ECLI:CZ:NS:2019:21.ICDO.173.2017.1
KSOS 25 INS XY
25 ICm XY
sp. zn. 21 ICdo 173/2017-92
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého, v právní věci žalobce České republiky – Úřadu práce České republiky , se sídlem v Praze, Dobrovského č. 1278/25, IČO 72496991, krajské pobočky v Ostravě, se sídlem v Ostravě, Zahradní č. 368/12, s adresou pro doručování kontaktní pracoviště Úřadu práce České republiky v Opavě, Janská č. 785/2, proti žalované Mgr. Magdaleně Gebauerové , se sídlem v Opavě, Dolní náměstí č. 117/3, jako insolvenční správkyni dlužníka D., se sídlem v XY, o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka D., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. května 2017 č. j. 15 VSOL XY, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že jeho pohledávka za dlužníkem D. ve výši 120 542 Kč z titulu vyplacených mzdových nároků za prosinec 2009 a leden 2010 T. P., která byla uplatněna přihláškou v insolvenčním řízení, je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle ustanovení §169 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 11. 2016 č. j. 25 ICm XY, určil, že pohledávka žalobce není pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Vycházel přitom ze zjištění, že zaměstnanec dlužníka T. P. uzavřel s dlužníkem D. jako zaměstnavatelem pracovní smlouvu ze dne 29. 1. 2001 na dobu neurčitou na pozici obchodního ředitele. Následně byl tento zaměstnanec k 7. 2. 2001 jmenován jednatelem dlužníka D. K pracovní smlouvě byly sjednány dodatky ze dne 25. 3. 2002 a 1. 1. 2008, jelikož však nebyly uzavřeny způsobem, jakým za dlužníka měli podle obchodního rejstříku jednat jeho jednatelé, považoval soud tyto dodatky za neplatné. Dopisem ze dne 18. 1. 2010, který byl doručen dlužníkovi D. dne 25. 1. 2010, došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru ze strany T. P. z důvodu nevyplacených mezd. Jelikož neuspokojené mzdové nároky zaměstnance uplatněné za žalobcem co do výše a doby za měsíce prosinec 2009 a leden 2010 souhlasily s písemným vykázáním dlužných mzdových nároků provedeným zaměstnavatelem, uspokojil žalobce podle ustanovení §8 zákona č. 118/2000 Sb. mzdové nároky zaměstnance. Mzdový nárok za únor 2010 nebyl uspokojen, odvolání zaměstnance proti oznámení Úřadu práce České republiky bylo rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí zamítnuto. Na základě uspokojení mzdových nároků uplatnil žalobce v insolvenčním řízení pohledávku za dlužníkem ve výši 120 542 Kč (za uspokojení mzdových nároků a provedení srážek a odvodů), jako pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, žalovaná však tuto pohledávku neuznala za postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Soud přihlédl k závěrům nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15 a uzavřel, že až do 1. 1. 2012 nebyl možný souběh funkcí statutárního orgánu a obchodního ředitele v pracovněprávním vztahu. Protože dodatek ke smlouvě ze dne 1. 1. 2008, kterým byla upravena výše mzdy, byl sjednán neplatně a zároveň se překrývala náplň funkce jednatele a obchodního ředitele, dospěl soud k závěru, že žalobce neměl nároky T. P. uspokojit, a proto pohledávka žalobce není pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 5. 2017 č. j. 15 VSOL 117/2017-67 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádná ze stran nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobce tvrdil, že mu dodatek pracovní smlouvy nebyl předložen a plnil pouze na základě původní pracovní smlouvy, a že soud již nemůže přezkoumávat vyplacení částek, když oznámení Úřadu práce České republiky o uspokojení mzdových nároků bylo k odvolání T. P. rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. 2010/58914-424 potvrzeno jako správné. Odvolací soud přejal jako úplná a správná skutková zjištění soudu prvního stupně a doplnil, že funkce jednatele T. P. zanikla k 21. 7. 2009. Ztotožnil se také se závěrem, že dodatek k pracovní smlouvě byl uzavřen neplatně a uvedl, že odpovídá ustálené judikatuře, že funkci statutárního orgánu nelze vykonávat v rámci pracovního poměru, a proto je taková pracovní smlouva neplatná a pracovní poměr vůbec nevznikne, případně spolu se vznikem souběhu funkcí pracovní poměr zanikne a jednatel nemá právo na mzdu. Protože pracovní poměr se vznikem souběhu funkcí zanikl, odvolací soud se dále již nezabýval dodatkem pracovní smlouvy, který by se týkal pouze výše nároku, nikoli jeho základu. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí soud nepovažoval za překážku, která by mu bránila, aby si sám posoudil oprávněnost požadavku žalobce na určení pohledávky, když podle ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. sice vycházel z uvedeného rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, ale nebyl jím vázán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém namítá, že je vázán postupem podle ustanovení §8 zákona č. 118/2000 Sb., a jestliže tak souhlasí výše zaměstnancem uplatňovaných mzdových nároků a doba, za kterou jsou uplatňovány, s vykázáním, které provedl zaměstnavatel (příp. insolvenční správce), tak již tyto skutečnosti není oprávněn přezkoumávat, neboť nárok na uspokojení mzdových nároků již vznikl přímo ze zákona naplněním podmínek stanovených v ustanovení §8 zákona č. 118/2000 Sb. Podle tvrzení dovolatele není v jeho kompetenci posuzovat „platnost či neplatnost pracovního poměru“, když toto není ani relevantní pro vznik nároku na uspokojení mzdového nároku od Úřadu práce České republiky, neboť tento nárok vzniká shodným doložením mzdových nároků ze strany žadatele a zaměstnavatele, a Úřad práce České republiky již v takovém případě nemůže postupovat jinak, než uspokojit mzdové nároky žadatele, a proto se podle dovolatele jedná o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle ustanovení §169 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání připouští, že žalobce je vázán při výplatě mzdových nároků a posuzování žádostí zákonem č. 118/2000 Sb., jestliže však následně vyjde najevo neexistence pracovního poměru, musí se tato skutečnost projevit při typovém označení uplatňované pohledávky, ztotožňuje se tak s dosavadními rozhodnutími soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se posouzení podmínek, za nichž lze nárok uspokojený Úřadem práce České republiky považovat za mzdový nárok, na vyřešení předběžné otázky rozsahu oprávnění Úřadu práce České republiky přezkoumávat, zda je nárok na uspokojení dlužných mzdových nároků podle zákona č. 118/2000 Sb., uplatňován „zaměstnancem“. Protože tato právní otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání žalobce podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle ustanovení §1a zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 118/2000“), zaměstnanec má v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem právo na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených mu jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti.
Podle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 118/2000 se tento zákon rovněž nevztahuje na zaměstnance, který byl v rozhodném období zaměstnancem zaměstnavatele, který je v platební neschopnosti, a současně v tomto rozhodném období byl jeho statutárním orgánem nebo členem jeho statutárního orgánu a měl u tohoto zaměstnavatele nejméně poloviční majetkovou účast.
Podle ustanovení §3 písm. a) zákona č. 118/2000 „se zaměstnancem rozumí fyzická osoba, s níž zaměstnavatel sjednal pracovní poměr, dohodu o provedení práce za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem nebo dohodu o pracovní činnosti, na základě kterých jí vznikly v rozhodném období mzdové nároky nevyplacené zaměstnavatelem; rozhodným obdobím je …“
Podle ustanovení §3 písm. b) zákona č. 118/2000 se mzdovými nároky rozumějí mzda (plat), její náhrady a odstupné, které zaměstnanci náležejí z pracovního poměru, nebo odměna, popřípadě její náhrada, která zaměstnanci náleží podle dohody o provedení práce za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem nebo dohody o pracovní činnosti, (dále jen "mzdové nároky"), jejichž výplatu neprovedl zaměstnavatel, který je v platební neschopnosti.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 118/2000, souhlasí-li výše mzdových nároků a doba, za kterou zaměstnanec uplatňuje mzdové nároky, s písemným vykázáním dlužných mzdových nároků provedeným zaměstnavatelem nebo správcem, Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce do 10 dnů od předložení tohoto vykázání zaměstnavatelem nebo správcem oznámí zaměstnanci termín, způsob jejich uspokojení a údaj o období, za které mzdové nároky uspokojí, a dá peněžnímu ústavu příkaz k úhradě.
Podle ustanovení §8a odst. 1 zákona č. 118/2000, uplatnil-li zaměstnanec mzdové nároky a zaměstnavatel nebo správce potvrdil mzdové nároky zaměstnance včetně částek, které nelze podle tohoto zákona považovat za mzdové nároky, Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce tyto částky z celkové výše uplatněných mzdových nároků odečte a zbývající část mzdových nároků zaměstnanci přizná.
Podle ustanovení §169 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou pohledávky státu - Úřadu práce České republiky za náhradu mzdy vyplacené zaměstnancům a za prostředky odvedené podle zvláštních právních předpisů.
Dovolací soud je při přezkumu dovoláním napadeného rozhodnutí vázán uplatněnými dovolacími důvody (viz ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.). Vázanost dovolacím důvodem, tj. dovolatelem uplatněnými výhradami k právnímu posouzení věci odvolacím soudem, spočívá v tom, že Nejvyšší soud může prověřovat právní závěry odvolacího soudu jen prostřednictvím té argumentace, která je v dovolání užita. Jinak řečeno, rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska právního posouzení rozhodnutím správným, jestliže obstojí, prověřeno kritikou, kterou uplatnil dovolatel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006 sp. zn. 25 Cdo 127/2005). Dovolací soud proto přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, když ostatní pro věc rozhodující právní závěry odvolacího soudu dovolatel ve svém dovolání nezpochybňuje.
Žalobce v dovolání namítá, že byl zákonem vázán postupovat podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 118/2000 a v případě, kdy souhlasila výše mzdových nároků a doba, za kterou zaměstnanec uplatňoval mzdové nároky, s písemným vykázáním dlužných mzdových nároků provedeným zaměstnavatelem nebo správcem, nebyl oprávněn přezkoumávat „platnost či neplatnost pracovního poměru“, když nárok zaměstnance na uspokojení jeho mzdového nároku ze strany Úřadu práce České republiky vznikl již souhlasným vykázáním dlužných mzdových nároků přímo ze zákona, takže existence či neexistence pracovního poměru již podle žalobce nebyla relevantní, proto byl povinen nároky uspokojit, tudíž se podle žalobce jedná o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou.
K námitce žalobce, že při postupu podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 118/2000 není oprávněn přezkoumávat platnost či existenci pracovního poměru, dovolací soud uvádí, že nelze vnímat ustanovení §8 odst. 1 zákona č 118/2000 izolovaně bez návaznosti na ostatní ustanovení tohoto zákona. Nejenže je tak žalobce na základě ustanovení §8a odst. 1 zákona č. 118/2000 povinen přezkoumávat, zda lze uplatněné nároky považovat ve smyslu zákona č. 118/2000 za nároky „mzdové“ [srov. ustanovení §3 písm. b) zákona č. 118/2000], s následnou povinností odečíst od uplatněného mzdového nároku částky, které nelze podle tohoto zákona považovat za mzdové nároky, ale především je žalobce povinen posuzovat naplnění základních předpokladů stanovených v úvodních ustanoveních zákona č. 118/2000. Z ustanovení §1a zákona č. 118/2000 potom zřetelně vyplývá, že právo na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti, náleží v rozsahu a za podmínek tohoto zákona toliko „zaměstnanci“ [ve smyslu zákona č. 118/2000 Sb., srov. ustanovení §3 písm. a) tohoto zákona].
Pokud byl „mzdový“ nárok uplatněn statutárním orgánem, který měl uzavřenou pracovní smlouvu pro činnost, která se obsahově překrývala s náplní činnosti statutárního orgánu, nejedná se pojmově o zaměstnance [ani ve smyslu §3 písm. a) zákona č. 118/2000, jelikož takovéto fyzické osobě by nevznikal „mzdový“ nárok (a to ani ve smyslu ustanovení §3 písm. b/ zákona č. 118/2000)]. Na uvedeném ničeho nemění ani rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, který byl vydán až po datu rozhodnutí odvolacího soudu, a kterým se Nejvyšší soud odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe, podle nějž se při tzv. nepřípustném souběhu funkcí (uzavření pracovní smlouvy statutárním orgánem pro činnosti, které se obsahově překrývají s náplní činnosti statutárního orgánu) jedná o vztah obchodněprávní, nikoli pracovněprávní, s tím, že na souběžnou „manažerskou“ pracovní smlouvu (vyhovuje-li požadavkům kladeným na smlouvu o výkonu funkce statutárního orgánu co do formy, obsahu a schválení příslušným orgánem obchodní korporace) lze pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Z obsahu spisu se nadto ani nepodává, že by předmětná pracovní smlouva splňovala požadavky na ni kladené judikaturou dovolacího soudu, za jejichž splnění by mohla být považována za „dodatek“ ke smlouvě o výkonu funkce statutárního orgánu.
K povaze odměňování za výkon funkce statutárního orgánu lze odkázat také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018 sp. zn. 27 Cdo 1884/2017, a v něm vyslovený závěr, že i po 1. 1. 2012, kdy bylo do obchodního zákoníku začleněno ustanovení §66d umožňující, aby statutární orgán vykonával obchodní vedení společnosti v pracovním poměru, se odměňování za výkon obchodního vedení zaměstnancem řídilo režimem odměny za výkon funkce člena statutárního orgánu a nikoli ustanoveními zákoníku práce.
Jestliže odvolací soud dovodil, že nejpozději se vznikem tzv. nepřípustného souběhu funkcí zanikl pracovní poměr T. P. (tento závěr o zániku pracovního poměru dovolatel ve svém dovolání nerozporuje, rovněž ani netvrdí, že by se T. P. pro rozhodné období opětovně stal zaměstnancem), nebylo by možné uvažovat ani o aplikaci ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 118/2000, neboť by nárok nebyl uplatněn statutárním orgánem, který by byl současně „zaměstnancem“.
Ohledně výkladu pojmu zaměstnanec lze pro úplnost poukázat na čl. 2 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/94/ES ze dne 22. října 2008, o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, podle nějž se t ato směrnice nedotýká vnitrostátního práva, pokud jde o definice pojmů „zaměstnanec“, „zaměstnavatel“, „odměna“, „nabytá práva“ a „nabývaná práva“ (shodně též čl. 2 odst. 2 předchozí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/74/ES ze dne 23. září 2002, kterou se mění směrnice Rady č. 80/987/EHS o sbližování právních předpisů členských států týkajících se ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele).
V projednávané věci tak nebyly splněny základní podmínky pro uspokojení mzdového nároku, když tento byl vyplacen fyzické osobě, které nevznikl „mzdový“ nárok. Podle ustanovení §1a zákona č. 118/2000 má přitom zaměstnanec právo na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených mu jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti, pouze v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem, žalobce však uspokojil dlužné nároky T. P., ač jej ani ve smyslu §3 písm. a) zákona č. 118/2000 nebylo možné považovat za zaměstnance, a vyplatil tak tyto nároky v rozporu s ustanovením §1a zákona č. 118/2000.
Dovolací soud nadále poznamenává, že výše uvedené znamená, že žalobce musí přezkoumávat, zda je mzdový nárok uplatňován zaměstnancem, nikoli že by žalobce musel přezkoumávat platnost pracovní smlouvy (dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr), když fyzická osoba může být považována za zaměstnance, i pokud by její pracovní smlouva (či dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr) byla neplatná např. pro absenci některé z obligatorních náležitostí pracovní smlouvy, neboť by tato osoba mohla být v tzv. faktickém pracovním poměru, kterým se v judikatuře rozumí právní vztah, který vzniká tím, že fyzická osoba koná pro zaměstnavatele (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) práci (závislou práci ve smyslu zákoníku práce), ačkoliv mezi nimi nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. 21 Cdo 6014/2016). Přitom platí, že právní vztah při tzv. faktickém pracovním poměru je vztahem pracovněprávním a zaměstnanci v tzv. faktickém pracovním poměru (za předpokladu, že nedostatek platného pracovněprávního vztahu nezpůsobil výlučně sám) zásadně náleží stejná práva a povinnosti (včetně práva na mzdu) jako zaměstnancům v platném pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17).
V tomto řízení se soudy v občanském soudním řízení pro účely posouzení právní povahy pohledávky žalobce, a s účinky toliko pouze pro toto posouzení, zabývaly otázkou, zda nároky uspokojené Úřadem práce České republiky lze považovat za nároky mzdové. Nejvyšší soud si je vědom usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 14. 12. 2017 sp. zn. Konf 44/2017, podle nějž je k rozhodování o mzdových nárocích podle zákona č. 118/2000 dána pravomoc správních soudů, z čehož vyplývá, že jim také přísluší výklad zákona č. 118/2000. Jelikož však v dané věci nebylo vyplacení finančních prostředků Úřadem práce České republiky podrobeno přezkumu správních soudů, když přezkum oznámení Úřadu práce České republiky o vyplacení uvedeného mzdového nároku skončil rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 31. 8. 2010 č. j. 2010/58914-424 (a s přihlédnutím ke skutečnosti, že rozhodnutí zvláštního senátu bylo vydáno až po datu rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž dříve byla pro samotné rozhodování o mzdových nárocích podle zákona č. 118/2000 dána pravomoc civilních soudů, srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2013 sp. zn. 6 Ads 164/2012 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1385/2011), postupoval Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., když rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ani Úřadu práce České republiky nejsou soudy soustavy civilního soudnictví vázány, a proto z něj pouze toliko vycházejí (k otázce vázanosti soudu rozhodnutím správního orgánu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4634/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005 sp. zn. 22 Cdo 943/2005).
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Protože žalobci, který v dovolacím řízení nebyl úspěšný, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nevzniklo, a žalovaná, která v dovolacím řízení byla úspěšná, nebyla zastoupena, přiznal dovolací soud žalované podle §151 odst. 3 o. s. ř. pouze náhradu hotových výdajů spočívající v paušální částce ve výši 300 Kč (srov. §1 a §2/3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 10. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu