ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.647.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 647/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. M. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.zn. 8 C 120/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2003 č.j. 23 Co 406/2003-114, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.765,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 100.000,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný u něj pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 31.8.1997 jako praktický technik. Vzhledem k tomu, že žalovaný přicházel do styku \"s citlivými ekonomickými údaji o podnikatelských aktivitách\" žalobce a že mezi dovozci autolaků a autolakýrnického materiálu do České republiky \"panovala a stále panuje silná rivalita a konkurence, včetně tzv. přetahování a přeplácení klíčových zaměstnanců konkurentů\", uzavřeli účastníci dne 6.4.1999 dodatek č.1 k pracovní smlouvě, v němž byly sjednány mimo jiné jednak \"zákaz konkurence zaměstnance\", blíže vymezený v ustanovení čl. 3.1 dodatku, jednak smluvní pokuta za porušení tohoto závazku ve výši 80% hrubé mzdy zaměstnance za uplynulých 12 měsíců. Pracovní poměr mezi účastníky byl rozvázán dohodou ke dni 25.2.2000 a žalovaný v době 12 měsíců po skončení pracovního poměru nastoupil do zaměstnání u společnosti I., s.r.o., a posléze u podnikatele Ing. P. M., kteří podnikají ve stejném hlavním oboru podnikání jako žalobce (v oblasti prodeje autolaků a autolakýrnické techniky). Přestože žalovaný porušil sjednaný zákaz konkurence, odmítá žalobci zaplatit smluvní pokutu.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 16.10.2002 č.j. 8 C 120/2002-48 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 19.500,- Kč. Na základě výsledků dokazování dovodil, že v dodatku č. 1 k pracovní smlouvě, uzavřeném dne 6.4.1999, byla konkurenční doložka sjednána platně, neboť žalovanému se nepodařilo prokázat tvrzení, že by jej podepsal pod nátlakem, a že výše smluvní pokuty, kterou žalobce \"snížil jednostranným právním úkonem z původně ujednaných 80% hrubé mzdy za uplynulých 12 měsíců na 100.000,- Kč a sjednanou dobu 18 měsíců od rozvázání pracovního poměru na 12 měsíců\", není \"neúměrně vysoká\". I když zákoník práce v době, kdy byl sjednán dodatek č. 1 k pracovní smlouvě, výslovně neupravoval tzv. konkurenční doložku, ustanovení §29 odst.2 zákoníku práce ve znění účinném ke dni 6.4.1999 umožňovalo mimo podstatných náležitostí pracovní smlouvy dohodnout také další podmínky, na nichž mají účastníci zájem; takovou další podmínkou mohla být i tzv. konkurenční doložka. Žalobu považoval však soud prvního stupně za nedůvodnou, a to z důvodu, že sjednaný zákaz konkurence \"je příliš široký a diskriminující ve vztahu k žalovanému, když se mu zakazuje mimo jiné se byť jen nechat zaměstnat u jiné právnické osoby s podobným předmětem podnikání\". Žalovaný navíc svým nástupem \"k firmám\" I., s.r.o., a Ing. M. – A. C. žalobce \"nijak nepoškodil\"; \"u první firmy\" byl pracovní poměr skončen ve zkušební době a byl přijat \"s jinou náplní práce, než je oblast autolaků\", u \"firmy Ing. P. M.\" nevyužíval zkušenosti získané u bývalých zaměstnavatelů a u obou měl nižší výdělek než u žalobce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.2.2003 č.j. 23 Co 5/2003-67 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 27.710,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 25.572,- Kč, vše k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že ustanovení §29 odst.2 zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2000 umožňovalo v rámci sjednání \"dalších podmínek, na kterých mají účastníci zájem\", uzavření tzv. konkurenční doložky a že její sjednání v dodatku č. 1 k pracovní smlouvě je platným právním úkonem. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že \"není pochyb o určitosti a jednoznačnosti\" zákazu pro žalovaného \"být zaměstnán u jiného zaměstnavatele se stejným předmětem podnikání\", že sjednaná osmnáctiměsíční lhůta trvání zákazu konkurence je sice \"poměrně dlouhá\" (přesahující o polovinu maximální dobu uzákoněnou od 1.1.2001), však žalovaný porušil zákaz konkurence v průběhu šesti měsíců (v případě společnosti I., s.r.o.) a deseti měsíců (v případě \"firmy\" Ing. P. M.) od rozvázání pracovního poměru účastníků, a že sjednaná výše smluvní pokuty ve výši 80% hrubé mzdy žalovaného za posledních 12 měsíců pracovního poměru u žalobce (s právem žalobce ji popřípadě snížit) je sice vysoká, ale žalobou uplatněná částka není nepřiměřená. Protože předmětem podnikání společnosti I., s.r.o., a Ing. K. M. jsou činnosti, které se shodují \"ve značné míře\" s poměrně široce a různorodě vymezeným předmětem podnikání žalobce, není významné, zda a do jaké míry žalovaný poškodil svým nástupem do zaměstnání u \"těchto firem\" žalobce, ale okolnost, zda došlo k porušení sjednané konkurenční doložky. Svůj závazek v tomto směru žalovaný porušil, a proto je povinen zaplatit žalobci požadovanou smluvní pokutu.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 18.9.2003 č.j. 21 Cdo 1098/2003-94 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že platnost ujednání účastníků o tzv. konkurenční doložce, uzavřeného v době do 31.12.2000 (jako tomu bylo v projednávané věci), je třeba posuzovat na základě příslušných ustanovení občanského, resp. obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že ujednání o tzv. konkurenční doložce představuje vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky a věřiteli, dovolací soud vytknul odvolacímu soudu, že se náležitě nezabýval tím, zda závazku žalovaného nekonkurovat žalobci převzatému v dohodě ze dne 6.4.1999 odpovídal závazek žalobce, který by toto omezení kompenzoval. Za takový závazek žalobce přitom nelze považovat to, že poskytl žalovanému za trvání pracovního poměru \"vysoce nadprůměrnou mzdu\" a že vynaložil náklady na získání nebo prohloubení jeho kvalifikace.
Žalobce vzal poté podáním ze dne 11.11.2003 žalobu co do částky 85.000,- Kč zpět s tím, že žalovaný v tomto rozsahu jeho nárok dobrovolně uspokojil.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.11.2003 č.j. 23 Co 406/2003-114 rozsudek soudu prvního stupně \"v rozsahu 85.000,- Kč\" zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil a co do částky 15.000,- Kč jej potvrdil; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 59.800,- Kč k rukám advokáta. Při rozhodování o věci samé dospěl k závěru, že z dohody ze dne 6.4.1999 nevznikl žalobci přiměřený závazek vůči žalovanému, který by po skončení pracovního poměru účastníků kompenzoval omezení žalovaného. Dohoda ze dne 6.4.1999 je proto neplatným právním úkonem. Rozhodnutí o zrušení rozsudku soudu prvního stupně co do částky 85.000,- Kč a o zastavení řízení v tomto rozsahu odvolací soud zdůvodnil ustanoveními §211 a §96 odst.2 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl co do částky 15.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podal žalobce dovolání. Polemizuje v něm s právním názorem, vysloveným v rozhodnutí dovolacího soudu, a dovozuje, že \"vysoce nadprůměrnou mzdu vyplácenou žalovanému za trvání pracovního poměru\" a \"další výhody poskytnuté žalovanému za trvání pracovního poměru spočívající v umožnění získání a zvýšení kvalifikace na náklady žalobce\" je nutné považovat za plnění, které je adekvátní k významu závazku žalovaného zdržet se po skončení pracovního poměru konkurenčního jednání. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Ztotožnil se s právním názorem, vysloveným v rozhodnutí dovolacího soudu, a uvedl, že rozsudky soudů obou stupňů jsou s tímto právním názorem v souladu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 15.000,- Kč. Dovoláním napadeným rozsudkem tedy bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. I když byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, z ustanovení §237 odst.2 písm.a) o.s.ř. vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nemůže být - i kdyby rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam - z hlediska ustanovení §237 odst.1 písm.c) přípustné.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu obsahovalo chybné poučení o tom, že \"dovolání není přípustné, ledaže dovolací soud na základě dovolání podaném k Nejvyššímu soudu České republiky ve lhůtě 2 měsíců od doručení tohoto rozsudku u Okresního soudu v Příbrami dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam\". Nesprávné poučení odvolacího soudu o dovolání může mít totiž - jak vyplývá z ustanovení §240 odst.3 o.s.ř. - význam jen tehdy, jestliže spočívalo v uvedení delší než zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku nebo poskytlo-li účastníkům v rozporu se zákonem informaci, že dovolání není přípustné; v uvedených případech, jakož i tehdy, neobsahuje-li poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, lze podat dovolání buď ve lhůtě, která byla v poučení uvedena v delším trvání než dva měsíce od doručení rozsudku (v prvním z uvedených případů) nebo do čtyř měsíců od doručení (ve zbývajících případech). Nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné (jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam), nezakládá samo o sobě přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jestliže není založena podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.690,- Kč (srov. §3 odst.1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), celkem ve výši 1.765,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. května 2004
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu