ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.893.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 893/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce České účetní rady, sdružení se sídlem v Praze 3, Olšanská č. 1A, IČO 26983567, zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Tyršova č. 1714/27, proti žalované M. M., o neplatnost pracovní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 196/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. června 2010, č. j. 16 Co 78/2010-56, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že „pracovní smlouva uzavřená dne 2. 5. 2006 mezi žalobcem, jako zaměstnavatelem, a žalovanou, jako zaměstnankyní, je neplatná“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že uvedená pracovní smlouva „nebyla podepsána oprávněnou osobou“ a že žalovaná fakticky do zaměstnání u žalobce dne 2. 5. 2006 nenastoupila a ani později „nebyla žalovanou pro žalobce práce fakticky vykonávána“.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 2. 2010, č. j. 26 C 196/2009-34, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že skutečnost, že pracovní smlouvu za zaměstnavatele uzavřel nikoliv její statutární zástupce, nýbrž její ředitel, nemůže způsobit neplatnost smlouvy. Uzavřel-li přesto ředitel (aniž by k tomu byl oprávněn) takovou pracovní smlouvu, nemůže být tato skutečnost na újmu dotčeného zaměstnance, „neboť to byl zaměstnavatel, tj. žalobce, kdo měl údajnou neplatnost právního úkonu způsobit“, a proto se jí nemůže dovolávat. Uzavřel, že „předmětná pracovní smlouva je platná“, o čemž svědčí i skutečnost, že „statutární zástupce J. Š.“, který se za žalobce domáhá určení její neplatnosti, dal žalované dne 8. 6. 2006 výpověď z pracovního poměru ve zkušební době. Považoval-li statutární zástupce za nutné rozvázat se žalovanou pracovní poměr, pak „nynější argumentace o neexistenci pracovněprávního vztahu“ je účelovou snahou zprostit se povinností, které by pro něj z pracovněprávního vztahu mohly plynout.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 6. 2010, č. j. 16 Co 78/2010-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejprve žalobce poučil o tom, že v projednávané věci se jedná o určovací žalobu ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. a že je proto nutné, aby tvrdil naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalobce spatřoval naléhavý právní zájem v tom, že „žalobce nehodlá platit mzdu, resp. náhradu mzdy, která byla vyplacena žalované prostřednictvím Úřadu práce v Praze“; tuto náhradu nyní Úřad práce požaduje po žalobci. Odvolací soud poté vysvětlil, kdy je dán naléhavý právní zájem o určení právního vztahu nebo práva, a uzavřel, že i „případné vyhovění požadovanému určení na neplatnost pracovní smlouvy, by nemohlo v žádném případě vyřešit spor mezi účastníky, resp. mezi žalobcem a Úřadem práce hl. města Prahy, když mezi účastníky je spor o to, zda žalovaná pro žalobce vykonávala práci či nikoliv a zda jí tedy náležela mzda“; požadovaným určením by tento spor mezi účastníky vyřešen nebyl, takže bez požadovaného určení není ohroženo právo žalobce.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce soudům vytýká, že se „blíže nezabývaly právní povahou této věci, když své zamítavé rozsudky založily výlučně pouze na právní úvaze vycházející z ust. §243 odst. 4 zákoníku práce“, neprovedly žalobcem navrhované důkazy, zejména Stanovami sdružení Česká účetní rada, ani nezkoumaly, zda žalovaná vůbec někdy k výkonu práce pro žalobce nastoupila. Namítá též, že žalovaná použila neplatnou pracovní smlouvu k tomu, aby u Úřadu práce v Praze získala výplatu náhrady mzdy, která je nyní zmíněným úřadem po žalobci požadována a že „pravomocný rozsudek určující neplatnost pracovní smlouvy by mohl žalobci zajistit úspěšně a oprávněně se bránit neoprávněnému nároku Úřadu práce v Praze“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. [odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně formálně potvrdil (dle §219 o. s. ř.), po obsahové stránce však práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jehož se určení týká, posoudil jinak; oproti soudu prvního stupně se totiž žalobou nezabýval věcně a žalobu zamítl - jak výše uvedeno - pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 210, ročník 2003], přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
V projednávané věci se žalobce domáhá určení, že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou dne 2. 5. 2006 je neplatná. Jde tedy o žalobu o určení, zda tu je právní vztah nebo právo; předpokladem úspěchu takové žaloby ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. je, že na určení je naléhavý právní zájem. Odvolací soud se proto správně zabýval otázkou, zda žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba, domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Zamítá-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, je vyloučeno, aby se zabýval věcí samou, tedy aby posuzoval, zda tu tvrzený právní vztah nebo právo vskutku je či není.
V projednávané věci odvolací soud z uvedené ustálené judikatury soudů vycházel. V této souvislosti správně akcentoval, že z požadovaného určení žalobce nemůže mít (objektivně vzato) prospěch, neboť i „případné vyhovění požadovanému určení na neplatnost pracovní smlouvy by nemohlo v žádném případě vyřešit spor mezi účastníky, resp. mezi žalobcem a Úřadem práce hl. města Prahy, když mezi účastníky je spor o to, zda žalovaná pro žalobce vykonávala práci či nikoliv, a zda jí tedy náležela mzda“; požadovaným určením by tento spor mezi účastníky vyřešen nebyl, takže bez požadovaného určení není ohroženo právo žalobkyně. Obstát nemůže ani argument dovolatele, že žalovaná použila neplatnou pracovní smlouvu k tomu, aby u Úřadu práce v Praze získala výplatu náhrady mzdy, která je nyní zmíněným úřadem po žalobci požadována, a že „pravomocný rozsudek určující neplatnost pracovní smlouvy by mohl žalobci zajistit úspěšně a oprávněně se bránit neoprávněnému nároku Úřadu práce v Praze“, neboť přehlíží, že i kdyby posuzovaná pracovní smlouva byla případně neplatná, nevyplývá z toho ještě, že žalovaná nemohla pro žalobce pracovat a že jí mohl vzniknout nárok na odměnu za takto (případně) vykonanou práci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu