ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.965.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 965/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. S., proti žalované Z. p. m. v. Č. r., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 33/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2003 č.j. 39 Co 71/2003-93, takto:
Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 27.12.2000 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě ruší pracovní poměr. „Hrubé porušení pracovní kázně“ spatřovala v tom, že žalobce „v určeném termínu (do 13.12.2000) nesplnil pracovní úkol“ uložený mu dne 8.12.2000 ředitelem pobočky žalované v H. K. a spočívající „v konkretizaci tvrzení týkajících se údajného tunelování fondů pobočky a údajně vzniklé škody zaměstnavateli zaviněné projektantem“, která žalobce uvedl „ve svém diskusního vystoupení dne 7.12.2000“ na poradě právníků žalované společnosti v P., kde byl přítomen ústřední ředitel žalované a dalších 21 účastníků. Žalobce „jako jeden z vedoucích pracovníků pobočky“ přitom „měl možnost jakékoliv pochybnosti si ihned ověřit a nechat si vysvětlit nebo doložit, což však nikdy neučinil“. Vystoupení žalobce, kterým „de facto obvinil pracovníky pobočky ZP MV ČR v H. K. z páchání nezákonné činnosti, což žádným důkazem nedoložil, a obvinění projektanta“, žalovaná považuje „jako velmi závažný útok na jejich čest, pověst a důstojnost“, zvláště byla-li obvinění „vyslovena v situaci, kdy na místě nebyli žádní vedoucí pracovníci pobočky, kteří by mohli na žalobcova obvinění reagovat“. Žalovaná proto „nemůže posoudit jednání žalobce jinak, než zlý úmysl, neboť hrubě poškodilo jméno pobočky, zpochybnilo pracovní kvality vedoucích pracovníků pobočky, vneslo neklid mezi ostatní spolupracovníky a bylo jimi odsouzeno jako velmi nekorektní“, a „za situace, kdy žalobce zcela ztratil důvěru pracovního kolektivu za způsob svého jednání, nemůže připustit, aby žalobce v tomto kolektivu nadále pracoval“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval od 1.5.1995 jako „právník -specialista (vedoucí právního oddělení)“ a že pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem neporušil. Na výzvu o upřesnění jím přednesené kritiky na poradě v P. žalobce dopisem ze dne 12.12.2000 sdělil ústřednímu řediteli žalované, že „se k jednotlivým bodům nemůže vyjádřit pro nepřesnost jejich formulace a dále zopakoval, že své výroky jinak upřesní až po novém roce“; na další písemnou výzvu, kterou obdržel dne 27.12.2000, pak žalobce odpověděl dopisy ze dne 28.12.2000 a 16.1.2000, v nichž některé skutečnosti upřesnil, avšak „jejich doložení bylo vyloučeno“, protože přestal být zaměstnancem žalované a neměl k nim již přístup. Poukázal rovněž na okolnost, že zápis z porady zachycující jeho vystoupení nebyl z jeho strany dán k širšímu seznámení ostatním pracovníkům právního oddělení ani jiným pracovníkům pobočky, „a tak je to nemohlo nijak zneklidnit“. Závěrem „pro úplnost“ uvedl, že „podal trestní oznámení na neznámého pachatele, který měl účelově některá neúplná sdělení rozšířit, aniž by vyčkal upřesňujících podkladů, a tak se jej snažit poškodit“.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27.9.2002 č.j. 34 C 33/2001-65 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 5.675,- Kč k rukám zástupce žalované. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobce nesplnil písemnou výzvu svého nadřízeného ze dne 8.12.2000, která se týkala upřesnění a doplnění výroků přednesených žalobcem na poradě právníků v P. dne 7.12.2000, „a porušil tak pracovní kázeň“. Po přihlédnutí a zvážení okolností, že žalobce jako vedoucí právního oddělení „si měl být vědom toho, jaký negativní dopad má jeho nekonkrétní nedoložené obvinění na pobočku žalované a zejména na jeho podřízené pracovníky“, že žalobce již „měl v předchozím období určité problémy s dodržováním pracovní kázně“, že „po vystoupení žalobce v P. panovala na právním oddělení a také u dalších vedoucích pracovníků nepříjemná atmosféra nedůvěry“ (k jejímuž uklidnění žalobce nijak „nepřispěl“) a že žalobce „svá nepodložená závažná obvinění pronesl na setkání právníků žalované pojišťovny v P., když za pobočku H. K. zde byl přítomen pouze žalobce a JUDr. S.“, soud prvního stupně dovodil, že jednání žalobce „dosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně tak, jak má na mysli ust. §53 odst. 1 písm. b) zák. práce“, a že proto bylo okamžité zrušení pracovního poměru, splňující i ostatní náležitosti vyžadované zákoníkem práce, dáno žalobci platně.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.9.2003 č.j. 39 Co 71/2003-93 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé“ změnil tak, že určil, že „rozvázání pracovního poměru jeho okamžitým zrušením podle §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, provedené dopisem ze dne 27.12.2000, je neplatné“, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení (před soudem prvního stupně) 8.855,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 1.451,- Kč. Odvolací soud zdůraznil, že ze zrušovacího projevu vůle žalované ze dne 27.12.2000 „je zcela zřejmé“, že důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce bylo „hrubé porušení pracovní kázně spočívající v nesplnění ředitelem pobočky uloženého pracovního úkolu žalobci konkretizovat svá tvrzení týkající se údajného tunelování fondů pobočky a údajně vzniklé škody zaměstnavateli zaviněné projektantem, v určeném termínu“. Jelikož „nelze pominout to“, že ředitel pobočky JUDr. J. M. vyzval žalobce dopisem ze dne 8.12.2000, aby nejpozději do 13.12.2000 doplnil a upřesnil v požadovaném směru své výroky přednesené dne 7.12.2000 na poradě právníků v P. „s tím, že v případě nedodržení stanoveného termínu k podání vyjádření, budou se žalobcova tvrzení považovat za nedoložená“, má odvolací soud zato, že „za tohoto stavu věci nelze dospět k jinému názoru než tomu, že ať již byla žalobcova reakce (dopis datovaný 12.12.2000 a adresovaný ústřednímu řediteli) vyhýbavá, nekonkrétní a tudíž neuspokojivá, nelze na takovéto jeho jednání pohlížet jako na nesplnění pokynu nadřízeného, které by bylo lze sankcionovat jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně výjimečným opatřením, jakým okamžité zrušení pracovního poměru je, byť tak i přes výzvu z 8.12.2000 zůstala žalobcova tvrzení nedoložena“. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně shledal předmětné okamžité zrušení pracovního poměru neplatným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítala, že není správný závěr odvolacího soudu o tom, že porušení pracovní kázně ze strany žalobce nedosahuje nejvyššího stupně intenzity, neboť odvolací soud „vycházel pouze z formulace textu výzvy ředitele pobočky JUDr. M. z 8.12.2000 a z odpovědi žalobce z 12.12.2000“ a v rozporu s ustálenou judikaturou „opomenul celou řadu skutečností“ významných pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně, které zjistil soud prvního stupně, a neučinil je součástí svých úvah. Zdůraznila, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně vůbec nepřihlédl k tomu, že žalobce byl vedoucím zaměstnancem, „který si měl být vědom, jaký dopad a důsledky mohou mít nekonkrétní a ničím nepodložená obvinění spolupracovníků pobočky žalované z trestné činnosti“, že měl již dříve problémy s dodržováním pracovní kázně a že svým nekonkrétním tvrzením, že na pobočce žalované v H. K. dochází k tunelování základního fondu zdravotní péče, proneseným na poradě právníků v P., „vyvolal napjatou a nepracovní atmosféru na pracovišti uvedené pobočky“. Odvolací soud tedy podle názoru dovolatelky při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně dostatečně nezohlednil skutečnost, že k nesplnění pokynu nadřízeného zaměstnance „došlo v situaci, kdy byl narušen řádný chod na pracovišti, ohroženo plnění úkolů na pracovišti, a že situace byla natolik vážná, že se jí zabýval i ústřední ředitel žalované, který požadoval vysvětlení a doplnění výroků pronesených na zmíněné poradě, aby mohl podniknout odpovídající opatření (např. nařídit šetření či podat trestní oznámení) a informovat správní radu žalované, která je jejím nejvyšším orgánem“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že předmětem řízení je okamžité zrušení pracovní poměr dané žalobci dopisem žalované ze dne 27.12.2000 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb. a č. 29/2000 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení §55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je tedy třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje.
Při úvaze, jakým způsobem má být důvod okamžitého zrušení pracovního poměru konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení §55 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení §53 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové podstaty pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem, je potřeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Z důvodu uvedeného v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr tehdy, jestliže zaměstnanec svým konkrétním zaviněným jednáním porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru proto musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení §53 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr, a že důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen.
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že ze zrušovacího projevu vůle žalované ze dne 27.12.2000 „je zcela zřejmé“, že „důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem, tj. žalovanou, bylo hrubé porušení pracovní kázně spočívající v nesplnění ředitelem pobočky uloženého pracovního úkolu žalobci konkretizovat svá tvrzení týkající se údajného tunelování fondů pobočky a údajně vzniklé škody zaměstnavateli zaviněné projektantem, v určeném termínu“. Pouze v tomto „konkrétním jednání žalobce“ žalovaná podle názoru odvolacího soudu spatřovala důvod, pro který se žalobcem okamžitě zrušila pracovní poměr. Ostatní okolnosti, které žalovaná uvedla v dopise ze dne 27.12.2000, odvolací soud bez dalšího nepovažoval za skutečnosti, jimiž by žalovaná vymezila důvod okamžitého zrušení pracovní poměru po stránce skutkové. Takovýto výklad obsahu jednostranného právního úkonu (projevu vůle) žalované směřujícího ke skončení pracovního poměru se žalobcem však nelze považovat za odpovídající zákonu.
Je mimo pochybnost, že výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno a že pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník (zaměstnavatel) v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.11.1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a závěr týkající se obdobné věci, vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997). Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle nelze ulpívat pouze na doslovném významu použitých výrazů; současně je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno a významné je i to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen. Celkové hodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat „pravidlům slušnosti a občanského soužití“.
Se zřetelem k uvedeným interpretačním (výkladovým) pravidlům vyplývajícím z ustanovení §240 odst. 3 zák. práce je třeba odvolacímu soudu vytknout, že při objasňování obsahu okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 27.12.2000 z hlediska skutečností, které žalovanou k tomuto zrušovacímu projevu vůle vedly, striktně vycházel v tomto směru z nepříliš zdařile formulovaného vyjádření žalované, že „hrubé porušení pracovní kázně spatřuje v tom, že žalobce v určeném termínu nesplnil pracovní úkol uložený ředitelem pobočky žalované v H. K., spočívající v konkretizaci žalobcových tvrzení týkajících se údajného tunelování fondů pobočky a údajně vzniklé škody zaměstnavateli zaviněné projektantem“, aniž by výslovně uvedla, proč v okamžitém zrušení pracovního poměru zmiňuje i další skutečnosti týkající se údajně nevhodného chování žalobce. Z obsahu písemného vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru i vzhledem k celkovým okolnostem a kontextu událostí, za kterých byl zrušovací projev vůle žalované dne 27.12.2000 učiněn, je však nepochybné, že podstatou skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru bylo nejen to, že žalobce „v určeném termínu (do 13.12.2000) nesplnil pracovní úkol uložený ředitelem pobočky žalované v H. K. spočívající v konkretizaci žalobcových tvrzení týkajících se údajného tunelování fondů pobočky a údajně vzniklé škody zaměstnavateli zaviněné projektantem“, nýbrž také vyjádření nesouhlasu a výhrad žalované vůči „diskusnímu vystoupení“ žalobce dne 7.12.2000 na poradě právníků v P., které bylo podle jejího názoru způsobilé, s ohledem na ostouzející (difamující) charakter výtek přednesených bez jakékoli konkretizace a důkazů, poškodit její oprávněné zájmy.
Za tohoto stavu, kdy se odvolací soud nezabýval všemi skutečnostmi, v nichž žalovaná spatřovala důvod okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, není možné učinit ani spolehlivý závěr o tom, zda a jakou intenzitou žalobce porušil pracovní kázeň. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 27.12.2000, proto zatím nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst.3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. října 2004
JUDr. Zdeněk Novotný, v.r.
předseda senátu