ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1583.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1583/2018-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň: a) I. D. , a b) L. L. , obou zastoupených Mgr. Pavlou Rajmanovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, proti žalované K. N. , zastoupené JUDr. Miroslavem Gajdziokem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Vítkovická 3276/2A, o ochranu před imisemi, o místní příslušnosti soudu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 148/2017, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 11. 2017, č. j. 23 Co 408/2017-25, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhají žalobou doručenou Okresnímu soudu v Pardubicích ochrany před imisemi pronikajícími z pozemku ve vlastnictví žalované na pozemky, jehož součástí je stavba, ve vlastnictví žalobkyň, vše v katastrálním území H., vedeném Katastrálním úřadem pro P. kraj, Katastrální pracoviště P. Žalovaná namítla nedostatek místní příslušnosti Okresního soudu v Pardubicích a navrhla, aby věc byla postoupena Okresnímu soudu v Ostravě.
Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 10. 10. 2017, č. j. 7 C 148/2017-19, námitku žalované na nedostatek místní příslušnosti Okresního soudu v Pardubicích zamítl. Dovodil, že je-li předmětem žaloby ochrana před imisemi, tzv. sousedský spor, kterým se žalobkyně domáhají ochrany svého vlastnického práva, jde o právo k nemovitosti ve smyslu §88 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a je dána místní příslušnost Okresního soudu v Pardubicích, neboť nemovitosti se nacházejí v obvodu jeho působnosti.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 30. 11. 2017, č. j. 23 Co 408/2017-25, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované věci je dána výlučná místní příslušnost podle §88 písm. b) o. s. ř., neboť žaloba na ochranu vlastnického práva před imisemi se bezprostředně týká dotčených nemovitostí. Poukázal na právní názor Nejvyššího soudu publikovaný pod R 3/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a doplnil, že v řízení lze předpokládat provádění dokazování ohledáním nemovitostí, které by měl z hlediska přímosti důkazů provést procesní soud sám, či znaleckým posudkem, v rámci kterého by znalec provedl místní šetření na místě samém. Uzavřel, že příslušným soudem ve sporu o ochranu před imisemi z nemovitostí je proto místně příslušný soud polohy nemovitosti.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky procesního práva týkající se místní příslušnosti soudu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5502/2015. Podle jejího názoru je ve věci dána obecná místní příslušnost soudu podle §85 o. s. ř. a není důvod k tomu, aby namísto obecného soudu projednával žalobu o ochraně před imisemi soud podle polohy nemovitostí. Uvedla, že v řízení nejde o existenci, trvání ani zánik výlučně takových práv, jakými jsou právo vlastnické, spoluvlastnické, právo držby, právo z věcného břemene a právo nájemní, ale jsou uplatňována pouze práva podle §1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tzn. jen práva z těchto práv plynoucí. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 11. 2017, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Žalovaná namítá nesprávné právní posouzení otázky místní příslušnosti soudu při projednání žaloby na ochranu vlastnického práva před imisemi a poukazuje na rozpor závěrů odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle §84 o. s. ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalované), není-li stanoveno jinak.
Podle §85 o. s. ř. odst. 1 nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale.
Podle §88 písm. b) o. s. ř. namísto obecného soudu, popřípadě namísto soudu uvedeného v §85a , je k řízení příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitá věc,
týká-li se řízení práva k ní, není-li dána příslušnost podle písmene a) .
Výlučná místní příslušnost v případech vypočtených v ustanovení §88 o. s. ř. má vždy přednost před příslušností obecnou nebo na výběr danou, použití obecné nebo na výběr dané místní příslušnosti je v takovém případě vyloučeno. Soud podle polohy nemovitosti (forum rei sitae) je výlučně příslušným tehdy, jestliže se řízení týká práv k těmto nemovitostem, tj. práva vlastnického, spoluvlastnického, práva držby, práva z věcného břemene a práva nájemního, a to pouze tehdy, kdy v řízení jde o existenci takového práva, jeho trvání a zánik, nikoliv pouze o práva a povinnosti z toho plynoucí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5502/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 15/2017, na které poukázala dovolatelka).
Podobně odborná literatura dovozuje, že „pokud je zákonem předepsána výlučná místní příslušnost, pak to znamená, že žádná jiná místní příslušnost se nemůže uplatnit, ledaže by se jednalo o místní příslušnost určenou dle předpisů EU, zejména dle nařízení Brusel I . Nepřichází proto v úvahu příslušnost dle obecného soudu ani příslušnost na výběr daná. Zákonodárce při stanovení výlučné místní příslušnosti vždy zohledňoval určité kritérium, proč je praktické věci daného typu koncentrovat u konkrétního soudu (například dostupnost důkazů, související řízení, ekonomie řízení).
Týká-li se řízení práva k nemovité věci, pak je výlučně příslušný soud, v jehož obvodu se daná nemovitost nachází (forum rei sitae). Jedná se v praxi o velmi častý případ výlučné místní příslušnosti, odůvodněný tím, že je praktické z hlediska opatřování důkazů, ohledání nemovitosti, znaleckých posudků ohledně ní, aby právě soud, v jehož obvodu se nemovitost nachází, o ní rozhodoval.“ (viz komentář Svoboda, Smolík, Levý, Šínová a kol., Občanský soudní řád, 2. vydání, C. H. Beck, 2017, s. 381 – 383).
Ve Zprávě občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k některým dalším otázkám výkladu §130a občanského zákoníku, publikované pod č. 3/1988 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že „jestliže jde o sousedský spor, v němž se navrhovatel domáhá ochrany svého vlastnického práva (práva osobního užívání) k nemovitosti, popřípadě návrh směřuje proti vlastníkovi (uživateli) jiné nemovitosti, jde vždy o právo k nemovitosti ve smyslu ustanovení §88 písm. h) o. s. ř. a k projednání věci je vždy dána výlučná příslušnost soudu, v jehož obvodu je nemovitost.“
V posuzované věci byla u obecného soudu podaná žaloba na ochranu vlastnického práva žalobkyň před imisemi vznikajícími z nemovitosti žalované. Uplatňované právo přitom vyplývá přímo z právního vztahu k nemovitosti, a proto je výlučně místně příslušným soudem v takovém řízení ve smyslu §88 písm. b) o. s. ř. soud, v jehož obvodu se příslušná nemovitost nachází. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto správné.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu