ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.624.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 624/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. Š., zastoupenému advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 251/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. dubna 2000 č.j. 40 Co 936/98-127, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný vydal osobní automobil zn. Dacia 1310 Break. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že uvedený osobní automobil, jehož je vlastníkem, předal na základě smlouvy ze dne 4.1.1994 žalovanému k provedení opravy; ve smlouvě byla sjednána \"generální oprava karoserie a lak\", cena opravy byla dohodnuta ve výši 35.000,- Kč a termín jejího dokončení 4.3.1994. Žalovaný mu dne 2.6.1994 zaslal fakturu č. 2/94, v níž vyčíslil cenu opravy ve výši 43.427,- Kč. Žalobce \"vzhledem k platnému smluvnímu ujednání\" odmítl tuto částku uhradit a žalovaný mu odmítl vydat osobní automobil. Na svém stanovisku žalovaný setrval i poté, co znalec Ing. I. K. stanovil cenu opravy ve výši 34.214,- Kč a co žalobce dopisem ze dne 29.7.1994 od smlouvy o opravě automobilu odstoupil.
Žalovaný namítal, že smlouva o opravě osobního automobilu byla \"dodatečně rozšířena o další práce - příprava a zajištění technické kontroly a kontroly na emise\", za něž nebyla sjednána cena, a že žalovaný sice nedodržel sjednaný termín opravy, ale žalobce \"nijak dodržení termínu neurgoval\". Dne 31.5.1994 byl žalovaný připraven předat opravený automobil žalobci a požadoval přitom zaplacení ceny opravy ve výši 40.698,- Kč, neboť hodlal žalobci \"poskytnout slevu z ceny za překročení termínu\". Žalobce mu však byl ochoten zaplatit pouze 24.000,- Kč, žalovaný proto \"vzal s jeho vědomím auto zpět jako zajištění dlužné částky\" a následně vystavil žalobci fakturu \"na celou cenu opravy a všech vynaložených nákladů\". Odstoupení od smlouvy provedené dopisem žalobce ze dne 29.7.1994 považuje žalovaný za \"bezpředmětné\", neboť bylo učiněno \"za dva měsíce po dokončení opravy\". Žalovaný současně požadoval, aby žalobci bylo uloženo zaplatit mu na ceně opravy 43.427,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 0,5% z částky za každý den prodlení a poplatek za garážování vozidla ve výši 5,- Kč za každý den od 1.6.1994 \"až do dne vydání\".
Okresní soud v Šumperku - poté, co vzájemnou žalobu žalovaného vyloučil \"k samostatnému řízení\" - rozsudkem ze dne 7.9.1995 č.j. 9 C 251/94-58 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3.433,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný je povinen vydat žalobci sporný osobní automobil, neboť žalobce prokázal k této věci své vlastnické právo a žalovaný tím, že \"váže vydání automobilu na zaplacení ceny opravy\", neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 17.6.1996 č.j. 40 Co 26/96-69 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že žalovaný odmítá vydat žalobci sporný osobní automobil s poukazem na zadržovací právo podle ustanovení §151s obč. zák., a soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval tím, zda žalovaný zadržuje žalobcův osobní automobil v souladu se zákonem.
Okresní soud v Šumperku poté rozsudkem ze dne 18.6.1998 č.j. 9 C 251/94-102 žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3.464,- Kč. Vycházel přitom ze zjištění, že mezi účastníky \"probíhá soudní řízení\" o zaplacení ceny za opravu žalobcova osobního automobilu. Vzhledem k tomu, že žalobce \"se opakovaně pokoušel\" zaplatit alespoň část ceny, kterou žalovaný účtuje za opravu automobilu (částku 34.000,- Kč), což žalovaný odmítl, a že žalovaný automobil skladuje od roku 1994 na dvoře a automobil \"s léty ztrácí výrazně na své hodnotě\", žalovaný nemůže podle názoru soudu prvního stupně \"spravedlivě uplatňovat své zadržovací právo\". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný zadržuje žalobci jeho osobní automobil \"svémocně\" a že je proto povinen mu tuto věc vydat.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 27.4.2000 č.j. 40 Co 936/98-127 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.984,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud - poté, co doplnil dokazování - vycházel ze zjištění, že mezi účastníky \"byl založen závazkový právní vztah ze smlouvy o opravě předmětného vozidla\" a že žalovaný má vůči žalobci \"z titulu provedené opravy vozidla\" peněžitou pohledávku, kterou mu vyúčtoval ve výši 43.427,- Kč a která se stala - bez ohledu na to, že žalobce namítal nesprávnost její výše - splatnou dnem 9.6.1994. Žalobce za této situace důvodně uplatnil k žalobcově osobnímu automobilu zadržovací právo podle ustanovení §151s odst.1 obč. zák. Námitku žalobce, že \"byl připraven svůj finanční závazek ve změněné podobě uhradit\" a složil \"finanční částku\" do notářské úschovy, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že \"toto opatření nevedlo ani k částečné úhradě částky, vyčíslené za opravu vozidla\", neboť \"dispoziční právo s takto uloženými prostředky měl nadále žalobce\". Vzhledem k tomu, že žalobce neuspokojil zajištěnou pohledávku a ani neposkytl dostatečnou jistotu, zadržovací právo nezaniklo žádným ze způsobů uvedených v ustanovení §151v obč. zák.; žalovaný proto nemůže být zavázán k vydání sporného osobního automobilu žalobci.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že uplatnění zadržovacího práva žalovaným muselo předcházet řádné uzavření smlouvy o dílo a následné splnění povinností žalovaným. Žalovaný však v rozporu s ustanovením §636 obč. zák. překročil cenu opravy určenou odhadem, aniž by na to žalobce písemně upozornil a sdělil mu novou cenu. Nemůže proto po žalobci důvodně požadovat více než sjednaných 35.000,- Kč a od této částky je třeba odečíst slevu za vady laku ve výši 8.056,- Kč a slevu za pozdní dokončení díla ve výši \"asi 2.000,- Kč\". Žalobce opakovaně nabízel žalovanému úhradu části jím požadovaného plnění (a to i ve větším rozsahu, než na ně má podle názoru žalobce nárok) s tím, aby mu vydal automobil a aby o zbytek jím účtované ceny vedli spor, avšak žalovaný jeho nabídku vždy odmítl; žalobce takové jednání žalovaného považuje za odporující ustanovení §3 obč. zák. Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou platnosti smlouvy o dílo, sjednané mezi účastníky, a že nepřihlédl k tomu, že dopisem ze dne 29.7.1994 žalobce od smlouvy o dílo odstoupil. Žalobce rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že by bylo \"bez významu složení peněz do notářské a později soudní úschovy\". Žalobce dal totiž \"pokyn\", že žalovaný si peníze může vyzvednout \"oproti předání vozidla\", a žalovaný měl tedy možnost si převzít \"velmi podstatnou část požadovaných peněz\"; takovýto postup je podle názoru žalobce \"relevantní\". Žalovaný uplatnil zadržovací právo neoprávněně, neboť žalobce mu nabízel za opravu automobilu \"zcela odpovídající částku\". Využití zadržovacího práva sice není zákonem omezeno pro \"nějakou minimální částku\", ale \"tato částka je limitována §3 obč. zák. stejně jako celkový postup\". Vzhledem k tomu, že žalovaný jako zhotovitel díla \"řadu nesrovnalostí způsobil a vyvolal\", že opravu neprovedl řádně a ani včas, že nesplnil svou oznamovací povinnost podle ustanovení §636 obč. zák. a že neoprávněně požadoval na ceně opravy 43.427,- Kč, a při \"uvážení nejasnosti kolem platnosti smlouvy o dílo\" má žalobce za to, že žalovaný uplatnil zadržovací právo v rozporu s ustanovením §3 obč. zák. a že mu protiprávním jednáním způsobil škodu. Žalovaný navíc osobní automobil zadržuje, i když žalobce nikdy nevyrozuměl ve smyslu ustanovení §151s odst. 4 obč. zák. o zadržení a důvodech. Po \"procesní stránce\" žalobce odvolacímu soudu vytýká, že překročil meze odvolacího přezkumu, když dokazování \"značně doplnil a přehodnotil\", což vedlo k tomu, že žalobci byla odepřena \"možnost přezkumu názoru soudu\"; řízení před odvolacím soudem je proto postiženo vadou podle ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Námitka žalobce o tom, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř., není podle jeho názoru důvodná, neboť dokazování bylo doplněno v souladu s ustanovením §213 o.s.ř. a v dovolacím řízení nešlo \"o zásadní nová skutková zjištění\". Opodstatněné nejsou ani další námitky žalobce. Dokazováním bylo zjištěno, že žalovaný dne 31.5.1994 žalobci cenu opravy po odstranění vytčených vad řádně vyúčtoval, přičemž z listiny sepsané dne 31.5.1994 a podepsané účastníky jednoznačně vyplynulo, že automobil zůstane v držení žalovaného, neboť nedošlo k dohodě o výši ceny. Poukazování žalobce na ustanovení §3 obč. zák. považuje žalovaný za snahu umožnit mu dosáhnout vydání věci, aniž by musel zaplatit za opravu jakoukoliv částku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř. není postižen a že dovolání je zčásti opodstatněné.
Podle ustanovení §237 odst.1 písm.f) a §241 odst.3 písm.a) o.s.ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné a důvodné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř. rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování.
V posuzovaném případě žalobce ani netvrdí, že by mu postupem odvolacího soudu byla znemožněna realizace procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. Naplnění vady podle ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř. spatřuje v tom, že odvolací soud dokazování \"značně doplnil a přehodnotil\", což mělo vést k tomu, že mu byla odepřena \"možnost přezkumu názoru soudu\".
Podle ustanovení §213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle ustanovení §213 odst.2 věty první o.s.ř. odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů.
Doplnil-li odvolací soud dokazování způsobem, který mu ustanovení §213 odst.2 věty první o.s.ř. neumožňuje, nelze v tom spatřovat naplnění vady podle ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř., neboť takový postup nemůže mít sám o sobě za následek, že by účastníku byla znemožněna realizace procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. V případě, že odvolací soud provedl v rozporu s ustanovením §213 odst.2 věty první o.s.ř. rozsáhlejší doplnění dokazování, neznemožnil tím bez dalšího účastníkům řízení realizovat jejich procesní práva, jestliže jim umožnil účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům a jiným podobným způsobem vykonávat vliv na řízení. Skutečnosti uváděné dovolatelem proto nepředstavují naplnění vady podle ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř.
Je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud nedostatek těchto rozhodujících (pro rozhodnutí o věci samé zásadně významných) skutkových zjištění nahradí vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o.s.ř. (srov. právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.3.1999 sp.zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). V posuzovaném případě se však o takovou situaci nejedná.
Ze srovnání výsledků dokazování před soudem prvního stupně s doplněním dokazování odvolacím soudem vyplývá, že před odvolacím soudem nebyla zjištěna žádná nová podstatná (pro rozhodnutí o věci samé zásadně významná) skutková zjištění, která by nebyla známa v řízení před soudem prvního stupně nebo která by nebyla mezi účastníky nesporná. Akcentoval-li soud prvního stupně pro právní posouzení věci jiná skutková zjištění než odvolací soud, bylo to důsledkem odlišného právního názoru, než jaký ve věci zaujal odvolací soud. Doplnění dokazování odvolacím soudem za této situace nepřekročilo rámec daný ustanovením §213 odst.2 větou první o.s.ř. a řízení před odvolacím soudem nemůže být z tohoto důvodu postiženo vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedeným postupem odvolací soud neodepřel žalobci \"možnost přezkumu názoru soudu\"; tím, že odvolací soud dospěl k jinému právnímu názoru než soud prvního stupně a že z tohoto důvodu změnil rozsudek soudu prvního stupně, založil přípustnost dovolání proti svému rozsudku [§238 odst.1 písm.a) o.s.ř.] a poskytl tím žalobci možnost domáhat se přezkumu názoru odvolacího soudu cestou dovolání.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost těchto zjištění dovolatel nenapadá), že žalobce na základě smlouvy ze dne 4.1.1994 předal žalovanému svůj osobní automobil zn. Dacia 1310 Break k provedení sjednané opravy. Dne 31.5.1994 žalovaný hodlal po provedení opravy osobní automobil vrátit žalobci a požadoval zaplacení ceny opravy ve výši 41.028,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce odmítl tuto částku zaplatit, žalovaný osobní automobil zadržel k zajištění své pohledávky za žalobcem.
Otázku vzniku zadržovacího práva žalovaného k osobnímu automobilu zn. Dacia 1310 Break je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, kdy žalovaný zadržovací právo uplatnil - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1994 (dále jen \"obč. zák.\").
Podle ustanovení §151s odst.1 obč. zák. kdo je povinen vydat movitou věc, může ji zadržet, aby zajistil svou splatnou peněžitou pohledávku vůči tomu, jemuž je jinak povinen věc vydat. Nelze však zadržovat věc svémocně nebo lstivě odňatou.
Podle ustanovení §151s odst.4 obč. zák. je věřitel povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět dlužníka o zadržení věci a o jeho důvodech.
Podle ustanovení §151u obč. zák. má věřitel na základě zadržovacího práva při výkonu soudního rozhodnutí právo na přednostní uspokojení z výtěžku zadržované věci před jiným věřitelem, a to i zástavním věřitelem.
Podle ustanovení §151v obč. zák. zástavní právo zanikne uspokojením zajištěné pohledávky nebo poskytnutím dostatečné jistoty.
Zadržovací právo slouží k zajištění pohledávky věřitele tím, že mu umožňuje, aby si ponechal movitou věc dlužníka, kterou by mu byl povinen jinak vydat, a aby tímto způsobem přiměl dlužníka alespoň k dodatečnému splnění jeho povinnosti. Zadržovací právo je současně prostředkem k uhrazení věřitelovy pohledávky za dlužníkem, neboť poskytuje věřiteli při soudním výkonu rozhodnutí právo na přednostní uspokojení z výtěžku prodeje zadržované věci před jinými věřiteli dlužníka.
Zadržovacím právem podle ustanovení §151s odst.1 obč. zák. může věřitel zajistit jen svou splatnou peněžitou pohledávku a pouze vůči dlužníku, jemuž by byl jinak povinen zadrženou movitou věc vydat. Zadržovací právo může věřitel uplatnit k zajištění jakékoliv své splatné peněžité pohledávky za tímto dlužníkem, tedy mimo jiné bez ohledu na to, z jakého důvodu (titulu) mu pohledávka vznikla, zda souvisí se zadrženou movitou věcí a o jak vysokou pohledávku jde.
V posuzovaném případě žalovaný uplatnil zadržovací právo k movité věci žalobce (k jeho osobnímu automobilu zn. Dacia 1310 Break) za účelem zajištění pohledávky, která mu vůči žalobci vznikla z důvodu provedení opravy této věci. Vzhledem k tomu, že podle výsledků dokazování nejsou pochybnosti o tom, že žalobce byl osobou, které by byl žalovaný jinak povinen věc vydat, že pohledávka za žalobcem spočívala v peněžitém plnění a že šlo o splatnou pohledávku, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že žalovaný uplatnil zadržovací právo v souladu s ustanovením §151s odst.1 obč. zák.
Mezi účastníky - jak vyplývá z obsahu spisu - nebylo pochyb o tom, že žalovaný má vůči žalobci z důvodu provedení opravy osobního automobilu pohledávku. Sporné mezi nimi bylo pouze to, jak vysoká je tato pohledávka, tedy kolik je žalobce povinen za provedenou opravu žalovanému zaplatit. Otázka výše pohledávky, která je předmětem jiného řízení před soudem, však nebyla pro důvodnost uplatnění zadržovacího práva žalovaným významná, neboť ustanovení §151s odst.1 obč. zák. věřiteli umožňuje - jak výše uvedeno - použít zadržovací právo ve prospěch své splatné peněžité pohledávku bez ohledu na její výši. Tím, zda žalovaný při určení ceny opravy postupoval v souladu s ustanovením §636 obč. zák., zda žalobce má právo na slevu z ceny opravy a jak byly v tomto směru plněny další povinnosti ze smlouvy ze dne 4.1.1994, proto nebylo potřebné se v tomto řízení zabývat.
Námitka žalobce, že se odvolací soud nesprávně nezabýval otázkou platnosti smlouvy ze dne 4.1.1994 a odstoupením od této smlouvy, které žalobce provedl dopisem ze dne 29.7.1994, není opodstatněná. I kdyby totiž byla smlouva ze dne 4.1.1994 neplatná nebo kdyby byla v důsledku účinného odstoupení zrušena, je nepochybné, že i za této situace by žalovaný měl vůči žalobci splatnou peněžitou pohledávku. Nešlo by sice o pohledávku, která by měla původ ve smlouvě účastníků, ale vyplývala by - vzhledem k tomu, že by za tohoto stavu věci bylo ze strany žalovaného plněno z neplatného právního úkonu nebo z právního důvodu, který odpadl - ze závazku z bezdůvodného obohacení (srov. §451 a §458 odst.1 obč. zák.). Rovněž v těchto případech žalovaný mohl v souladu se zákonem uplatnit zadržovací právo k osobnímu automobilu zn. Dacia 1310 Break, neboť věřitel může - jak výše uvedeno - využít zadržovacího práva bez ohledu na to, z jakého důvodu (titulu) mu splatná pohledávka za dlužníkem vznikla.
Žalobce namítá, že v rozporu s ustanovením §151s odst.4 obč. zák. nebyl vyrozuměn o zadržení věci a o jeho důvodech. Nehledě k tomu, že vyrozumění dlužníka o zadržení věci a o jeho důvodech není předpokladem pro vznik zadržovacího práva (smyslem ustanovení §151s odst.4 obč. zák. je splnění informační povinnosti vůči dlužníku), neodpovídá toto tvrzení skutečnosti, neboť již z obsahu žaloby je zřejmé, že byl o zadržení věci a o jeho důvodech informován, a tento závěr potvrzují i další výsledky dokazování.
Se žalobcem nelze souhlasit ani v tom, že by žalovaný při uplatnění zadržovacího práva postupoval v rozporu s ustanovením §3 odst.1 obč. zák.
Podle ustanovení §3 odst.1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Žalobce spatřuje jednání žalovaného odporující ustanovení §3 odst.1 obč. zák. v tom, že mu opakovaně nabízel úhradu části jím požadovaného plnění (a to i ve větším rozsahu, než na ně má podle názoru žalobce nárok) s tím, aby mu vydal automobil a aby o zbytek jím účtované ceny vedli spor, avšak žalovaný jeho nabídku vždy odmítl, a v tom, že žalovaný jako zhotovitel díla \"řadu nesrovnalostí způsobil a vyvolal\", že opravu neprovedl řádně a ani včas, že nesplnil svou oznamovací povinnost podle ustanovení §636 obč. zák. a že neoprávněně požadoval na ceně opravy 43.427,- Kč, a poukazoval na \"nejasnosti kolem platnosti smlouvy o dílo\".
Při úvaze, v čem lze spatřovat jednání, které je v rozporu s ustanovením §3 odst.1 obč. zák., je třeba vzít v úvahu, že k realizaci práva a naplňování jeho obsahu, dochází - obecně vzato - jednak prostřednictvím veřejnoprávních aktů (vydáváním individuálních aktů aplikace práva), vydáváním aktů řízení - individuálních i normativních interních instrukcí a dále - jako je tomu v posuzované věci - výkonem práva na základě soukromoprávních úkonů. Vlastní výkon práva je třeba důsledně odlišovat od šířeji pojímaného dovoleného chování podle práva vyjádřeného zásadou, že právem každého je činit, co není zákonem zakázáno, a že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srov. čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky vyhlášené pod č. 1/1993 Sb.), neboť bezpochyby ne každé chování, které není protiprávní a které je tak řečeno bezúhonné, může představovat uplatňování subjektivního práva jako takového.
V občanskoprávních vztazích, které se vyznačují rovností práv účastníků, je výkonem práva převážně míněno uskutečňování subjektivního práva (dovoleným) chováním jeho subjektu, které spočívá v konání právních úkonů a vyžadování splnění povinnosti od druhého, včetně uplatnění práva na státní ochranu ohroženého či poškozeného subjektivního práva (srov. Knapp, V.: Teorie práva, 1. vydání, Praha, C.H.Beck 1995, str.181 a násl.). Subjektivní právo lze uskutečňovat, mimo výše uvedeného, rovněž dovoleným chováním, jemuž sice nelze přiznat charakter právního úkonu, protože samo o sobě nesměřuje ke vzniku, změně nebo zániku právních vztahů, a kterým ani není vyžadováno splnění povinnosti od druhého, ale které se uskutečňuje s vůlí způsobit právní následky, popř. vytvořit předpoklady pro další právní postup.
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Nelze mít pochybnosti o tom, že uplatnění zadržovacího práva podle ustanovení §151s obč. zák. bývá pro účastníky z hlediska jejich zájmů nestejně výhodné, neboť výkon práva zadržet movitou věc k zajištění pohledávky věřitelem má pro dlužníka nikoliv ojediněle za následek vznik určité újmy.
Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba vycházet ze zásady \"neminem laedit, qui iure sui utitur\"; chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, je třeba tedy považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu.
Výkon práva, jak již bylo uvedeno, postrádá protiprávnosti, děje-li se v souladu s právem. Objektivní právo předpokládá, že výkon práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Toto zneužití výkonu subjektivního práva (označované rovněž jako šikanózní výkon práva), kdy je výkon práva ve skutečnosti toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka občanskoprávních vztahů, ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nepřipouští.
V posuzovaném případě nelze z okolností uváděných žalobcem dovozovat, že by žalovaný výkonem zadržovacího práva nesledoval zajištění své splatné peněžité pohledávky za žalobcem a že by tedy skutečným cílem jeho chování bylo jen poškození žalobce. Z výsledků dokazování nevyplývá, že žalovaný byl při zadržení osobního automobilu přímo veden úmyslem způsobit žalobci škodu nebo jinou újmu. Došlo-li u žalobce ke škodě, jde spíše jen o nevítaný vedlejší následek jednání žalovaného, což samo o sobě neumožňuje učinit závěr o zneužití práva nebo jednání v rozporu s dobrými mravy.
Při posouzení následků uplatnění zadržovacího práva žalovaným na majetkovou sféru žalobce nelze pominout ani to, že žalobce mohl ještě před vyřešením sporu se žalovaným o výši ceny za opravu osobního automobilu dosáhnout zániku zadržovacího práva a tím i vydání žalovaným zadrženého automobilu, a to již vzápětí poté, co žalovaný automobil zadržel, a že této možnosti nevyužil.
Zadržovací právo zaniká - jak vyplývá z ustanovení §151v obč. zák. - nejen tím, že dlužník zajištěnou pohledávku splní, ale i tím, že dlužník poskytne věřiteli dostatečnou jistotu. Jistotu lze poskytnout zejména (srov. §555 až 557 obč. zák.) zřízením zástavního práva, ručením, které převezme způsobilý ručitel, zajišťovacím postoupením pohledávky (například z vkladů v bankách), zajišťovacím převodem práva a dalšími právními prostředky, které slouží k zajištění pohledávek. Jistota je dostatečná tehdy, jestliže odpovídá zajištěné pohledávce. Kdyby žalobce dal žalovanému dostatečnou jistotu, dosáhl by tím - aniž by mu musel poskytnout plnění, na něž podle jeho názoru nemá žalovaný nárok - zániku zadržovacího práva a pro něj nepříznivé následky, na které nyní poukazuje (nebo alespoň některé z nich), by nemusely nastat.
Z výsledků dokazování vyplývá, že žalobce dne 3.2.1995 uložil do úschovy u notářky JUDr. V. A. částku 29.878,50 Kč s tím, že má být vydána žalovanému \"proti předložení listiny podepsané žalobcem, kdy podpis na této listině by byl úředně ověřen, obsahující souhlas s vydáním této částky z notářské úschovy\".
S názorem odvolacího soudu, že uvedené uložení peněz do notářské úschovy bylo pro rozhodnutí tohoto sporu bezvýznamné, dovolací soud souhlasí.
Notář přijme do úschovy peníze, jestliže mu je předá žadatel v souvislosti s jeho činností za účelem vydání další osobě. Peníze vydá notář tomu, komu mají být vydány. Nepodaří-li se mu peníze vydat, vrátí je žadateli [srov. §85 odst.1 a §87 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ve znění pozdějších předpisů]. Účelem úschovy peněz u notáře je obstarání předání peněz určenému příjemci. V případě, že určený příjemce peníze nepřevezme (lhostejno z jakých důvodů), nemá to pro něj žádné právní následky a peníze musí být vráceny jejich složiteli. Vzhledem k tomu, že žalovaný peníze pro něj uložené u notářky JUDr. V. A. skutečně nepřevzal a že podle zákona uložení peněz u notáře a ani jejich nepřijetí určeným příjemcem nemá pro právní vztahy mezi účastníky žádné právní následky, nemohlo tímto uložením zadržovací právo žalovaného zaniknout a toto uložení nemohlo mít pro právní vztahy účastníků ani jiné následky.
Odvolací soud dospěl mimo jiné k závěru, že zadržovací právo žalovaného k osobnímu automobilu zn. Dacia 1310 Break nezaniklo splněním zajištěné pohledávky.
Z výsledků dokazování je nepochybné, že žalobce na pohledávku žalobce nic nezaplatil. Splněním však peněžitý dluh zaniká nejen jeho zaplacením, ale i uložením peněz do úřední úschovy; účinky splnění v tomto případě nastávají, nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení, nebo má-li dlužník důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná (§568 obč. zák.). Věřitel je v prodlení, jestliže nepřijal řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl v době plnění potřebnou součinnost ke splnění dluhu (§522 věta první obč. zák.). Úřední úschovou se rozumí úschova u soudu (srov. §185a a násl. o.s.ř.).
Zadržovací právo podle ustanovení §151s odst.1 obč. zák. slouží - jak uvedeno již výše - k zajištění splatné peněžité pohledávky, a to pohledávky ve skutečné výši (tj. v takové výši, jakou je dlužník poprávu povinen věřiteli zaplatit) a nikoliv ve výši věřitelem jen tvrzené (tj. v takové výši, o níž se věřitel jen domnívá, že na ni má nárok).
V posuzovaném případě žalobce v průběhu odvolacího řízení (srov. jeho vyjádření k odvolání ze dne 17.9.1998) tvrdil, že dne 10.9.1998 uložil částku 29.875,50 Kč do úschovy u Okresního soudu v Olomouci. Učinil-li tak proto, že žalovaný byl jako věřitel v prodlení, představovala-li uložená částka plnění, odpovídající jeho skutečnému dluhu z titulu opravy osobního automobilu, a šlo-li skutečně o úschovu u soudu ve smyslu ustanovení §185a a násl. o.s.ř., pak takovým uložením zaniklo i zadržovací právo žalovaného k osobnímu automobilu zn. Dacia 1310 Break (srov. §151v občanského zákoníku, jehož znění bylo ke dni 10.9.1998 shodné se zněním občanského zákoníku účinným do 31.12.1994). Odvolací soud se věcí z tohoto hlediska - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - nezabýval. Jeho závěr, že zadržovací právo žalovaného k osobnímu automobilu zn. Dacia 1310 Break nezaniklo splněním zajištěné pohledávky, je proto předčasný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst.2 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. března 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu