ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.786.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 786/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce ČEPRO, a.s. se sídlem v Praze 7, Dělnická č. 213/12, IČO 60193531, zastoupeného JUDr. Marcelou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 53, proti žalovaným 1) Ing. K. F. , zastoupenému JUDr. Raem Uppaluri, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 20, a 2) Ing. H. D. , o 1.100.869,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 96/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2010 č.j. 23 Co 361/2010-425, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. května 2010 č.j. 6 C 96/2000-405 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu na náhradě škody zaplatili žalovaný 1) částku 816.255,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 4.3.1998 do zaplacení a žalovaná 2) částku 284.614,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 4.3.1998 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná 2), která u něho pracovala jako "vedoucí finančního odboru - hlavní pokladník", "projednala a doporučila" žalovanému 1), který byl generálním ředitelem a současně předsedou představenstva žalobce, poskytnutí úvěru společnosti LIGLASS, a.s. ve výši 20.000.000,- Kč, který měl být vrácen spolu s 18% úrokem p.a. do 4.4.1998. Úvěr, který žalobce poskytl na základě úvěrové smlouvy ze dne 4.3.1998, byl dlužníku vyplacen předáním šeku na 5.000.000,- Kč a převodem částky 15.000.000,- Kč na "privátní účet" prostředníka Ing. P. H., na nějž byla poukázána na žádost dvou členů představenstva dlužníka poté, co se vrátila z účtu dlužníka "zpětným převodem". Úvěr byl zajištěn zástavním právem k 30.616 ks akcií emitovaných dlužníkem o nominální hodnotě 1.000,- Kč ve vlastnictví A. P., směnkou vlastní vystavenou dlužníkem na řad věřitele "znějící na částku odpovídající dlužné částce a sjednaným úrokům splatnou ke dni splatnosti úvěru", smluvní pokutou ve výši 200.000,- Kč "za každý jednotlivý případ prodlení dlužníka", "dodatečným" uznáním dluhu Z. N. ze dne 22.9.1998 a směnkami vlastními, vystavenými A. P. a Z. N. na částky 20.000.000,- Kč splatnými dne 4.4.1998 a 20.5.1998. Vzhledem k tomu, že úvěr nebyl vrácen, žalobci vznikla škoda ve výši "odpovídající poskytnutému úvěru a ušlým úrokům z tohoto úvěru". Škodu mu způsobili žalovaní zaviněným porušením povinností, neboť "nedostatečným způsobem učinili opatření směřující k zajištění pohledávky", neověřili si účel úvěru, "opětovně poukázali" částku 15.000.000,- Kč, kterou "již jednou dlužník odmítl", uzavřeli zástavní smlouvu s A. P., ačkoliv nebyl vlastníkem zastavovaných akcií a "zástavní právo tedy nemohlo platně vzniknout", a neověřili si majetkové poměry "zajišťujících osob". Žalobce požaduje po žalovaných náhradu škody do výše čtyřapůl násobku jejich průměrných výdělků.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 6.6.2002 č.j. 6 C 96/2000-165 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 1) 84.550,- Kč k rukám advokáta JUDr. Rao Uppaluriho a žalované 2) 59.850,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Schönfelda a že žalobce je povinen zaplatit České republice svědečné ve výši 104,- Kč "na účet zdejšího soudu". Dospěl k závěru, že "nebylo prokázáno zaviněné porušení pracovních povinností ze strany žalovaných, které by způsobilo vzniklou škodu", a že "škoda žalobci vznikla v důsledku podvodného jednání ze strany p. N. a p. P.".
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 15.4.2003 č.j. 25 Co 32/2003-192 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co dovodil, že "předmětem sporu" je "náhrada škody vyplývající z tvrzené pracovněprávní odpovědnosti žalovaných za vzniklou škodu", odvolací soud zdůraznil, že žalovaný 1) jako generální ředitel nesl odpovědnost za "řádnou činnost celé společnosti" a že měl proto odstranit nedostatky spočívající v tom, že "praxe uzavírání smluv u žalobce byla nejednotná a že oddělení organizačně právní a kontroly bylo vedeno pracovníkem bez právního vzdělání", vytknul soudu prvního stupně, že se nevypořádal s rozpory, které v průběhu dokazování vyplynuly z porovnání výpovědí žalované a svědka JUDr. R., a uložil mu, aby provedl další důkazy a aby "uvážil", zda jsou dány podmínky pro "poměrné omezení výše škody ve smyslu ustanovení §179 odst. 4 zákoníku práce i pro postup podle ustanovení §183 zákoníku práce".
Obvodní soud pro Prahu 10 poté rozsudkem ze dne 4.5.2006 č.j. 6 C 96/2000-284 uložil, aby žalobci zaplatili žalovaný 1) 816.255,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 29.5.2000 do zaplacení a žalovaná 2) 136.668,51 Kč s 10% úrokem z prodlení od 28.5.2000 do zaplacení; žalobu o zaplacení další částky 147.945,49 Kč požadované po žalované 2) a dalších úroků z prodlení požadovaných po obou žalovaných zamítl a rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 211.450,- Kč a že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobce prokázal zaviněné porušení pracovních povinností ze strany žalovaných, které způsobilo žalobci škodu poskytnutím úvěru, čímž se jeho majetek snížil o 20.000.000,- Kč, že žalobce je oprávněn požadovat úhradu škody vedle vztahů obligačních také na základě odpovědnosti z pracovněprávních vztahů. Odpovědnost žalovaného 1) za škodu soud prvního stupně dovodil z jeho "pozice generálního ředitele a předsedy představenstva", neboť měl "pravomoc [podle organizačního řádu bod 5.2.11 písm. b),d),f)] odstranit nedostatky ve společnosti, které se ukázaly při sjednávání úvěrové smlouvy se společností LIGLASS, a.s. jako velmi závažné". Žalovaný 1) dále porušil své povinnosti "při podepisování" smlouvy o úvěru, neboť "oprávnění podepisovat smlouvy o objemu vyšším než 10.000.000,- Kč neznamená pouze připojit podpis pod smlouvu (když tento podpis má závažné důsledky), ale je třeba bezpochyby ověřit, zda je smlouva dostatečně zajištěna a zda byla sjednána v souladu s vnitřním předpisem žalobce"; protože žalovaný 1) tak nepostupoval, porušil povinnost podle ustanovení §171 odst. 1 zákoníku práce počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku žalobce. Žalovaný 1) dále porušil "povinnosti podle organizačního řádu", neboť "měl zajistit, aby nedocházelo k chaotickému uzavírání smluv, při kterém dojde k uzavření úvěru znějící na tak vysokou částku bez jakéhokoliv zajištění". Odpovědnost žalovaného 1) soud prvního stupně dovodil také z ustanovení §194 obchodního zákoníku s tím, že "jako člen představenstva byl povinen vykonávat svou působnost s náležitou péčí a jednat v souladu se zájmy společnosti". Žalovaná 2) měla podle zjištění soudu prvního stupně v rámci plnění pracovních úkolů "povinnost zajišťovat přípravu a projednání úvěrových smluv a přípravu a sjednávání smluv o krátkodobém využití přebytečných finančních prostředků"; v posuzovaném případě však "dostatečným způsobem nezajistila přípravu předmětné smlouvy", smlouva byla připravována "velmi narychlo a proběhla pouze jedním rychlým připomínkovým řízením JUDr. R., který ani čistopis smlouvy následně neviděl", žalovaná 2) ani nezajistila a neprověřila, zda "bylo poskytnuto dostatečné zajištění smlouvy" a svým jednáním porušila povinnosti podle ustanovení §171 odst. 1 zákoníku práce, když "si nepočínala tak, aby nedošlo ke škodě na majetku žalobce". Formu zavinění obou žalovaných soud prvního stupně označil za nevědomou nedbalost a příčinná souvislost byla dána tím, že, kdyby žalovaný 1) zajistil řádný chod jednotlivých odborů a při podpisu smlouvy prověřil její zajištění, nebo kdyby žalovaná 2) řádně zajistila projednání a přípravu smlouvy, "nedošlo by k podpisu takovéto rizikové smlouvy nebo by došlo k jejímu důkladnějšímu zajištění". Rozsah náhrady škody soud prvního stupně stanovil podle ustanovení §179 odst. 1 a 2 zákoníku práce a podle průměrného měsíčního výdělku žalovaných před vznikem škody, u žalované 2) snížil soud výši požadované náhrady škody o 50%, když přihlédl k spoluzavinění zaměstnavatele podle ustanovení §179 odst. 4 zákoníku práce a uplatnil "moderační právo" podle ustanovení §183 zákoníku práce.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.11.2007 č.j. 23 Co 172/2007-334 rozsudek soudu prvního stupně (v napadených výrocích o vyhovění žalobě a o náhradě nákladů řízení) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními a s právním posouzením soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalobci vznikla škoda, neboť poskytnutím úvěru společnosti LIGLASS, a.s. se jeho majetek zmenšil o 20.000.000,- Kč, že přisouzením této částky "v jiném řízení" mu vzniklá škoda nebyla nahrazena, že oba žalovaní za škodu odpovídají podle pracovněprávních předpisů a že nárok na náhradu škody není promlčen. Ve vztahu k odpovědnosti žalovaného 1) odvolací soud dále uvedl, že nemůže "poukazovat" na jednání žalované 2) a "na její odpovědnost, když byl jejím nadřízeným, o finančních transakcích ohledně úvěru věděl, a měl jim tedy věnovat náležitou pozornost a neponechávat zařizování úvěru a jeho zajištění na žalované 2)". Podle odvolacího soudu svědčí "poskytnutí úvěru ve výši 20.000.000,- Kč, kdy částka 5.000.000,- Kč byla vyplacena šekem osobě – Z. N. a zbývající částka byla poukázána na účet úvěrového dlužníka, a po jejím vrácení žalobci, zaslána na účet třetí osoby a posléze zmizela", o "nestandardním postupu při nakládání s finančními prostředky oběma žalovanýma a zejména dokládá jejich odpovědnost za škodu". Zajištění úvěru bylo podle odvolacího soudu "pochybné a neprofesionální", což se ukázalo v tom, že žalobce ze zajištění žádné prostředky nezískal.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 24.3.2010 č.j. 21 Cdo 2596/2008-371 rozsudky soudů obou stupňů (s výjimkou výroků rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že žalovaná 2) nepochybně odpovídá za škodu, kterou by způsobila žalobci v souvislosti s poskytnutím obchodního úvěru dlužníkovi LIGLASS, a.s., podle právní úpravy obsažené v zákoníku práce. Ohledně odpovědnosti za škodu žalovaného 1), který byl předsedou představenstva žalobce a současně vykonával funkci generálního ředitele společnosti, je třeba se zabývat tím, zda náplní funkce generálního ředitele nebyla stejná činnost, kterou žalovaný 1) vykonával u žalobce jako předseda představenstva, neboť potom by muselo být dovozeno, že u žalovaného 1) nebyl jmenováním do funkce generálního ředitele platně založen pracovní poměr a že tedy nemůže odpovídat za porušení svých povinností při poskytnutí obchodního úvěru dlužníkovi LIGLASS, a.s. podle právní úpravy obsažené v zákoníku práce, ale jen na základě obchodního zákoníku. Závěr soudů, podle kterého žalobci vznikla škoda, považoval dovolací soud za předčasný, neboť soudy se nezabývaly tím, zda je žalobcova pohledávka z objektivního hlediska nedobytná vůči dlužníku, proti osobám, které poskytly zajištění pohledávky, popřípadě vůči dalším osobám, které v době poskytnutí úvěru nebyly jeho statutárními orgány nebo zaměstnanci. Kdyby žalobcova pohledávka opravdu byla nedobytná, za škodu tím vzniklou mohou žalobci ve smyslu ustanovení §172 zákoníku práce odpovídat jeho zaměstnanci jen tehdy, jestliže svým zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním způsobili nedobytnost pohledávky, když případné porušení jiných jejich povinností není příčinou škody.
Žalobce poté soudu prvního stupně oznámil, že pohledávku, která je vymáhána po žalovaných v tomto řízení, postoupil smlouvou ze dne 20.11.2007 obchodní společnosti K.R.ELIXIR, s.r.o. se sídlem v Praze 4, Tř. 5. května 9/1323, IČO 25125061, a navrhl, aby soud připustil vstup tohoto nabyvatele práva do řízení na místo žalobce.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 21.5.2010 č.j. 6 C 96/2000-405 tomuto návrhu žalobce vyhověl. Dovodil, že pohledávka byla dne 20.11.2007 postoupena společnosti K.R.ELIXÍR, s.r.o., která souhlasila se vstupem do řízení na místo žalobce, a že proto byly splněny předpoklady pro vstup nabyvatele práva do řízení uvedené v ustanovení §107a o.s.ř.
K odvolání žalovaného 1) Městský soud v Praze usnesením ze dne 23.7.2010 č.j. 23 Co 361/2010-425 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že "se nepřipouští, aby namísto žalobce do řízení vstoupila společnost K.R.ELIXÍR, s.r.o., IČO 25125061, se sídlem v Praze 4, Tř. 5. května 1323/9". Dovodil, že návrhu žalobce na vstup nabyvatele práva do řízení nelze vyhovět, neboť žalobce se domáhal po žalovaných "plnění vyplývajícího z pracovněprávních vztahů", což není právní skutečností, která by byla způsobilá mít za následek přechod práva z pracovně právních vztahů. Smlouva o postoupení pohledávky ze dne 20.11.2007 navíc "neobsahovala identifikaci pohledávky", která byla předmětem tohoto řízení, zvláště ve vztahu k postavení obou žalovaných, když v seznamu převáděných pohledávek označených srpen 2007 je uvedena pod položkou 350, částka 1.100.869,- Kč s tím, že jde "o pohledávky z úvěrů a z půjček".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že by převáděná pohledávka označená v seznamu převáděných pohledávek "Pohledávky ČEPRO, a.s. srpen 2007", který tvoří přílohu smlouvy ze dne 20.11.2007, pod položkou 350, a to "1.100.869,- Kč, pohledávky z úvěrů a půjček", nebyla řádně identifikována. Poukazuje na právní názor vyjádřený v "usnesení Nejvyššího soudu České republiky 29 Odo 775/2004" a dovozuje, že, nemá-li postupitel vůči dlužníku v době postoupení jinou pohledávku nebo jiné pohledávky s předmětem plnění stejného druhu jako u postupované pohledávky, pak platí, že postupovaná pohledávka je ve smlouvě o postoupení pohledávky dostatečně určitě identifikována i tehdy, vymezuje-li ji jen údaj o osobě dlužníka a předmětu plnění; protože žalobce neměl za žalovanými žádnou jinou pohledávku než tu, která je uvedena v položce 350, nemohou být žádné pochybnosti o tom, jaká pohledávka za žalovanými byla obchodní společnosti K.R.ELIXÍR, s.r.o. postoupena. Postoupená pohledávka není "pohledávkou z pracovněprávního vztahu", neboť po právní moci rozsudku odvolacího soudu ze dne 7.11.2007 č.j. 23 Co 172/2007-334 "byl změněn charakter této pohledávky", navíc, obchodní společnost K.R.ELIXÍR, s.r.o. uzavřela se žalovaným 1) dohodu o narovnání a zániku pohledávky ze dne 7.2.2008, na základě níž žalovaný 1) jako dlužník zaplatil věřiteli částku 816.255,- Kč. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl. Uvedl, že předmětná smlouva o postoupení pohledávky je neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost, neboť postoupená pohledávka není řádně označena ani co do důvodu, ani co do výše, ani co do povahy dluhu a její nezaměnitelnou identifikaci nelze učinit ani zprostředkovaně (nejedná se o solidární dluh ve výši 1.100.869,- Kč, který vznikl z úvěrů a půjček). Smlouva o postoupení pohledávky ze dne 20.11.2007 je navíc neúčinná, neboť byla v rozporu s ustanovením §32 zákona č. 219/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) uzavřena bez souhlasu Ministerstva financí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (§524 odst. 1 občanského zákoníku). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (§524 odst. 2 občanského zákoníku).
Podle ustálené judikatury soudů patří k obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle označení účastníků smlouvy (postupitele a postupníka) též identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá; postupovaná pohledávka přitom musí být identifikována dostatečně určitě, a to tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2000 sp. zn. 32 Cdo 2306/98, který byl uveřejněn pod č. 58 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). K platnosti smlouvy o postoupení pohledávky zákon nevyžaduje, aby v ní byl uveden právní důvod vzniku pohledávky, ani aby v ní byla uvedena právní kvalifikace postupované pohledávky; podstatné je, že účastníci ve smlouvě o postoupení pohledávky vymezili postupovanou pohledávku dostatečně určitě jinými údaji (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.3.2006 sp. zn. 32 Odo 523/2005, který byl uveřejněn pod č. 110 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006). Postupovaná pohledávka je ve smlouvě o postoupení pohledávky dostatečně určitě identifikována i tehdy, vymezuje-li ji jen údaj o osobě dlužníka a předmětu plnění, jestliže postupitel nemá vůči dlužníku v době postoupení jinou pohledávku nebo jiné pohledávky s předmětem plnění stejného druhu jako u postupované pohledávky, tedy jiné pohledávky zaměnitelné s postupovanou pohledávkou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2006 sp.zn. 29 Odo 775/2004, které bylo uveřejněno pod č. 117 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006). Oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, nemá dlužník, s výjimkou případů uvedených v ustanovení §525 občanského zákoníku, vůči postupníkovi námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.12.2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, který byl uveřejněn pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010).
V posuzovaném případě byla postupovaná pohledávka označena - jak vyplývá z přílohy č. 4 ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 20.11.2007 - uvedením osob dlužníků (obou žalovaných), výší pohledávky v měsíci srpnu 2007 částkou 1.100.869,- Kč a poznámkou, že se jedná o pohledávky "z úvěrů a půjček". Nebylo zjištěno (a ani tvrzeno), že by žalobce měl vůči žalovaným (dlužníkům) v době postoupení jiné pohledávky zaměnitelné s postupovanou pohledávkou a žalovaný 1) byl - jak vyplývá též z jeho vyjádření – o postoupení pohledávky vyrozuměn a částku ve výši 816.255,- Kč postupníkovi (obchodní společnosti K.R.ELIXÍR, s.r.o.) dne 12.2.2008 zaplatil. Bez ohledu na to, že žalovanému 1) jako dlužníku nepřísluší námitka neplatnosti z důvodu neurčitosti nebo nesrozumitelnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20.11.2007, je zřejmé, že postupovaná pohledávka žalobce za žalovanými byla vymezena osobami dlužníka a předmětem plnění, že žalobce neměl v době postoupení vůči těmto dlužníkům jinou pohledávku zaměnitelnou s postupovanou pohledávkou, že postoupení pohledávky bylo žalovanému 1) oznámeno a že žalovaný 1) poskytl plnění postupníkovi na základě dohody, kterou s ním po postoupení uzavřel; nemůže být proto správný závěr odvolacího soudu, podle kterého "pohledávka nebyla řádně identifikována" a že "smlouva ohledně postoupení předmětné pohledávky měla takové vady, že nemohla být spolehlivým podkladem pro vstup společnosti K.R.ELIXÍR, s.r.o. do řízení namísto žalobce".
Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva; nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka to neplatí v případech uvedených v ustanovení §107 o.s.ř. (§107a odst.1 o.s.ř.). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v ustanovení §107a odst. 1 o.s.ř., a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (§107a odst. 2 o.s.ř.).
Navrhne-li žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo, soud - jak vyplývá z ustanovení §107a odst. 1 a 2 o.s.ř. - ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda se jedná o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod nebo převod práv (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod práv), zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod nebo převod práv (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.6.2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, které bylo uveřejněno pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákoníkem práce nebo zvláštním právním předpisem (srov. §249 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006, a §338 odst. 1 nyní platného zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů). Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že je vyloučeno, aby přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů nastal jen na základě smlouvy (dohody) zaměstnavatele s jiným zaměstnavatelem (jinou právnickou nebo fyzickou osobou), aniž by šlo o smlouvu (dohodu), s níž zákoník práce nebo zvláštní právní předpisy přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů spojují.
Smlouva o postoupení pohledávky je dvoustranný právní úkon, který uzavírá původní věřitel (postupitel) s jinou osobou (postupníkem); předmětem smlouvy je postoupení určité pohledávky (práva na plnění od dlužníka) původního věřitele postupníku, který se stává věřitelem dlužníka na místě původního věřitele (postupitele). Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31.12.2006 a zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 13.4.2008 neumožňovaly, aby účastník pracovněprávních vztahů postoupil svou pohledávku z pracovněprávního vztahu někomu jinému; možnost užití ustanovení občanského zákoníku o postoupení pohledávky nebyla pro pracovněprávní vztahy zákoníkem práce ve znění účinném do 13.4.2008 delegována. Smlouva o postoupení pohledávky ze dne 20.11.2007, jejímž předmětem by byl nárok z pracovněprávních vztahů, tedy - kromě toho, že šlo o neplatný právní úkon - není takovou právní skutečností, která by byla způsobilá mít za následek přechod (převod) práva (nároku z pracovněprávních vztahů) na jiného (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.3.2004 sp. zn. 21 Cdo 2659/2003, které bylo uveřejněno pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004); na tomto závěru nic nemění ani to, zda šlo o pohledávku pravomocně přisouzenou, neboť se tím nemění pracovněprávní povaha této pohledávky.
Odvolací soud tedy dospěl ke správnému závěru, že smlouva, kterou by byl postoupen pracovněprávní nárok, aniž by šlo o smlouvu, s níž by zákoník práce nebo zvláštní právní předpisy spojovaly přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, není takovou právní skutečností, která by byla způsobilá mít za následek přechod (převod) práva (nároku) z pracovněprávních vztahů na jiného (podle ustanovení. §107a o.s.ř.).
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo družstva fyzická osoba nevykonává v pracovním poměru; právní předpisy ani povaha obchodní společnosti však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, pokud náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) není výkon činnosti statutárního orgánu.
Protože žalovaný 1) vykonával u žalobce v rozhodné době funkci generálního ředitele a současně funkci předsedy jeho představenstva, bylo třeba - jak již uvedl dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 24.3.2010, č.j. 21 Cdo 2596/2008-371 - posoudit, zda náplní funkce generálního ředitele nebyla stejná činnost, kterou žalovaný 1) vykonával (měl vykonávat) u žalobce jako předseda jeho představenstva; kdyby tomu tak bylo, implikovalo by to závěr, že u žalovaného 1) nebyl jmenováním do funkce generálního ředitele platně založen pracovní poměr a že tedy žalovaný 1) nemůže odpovídat za porušení svých povinností při poskytnutí obchodního úvěru dlužníkovi LIGLASS, a.s. podle právní úpravy obsažené v zákoníku práce, ale jen na základě právních předpisů, kterými se řídí odpovědnost za škodu u členů statutárního orgánu obchodní společnosti (obchodního zákoníku).
Odvolacímu soudu je proto třeba rovněž vytknout, že při svém rozhodování nezvážil též to, zda náplní funkce generálního ředitele byla stejná činnost, kterou žalovaný 1) vykonával (měl vykonávat) u žalobce jako předseda jeho představenstva, neboť v takovém případě by pohledávka žalobce měla (mohla mít) povahu obchodního závazku, způsobilého k postoupení jinému, a byla by způsobilým podkladem pro procesní nástupnictví podle ustanovení §107a o.s.ř.
Za dovolacího řízení vyšlo najevo, že rozhodnutí soudů jsou postižena zmatečností podle ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Řízení o náhradu škody způsobené zaměstnancem jeho zaměstnavateli při plnění pracovních úkolů [týká se nepochybně žalované 2)] je řízením ve věci pracovní, o níž před okresním soudem jedná a rozhoduje senát [§36a odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Ustanovení §107a o.s.ř. určuje, že "soud" návrhu o procesním nástupnictví podle odstavce 1 za podmínek uvedených v odstavci 2 vyhoví, aniž by v tomto nebo v jiném ustanovení uváděl, že ve věci pracovní může být pojem "soud" naplněn i tím, že návrhu žalobce, aby nabyvatel práva a povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka vyhoví předseda senátu. Ve věci pracovní proto v řízení před okresním soudem rozhoduje senát též o opatření přijímaném podle ustanovení §107a o.s.ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.1.2004, sp. zn. 21 Cdo 1704/2003, uveřejněné pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V posuzovaném případě o tom, s kým bude v řízení pokračováno, usnesením ze dne ze dne 21.5.2010, č.j. 6 C 96/2000-405 rozhodla u Obvodního soudu pro Prahu 10 jako soudu prvního stupně - jak vyplývá z obsahu spisu i ze záhlaví usnesení - předsedkyně senátu JUDr. Eliška Galiazzo. Soud prvního stupně tedy byl při uvedeném rozhodování nesprávně obsazen a odvolací soud způsobem vyplývajícím z ustanovení §219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. nezjednal nápravu. Dovolací soud k uvedené zmatečnosti ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. září 2012
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu