ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1641.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1641/2020-407
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) A. J. , narozeného XY, bytem v XY, a b) V. K. , narozené XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Pavlem Vidurou, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 1325/18, proti žalovaným 1) D. Ř. , narozené XY, bytem v XY, 2) V. Ř. , narozenému XY, bytem v XY, 3) T. Ř. , narozenému XY, bytem v XY, a 4) M. Ř. , narozenému XY, bytem v XY, všem zastoupeným JUDr. Petrem Zajícem, LL.M., advokátem se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Kadlčákova 1507, o určení, že rozhodnutí spoluvlastníků ze dne 13. 3. 2017 nemá právní účinky, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 19 C 28/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. prosince 2019, č. j. 11 Co 75/2019-350, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. března 2020, č. j. 11 Co 75/2019-369, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. prosince 2019, č. j. 11 Co 75/2019
-350, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. března 2020, č. j. 11 Co 75/2019-369, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 9. 2018, č. j. 19 C 28/2017-253, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 6. 9. 2019, č. j. 19 C 28/2017-311, určil, že rozhodnutí spoluvlastníků ohledně určení výše odměny správkyně společných nemovitostí a potvrzení žalované 1) ve funkci správkyně, nemají právní účinky pro žádného ze spoluvlastníků (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II); doplňujícím rozsudkem pak zamítl žalobu, kterou se žalobci in eventum domáhali zrušení výše uvedených rozhodnutí spoluvlastníků.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci a žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí specifikovaných v bodě 3. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s tím, že žalobci a), žalobkyni b), žalovanému 3) a žalovanému 4) náleží každému podíl ve výši 1/6 a žalovaní 1) a 2) mají ve společném jmění manželů podíl ve výši 1/3; žalovaní společně jsou tedy majoritními spoluvlastníky. U soudu prvního stupně je pod sp. zn. 17 C 107/2017 současně s tímto řízením vedeno řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem.
Soud prvního stupně dále vycházel ze zjištěného skutkového stavu; uvedl, že dne 13. 3. 2017 se u zástupkyně žalovaných uskutečnila schůzka spoluvlastníků, na které účastníci měli jednat o podmínkách zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, což bylo dopředu avizováno. Na této schůzce bylo rovněž ze strany žalovaných navrženo k projednání a následně odhlasováno, že se žalovaná 1) potvrzuje ve funkci správkyně společných nemovitostí a rovněž byla schválena výše její odměny. Žalobci nebyli o tomto bodu jednání dopředu informováni, hlasování se odmítli účastnit. Uvedené bylo s ohledem na majoritní podíl žalovaných na společných nemovitostech schváleno – žalobci se nyní podanou žalobou domáhají určení, že toto rozhodnutí nemá právní účinky pro žádného ze spoluvlastníků, in eventum , aby toto rozhodnutí spoluvlastníků bylo soudem zrušeno.
Soud prvního stupně žalobu posoudil podle §1128 odst. 2 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého rozhodnutí má právní účinky pro všechny spoluvlastníky pouze v případě, že všichni byli vyrozuměni o potřebě rozhodnout, ledaže se jednalo o záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě.
V opačném případě, tedy pokud všichni spoluvlastníci nebyli řádně a včas vyrozuměni o potřebě rozhodnout, je rozhodnutí spoluvlastníků neplatné pro rozpor se zákonem (§580 odst. 1 o. z.). S ohledem na to, že dopředu avizovaným účelem schůzky spoluvlastníků dne 13. 3. 2017 mělo být pouze projednání otázek zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a o tom, že mimo to má být jednáno i o potvrzení žalované 1) ve funkci správkyně společných nemovitostí a o výši její odměny, byli žalobci vyrozuměni v průběhu schůzky až samotným návrhem k hlasování, nelze mít za to, že žalobci byli o potřebě rozhodnout o této záležitosti vyrozuměni řádně a včas. A vzhledem k tomu, že se nejednalo o neodkladnou záležitost, rozhodnutí spoluvlastníků nemůže mít právní účinky pro žádného ze spoluvlastníků. V daném případě nebylo ani třeba, aby žalobci tvrdili a prokazovali naléhavý právní zájem na určení ve smyslu §80 zákona č. 90/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť se nejedná o žalobu opominutého spoluvlastníka ve smyslu §1128 odst. 2 věta druhá o. z., kde by naléhavý právní zájem prokazován být musel, nýbrž o žalobu podle §1128 odst. 2 věty první o. z., kde lze logickým výkladem dospět k závěru, že zde nemusí být tvrzen naléhavý právní zájem, neboť toto ustanovení sankcionuje přímo nesprávný postup spoluvlastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. 11 Co 75/2019-350, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 3. 2020, č. j. 11 Co 75/2019-369, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že rozhodnutí spoluvlastníků nemají právní účinky pro žádného ze spoluvlastníků, zamítl (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Odvolací soud nesouhlasil s právním posouzením soudu prvního stupně. Uvedl, že v rámci aplikace §1128 odst. 2 o. z. je třeba rozlišovat, zda se jedná o rozhodnutí o záležitosti odkladné, anebo neodkladné. V případě rozhodnutí spoluvlastníků o odkladné záležitosti musejí být všichni spoluvlastníci vyrozuměni o potřebě rozhodnout; jen tehdy má rozhodnutí právní účinky pro všechny spoluvlastníky (srovnej větu první §1128 odst. 2 o. z.). Naopak v případě rozhodnutí spoluvlastníků o neodkladné záležitosti všichni spoluvlastníci o potřebě rozhodnout vyrozuměni být nemusejí (právě proto, že se jedná o rozhodnutí o záležitosti, které nesnese odkladu), avšak spoluvlastník opominutý při rozhodování může podat k soudu žalobu na určení, že toto rozhodnutí nemá vůči němu právní účinky, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel (srovnej větu druhou §1128 odst. 2 o. z.).
V případě žaloby opominutého spoluvlastníka na určení, že rozhodnutí spoluvlastníků o neodkladné záležitosti nemá vůči němu právní účinky, není nutné tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na tomto určení ve smyslu §80 o. s. ř., neboť právo podat žalobu tomuto spoluvlastníkovi plyne již přímo z hmotněprávního předpisu. Naopak v případě žaloby na určení, že rozhodnutí spoluvlastníků o „odkladné“ záležitosti nemá právní účinky pro opominuté spoluvlastníky z důvodu nedodržení povinnosti vyrozumět všechny spoluvlastníky o potřebě o takové záležitosti rozhodnout (v daném případě pro žalobce), z o. z. výslovně nevyplývá právo podat žalobu na určení, jako je tomu v případě žaloby opominutého spoluvlastníka u rozhodnutí o neodkladné záležitosti. Je tudíž nezbytné, aby v případě podání žaloby opírající se o §1128 odst. 2 větu první o. z. byl dán naléhavý právní zájem na určení ve smyslu §80 o. s. ř.
V projednávané věci odvolací soud rozhodnutí spoluvlastníků o potvrzení žalované 1) ve funkci správkyně společných nemovitostí a o určení výše její odměny posoudil jako rozhodnutí o „odkladné“ záležitosti ve smyslu §1128 odst. 2 věty první o. z. Žalobci proto na určení, že takové rozhodnutí nemá právní účinky pro žádného ze spoluvlastníků, potřebovali mít naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř. Žalobci svůj naléhavý právní zájem odůvodnili tím, že žalobu na určení podávají ve snaze předejít žalobě na plnění, neboť žalovaná 1) dala žalobcům výslovně najevo, že předmětným rozhodnutím schválenou odměnu správkyně bude požadovat za dobu deseti let zpětně, kdy činnost správkyně společných nemovitostí fakticky vykonávala, a to v celkové výši téměř 500 000 Kč, pročež žalobcům hrozí značná finanční újma.
Odvolací soud však dospěl k závěru, že s výše uvedeným požadavkem by žalovaná 1) nemohla být v případě soudního sporu v žádném případě úspěšná, jelikož odměna správkyně nebyla za uvedenou dobu 10 let mezi spoluvlastníky sjednána, a navíc by většina případného nároku byla již promlčena. Uzavřel proto, že žalobcům žádná reálná újma nehrozí, tudíž naléhavý právní zájem na určení není dán, a žalobu z tohoto důvodu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť mají za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako otázku, při jejímž řešení odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou, předkládají otázku, zda je v případě, kdy je předcházeno budoucím sporům o plnění, čímž je i eliminována hrozba značné majetkové újmy, dán naléhavý právní zájem na určení ve smyslu §80 o. s. ř., tedy zda je přípustná žaloba na určení. Rozhodnutí odvolacího soudu podle žalobců spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud postupoval chybně při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, protože nesprávně vyložil právní předpis. Odvolací soud podle žalobců nesprávně právně posoudil otázku existence naléhavého právního zájmu. Svůj naléhavý právní zájem žalobci v průběhu řízení před odvolacím soudem tvrdili, přičemž jej shledávali zejména v tom, že podáním určovací žaloby předcházeli žalobě na plnění ze strany žalovaných, kteří i v průběhu řízení naznačovali, že by po žalobcích požadovali úhradu ujednané odměny správkyně za deset let zpětně, čímž by žalobcům hrozila značná újma, neboť celková částka by činila téměř 500 000 Kč. Odvolací soud však uzavřel, že by žalovaní s případnou žalobou na plnění nemohli být úspěšní, a proto naléhavý právní zájem na určení nemůže být dán. Žalobcům tedy tvrzená závažná újma reálně nehrozí, protože žaloba ze strany žalovaných by sice mohla být podána, avšak odvolací soud má za to, že pokud by žalobci zvolili odvolacím soudem doporučený procesní postup, nebyla by žaloba úspěšná. Tímto názorem se odvolací soud podle žalobců odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, protože zcela rezignoval na preventivní funkci určovací žaloby, kterou se žalobci snažili předejít budoucím sporům o plnění. Odvolací soud závěrem o nedostatku naléhavého právního zájmu zároveň zasáhl do práv žalobců na přístup k soudu. Odvolací soud rozhodl v rozporu zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 85/2008, a dalšími rozhodnutími, ve kterých byl ustálen názor, že naléhavý právní zájem na určení může být dán v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, přičemž pokud je určovací žalobou vytvořen pevný právní základ pro právní vztahy účastníků, předejde se tak případně dalším sporům o plnění. Závěrem žalobci navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrzuje, a zároveň aby žalobcům přiznal náhradu nákladů odvolacího i dovolacího řízení, případně, nebudou-li splněny podmínky pro změnu rozhodnutí, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm také podle příslušných ustanovení o. z., neboť předmětná rozhodnutí podílových spoluvlastníků byla přijata za účinnosti tohoto zákona.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobci v dovolání namítají, že odvolací soud nesprávně právně posoudil existenci naléhavého právního zájmu na určení ve smyslu §80 o. s. ř., čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se preventivní funkce určovací žaloby, kterou je možné předejít případným budoucím soudním sporům o plnění.
Tato námitka zakládá přípustnost dovolání, a zároveň je i důvodná, neboť se odvolací soud při řešení otázky, zda je v projednávaném případě dán naléhavý právní zájem na určení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle §80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti [srovnej například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 (uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod pořadovým č. 21), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, závisí především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu §80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 (dostupný na www.nsoud.cz ), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 612/2014 (uveřejněné pod č. C 13 841 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Rozhodovací praxe dále postupně dospěla k závěru, že lze-li žalovat na splnění povinnosti, může být i přesto naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, a předejde se tak případným dalším žalobám o plnění nebo jestliže žaloba o plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva, tzn. že určovací žaloba účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu [k tomu srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 11, v sešitě č. 3, roč. 1994, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, které jsou uveřejněny v časopise Soudní judikatura pod č. 20 a č. 21 v sešitě č. 3, roč. 1997, popřípadě i nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 Sbírky nálezů a stanovisek Ústavního soudu České republiky, svazek č. 3, roč. 1995 – I. díl].
S právním posouzením odvolacího soudu lze souhlasit potud, že rozhodnutí spoluvlastníků o potvrzení žalované 1) ve funkci správkyně společných nemovitostí a o stanovení výše její odměny je třeba považovat za rozhodnutí o nikoli neodkladné záležitosti ve smyslu §1128 odst. 2 věta první o. z., přičemž odvolací soud rovněž správně dovodil, že v případě žaloby na určení neúčinnosti takového rozhodnutí se jedná o řízení ve smyslu §80 o. s. ř. směřující k vydání deklaratorního rozhodnutí, kde na takovém určení však musí být dán naléhavý právní zájem.
S odvolacím soudem však nelze souhlasit v tom, že v projednávaném případě naléhavý právní zájem na tomto určení ve smyslu §80 o. s. ř. na straně žalobců není dán.
Byť lze otázku, zda je přijaté rozhodnutí spoluvlastníků účinné skutečně pro všechny spoluvlastníky, i jako otázku předběžnou v řízení o žalobě na plnění, ať už podané žalovanými, anebo třetími osobami, může právní poměry postavit najisto i určovací žaloba o tom, že rozhodnutí je vůči konkrétnímu spoluvlastníkovi (či spoluvlastníkům) právně neúčinné. Rozhodnutí s takovým určovacím výrokem může právní poměry účastníků postavit najisto, v čemž lze shledat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Rozhodnutí se může dotknout také právního postavení třetích osob, které mohou mít rovněž zájem na zjištění, zda je přijaté rozhodnutí vůči některému spoluvlastníku právně neúčinné. Odvolací soud nedocenil, že z pozice žalobců ostatně ani nemůže být uplatněna fakticky žádná žaloba na plnění, protože požadavek na plnění by byl uplatněn vůči nim, a proto je určovací žaloba z jejich pohledu prakticky jediným preventivním nástrojem ochrany jejich práv, jestliže jejím prostřednictvím má být určeno, že konkrétní přijaté rozhodnutí většinových spoluvlastníků vůči nim nevyvolá právní účinky. To zásadně posiluje naléhavý právní zájem žalobců na určení, že konkrétní rozhodnutí přijaté většinou spoluvlastníků nevyvolá vůči nim právní účinky.
V projednávaném případě žalobci tvrdí, že nebyli řádně a včas ze strany žalovaných dopředu vyrozuměni, o čem se na schůzce spoluvlastníků (nad rámec dopředu avizovaného programu) bude jednat. Žalobce by proto v takovém případě bylo třeba považovat za spoluvlastníky opominuté při rozhodování o neodkladné záležitosti.
I v takovém případě je nezbytné – zejména když občanský zákoník výslovně stanoví, že takové rozhodnutí nemá právní účinky pro všechny spoluvlastníky (§1128 odst. 2 o. z.)
– aby byla žalobcům coby opominutým spoluvlastníkům dána možnost obrany proti takovému postupu žalovaných. Touto možností bude právě žaloba na určení, že rozhodnutí nemá vůči nim právní účinky. Takové určení vytvoří pevný právní základ, a to jak mezi účastníky řízení jakožto podílovými spoluvlastníky, tak zároveň i navenek vůči třetím osobám [zejména proto, že se v tomto případě jedná o rozhodnutí o ustavení žalované 1) do funkce správkyně společných nemovitostí]. Opačný přístup by znamenal, že námitkou neúčinnosti by se takoví spoluvlastníci mohli bránit až tehdy, jestliže by proti nim byl uplatněn konkrétní nárok vyplývající z přijatého rozhodnutí. To platí tím spíše, kdy – jako v daném případě – je mezi spoluvlastníky zásadní neshoda o tom, zda je přijaté rozhodnutí vůči všem právně účinné či nikoliv, což ostatně dokládá samotná žaloba podaná v této věci a procesní stanoviska prezentovaná účastníky v průběhu řízení.
V projednávaném případě proto určovací žaloba rozhodně splní svou preventivní funkci, jak předpokládá ustálená rozhodovací praxe, a může jejím prostřednictvím být zabráněno případným dalším sporům o plnění, které na základě stanoviska žalované 1) zjištěného v průběhu řízení v tomto případě bezpochyby hrozí. Odvolací soud přitom nemůže předvídat výsledek možného budoucího soudního sporu a na základě své úvahy o jeho případném výsledku uzavřít, že žalobcům žádná újma nehrozí. Újmu může pro žalobce představovat již vůbec samotné zahájení a průběh soudního řízení a spolu s ním nutnost vynaložit určité náklady a podstupovat soudní spor, kterému požadované určovací rozhodnutí může – pokud by žalobě v dané věci bylo vyhověno – předejít. Navíc je třeba vzít v úvahu i to, že pokud by soud v rámci tohoto řízení určil, že rozhodnutí spoluvlastníků o odměně správkyně je právně neúčinné, žalovaná 1) by žalobu na plnění pravděpodobně vůbec nepodala, což je samo o sobě dostatečné naplnění preventivní funkce určovací žaloby, tedy naplnění jejího účelu předcházet budoucím dalším soudním sporům o plnění.
Z výše uvedených důvodů proto dovolací soud závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobců na určení shledává nesprávným, a pro tento nedostatek právního posouzení byl nucen napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit.
Pouze nad rámec považuje dovolací soud za vhodné poznamenat, že §1128 odst. 2, ať už se jedná o rozhodnutí o odkladné či neodkladné záležitosti, míří vždy na opominuté spoluvlastníky, kteří mají možnost se buď „klasickou“ určovací žalobou ve smyslu §80 o. s. ř. (věta první uvedeného ustanovení), anebo speciální žalobou podle občanského zákoníku (věta druhá uvedeného ustanovení), domáhat určení, že takové rozhodnutí nemá vůči nim právní účinky. Žalobci nicméně žalobní petit formulovali tak, že požadují určení, že napadená rozhodnutí spoluvlastníků nemají právní účinky vůči žádnému ze spoluvlastníků. Je tedy na místě zvážit, zda by žalobě případně nemělo být – aniž by dovolací soud jakkoliv předjímal věcné posouzení věci – vyhověno pouze částečně – ve vztahu k žalobcům, avšak ve vztahu k žalovaným (kteří o programu jednání nepochybně věděli) by právní účinky rozhodnutí nebyly nijak dotčeny.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu