aby jeho průměrný výdělek před vznikem škody byl (nově) stanoven jinak (podle jiné práce, kterou by mohl podle svého názoru vykonávat, kdyby nedošlo k nemoci z povolání), pak směřuje k nepřípustné reparaci pravomocného soudního rozhodnutí (§159 odst.3 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že, bylo-li v pravomocně rozhodnuté věci, v níž se poškozený zaměstnanec domáhal (po zaměstnavateli, který mu odpovídá za škodu podle ustanovení §190 odst.3 zák. práce) náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity) stanoveno, jaký průměrný výdělek by prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k nemoci z povolání nedošlo, brání ustanovení §159 odst.3 o.s.ř. tomu, aby zaměstnancův průměrný výdělek před vznikem škody byl (nově) zjištěn jinak.
Za této situace by okolnost, že se žalobce neúspěšně ucházel o zaměstnání horníka - lamače u odštěpného závodu žalovaného G. D. R., mohla mít v projednávané věci význam, jen kdyby představovala podstatnou změnu v poměrech žalobce ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zák. práce.
Podle ustanovení §202 odst.1 zák. práce změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, může se poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností.
Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ustanovení §202 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného (právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu tohoto ustanovení, je nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity), a nové poměry poškozeného.
V tom, že se žalobce neúspěšně ucházel o zaměstnání, které nepochybně (pro následky nemoci z povolání) nemohl vykonávat, nelze spatřovat - aniž by bylo potřebné k této otázce provádět jakékoliv dokazování - změnu jeho poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zák. práce. Odvolací soud tedy dospěl - i když z nikoliv přiléhavých důvodů - ke správnému závěru, že žalobci požadované plnění nenáleží.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 11.175,- Kč (srov. §3 odst.1 bod 5, §10 odst.3, §16 odst.2 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem 11.250,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala.
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2002
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu