ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1499.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1499/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) Ing. V. M., b) V. S. a c) Mgr. H. S., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) MUDr. V. D. a 2) B. D., zastoupeným advokátkou, o zaplacení 161.300,- Kč s příslušenstvím ve vztahu mezi všemi žalobci a žalovanými, částky 102.979,- Kč s příslušenstvím ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanými a o zaplacení 102.979,- Kč s příslušenstvím ve vztahu mezi žalobci b) a c) a žalovanými, vedené Okresním soudem v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 188/2003, o dovolání všech žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 18. října 2005, č. j. 29 Co 632/2004-145, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 18. října 2005, č. j. 29 Co 632/2004-145, ve výroku pod bodem I., pokud jím bylo vysloveno, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně „ve vztahu mezi žalobcem A) a žalovanými ve výroku I. vyhovujícím žalobě ohledně částky 138.839,- Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi těmito účastníky“, a ve výroku pod bodem II., pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a) a žalovanými, a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 21. května 2004, č. j. 7 C 188/2003-117, ve výroku pod bodem I., kterým byla žalovaným uložena povinnost „zaplatit žalobci a) společně a nerozdílně 138.839,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2003 do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku“, a ve výroku pod bodem IV., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a) a žalovaným, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud žalovaným uložil povinnost zaplatit jim níže uvedené částky náležející jim jako podíl z příjmů za pronájem části domu nacházejícího se v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení. Žalovaní, kteří část domu pronajímali třetím osobám a inkasovali od nich nájemné, se o tento příjem s dalšími spoluvlastníky domu nedělili.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. května 2004, č. j. 7 C 188/2003-117, výrokem pod bodem I. uložil žalovaným povinnost „zaplatit žalobci a) společně a nerozdílně 138.839,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2003 do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku“. Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu „ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanými co do 22.461,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2003 do zaplacení, co do 1% úroku z prodlení z částky 138.839,- Kč od 1. 7. 2003 do zaplacení, a co do 102.976,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 1. 5. 2001 do zaplacení“. Výrokem pod bodem III. zamítl žalobu „o zaplacení 102.976,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 1. 5. 2001 do zaplacení ve vztahu mezi žalobci b) a c) a žalovanými“. Výroky pod body IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení se stali na základě kupní smlouvy z 1. 11. 1993 podílovými spoluvlastníky domu čp. 714 se stavební parcelou v obci a katastrálním území J. n. N. Podíl žalobce a) činil 63/96 z celku, podíl žalobců b) a c) 1/96 z celku a podíl žalovaných 1/3 z celku. Účastníci se 12. 12. 1995 dohodli na rozdělení objektu tak, že uživateli prvního poschodí budou žalovaní a „majiteli“ suterénu, sklepa, přízemí, druhého podlaží, podkroví a půdy budou žalobci. Žalovaní poté postupně uzavřeli tři smlouvy na pronájem nebytových prostor v prvním patře domu. Účastníci 2. 5. 2001 uskutečnili jednání o hospodaření v domě a dohodli se, že přízemí bude užívat žalobce a) pro svoje podnikání, nebytové prostory v prvním poschodí budou pronajaty třetím osobám s tím, že jejich stávající nájemníci budou prostory nadále užívat a nájemné od nich si rozdělí spoluvlastníci s přihlédnutím k výši spoluvlastnických podílů. Vedle toho se dohodli, že další prostory domu – půdu a sklep budou užívat žalobci a že dům bude spravovat žalobce a), bude zajišťovat opravy, běžný chod, placení energie a bude za spoluvlastníky pronajímat prostory, vybírat nájemné; s touto dohodou však žalovaní nesouhlasili. Poté žalobci b) a c) prodali jejich podíl žalobci a), takže od 7. 8. 2001 je tento žalobce spoluvlastníkem nemovitostí s podílem 2/3 z celku a žalovaní vlastní jejich 1/3. Soud dále vyšel ze skutečnosti, že v domě po celé sporné období bydleli nájemníci a konstatoval, jakých příjmů jednotliví spoluvlastníci domu pronájmem prostor v domě dosáhli. Věc posoudil podle §136 odst. 1, §137 odst.1, §139 odst. 1 a 2, §123, §517 odst. 1, 2, §563, §580, §581 odst. 2, 3 občanského zákoníku (ObčZ“) a §11 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů ve znění účinném do 31. 12. 2000, a odkázal na rozsudek tamního soudu č. j. 9 C 465/2001-83.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, jako soud odvolací k odvolání všech účastníků řízení rozsudkem ze dne 18. října 2005, č. j. 29 Co 632/2004-145, výrokem pod bodem I. rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně „ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanými ve výroku I. vyhovující žalobě ohledně částky 138.839,- Kč s příslušenstvím, ve výroku II. zamítající žalobu ohledně částky 102.976,- Kč s příslušenstvím a dále ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi těmito účastníky, potvrzuje. Dále se potvrzuje ve vztahu mezi žalobci b), c) a žalovanými ve výroku III. zamítající žalobu o zaplacení částky 102.976,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi těmito účastníky řízení. Nedotčen zůstává výrok ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanými, pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně částky 22.461,- Kč s příslušenstvím a ohledně 1% úroku z prodlení z částky 138.839,- Kč od 1. 7. 2003 do zaplacení“. Výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud posoudil skutková zjištění soudu prvního stupně jako vyčerpávající a v podrobnostech na ně odkázal. Opětovně provedl důkaz „dohodou“ o stanovení majetkových poměrů na společné nemovitosti s datem 12. 12. 1995, kterou soud prvního stupně zhodnotil jako dohodu o hospodaření se společnou věcí, resp. jako smluvní akt, v němž byl účastníky dohodnut způsob užívání nemovitostí a braní užitků. S tímto hodnocením se odvolací soud neztotožnil a uvedl, že hospodařením se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 ObčZ se rozumí též užívání nemovitosti. Konstatoval, že „dohoda“ tuto část ujednání účastníků obsahuje, další potřebná ujednání však zcela postrádá. Neobsahuje ujednání účastníků jako spoluvlastníků nemovitosti o režimu hospodaření s nemovitostmi (chod, údržba, nezbytné služby, dělení užitků), a proto ji nelze za „dohodu spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí“ pokládat. Připomenul, že podle §139 odst. 2 ObčZ o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou počítanou podle velikosti podílů, z čehož plyne, že při rozhodování o takovém hospodaření je určujícím činitelem velikost spoluvlastnických podílů, tzv. princip majority. Většinový spoluvlastník v dané věci platně rozhodl o užívání nemovitosti a rozdělení užitků, a rozsudek soudu prvního stupně této dohodě odpovídá; proto jej odvolací soud jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Neztotožňují se s právními závěry odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku. Žalovaní v řízení poukazovali na to, že nelze práva a povinnosti spoluvlastníků ve smyslu §137 ObčZ vykládat tak, že mohou působit jednostranně nepříznivě vůči menšinovému spoluvlastníkovi, že mu budou přisouzeny pouze povinnosti a většinovému zejména práva. To by bylo v rozporu s právy menšinového vlastníka věc užívat ve smyslu §123 ObčZ. Soud prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, k námitce započtení podílu ve výši 1/3 z nebytových prostor, které užívá žalobce, dospěl k závěru, že tyto pohledávky nejsou po právu. Soud též uvedl, že právo užívat věc v intencích §123 ObčZ mají i menšinoví spoluvlastníci, kteří jsou z užívání společné věci vyloučeni a měli by právo na náhradu za to, že neužívají společnou věc v rozsahu jejich spoluvlastnického podílu, a že žalovaní námitku započtení této náhrady neuplatnili. Dovolatelé uvádějí, že námitku započtení vznesli z důvodu, že i jejich ideální podíl užívá většinový spoluvlastník a žádnou náhradu za toto užívání jim neposkytuje. V odvolacím řízení poukázali na extenzivní výklad §137 ObčZ v aplikaci na daný případ a uzavírají, že žalobce nemůže svoje spoluvlastnické právo podle §123 ObčZ vykonávat tak, aby inkasoval veškerý nájem z nemovitosti sám. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a „věc vrátil k novému řízení“.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud věc neposoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním (§123 ObčZ – toto ustanovení je třeba vztáhnout i na spoluvlastníka).
Spoluvlastnický podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci (§137 odst. 1 ObčZ).
Účastníci jsou podílovými spoluvlastníky shora uvedeného domu, a to žalobce a) s podílem 2/3 z celku a žalovaní s podílem 1/3 z celku; žalobci b) a c) jejich spoluvlastnický podíl, který činil 1/96 z celku, již dříve (7. 8. 2001) převedli na žalovaného a). Od 2. 5. 2001 je užívání bytu na základě rozhodnutí většinových spoluvlastníků upraveno tak, že žalobce a) užívá přízemí, první poschodí s nebytovými prostorami se pronajímá třetím osobám, v domě jsou i byty v nájmu a o výtěžek z nájmu se dělí spoluvlastníci podle poměru spoluvlastnických podílů; další prostory, tedy půdu a sklep, užívají žalobci. I když soudy nevyjádřily skutečný poměr užívání domu, je zřejmé, že žalovaní užívají nemovitost v menším rozsahu, než činí jejich spoluvlastnický podíl (resp. ji neužívají vůbec), přičemž podle rozhodnutí většinového spoluvlastníka by měli mít právo jen na takovou část výtěžku z nájemného, která odpovídá výši jejich spoluvlastnického podílu. Žalobce a) naopak získal podíl na nájemném ve výši odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu a navíc ještě může výlučně užívat další prostory v domě. Soudy neuznaly žalovanými uplatněný nárok, aby v jejich prospěch byla započtena 1/3 majetkového prospěchu získaného žalobcem a) užíváním nebytových prostor v domě; odvolací soud v této souvislosti uvedl, že „podílový spoluvlastník platně rozhodl o úpravě užívání nemovitosti a rozdělování užitků z ní“. Je tedy třeba řešit otázku, zda většinový spoluvlastník (spoluvlastníci) může platně rozhodnout o takovém užívání společné věci a rozdělování užitků (nájemného), které neodpovídá výši spoluvlastnických podílů.
Konstantní judikatura respektuje dohodu spoluvlastníků, resp. rozhodnutí většinového spoluvlastníka o tom, že menšinový spoluvlastník (spoluvlastníci) mohou být vyloučeni z užívání společné věci. To však neznamená, že by menšinovému spoluvlastníku nepříslušela náhrada za to, že nemůže věc v rozsahu odpovídajícímu jeho podílu užívat. V rozhodnutí publikovaném pod č. 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se uvádí: „Rozhodnutí či dohoda o náhradě za užívání věci v podílovém spoluvlastnictví určené spoluvlastníkovi za to, že nemůže tuto věc užívat v rozsahu svého spoluvlastnického podílu, nemusí být součástí rozhodnutí či závazné dohody spoluvlastníků o vyloučení spoluvlastníka z užívání věci a jeho následném vyklizením z dosud jím užívané nemovitosti. Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem - vyplývá z výše citovaného ustanovení §137 odst. 1 ObčZ, tj. z práva spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Rozsah tohoto užívacího práva ke společné věci (stejně jako výše spoluvlastnického podílu) nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li existující poměry nebo rozhodnutí, popřípadě dohody spoluvlastníků některému spoluvlastníkovi plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to odpovídající náhrada. Rozsah této náhrady pak logicky rovněž nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím ostatních spoluvlastníků modifikován“.
Obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1213/99, konstatuje, že spoluvlastnický podíl je mírou účasti na vztahu ke společné věci i pokud jde o užívání věci. Proto tam, kde spoluvlastníkovi není zajištěno užívání věci ve spoluvlastnictví v rozsahu určeném jeho podílem, má nárok na poskytnutí tomu odpovídající náhrady. Proto spoluvlastníkovi, který své právo užívat věc nemohl realizovat buď vůbec nebo pouze částečně, náleží peněžité vyrovnání. Naopak ten spoluvlastník, který věc užívá nad rozsah jeho podílu, získává na úkor ostatních bezdůvodné obohacení.
Na toto rozhodnutí navazuje rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2525: „Bezdůvodné obohacení podílového spoluvlastníka, který užívá věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, vzniká bez ohledu na to, zda o takovém užívání rozhodla většina spoluvlastníků počítaná podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů nebo bylo upraveno dohodou spoluvlastníků nebo o užívání rozhodl soud, pokud ovšem z dohody spoluvlastníků nevyplývá něco jiného, např. že si za užívání nad rámec odpovídající spoluvlastnickému podílu nebudou nic hradit“.
Z uvedeného vyplývá, že pokud na základě rozhodnutí většinového spoluvlastníka o hospodaření ze společnou věcí je část společného domu pronajímána třetím osobám a část domu užívá většinový spoluvlastník nad rámec velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž nájemné je mezi spoluvlastníky rozdělováno poměrně podle výše spoluvlastnických podílů, přísluší menšinovému spoluvlastníku náhrada za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, pokud se spoluvlastníci nedohodli jinak. Většinový spoluvlastník nemůže vlastním rozhodnutím proti vůli menšinového spoluvlastníka právo na tuto náhradu vyloučit.
V dané věci tedy bylo třeba zjistit, zda menšinoví spoluvlastníci užívali společný dům v rozsahu odpovídajícím jejich spoluvlastnických podílů a pokud tomu tak nebylo, bylo třeba vzhledem k jejich kompenzační námitce stanovit výši jim náležející náhrady a provést kompenzaci. Pokud odvolací soud vycházel z jiného právního názoru, že totiž o užívání domu a o užitcích platně rozhodl většinový spoluvlastník a proto žalovaným náhrada za to, že dům užívají v menším rozsahu než odpovídá jejich podílu nepřísluší, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc v rozsahu uvedeném ve výroku vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu