ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1168.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1168/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) J. J. a b) H. J., zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. L. P., zastoupenému advokátem, o hospodaření se společnou věcí, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 49/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 25 Co 270/2003-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. června 2003, č. j. 10 C 49/2001-87, určil, „že s účinností od právní moci rozsudku žalobci jsou oprávněni výlučně sami na své náklady užívat a povinni výlučně sami na své náklady zajišťovat běžnou údržbu a opravy objektu, a to provozní budovy u skleníku – pařeniště a skleníku – pařeniště na pozemku jiného vlastníka parc. č. 787/27 v obci a katastrálním území V., a žalovaný je oprávněn výlučně sám na své náklady užívat a povinen výlučně sám na své náklady zajišťovat běžnou údržbu a opravy objektu, a to provozní budovy u skleníku – pařeniště a skleníku – pařeniště na pozemku jiného vlastníka parc. č. 787/26 v obci a katastrálním území V.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení se stali na základě kupní smlouvy, uzavřené 17. 4. 1998 se správcem konkursní podstaty úpadkyně společnosti s r. o. A., kromě dalšího podílovými spoluvlastníky – žalobci v rozsahu jedné ideální poloviny a žalovaný rovněž jedné ideální poloviny – dvou skleníků nacházejících se na shora zmíněných pozemkových parcelách od sebe stavebně oddělených, shodných provedením i velikostí, použitelných samostatně. Mezi žalobci a žalovaným docházelo při hospodaření s nimi k neshodám, byť fakticky užívali každý samostatně jeden ze skleníků, neboť takto se situace postupem času ustálila. Žalobci v jimi užívaném skleníku na svoje náklady zavedli závlahový systém, náhradní zdroj elektřiny a samostatné vyhřívání plynovými přímotopy. Účastníci se nebyli schopni dohodnout nejen při užívání skleníků, ale ani na hospodaření v celém zahradnického areálu, který do spoluvlastnictví získali shora zmíněnou kupní smlouvou, byť se další nemovitosti nestaly předmětem sporu. Soud konstatoval, že nemohou-li se spoluvlastníci dohodnout o způsobu užívání společné věci a obrátí se na soud, nelze úpravu užívání odepřít (§139 odst. 1 a 2 občanského zákoníku – dále jen „ObčZ“) a upravil užívání skleníků v souladu s faktickým stavem.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozhodující k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 25 Co 270/2003-121, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem. K námitkám žalovaného uplatněným v odvolání konstatoval, že nelze napadnout rozsudek proto, že žalobci navrhované řešení nevyčerpává celou šíři neshod účastníků při hospodaření se společným majetkem. V této souvislosti připomenul rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1524/2001. Námitku, že žalobci v důsledku změny technologie zavlažování spotřebovávají více elektřiny, za kterou žalovanému neplatí, odvolací soud shledal neopodstatněnou; jde o exaktně měřitelnou veličinu, takže „cítí-li se žalovaný poškozený, může se domáhat dorovnání“, a bylo by nadbytečné doplňovat dokazování o znalecký posudek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a ve kterém uplatňuje dovolací důvod uvedený v §214a odst. 2 písm. b) OSŘ. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že na žalobcích nelze spravedlivě požadovat, aby se užívání skleníku, do kterého investovali vlastní prostředky, ujal žalovaný, a dále že nemůže obstát jeho námitka, že žalobci změnou technologie zavlažování spotřebovávají více elektřiny za niž žalovanému neplatí, neboť jde o měřitelnou veličinu a může se domáhat dorovnání. Zdůrazňuje potíže, jež jsou mu zmíněnou změnou působeny při zavlažování v jeho skleníku, což považuje za hrubé porušení svého spoluvlastnického práva. Původní příčinou vzájemných sporů bylo porušení dohody, že skleníky bude užívat s. r. o. P., žalobci tuto dohodu porušili, začali skleníky užívat sami, změnili technologii topení a zásadně tak omezili provoz vytápění ve skleníku žalovaného. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1524/2001 na daný případ nedopadá, neboť řeší jiný problém. Shrnuje, že soudy v podstatě potvrdily, resp. schválily zásah do technologie jedním podílovým spoluvlastníkem a tím zásah do práv druhého. Při tom odvolací soud řešil odbornou otázku, ač mu to nepřísluší. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dodatku k dovolání upozorňuje, že rozhodnutí soudu v dané věci již vyvolává další spory, neboť žalobci ohlásili u Obecního úřadu ve V. stavební úpravu jednoduché stavby, čímž došlo k překročení oprávnění žalobců vyplývajícího z výroku soudu prvního stupně.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Dovolatel sice tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem, tento rozpor však nijak nespecifikuje. Rozhodnutí soudu o hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 ObčZ vychází z volné úvahy soudu a dovolací soud by mohl tuto úvahu zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená. Tak tomu v dané věci není. Hospodaření s energiemi pak žádný z účastníků neučinil předmětem řízení a soud o něm proto nemohl rozhodovat, stejně jako o náhradě škody, na kterou žalovaný odkazuje v dovolání. Odvolací soud též správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1524/2001, publikovaný pod č. C 1667 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, kde se m.j. uvádí: „Podle stávající judikatury pojem hospodaření se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 ObčZ zahrnuje i užívání společné věci jejími spoluvlastníky. Z tohoto ustanovení vyplývá, že určujícím činitelem pro rozhodování o hospodaření se společnou věcí je toliko velikost spoluvlastnických podílů, bez ohledu na to, zda jde mezi spoluvlastníky o běžné či nikoliv běžné záležitosti. Nelze z něj dovodit, že by nemohly být ohledně užívání společné věci trvale vymezeny sféry či části (u stavby určité prostory) takové věci, v nichž by užívání a nakládání s ní (v rámci zachovalého spoluvlastnictví) příslušelo výlučně (nebo společně s dalším spoluvlastníkem) tomu kterému ze spoluvlastníků“. Lze uzavřít, že v daném případě šlo o individuální posouzení konkrétní situace na základě uvážení soudu a není tu nic, co by z napadeného rozsudku činilo rozhodnutí zásadního právního významu.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud jej podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu