ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1404.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1404/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) RNDr. R. M. a 2) L. M., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví a o zaplacení 184.106,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 905/95-64, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. listopadu 2000, č. j. 44 Co 563/99-92, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem z 9. 12. 1998, č. j. 4 C 905/95-64, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že \"žalobce R. V. je vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve V. na LV č. 4870 pro obec a k. ú. V., a to domu č. p. 239 postaveného na pozemku parc. č.1520/426, pozemku parc. č. 1520/427 a pozemku parc. č. 1520/308\", žalobu (spojenou ke společnému projednání), kterou se žalovaní domáhali, aby žalobci bylo uloženo zaplatit jim částku 184.106,- Kč s 16% úrokem od 10. 10. 1995 do zaplacení, a rozhodl nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako prodávající a žalovaní jako kupující uzavřeli 26. 10. 1994 kupní smlouvu, kterou žalobce prodal žalovaným do jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů shora označený dům a pozemky za kupní cenu 1. 200.000 Kč, která byla podle smlouvy zaplacena v částce 1.000.000 Kč před jejím podpisem a částku 200.000 Kč se kupující zavázali zaplatit prodávajícímu do 31. 12. 1994. Kupní smlouvu všichni její účastníci vlastnoručně podepsali, přičemž podle ověřovací doložky ověřovala podpis M. Š. jako osoba pověřená notářem JUDr. P. K., ve skutečnosti však účastníci smlouvu podepsali před tímto notářem. Podle soudu prvního stupně \"žalobce a žalovaný byli v dřívější době v blízkém přátelském vztahu a prováděli společně finanční transakci, jejíž účel a smysl sice soudu neobjasnili, ale v zásadě se mělo jednat o půjčování peněz osobám, které ani přes rozsáhlé dokazování nevyšly z anonymity, a tyto peníze měl opatřovat žalovaný pro žalobce ke krytí jeho obchodních aktivit... žalobce tak dlužil žalovanému finanční prostředky nebo s nimi nějak podnikal, a to prostřednictvím žalovaného ... a žalovaný pak tyto finanční prostředky pojal jako kupní cenu za prodávanou nemovitost ... nebylo zjištěno, že by kupní smlouva byla zastřením daňových záležitostí žalovaného.\" Ke dni uzavření předmětné kupní smlouvy byl žalobce dlužníkem České spořitelny a. s. ze smlouvy o půjčce v částce 200.000 Kč, uzavřené v roce 1988, přičemž ještě ke dni 27. 3. 1995 činil dluh částku 134.106 Kč. Šlo o dluh zajištěný omezením převodu domu nyní čp. 239 podle §58 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Stejně bylo zajištěno vrácení státního příspěvku 50.000 Kč, poskytnutého žalobci v roce 1988 na stavbu domu, k jehož vrácení se žalobce zavázal pro případ, převede-li dům do 10 let od poskytnutí příspěvku nejméně však 5 let od kolaudace domu (rok 1988). Existenci těchto omezení nemohl žalobce žalovaným zamlčet, „protože jsou patrné z výpisů z katastru nemovitostí, listru vlastnického č. 4295.“ Dne 28. 12. 1994 zaplatili žalovaní žalobci částku 200.000 Kč jako doplatek kupní ceny ze smlouvy z 26. 10. 1994. Téhož dne žalobce dále převzal od žalovaných částku 300.000 Kč, která byla určena k tomu, aby zaplatil zbytek dluhu u České spořitelny, a. s., a vrátil státní příspěvek 50.000 Kč. To žalobce neučinil a rozsudkem soudu prvního stupně ze 4. 1. 2001, č. j. 7 C 200/97-36, který nabyl právní moci 27. 2. 2001, bylo žalobci uloženo, aby tuto částku žalovaným zaplatil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dne 5. 4. 1995 podali žalovaní návrh (sepsaný všemi účastníky 26. 10. 1994) na vklad vlastnického práva k nemovitostem podle kupní smlouvy z 26. 10. 1994. Žalovaný 27. 3. 1995 uhradil ze společných prostředků žalovaných jako manželů České spořitelně a. s. zbytek dluhu žalobce ve výši 134.109 Kč a 27. 4. 1995 zaplatil Okresnímu úřadu ve V. částku 50.000 Kč jako vrácený státní příspěvek žalobce. O tom, že žalovaný uvedené dluhy žalobce zaplatí, nebyla mezi nimi uzavřena žádná smlouva, jak to uvedli žalovaní ve své vzájemné žalobě, a také žalobce uvedl v žalobě, že uvedenou částku zaplatili žalovaní bez jeho vědomí a plné moci. Katastrální úřad ve V. dne 28. 4. 1995 povolil vklad vlastnického práva žalovaných k nemovitostem podle kupní smlouvy z 26. 10. 1994 s účinky vkladu k 5. 4. 1995. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že kupní smlouva, uzavřená mezi účastníky 26. 10. 1994, je platným právní úkonem, neboť nebyla uzavřena v omylu ve smyslu §49a ObčZ. Šlo o úkon platný i podle §37 ObčZ, tedy svobodný, vážný, určitý a srozumitelný, nejednalo se o úkon simulovaný k zastření daňových záležitostí žalovaného. Kupní smlouvu nepovažoval soud prvního stupně za neplatnou ani pro obcházení zákona nebo pro rozpor s dobrými mravy. Za nevýznamnou považoval soud prvního stupně skutečnost, že ověřovací doložka podpisu účastníků této kupní smlouvy je podepsána namísto notáře jeho zaměstnankyní, když nešlo o smlouvu sepsanou notářem formou notářského zápisu, ale tzv. smlouvu vlastní, kterou všichni její účastníci nepochybně podepsali. Podle soudu prvního stupně přešlo vlastnictví k nemovitostem ze žalobce na žalované platnou kupní smlouvou z 26. 10. 1994, a proto žalobu na určení vlastnictví žalobce k těmto nemovitostem zamítl. Zamítnutí vzájemné žaloby o zaplacení částky 184.109 Kč s přísl. soud prvního stupně odůvodnil tím, že žalobce se na úkor žalovaných ve smyslu §451 odst. l a 2 ObčZ bezdůvodně neobohatil. Podle čl. IV kupní smlouvy žalovaní převzali nemovitosti prosty břemen a závad. Ve smlouvě tedy nebylo uvedeno, že nemovitosti jsou prosty dluhů a zástavních práv. Podle soudu prvního stupně \"z tohoto pohledu na nemovitosti břemena a závady nevázly a pokud k převodu nemohlo dojít bez úhrady těchto plnění a žalovaní tyto úhrady provedli, staví se soud na názor, že tímto postupem neplnili to, co měl plnit žalobce ve smyslu §451 ObčZ, ani neposkytli plnění bez právního důvodu, ale likvidovali tímto způsobem závazky váznoucí na nemovitosti jako její noví vlastníci.\"
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem z 6. 11. 2000, č. j. 44 Co 563/99-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž byla žaloba na určení vlastnictví žalobce k nemovitostem zamítnuta, a dále změnil ve věci samé tak, že uložil žalobci, aby zaplatil žalovaným společně a nerozdílně částku 184.106 Kč s 16% úrokem z prodlení od 9. 10. 1996 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, ohledně téhož úroku za období od 10. 10. 1995 do 8. 10. 1996 žalobu zamítl. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení a dovolání proti svému rozsudku nepřipustil.
Krajský soud doplnil dokazování smlouvou o poskytnutí státního příspěvku a omezení převodu nemovitosti, uzavřenou 13. 4. 1988 mezi ONV V. a žalobcem, ze které zjistil, že vrácení příspěvku pro případ převodu rodinného domu, na jehož stavbu byl žalobci státní příspěvek 50.000 Kč poskytnut, v době 10 let od uzavření smlouvy, nejméně 5 let po kolaudaci, bylo zajištěno omezením převodu tohoto domu podle §58 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Dále odvolací soud provedl důkaz smlouvou o půjčce a omezení převodu nemovitosti z 13. 4. 1988, ze které zjistil, že půjčka poskytnutá žalobci Českou státní spořitelnou ve výši 200.000 Kč byla zajištěna omezením převodu domu žalobce. Jinak odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně. Považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že pro vznik smlouvy a její platnost není významný průběh legalizace podpisu účastníků na kupní smlouvě z 26. 10. 1994, když žalobce svůj podpis na smlouvě nezpochybňoval a vklad práva podle uvedené smlouvy byl proveden. Ztotožnil se také se závěrem soudu prvního stupně, že uvedená smlouva je platným právním úkonem, neboť nebyla uzavřena v omylu ve smyslu §49 věta třetí ObčZ, nejde o úkon simulovaný a nesvobodný. Neshledal neplatnost převodu nemovitostí ani z důvodu omezení převodu nemovitosti, vzniklém podle dříve platných předpisů, které se vztahovalo jen k domu, ale dosahem neplatnosti se týkalo i převodu pozemků. S odkazem na §874 a §61 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. odvolací soud poukázal na to, že obligačněprávní účinky omezení převodu stavby trvají až do zániku dluhu, jak vyplývá z §59 odst. l ObčZ ve znění před uvedenou novelou. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že dochází-li vzdor takovému omezení k převodu nemovitostí a nabyvatel bez dohody s takovým dlužníkem plní na jeho dluh, obstarává tím bez příkazu (oprávněného) záležitost spojenou s převodcovým zájmem vyvázání se z právních omezení, aby docílil prospěchu z práv vyplývajících pro něj ze smlouvy o převodu, což kvalifikoval jako jednání podle §743 odst. l ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Podle odvolacího soudu k tomuto postupu má jednatel i souhlas dotčeného, neboť při závěrech o vážnosti a svobodě jeho vůle prodat nelze ani předpokládat něco jiného. V takovém případě má toto plnění účinky splnění dluhu podle §599 odst. l ObčZ ve vazbě na §61 ObčZ ve znění před novelou a podle §742 ObčZ má jednatel právo na náhradu nutného nákladu, představovaného v daném případě zaplacením zbytku dluhu, který je splatný okamžikem dojití žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu mimo zamítavý výrok o zaplacení příslušenství pohledávky. Přípustnost dovolání proti výroku měnícímu a proti výroku potvrzujícímu dovozuje z §238 odst. písm. a) a z §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále \"OSŘ\"). Žalobce nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že žalovaní nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem podle kupní smlouvy z 26. 10. 1994. Pokud žalovaný bez vědomí žalobce zaplatil dluh žalobce České spořitelně a.s, nemohlo dojít ke splnění dluhu, a tím ani k zániku omezení převodu domu, kterým byl dluh zajištěn podle §58 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., když omezení má podle žalobce povahu věcněprávní. Dále namítá, že na základě uvedené kupní smlouvy nemohlo vlastnické právo k nemovitostem přejít také proto, že \"smlouva nebyla vkladatelná, pokud podpisy účastníků nebyly řádně ověřené\", když k tomu došlo tím, že podpisy ověřovala jiná osoba než byla v ověřovací doložce uvedena. Kromě toho notářská kancelář ověřila v dané věci ještě správnost dalších listin podle ověřovací doložky dříve, než vůbec listiny existovaly. Pokud jde o měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, žalobce dodává, že zaplacením částky 50000 Kč žalovaným OÚ V. není vrácením žalobci poskytnutého státního příspěvku na stavbu domu. Se vznikem povinnosti vrátit příspěvek žalobce vůbec nepočítal, když si byl při uzavření kupní smlouvy vědom existujícího omezení převodu domu. „Každopádně ve vztahu k OÚ V. a České spořitelně a. s. nejednal žalovaný za žalobce, nýbrž svým jménem sledujícíce svůj zájem. Naprosto zřetelně neměl a nemohl mít na jeho postupu zájem dovolatel\". Existující dluh České spořitelně a. s. je žalobce stále připraven vrátit a povinnost vrátit státní příspěvek mu nikdy nevznikla. Právě o \"dvojí omezení převodu nemovitosti\" žalobce také opíral svoji argumentaci, že předmětná smlouva je simulovaný právní úkon, zakrývající \"daňové beneficium\", které mělo z jejího podpisu vyplynout pro žalovaného. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, byly v napadené části zrušeny a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (bod 17, hlava prvá, část dvanáctá zákona č. 30/2000 Sb.), tj. podle zákona č. 99/1963 Sb, občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, dovolací soud nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve dvou samostatných věcech (o žalobě na určení vlastnictví a žalobě na plnění), a je proto třeba zkoumat přípustnost dovolání v těchto věcech odděleně.
Ohledně určení vlastnictví k nemovitostem je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím. Přípustnost dovolání proti této části rozsudku nevyplývá z §237 odst. l OSŘ (k vadám v tomto ustanovení vyjmenovaným v řízení nedošlo), ani z §238 odst. l písm. b) a 239 odst. 1 OSŘ, neboť rozsudku odvolacího soudu nepředcházelo jeho zrušující usnesení a odvolací soud dovolání ve výroku svého rozsudku dovolání nepřipustil.
Zbývá tedy posouzení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, který stanoví, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Žalobce před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu vyslovení přípustností dovolání navrhl.
Dovolání je podle §239 odst. 2 OSŘ přípustné jen pro řešení otázek právních. Dovolací soud vychází ze skutkového stavu, který byl zjištěn odvolacím soudem a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c), že skutkový stav nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Takový důvod žalobce uplatňuje, pokud namítá oproti zjištění soudu, že kupní smlouva z 26. 10. 1994 byla uzavřena z důvodu daňového beneficia žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu pro posouzení otázky, zda došlo k převodu nemovitostí podle předmětné kupní smlouvy, když předmětná „ kupní smlouva nebyla vkladatelná, neboť nebyly řádně ověřeny podpisy jejích účastníků“, jestliže podpisy účastníků, nebyly ověřeny zaměstnankyní notáře, jak to vyplývá z obsahu ověřovací doložky na smlouvě, ale notářem samotným. Jak už zdůraznil odvolací soud, vklad práva podle této kupní smlouvy z 26. 10. 1994 byl proveden rozhodnutím Katastrálního úřadu ve V. z 28. 4. 1996 a žalobce v nalézacím řízení stejně jako v dovolání nezpochybňuje, že kupní smlouvu on sám i žalovaní podepsali, tedy že písemná forma kupní smlouvy, kterou se převáděly nemovitosti, včetně pravosti podpisů účastníků smlouvy byla zachována.
Dovolací soud však považuje rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu pro posouzení otázky, zda kupující nabyl vlastnické právo k nemovitosti kupní smlouvou, uzavřenou s prodávajícím v roce 1994, jestliže v době uzavření smlouvy trvá dluh prodávajícího, zajištěný omezením převodu této nemovitosti smlouvou uzavřenou podle §58 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., a dále pro otázku, zda dochází k zániku dluhu splněním, jde-li o dluh zajištěný omezením převodu nemovitosti, který po uzavření smlouvy o převodu zajištěné nemovitosti zaplatí namísto dlužníka – prodávajícího bez jeho souhlasu kupující.
Podle §58 odst. l ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. věřitel může uspokojení své pohledávky zajistit písemnou smlouvou uzavřenou s dlužníkem, kterou dlužník bere na sebe povinnost, že nepřevede svou nemovitost bez souhlasu věřitele na jiného, dokud pohledávka nebude uspokojena. Má-li mít omezení převodu nemovitosti právní účinky i pro dědice, musí to být ve smlouvě uvedeno. Podle §58 odst. 2 téhož ObčZ ke smlouvě je třeba registrace státním notářstvím a omezení převodu vznikne okamžikem registrace.
Podle §874 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti, jež vzniklo před účinností tohoto zákona, se řídí dosavadními předpisy.
Podle §59 odst. l ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. dokud omezení trvá, je převod bez souhlasu věřitele neplatný.
Podle §61 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. zánikem pohledávky nebo jejím promlčením omezení převodu nemovitosti zanikne.
Omezení převodu nemovitosti je zajištěním závazku hlavního, z něhož vyplývá povinnost dlužníka zaplatit věřiteli dluh. Zajištění spočívá v tom, že dlužník je donucován k plnění dluhu tím, že dispoziční právo je ohledně jeho nemovitosti bez souhlasu věřitele znemožněno. Vzhledem k vedlejší (akcesorické) povaze omezení převodu jsou jeho vznik a trvání závislé na existenci věřitelovy pohledávky a jí odpovídající povinnosti dlužníka hlavního závazkového právního vztahu.
Rozhodne-li se dlužník převést nemovitost, jejíž převod je omezen podle §58 odst. l ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., pak k tomu, aby došlo k platnému převodu, musí mít souhlas věřitele, nebo musí dříve, než dojde k převodu nemovitosti, dluh splnit. Tím dojde k zániku omezení převodu nemovitosti a platnému převodu nemovitosti pak z hlediska §58 odst. l ObčZ nic nebrání.
K převodu vlastnictví jako věcněprávnímu účinku smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem docházelo podle §133 odst. 2 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. registrací smlouvy státním notářstvím. Jestliže bylo v §59 ObčZ stanoveno, že dokud omezení nemovitostí trvá, je bez souhlasu věřitele převod neplatný, a k převodu nemovitosti docházelo registrací kupní smlouvy, bylo k tomu, aby šlo o převod platný, třeba, aby věřitel dal souhlas k této smlouvě o převodu nejpozději před její registrací nebo aby před registrací této smlouvy byl dluh zajištěný omezením převodu nemovitosti, splněn. Tím došlo k zániku omezení jako akcesorického závazku a jeho neplatnost převodu nemovitosti podle §59 odst. l ObčZ ve znění před novelou nepřipadala v úvahu.
Na rozdíl od stavu k 31. 12. 1992, kdy se vlastnictví nemovité věci nabývalo účinností smlouvy, tj. právní mocí rozhodnutí státního notářství o registraci smlouvy, od 1. 1. 1993 podle §133 odst. 2 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 264/1992 Sb., převádí-li se věc nemovitá na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zákon nestanoví jinak. Podle §1 odst. l zákona č. 265/1992 Sb,. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem ( dále jen „ZZVP“), se do katastru nemovitostí kromě dalších tam uvedených práv zapisuje vlastnické právo. Děje se tak podle §2 odst. l tohoto zákona vkladem. Práva uvedená v §1 odst.l ZZVP, tedy i vlastnické právo, vznikají, mění nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak. Podle §2 odst. 3 ZZVP právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
Jestliže omezení převodu nemovitosti trvá i po 1. 1. 1993, pak k tomu, aby byl převod takové nemovitosti ve smyslu §59 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. platný, musí dát věřitel souhlas k tomuto převodu nejpozději do rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu práva podle smlouvy o převodu nemovitosti. K platnému převodu také dojde, jestliže omezení nemovitosti zanikne jako akcesorický závazek splněním dluhu, které zajišťovalo.
Pro daný případ to znamená, že převod vlastnictví k domu čp. 257 kupní smlouvou, uzavřenou mezi účastníky 26. 10. 1994, je platný - a také k pozemkům smlouvou převáděným, neboť ve smyslu §41 ObčZ jde o neoddělitelnou část kupní smlouvy - za předpokladu, že ke dni rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva žalovaných k tomuto domu, to je k 28. 4. 1995, byl dán souhlas věřitelů, to je České spořitelny, a. s., a státu zastoupeného OÚ V., jejichž pohledávky byly zajištěny omezením převodu domu, k převodu tohoto domu nebo tato omezení zanikla jako akcesorický závazek splněním dluhů, které zajišťovala.
Dovolací soud považuje za správný také závěr odvolacího soudu, že dluhy žalobce, zajištěné omezením převodu domu čp. 239 zanikly vůči České spořitelně a. s. zaplacením částky 134.106 Kč dne 27. 3. 1995 žalovaným a vůči státu zaplacením částky 50.000 Kč žalovaným 27. 4. 1995. K zániku těchto dluhů jejich splněním ve smyslu §559 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „ObčZ), který stanoví, že splněním dluh zanikne, by jistě došlo, kdyby žalovaný splnil dluhy za žalobce s jeho souhlasem, resp. na základě dohody se žalobcem. Šlo by o situaci, předvídanou §534 ObčZ, který stanoví, že kdo s dlužníkem dohodne, že splní jeho závazek vůči jeho věřiteli, má vůči dlužníkovi povinnost poskytovat plnění jeho věřiteli, věřiteli z toho však přímé právo nevznikne. ObčZ však předpokládá, že dluh může být splněn i bez souhlasu dlužníka. Tak §533 ObčZ, který upravuje přistoupení k dluhu, stanoví, že kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písmeně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně. Písemná forma dohody má věřiteli zajistit, aby mohl vůči tomu, kdo k dluhu přistoupil jako vůči (dalšímu) dlužníkovi, splnění dluhu požadovat, včetně jeho případného uplatnění u soudu. Jestliže však věřitel přijme od osoby odlišné od dlužníka – třetí osoby plnění splatného dluhu, které třetí osoba poskytne v úmyslu dluh splnit, a věřitel je jako plnění dluhu přijme, aniž by uzavřel s touto třetí osobou písemnou dohodu o přistoupení k dluhu, pak nejde sice o plnění přijaté věřitelem od dlužníka, který se jím stal platně ve smyslu §533 ObčZ, nicméně přijetím dluhu od třetí osoby byl i tak dluh splněn. Okamžikem, kdy věřitel přijme takové plnění, dochází ke splnění dluhu a současně tím dlužník, který „je osvobozen od pasiv“ (k tomu srovnej str. 106 publikace Josefa Vaňka Neoprávněný majetkový prospěch, vydané nakladatelstvím Obzor Bratislava, 1989), získává na úkor třetí osoby bezdůvodné obohacení, neboť za něj bylo plněno, co měl plnit sám (§484 ObčZ). V daném případě k uzavření písemných dohod mezi žalovaným a věřiteli žalobce, že splní dluhy žalobce, nedošlo. I když žalovaný souhlas žalobce ke splnění dluhů neměl, pak ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovaný poskytl věřitelům žalobce – třetím osobám peněžité plnění namísto žalobce, že žalovaný sám neměl právní povinnost toto plnění poskytnout, že mezi žalovaným a třetími osobami nebylo pochyb o tom, že plní dluhy žalobce (žalovaný plní cizí dluhy, nikoli vlastní). Okamžikem, kdy věřitelé, resp. třetí osoby přijaly na splnění dluhů žalobce plnění od žalovaného, došlo ke splnění dluhů žalobce a v důsledku toho k tomu, že se žalobce na úkor žalovaných bezdůvodně obohatil, neboť za něj bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§484 ObčZ). Obohacení žalobce je dáno výší dluhů za něj žalovaným zaplacených, tj. částkou 184.106 Kč.
Z uvedeného vyplývá, že omezení převodu domu čp. 239 zanikla ve smyslu §61 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. splněním dluhů omezením domu zajištěných ve dnech 27. 3. 1995 a 27. 4. 1954, tedy před 28. 4. 1995, kdy katastrální úřad rozhodl o zápisu práva podle kupní smlouvy z 26. 10. 1994. To znamená, že nejde o převod domu (i pozemků, jako nemovitostí podle obsahu smlouvy od převodu domu neoddělitelných) neplatný ve smyslu §59 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Žalobce tedy kupní smlouvou z 26. 10. 1994 pozbyl vlastnické právo k domu a pozemkům a není tak věcně legitimován k žalobě na určení, že je jejich vlastníkem.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o potvrzující část rozsudku odvolacího soudu, je tedy z pohledu dovolacích námitek správné. Z výše uvedeného také vyplývá, že je správný i měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalovaným částku s příslušenstvím (proti němuž je dovolání podle §238 odst. l písm. a/ OSŘ přípustné). Povinnost zaplatit žalobcům částku 184.106 Kč, jako částku vynaloženou ve prospěch žalobce, není sice dána §742 ObčZ, ale podle §456 ObčZ. Tím, že se žalobce na úkor žalovaných bezdůvodně podle tohoto ustanovení obohatil, má povinnost vydat jim bezdůvodné obohacení, které na jejich úkor získal a jehož výše je dána výší za něj splněných dluhů, tj. částkou 184.106 Kč.
Protože ani při přezkumu dovoláním napadeného měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nebylo zjištěno, že by v řízení došlo k vadám podle §237 odst. l OSŘ nebo jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, bylo dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v napadené části zamítnuto (§243b odst. l OSŘ).
Žalovaní měli v dovolacím řízení úspěch a příslušela by jim podle §243b odst. 4, §241 odst. l, §151 odst. 1 a §142 odst. l OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení. Náklady jim však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2003
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu