ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.971.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 971/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému B. M., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 76/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 2000 č.j. 21 Co 486/99-39, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 25.1.1999 žalovaný sdělil žalobci, že s ním "podle ustanovení §53 zákoníku práce" okamžitě zrušuje pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, se žalobce "v době od 19.1.1999 do dnešního dne bez jakékoliv omluvy" nedostavil do zaměstnání.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že před oznámením okamžitého zrušení pracovního poměru "nebyl ani nemohl být zjištěn" důvod tohoto opatření, neboť žalobce čerpal řádnou dovolenou "v souladu s běžnou praxí žalovaného" a telefonicky ji nahlásil, když "ZP v platném znění v žádném případě nehovoří o písemné žádosti o dovolenou".
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 15.9.1999 č.j. 5 C 76/99-19 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 3.300,- Kč na účet advokáta Mgr. R. B. Ve věci samé dospěl k závěru, že absence žalobce v práci ve dnech 19. až 25.1.1999 byla neomluvená, neboť neprokázal, že by si dovolenou vybíral "a ostatně ani neprokázal, že by o dovolenou vůbec žádal". Podle názoru soudu prvního stupně však nelze v tomto jednání žalobce spatřovat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť poměry, které u žalovaného v této době panovaly, nasvědčovaly tomu, že vedení žalovaného "mělo v určitých věcech přinejmenším evidenční nepořádek, tolerovalo určité nedostatky ve vztahu k podřízeným pracovníkům a tím napomáhalo i tomu, že pracovníci této situace zneužívali a mohli se dopustit i porušení prac. kázně".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.2.2000 č.j. 21 Co 486/99-39 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 3.225,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 3.225,- Kč, obojí k rukám JUDr. V. M. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně nepřihlédl ke všem skutečnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně žalobcem, které v řízení vyšly najevo. V první řadě poukázal na chování samotného žalobce v rozhodné době, který nejdříve požádal pouze o volno v trvání jednoho dne, avšak do zaměstnání se dostavil až po výzvě svého nadřízeného po uplynutí dalších dvou dní, neakceptoval nabídku na skončení pracovního poměru dohodou, do zaměstnání se však dostavil až na základě okamžitého zrušení pracovního poměru. Za další významnou skutečnost odvolací soud považoval délku jeho neomluvené absence, která do doručení okamžitého zrušení pracovního poměru trvala celých pět pracovních dnů. Po zhodnocení těchto okolností i s přihlédnutím "k nedostatkům na straně žalovaného" odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že zaviněné porušení pracovních povinností uvedených v ustanovení §73 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce ze strany žalobce dosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, a v důsledku toho byl naplněn důvod okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. písm. b) zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítal, že vytýkané jednání nelze považovat za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Podle názoru dovolatele obsah pojmu pracovní kázně zahrnuje nejen základní povinnosti zaměstnanců, ale též i jim "korespondující" základní povinnosti vedoucích zaměstnanců a zaměstnavatele, jimiž se však odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vůbec nezabýval. Odvolací soud "naprosto opominul" skutečnost, že žalovaný "měl nepořádek ve své evidenci", že "nedobře řídil a kontroloval práci svých podřízených a nevytvářel pro své podřízené zaměstnance příznivé pracovní podmínky". Odvolací soud měl rovněž přihlédnout k tomu, že mezi žalovaným a jeho zaměstnanci "by mělo existovat vzájemné respektování a potřebná míra tolerance". Na míru intenzity vytýkaného porušení pracovní kázně má podle názoru žalobce vliv rovněž okolnost, že jeho nepřítomností v práci ve dnech 19. až 25.1.1999 "rozhodně nebyl ohrožen provoz" žalovaného, neboť práci, která byla v této době vykonávána, "bez problému zvládli zbylí pracovníci". Mimo to namítal, že před oznámením okamžitého zrušení pracovního poměru "nebyl zjištěn" důvod tohoto opatření, neboť vytčené porušení pracovní kázně žalobcem mohl žalovaný zjistit až po dni 25.1.1999, kdy vedoucí žalovaného objevil nedostatky ve způsobu udělovaní dovolených. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1693 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek proti kterému je i podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - s ohledem na to, že žalovaný s žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr dopisem ze dne 25.1.1999, který mu byl doručen téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) - dále jen "zák. práce".
Podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru (srov. §35 odst.1 písm.b) zák. práce) a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny zaměstnanci právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení §53 odst.1 písm. b) a §46 odst.1 písm. f), části věty před středníkem, zák. práce - důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) a §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, t.j. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon - jak správně uvádí odvolací soud - nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy "méně závažné porušení pracovní kázně", "závažné porušení pracovní kázně" a "porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem" definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Při zkoumání, zda žalobce tím, že ve dnech 20. až 25.1.1999 bez omluvy nebyl přítomen na pracovišti, porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem (závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce pracovní kázeň porušil, nebyl v dovolacím řízení zpochybněn), odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k okolnostem, významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně, náležitě přihlédl. Odvolací soud důvodně akcentoval délku neomluvené absence žalobce na pracovišti i chování žalobce v rozhodné době a neopomenul přihlédnout ani k "okresním soudem vytčeným nedostatkům na straně žalovaného". Součástí úvah odvolacího soudu - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí - byla v tomto rámci tedy i skutečnost, že žalobce, ačkoliv mu bylo uděleno volno pouze v rozsahu jednoho dne (nepřiléhavá je námitka, že měl být "seznamován a poučován" o obsahu zákona - ustanovení §108 odst. 1 zák. práce, podle něhož nástup na dovolenou určuje výhradně zaměstnavatel), do práce již nenastoupil. Odvolací soud přihlížel i ke skutečnosti, že žalovaný přistoupil k rozvázání pracovního poměru poté, co se na základě jeho výzvy žalobce dostavil a vysvětlil důvody své dosavadní nepřítomnosti; odvolatel proto nedůvodně namítá, že důvod okamžitého zrušení nebyl zjišťován. Obsahem porušení pracovní kázně není vedle porušení povinností zaměstnance, které jsou stanoveny zaměstnanci právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance, také - jak nesprávně dovozuje dovolatel - jim "korespondující povinnosti zaměstnavatele"; porušení právních povinností zaměstnavatelem může mít v závislosti na jejich příčinném vztahu k vlastnímu porušení pracovní kázně zaměstnancem význam pouze z hlediska hodnocení jeho intenzity. Odvolací soud nedostatky zjištěné u žalovaného nepominul a učinil je součástí svých úvah. Z hlediska požadavku vymezení rozsahu hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem), lze tudíž úvahu odvolacího soudu, vzhledem k okolnostem případu, považovat za úplnou a správnou. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že jednání žalobce dosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně, která opravňovala žalovaného k tomu, aby se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř. neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 větu první o.s.ř.), žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně 14. února 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý
předseda senátu