ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1678.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 1678/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce I.p. i. f., a. s. – v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti žalovanému Š. B., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 52/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. dubna 2003, č. j. 18 Co 134/2003-196, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.075,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. července 2002, č. j. 28 C 52/2000-176, určil, že „vlastníkem rodinného domku, postaveného na pozemku jiného vlastníka p. č. 1442 o výměře 187 m2 zapsaného v k. ú. D., v obci P., okres P., je žalobce“, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že nepojmenovanou smlouvou z 1. 4. 1994 žalovaný „pronajal“ žalobci svůj pozemek, na němž nyní stojí sporný domek, s tím, že žalobce provede stavbu domku, který bude následně převeden na žalovaného. Z této smlouvy nelze dovodit, že se žalovaný bez dalšího stal vlastníkem domku. Naopak to byl žalobce, kdo uzavřel se stavební firmou V. – J. V. smlouvu o dílo, v níž se tato firma zavázala, že provede ve prospěch žalobce za sjednanou cenu stavbu rodinného domku. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že vlastníkem zabudovaného materiálu se stává žalobce, což jinými slovy znamená, že vlastníkem stavby měl být od jejího vzniku on. V době, kdy žalobce stavbu od stavební firmy přebíral, byl již domek v takovém stádiu výstavby, že bylo možno hovořit o samostatné nemovitosti, a jelikož nebylo zjištěno, že by se později změnilo vlastnické právo (žalovaný neprokázal své tvrzení, že mezi účastníky došlo k uzavření kupní smlouvy), lze žalobci přisvědčit, pokud se považuje za vlastníka stavby. Na tom nic nemění skutečnost, že ve stavebním řízení vystupoval jako stavebník žalovaný, který je též jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Právě současný stav v katastru nemovitostí pak osvědčuje naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. dubna 2003, č. j. 18 Co 134/2003-196, rozsudek soud prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze stejného skutkového stavu jako soud prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Námitku žalovaného, že smlouva z 1. 4. 1994 má všechny znaky smlouvy o dílo, podle níž měl žalobce zhotovit pro žalovaného stavbu rodinného domku, odvolací soud nepovažoval za důvodnou, jelikož předmětem této smlouvy byl jen pronájem pozemku žalovaného pro výstavbu domku a jako „odměna“ za tento pronájem bylo sjednáno předkupní právo žalovaného. Je sice nesporné, že žalobce převzal od stavební firmy jen hrubou stavbu a že tuto stavbu dokončil na vlastní náklady žalovaný, ovšem vlastníkem byl od samého vzniku stavby žalobce a převod vlastnictví na žalovaného nebyl v řízení prokázán.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Zpochybnil v prvé řadě to, že žalobce vůbec byl stranou smlouvy o pronájmu nemovitosti, neboť ve smlouvě se konstatuje, že žalobce je zastoupen I. s. G., a. s. – ředitelem Ing. D. V., ale nebyla předložena mandátní smlouva ani jiný důkaz o tom, že uvedená společnost měla právo za žalobce jednat. Nesprávný je i závěr soudů obou stupňů, že pokud ve smlouvě o dílo uzavřené s firmou J. V. vystupoval jako objednatel I. f. G., který, jak bylo v řízení prokázáno, nikdy neexistoval, šlo ve skutečnosti o subjekt, který je totožný se žalobcem. To, že se jednalo o subjekt stejného identifikačního čísla a že bylo zjištěno, že žalobce zamýšlel změnit své obchodní jméno na „I. f. G.“, nemění nic na tom, že zmíněný fond v souladu s právním řádem nikdy nevznikl a není proto možné, aby vystupoval jako účastník právního vztahu. Navíc smlouvu o dílo podepsal za I. f. G. Ing. D. V., který nebyl osobou oprávněnou jednat za žalobce, neboť nebyl nikdy členem jeho představenstva, a tak i v případě správnosti závěru o totožnosti žalobce a I. f. G. by zde byl dán důvod neplatnosti této smlouvy. Dovolatel dále poukázal na to, že odvolací soud ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí (usnesení ze dne 8. října 2001, sp. zn. 18 Co 127/2001) nezpochybnil závěr o neplatnosti smlouvy o pronájmu nemovitosti pro neurčitost a nesrozumitelnost, který soud prvního stupně původně přijal, a tak je nové rozhodnutí soudu prvního stupně, který sice tuto smlouvu „překvalifikoval“ na smlouvu nepojmenovanou, ale vycházel z ní jako z platného právního úkonu, v rozporu se závazným názorem odvolacího soudu. Žalovaný ještě zopakoval a níže uvedeným způsobem rozvedl svoji námitku, že smlouvu o pronájmu a veškeré další jednání mezi zúčastněnými stranami je nutno považovat za nepsanou smlouvu o dílo, v níž on vystupoval jako objednatel a I. s. G., a. s., jako zhotovitel, a navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto. Poukázal na to, že ze Smlouvy o správě investičního fondu z 9. 11. 1993, která byla v řízení předložena, je zřejmé, že I. s. G., a. s., byla oprávněna jednat jménem žalobce. Generálním ředitelem této společnosti byl v době uzavření smlouvy o dílo s firmou J. V. právě Ing. D. V., což nebylo mezi účastníky sporné, a tak tato námitka žalovaného není důvodná. Rovněž další závěry soudů obou stupňů pak odpovídají výsledkům dokazování.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), opírá se o způsobilý dovolací důvod a jsou splněny i další zákonem požadované podmínky dovolacího řízení (§241, §241a odst. 1 OSŘ). Jelikož žalovaný netvrdí, že je řízení postiženo vadou uvedenou v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu neplyne, že by k některé z těchto vad došlo, přezkoumal dovolací soud napadený rozsudek pouze z důvodů, které byly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta prvá OSŘ), a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav a může k němu dojít buď tím, že soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Žalovaný nezpochybnil správnost právního předpisu, podle kterého soudy obou stupňů postupovaly, ani správnost jeho výkladu, ale v podstatě namítl, že na základě správných skutkových zjištění byly přijaty nesprávné právní závěry. V této souvislosti vymezil několik právních otázek, které podle jeho názoru vyřešil odvolací soud nesprávně, ovšem některé z nich nebyly pro rozhodnutí ve věci podstatné. To platí především o otázce, zda žalobce vůbec byl účastníkem smlouvy o pronájmu z 1. 4. 1994, a o otázce platnosti této smlouvy. Ani soud prvního stupně, ani soud odvolací totiž nepostavily svůj závěr o tom, že vlastníkem sporného domku je žalobce, na obsahu této smlouvy, nýbrž na obsahu smlouvy o dílo, která byla uzavřena mezi I. f. G. a stavební firmou J. V., a na skutečnostech, které po této smlouvě následovaly. Ostatně dovolatel sám také netvrdí, že by jeho vlastnictví bylo založeno písemnou smlouvou z 1. 4. 1994; dovozuje, že základem pro vznik jeho vlastnického práva bylo jednání mezi ním a I. s. G., a. s., ze kterého vzešla ústní smlouva o dílo, v níž měl postavení objednatele. Za této situace ovšem nejsou námitky týkající se smlouvy z 1. 4. 1994 relevantní a není třeba se jimi blíže zabývat.
Při úvahách o platnosti smlouvy o dílo, která, jak soudy obou stupňů dovodily, byla uzavřena mezi žalobcem a stavební firmou V. – J. V., je třeba mít na zřeteli, že obchodní zákoník (dále jen „ObchZ“), jímž se smlouva podle výslovného ujednání smluvních stran řídí, nestanoví obligatorní písemnou formu smlouvy o dílo (srov. §272 ObchZ). Proto při posuzování toho, jaký subjekt vystupoval ve smlouvě jako objednatel, je nutno vycházet nejen z písemného znění smlouvy, ale i z dalších skutečností, které vyšly v řízení najevo o okolnostech, za nichž byla smlouva uzavřena. Z tohoto pohledu se jeví závěr soudů obou stupňů, že objednatelem byl žalobce, jako skutkově podložený a správný. V této souvislosti postačí odkázat na odůvodnění obou shora uvedených rozsudků a zdůraznit, že shoda identifikačního čísla a sídla žalobce a stejných údajů týkajících se subjektu, který je označen v písemném vyhotovení smlouvy jako objednatel, ve spojení s obsahem notářského zápisu z 18. 4. 1994, sp. zn. N 48/94, NZ 48/94, a jeho přílohy (č. l. 123 – 125 spisu), z něhož je zřejmý úmysl jediného akcionáře žalobce změnit název žalobce na I. f. G., a. s., skutečně opravňuje k závěru, že účastníkem smlouvy o dílo a objednatelem díla ve vztahu k firmě V. byl žalobce. Pokud jde o námitku týkající se oprávnění Ing. D. V. jednat při uzavření této smlouvy za žalobce, lze přisvědčit žalobci, že toto oprávnění vyplývá ze Smlouvy o správě investičního fondu, kterou uzavřela I. s. G., a. s., jako správce se žalobcem dne 9. listopadu 1993 a kterou lze považovat za mandátní smlouvu ve smyslu §566 a následujících ObchZ. V článku 1. této smlouvy se správce zavázal mimo jiné obstarávat pro žalobce nákup a prodej nemovitostí a vykonávat i další činnosti, nutné k zajištění řádného hospodaření s jeho majetkem. O tom, že Ing. V. byl jako předseda představenstva oprávněn samostatně zastupovat I. s. G., a. s., není sporu a plyne to jednoznačně i z obsahu shora zmíněného notářského zápisu z 18. 4. 1994 a z výpisu z obchodního rejstříku na č. l. 100. To, že v písemném vyhotovení smlouvy o dílo není výslovně vyjádřeno, že Ing. V. vystupuje jako statutární zástupce společnosti, jež má oprávnění za objednatele jednat (na rozdíl od dodatku ke smlouvě o dílo ze 17. 5. 1994, kde tento údaj již uveden je), pak nemá na platnost smlouvy s ohledem na to, že není zákonem předepsána její písemná forma a že tato skutečnost plyne z dalších důkazů, vliv.
Ani poslední dovolací námitka žalovaného není důvodná. Jestliže ve smlouvě o pronájmu pozemku z 1. 4. 1994 žalovaný projevil vůli sjednat předkupní právo na rodinný domek, který na pronajatém pozemku, byť podle jeho pokynů, měl vystavět subjekt označený ve smlouvě jako nájemce (článek VI. smlouvy), je zřejmé, že byl srozuměn s tím, že zhotovením se domek stane vlastnictvím nájemce a že k tomu, aby nabyl vlastnictví on, bude třeba následného převodu. Pak ovšem žádná ze skutečností, na které žalovaný v dovolání poukazuje (nezpochybněný fakt, že konečným vlastníkem domku měl být on, tvrzené financování stavby z jeho prostředků a investice, které vynaložil na dokončení stavby, dlouhodobá nečinnost žalobce, pokud jde o uplatnění jeho vlastnického práva, ani okolnost, že to byl žalovaný, kdo ve vztahu ke stavebnímu úřadu vystupoval jako stavebník), nemůže odůvodnit opačný závěr, tedy že mezi žalovaným a I. s. G., a. s., případně jiným subjektem byla uzavřena smlouva o dílo, na jejímž základě se žalovaný bez dalšího stal vlastníkem sporného domku.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud ze skutkových zjištění vyvodil správné právní závěry a že nepochybil, když jako věcně správný potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo určeno, že vlastníkem sporné stavby je žalobce. Uplatněný dovolací důvod tudíž není naplněn a proto bylo dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ zamítnuto.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ má žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty představuje odměna advokáta za sepis vyjádření k dovolání [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] stanovená podle §10 odst. 3, §5 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 5.000,- Kč a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 věty před středníkem OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá tento vykonatelný rozsudek, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. března 2004
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu