ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1291.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1291/2018-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce K. D. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného advokátem JUDr. Oldřichem Voženílkem, se sídlem v Rumburku, Matušova 982/9, proti žalovanému K. D. , narozenému XY, bytem XY, o 89 952 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 25 C 39/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. října 2017, č. j. 8 Co 179/2017-179, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 8. 2016, č. j. 25 C 39/2011-145, zamítl žalobu o zaplacení částky 89 952 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 3. 2011 do zaplacení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. 8 Co 179/2017-179, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž napadl oba výroky rozsudku a navrhl jeho zrušení. Podle žalobce závisí rozhodnutí soudu na vyřešení otázek, zda může být platně uzavřena dohoda o hospodaření se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) tím, kdo ještě není spoluvlastníkem věci; zda může být platně uzavřena dohoda o hospodaření se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák., kterou by se účastník dohody v rozporu s §574 odst. 2 obč. zák. předem vzdal svého zákonného práva podílet se na užívání společné věci v rozsahu jeho podílu, pokud se stane spoluvlastníkem věci; zda náleží ostatním spoluvlastníkům náhrada za omezení jejich spoluvlastnického práva v případě, kdy spoluvlastník užívá společnou věc nad rámec svého podílu na základě platného právního důvodu; zda jsou účastníci dohody o užívání cizí věci dohodou vázáni, jestliže se stanou spoluvlastníky věci, a zda se dohoda o užívání cizí věci automaticky transformuje v dohodu o hospodaření se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák., pokud její účastníci nabudou k věci vlastnické právo. Podle žalobce se soud při řešení těchto otázek odchýlil od ustálené judikatury (v dovolání není neuvedeno od jaké) a nesprávně právně posoudil věc, když chybně aplikoval §137 odst. 1, §139 odst. 2 a §574 odst. 2 obč. zák. Soud (podle žalobce) dospěl k nesprávnému závěru o tom, že uzavření dohody o hospodaření se společnou věcí (jakkoli k němu nikdy nedošlo) žalovanému legalizuje jeho bezplatné nadužívání společné věci nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, nehodnotil provedené důkazy v intencích §132 o. s. ř. a dospěl tím k nesprávným skutkovým zjištěním v míře extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání trpí vadami bránícími pokračování v dovolacím řízení a není přípustné.
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Také požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Aby dovolání tento požadavek splnilo, musí v něm dovolatel uvést otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, a ustálenou rozhodovací praxi, od níž se odvolací soud při jejím řešení odchýlil, nebo uvést, že tato otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena nebyla, anebo poukázat na rozdílná rozhodnutí dovolacího soudu při řešení uvedené otázky, případně se domáhat, aby v dosavadní praxi dovolacího soudu již vyřešená právní otázka byla posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je tedy dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V posuzovaném případě dovolání trpí vadou bránící pokračování v dovolacím řízení, neboť dovolatel v dovolání řádně nevymezil otázku přípustnosti dovolání ve smyslu výše uvedených ustanovení a uvedené judikatury. Dovolatel uvádí právní otázky, které považuje pro rozhodnutí věci za podstatné, při jejichž řešení se podle něj odvolací soud odchýlil od blíže neuvedené judikatury, a vytýká odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci ust. §137 odst. 1, §139 odst. 2 a §574 odst. 2 obč. zák. a nesprávný závěr, že „uzavření dohody o hospodaření se společnou věcí (jakkoli k němu nedošlo) žalovanému „legalizuje“ bezplatné nadužívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu žalovaného“ (takto výslovně ovšem v napadeném rozsudku nevyjádřený). Z obsahu dovolání se ale nepodává žádná informace o tom, od jakého konkrétního rozhodnutí dovolacího soudu se při řešení vymezených otázek měl odvolací soud odchýlit (a není přitom ani tvrzeno, že vymezené otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, že jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, ani že mají být dovolacím soudem, jsou-li podle dovolatele již vyřešené, posouzeny jinak). Dovolatel pouze vyjadřuje nesouhlas se závěrem, k němuž soud dospěl, a vytýká mu nesprávná skutková zjištění (která být předmětem přezkumu v dovolacím řízení nemohou, neboť dovolání lze dle §241a odst. 1 o. s. ř. podat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci). Dovolání tudíž neobsahuje vymezení splnění předpokladů jeho přípustnosti.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání žalobce zčásti vadným (pro vadu bránící pokračování v dovolacím řízení, která nebyla odstraněna ve lhůtě dle §241b odst. 3 o. s. ř., nebyla-li vymezena přípustnost dovolání), zčásti nepřípustným (pokud směřuje do skutkových zjištění soudu), podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 8. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu