ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1659.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1659/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců: a) Ing. Z. B. , b) Ing. A. B. , zastoupených JUDr. Klárou Veselou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti žalované B. S. , zastoupené JUDr. Janem Křečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Náměstí Míru 15, o zaplacení 49 334,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 208/2006, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2010, č. j. 54 Co 526/2009-149, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 25. září 2009, č. j. 9 C 208/2006-141, nepřipustil, aby „do řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 208/2006 přistoupila jako další účastník na straně žalované Česká republika“.
Vyšel ze zjištění, že se žalobci žalobou, podanou dne 19. června 2006, domáhají vydání rozhodnutí, na základě kterého by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům „zvýšené nájemné“ za období od měsíce dubna 2004 do srpna 2005. Soud prvního stupně zdůraznil, že Ústavní soud České republiky „stanoviskem pléna č. 27/09“ vyložil, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006; nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou. Ústavní soud dále poukázal na to, že žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu (opírající se o zákon č. 82/1998 Sb.), jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
S odkazem na §92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud prvního stupně nevyhověl návrhu žalobců, aby do řízení přistoupila na straně žalované Česká republika, neboť vzhledem k provedenému dokazování by přistoupení České republiky do řízení nebylo hospodárné, protože by vyvolalo další dokazování, které by jinak nebylo potřebné s ohledem na uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu České republiky.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců usnesením ze dne 19. ledna 2010, č. j. 54 Co 526/2009-149, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Shledal, že odvolatelé správně popisují ústavněprávní vývoj dané problematiky, včetně klíčového stanoviska pléna Ústavního soudu České republiky, které zaujalo jednoznačný názor, že subjektem pasivně legitimovaným k úhradě rozdílu mezi tzv. regulovaným a obvyklým nájemným z bytu, vzniklého v době před účinností zákona č. 107/2006 Sb., nejsou nájemci bytů, ale stát z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva pronajímatelů. Podle názoru odvolacího soudu však na tyto závěry žalobci reagovali nesprávným způsobem. Jestliže sami uvádějí, že žalovaná pasivně věcně legitimována být nemůže a Česká republika naopak může, nebyl důvod „z procesní opatrnosti“ navrhovat změnu okruhu žalovaných tak, že vedle subjektu, který legitimován není, bude žalován také subjekt, který legitimován je. Při respektování názoru pléna Ústavního soudu by měla být žalovaná jen Česká republika. Pokud se pak žalobci domnívají, že názor pléna nebyl přijat jednomyslně a může se ještě vyvíjet, je pasivně legitimována stávající žalovaná a není důvodu žalovat Českou republiku. Jinými slovy, podle názoru odvolacího soudu, na straně žalované může být v řízení pouze jeden z těchto subjektů a v úvahu proto připadal – v reakci na stanovisko pléna – jen návrh na záměnu účastníků na straně žalované podle §92 odst. 2 o. s. ř. Tento závěr je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, která nepřipouští přistoupení dalšího žalovaného do řízení mimo jiné tehdy, je-li zřejmé, že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován a žalobce návrhem na přistoupení dalšího účastníka sleduje obejití institutu „záměny žalovaného“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání s odkazem na jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobci nesouhlasí především s tím, jak odvolací soud interpretoval závěry „plenárního stanoviska Ústavního soudu Pl. St. 27-09“, neboť uvedené stanovisko neuvádí okamžik účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. za klíčovou skutečnost pro posouzení, zda nese odpovědnost stát či nájemce. Touto skutečností je podle stanoviska jednak datum podání žaloby a jednak datum 31. prosinec 2006, přičemž odpovědnost státu podle stanoviska nastupuje v období před podáním žaloby a zároveň předcházející datu 1. ledna 2007. Dovolatelé zdůraznili, že již předchozí ústavněprávní judikatura byla založena na odpovědnosti státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Tato odpovědnost se však podle přesvědčení žalobců uplatňuje subsidiárně, neboť vychází z toho, že „pokud pronajímatelům důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody“. Podle tohoto závěru je tedy prvotním odpovědným subjektem nájemce a teprve subsidiárně stát. Tuto judikaturu Ústavního soudu považují dovolatelé za ustálenou a konstantní.
Naproti tomu „stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS St. 27-09“ však tuto dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu popírá a část soudců pléna Ústavního soudu s tímto většinovým názorem vyjádřila nesouhlas ve směru prvotní odpovědnosti nájemců. Dovolatelé poukázali na skutečnost, že některé soudy nižších stupňů považují za závaznou pouze „nálezovou judikaturu“, zatímco jiné považují za závazné také uvedené plenární stanovisko, což je na úkor právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Žalobcům navíc „nebylo v průběhu řízení dáno žádné poučení soudu, ze kterého by mohli usoudit, jakým způsobem by měli upravit svou žalobu“, proto se domnívají, že žaloba směřovala proti pasivně legitimovanému subjektu. Nicméně vzhledem k obsahu plenárního stanoviska se „žalobci rozhodli vést k odpovědnosti jak nájemce, tak stát a příslušně také upravit žalobní návrh“. Žalobci jsou si vědomi toho, že tímto postupem riskují, že proti jednomu ze subjektů bude žaloba zřejmě zamítnuta, nicméně se za dané právně nepřehledné situace rozhodli, že toto riziko podstoupí. Který ze subjektů je v konkrétním případě skutečně pasivně legitimován, musí posoudit sám soud. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo a) potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1, b) potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle §107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami, zastoupenými advokátkou (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neshledal dovolání důvodným.
Dovolatelé napadají závěr odvolacího soudu, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro přistoupení České republiky do řízení na straně žalované ve smyslu §92 odst. 1 o. s. ř.
Podle §92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Obecné podmínky pro přistoupení účastníka do řízení ve smyslu §92 odst. 1 o. s. ř. vymezil Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 29. května 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2002, pod pořadovým č. 9, tak, že soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení, jestliže ten, kdo má do řízení přistoupit, nemá způsobilost být účastníkem řízení, jestliže by tím ve vztahu k přistoupivšímu účastníku založil nedostatek své pravomoci, věcné příslušnosti nebo překážku věci zahájené či překážku věci rozsouzené. Takovému návrhu nevyhoví soud ani tehdy, jestliže není zřejmé, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu účastníku žalobou domáhá (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalovaného), nebo čeho se přistoupivší účastník žalobou domáhá vůči žalovanému (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalobce), jakož i v případě, že jde o zjevně procesně neekonomický postup.
Uvedené závěry jsou ve shodě s odbornou literaturou potud, že rozhodnutí o připouštění přistoupení dalšího účastníka do řízení nesmí být v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Ukazuje-li se např., že by přistoupení dalšího účastníka do řízení vyvolalo další dokazování, které by jinak nebyl potřebné, a že by to ve svých důsledcích vedlo k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky, nejsou zpravidla dány důvody k tomu, aby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo připuštěno. Naproti tomu, jestliže žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník, který spolu s dosavadním žalovaným bude mít postavení nerozlučného společníka, není zpravidla důvod k tomu, aby soud přistoupení dalšího účastníku z důvodu procesní ekonomie nepřipustil (k tomu srovnej: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 601).
Dovolací soud souhlasí s dovolateli potud, že shrnující výklad problematiky úpravy, regulace, zvyšování nájemného a náhrady škody vůči státu, jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy v období před 1. lednem 2007, kdy nabyl účinnosti zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podal Ústavní soud České republiky ve stanovisku pléna Ústavního soudu České republiky Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. dubna 2009 (uveřejněném např. v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 6, str. 210 – dále též jen „plenární stanovisko“), aniž by se však v této fázi řízení mohl dovolací soud vyjadřovat k věcným závěrům týkajícím se legitimace nájemníků či státu ve sporech s pronajímateli.
V uvedeném plenárním stanovisku Ústavní soud v obecné rovině právního posouzení a stanovení základních východisek nároků uplatňovaných pronajímateli vůči nájemcům, potažmo státu, vymezil (a s těmito závěry dovolatelé nepolemizují, když je zjevně považují za správné, neboť se vedle nároku uplatněného proti žalované jako nájemkyni domáhají nároku také vůči České republice, jejíž přistoupení do řízení navrhli), že nárok pronajímatelů vůči nájemcům je koncipován jako nárok na zaplacení rozdílu mezi regulovaným a obvyklým nájemným, resp. se jedná o uplatněný požadavek na zvýšení nájemného.
Naproti tomu nárok pronajímatelů na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Aniž by Ústavní soud považoval za nezbytné vymezit znaky takovéhoto kvalifikovaného omezení vyčerpávajícím způsobem, lze v obecné rovině dovodit, že jedním z těchto znaků je omezení vlastnického práva jdoucí nad rámec povinností, které zákon obecně stanovuje pro všechny subjekty vlastnického práva za dodržení principu rovnosti. Nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod totiž představuje omezení vlastnického práva konkrétního vlastníka nad rámec omezení, jež vyplývají obecně pro subjekty vlastnického práva, resp. které dopadají jen na část vlastníků, toto nerovné postavení je však v souladu s principem rovnosti v důsledku existence skutečností tuto nerovnost dostatečným způsobem odůvodňujících.
Druhou podmínkou, kterou v této souvislosti Ústavní soud připustil, je intenzita omezení vlastnického práva, jež může být vyjádřena více faktory, a to především otázkou rozsahu samotného omezení a dále délkou trvání takovéhoto omezení, tedy zda se jedná o omezení dočasné nebo trvalé. Ústavní soud již ve svých nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 a sp. zn. Pl. ÚS 8/02 poukázal na protiústavnost nerovného postavení dvou skupin vlastníků, když jedna skupina vlastníků je povinna nést náklady sociální politiky státu v oblasti bydlení. Tato nerovnost má racionální základ z hlediska vymezení dotčených pronajímatelů, protože je spjata s nájemními vztahy vzniklými transformací práva osobního užívání bytu. Nelze již ale nalézt rozumný důvod ve vztahu k povinnosti vlastníků strpět samotné náklady bydlení nájemců. Zatímco v době transformace práva osobního užívání bytu na nájemní vztah byl tento důvod dán, nelze ho nalézt v době, kdy již byla, a to dokonce opakovaně, Ústavním soudem konstatována protiústavnost regulace nájemného podle vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, a v této souvislosti i možné porušení vlastnického práva řady pronajímatelů.
Omezení vlastnického práva této skupiny vlastníků omezilo ústavně zaručené vlastnické právo některých pronajímatelů výrazným způsobem nad rámec omezení vlastnického práva stanovených pro všechny vlastníky. Takovéto omezení přitom s ohledem na rozsah nákladů, které jednotlivým pronajímatelům vznikly, aniž by tito mohli z těchto nákladů mít jakýkoliv užitek, a dlouhodobost stavu, jež byla zapříčiněna především dlouhodobou protiústavní nečinností Parlamentu, který až víc než čtyři roky po uplynutí lhůty poskytnuté Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 přijal zákon umožňující jednostranné zvyšování regulovaného nájemného, je třeba považovat za natolik intenzivní, že musí být podřazeno pod čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Článek 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod sám o sobě neobsahuje žádnou bližší úpravu celé řady praktických otázek, jako kupř. u kterého státního orgánu je nutno nárok uplatnit, v jakých lhůtách apod. V tomto směru je nutno postupovat analogicky podle předpisu svým obsahem a účelem nejbližšího, kterým je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Otázka, zda v dané věci je dán konkrétní nárok stěžovatele na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, zůstává k zodpovězení obecnému soudu, který musí zvážit, do jaké míry došlo v důsledku regulovaného nájemného k zásahu do jeho základního práva vlastnit majetek, jakož i zda v jeho případě byly splněny výše uvedené podmínky pro vznik práva na náhradu. Samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného totiž neznamenala, že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo pronajímatele (vlastníka bytu). Rovněž je namístě zdůraznit, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Obecné soudy tedy nesmí nárok na náhradu vůči státu zamítat apriorně, nýbrž musejí za respektování výše uvedených závěrů posoudit jednotlivé individuálně uplatněné nároky. V tomto smyslu je tedy nárok pronajímatele (vlastníka bytu) třeba právně posoudit z hlediska práva na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy jsou v tomto směru povinny vytvořit ve smyslu §118a o. s. ř. dostatečný procesní prostor, aby se obě strany řízení mohly k právnímu posouzení vyjádřit a případně uplatnit nové důkazy nebo námitky.
Z uvedeného je zřejmé, ze uplatnění nároku vůči žalované jako nájemkyni a České republice je založeno na odlišných právních základech; předpokládá jiná skutková tvrzení, jiný okruh dokazovaných skutečností a jiný okruh důkazních návrhů. Tato tvrzení vůči České republice v řízení doposud nebyla tvrzena, důkazy k nim označeny ani provedeny (což je logickým odrazem toho, že Česká republika nebyla účastníkem řízení), přistoupení České republiky do řízení by bylo z těchto důvodů zjevně neekonomické a bylo by v rozporu s principem ekonomie a hospodárnosti řízení. V dané věci jde totiž nejenom o návrh na přistoupení účastníka do řízení, ale i o změnu žaloby v podobě jejího rozšíření, jejímž důsledkem by byla tzv. objektivní kumulace dvou nároků (na zaplacení nájemného a náhradu vůči státu). Přistoupením České republiky by tak došlo ke kumulaci nároků, která by vyžadovala nové dokazování.
Rozhodnutí odvolacího soudu, jež ve svém důsledku nepřipustilo vstup České republiky do řízení na straně žalované jako dalšího účastníka je tedy správné, a dovolací soud proto dovolání žalobců podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. dubna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu