ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1714.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1714/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců: 1) Ing. M. L. , 2) Ing. A. L. , obou zastoupených JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalovaným: a) Ing. R. L. , b) Mgr. V. L. , oběma zastoupeným Mgr. Michalem Klusákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Kozinova 1, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 196/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 12 Co 192/2009-206, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 12 Co 192/2009-206, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. února 2009, č. j. 16 C 196/2005-162, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. února 2009, č. j. 16 C 196/2005-162, zřídil ve prospěch žalobců jako vlastníků rekreační chaty č. 31 na pozemku st. parc. č. 10/1, zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území V. (dále jen ,,předmětná chata“) věcné břemeno spočívající v právu cesty přes pozemky ve vlastnictví žalovaných st. parc. č. 8, zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 727, ostatní plocha, parc. č. 10/2, zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 82, trvalý travní porost, parc. č. 54/2, trvalý travní porost, v katastrálním území V., v obci Malá Morava (dále jen ,,předmětné nemovitosti“), a to v rozsahu vymezeném v geometrických plánech, které jsou nedílnou součástí rozsudku soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. - IV. rozsudku).
Žalobci se domáhali zřízení věcného břemene nezbytné cesty ve prospěch jejich rekreační chaty přes předmětné nemovitosti ve vlastnictví žalovaných s tím, že žalovaní jim zabraňují v přístupu do předmětné chaty přes tyto nemovitosti a jinak než přes pozemky ve vlastnictví žalovaných se není možné k předmětné chatě dostat. Žalovaní zpochybnili aktivní legitimaci žalobců řízení s tím, že kupní smlouva ze dne 27. srpna 2004, na základě které žalobci nabyli předmětnou chatu od rodičů žalobce 1) a žalovaného a), E. a J. L., je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Prodávající – E. a J. L. – totiž nerespektovali svůj závazek obsažený v dokumentu nazvaném „Projev vůle ze dne 2. prosince 2001“, ve kterém se zavázali, že vlastnická práva k předmětné chatě nepřevedou na jinou osobu než na žalované jako vlastníky předmětných nemovitostí, které jsou součástí statku žalovaných, v jehož areálu se předmětná chata nachází.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci jsou ve sporu aktivně legitimovaní jako vlastníci předmětné chaty. Projev vůle ze dne 2. prosince 2010 podle názoru soudu prvního stupně je pouze jednostranným závazkem E. a J. L.h, který byl odvolán dne 26. června 2004, tedy před převodem předmětné chaty do vlastnictví žalobců. Zdůraznil, že žalovaní se nemohou domáhat absolutní neplatnosti právního úkonu, jehož nebyli účastníky, přičemž možnost napadnout neplatnost kupní smlouvy mohou pouze účastníci tohoto právního úkonu, nikoliv třetí osoby. Pokud by žalovaní byli jednáním E. a J. L. uvedeni v omyl a kupní smlouvu na předmětné nemovitosti by jinak neuzavřeli, mohou se dovolávat její neplatnosti pouze tehdy, byli-li uvedeni v omyl druhou stranou právního úkonu, tedy subjektu, který jim předmětné nemovitosti prodal. Pokud žalovaní namítali, že nelze zřídit právo cesty jinde než po volném pozemku, resp. nezastavěném objektu bydlení, soud prvního stupně konstatoval, že oplocení, které žalovaní na předmětných pozemcích umístili, bylo zřízeno až v souvislosti s neshodami mezi žalobcem 1) a žalovaným a) a poté, kdy se žalovaní dověděli o převodu předmětné chaty na žalobce. Námitku žalovaných, že nemohou být omezováni v pohybu jejich psa po řádně oploceném dvoře při jejich obytném domě, shledal soud prvního stupně s odkazem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu nedůvodnou.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 12 Co 192/2009-206, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výroku II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se především zabýval stěžejní dovolací námitkou zpochybňující aktivně věcnou legitimaci žalobců jako vlastníků předmětné stavby. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaní nemají možnost dovolat se neplatnosti právního úkonu, na základě kterého žalobci nabyli vlastnické právo k předmětné stavbě, neboť žalovaní nebyli účastníky tohoto právního úkonu; možnost napadnout neplatnost kupní smlouvy mohou pouze účastníci právního vztahu, nikoliv třetí osoby. Tento závěr je podle názoru odvolacího soudu stěžejní pro právní posouzení věci. Další argumentaci žalovaných poukazující mimo jiné na důvody, pro které spatřovali kupní smlouvu neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, nepovažoval pro právní posouzení věci za podstatnou, důsledkem čehož byl také správný postup soudu prvního stupně, který k tvrzením o neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy neprovedl žalovanými navržené důkazy. Odvolací soud se ztotožnil i s dalšími závěry soudu prvního stupně, na základě nichž dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro zřízení věcného břemene.
Žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost zakládají na §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) Důvodnost dovolání spatřují v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že se nemohou dovolat neplatnosti právního úkonu, na základě kterého žalobci nabyli vlastnické právo k předmětné chatě. Závěr odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 797/2000, v němž Nejvyšší soud připustil právo osoby, která není účastníkem smlouvy, dovolávat se neplatnosti smlouvy. Podle názoru odvolatelů je nepochybné, že mají „naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy“ uzavřené mezi žalobci jako kupujícími a E. a J. L. jako prodávajícími, neboť na základě této kupní smlouvy se žalobci stali vlastníky předmětné stavby a přilehlých pozemků, na základě čehož se domáhají zřízení věcného břemene. Podle názor odvolatelů si měly soudy tuto námitku žalovaných posoudit jako předběžnou otázku; její řešení je pro posouzení věci zásadní, neboť závěr o neplatnosti kupní smlouvy by měl za následek skutečnost, že žalobci nejsou vlastníky předmětné stavby a již z tohoto důvodu by bez dalšího musela být žaloba zamítnuta. Zásadní právní význam dovolatelé spatřují v posouzení, zda ,,v řízení o zřízení věcného břemene dle §151o odst. 3 občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“) je soud povinen zabývat se námitkou žalovaného jako vlastníka pozemku zatěžovaného věcným břemenem o neplatnosti kupní smlouvy, na základě které žalobce jako vlastník budovy, v jejíž prospěch je věcné břemeno zřizováno, nabyl předmětnou budovu.“
Tím, že se soudy tvrzenou absolutní neplatností právního úkonu – kupní smlouvy – nezabývaly a neprovedly k tvrzeným skutečnostem navržené dokazování, zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaní proto navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli odmítnutí dovolání.
Podle §237 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání.
V předmětné věci soudy posuzovaly mimo jiné otázku, zda se může dovolávat absolutní neplatnosti kupní smlouvy subjekt, jenž není smluvní stranou této smlouvy, nebo je uvedené oprávnění omezeno toliko na účastníky dohody.
Protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí věci významné a nalézací soudy uvedenou otázku posoudily v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, je rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., čímž je přípustnost dovolání založena.
Nalézací soudy vyšly při posouzení této otázky shodně ze závěru, že absolutní neplatnosti právního úkonu (kupní smlouvy) se mohou dovolávat jenom účastníci tohoto právního vztahu, nikoliv třetí osoby.
Tento názor není správný.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §151o odst. 3 obč. zák. není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. března 2001, sp. zn. http://www.beck-online.cz/legalis/document-view.seam?type=html&documentId=njptembqgfpxg4s7g5pxg5dsl4zdemq&conversationId=3604684 22 Cdo 797/2000, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 290 dovodil, že „naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy podle §80 písm. c) o. s. ř. může mít i osoba, která není účastníkem smlouvy, jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení.“; k uvedenému závěru se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2006. Z uvedených rozhodnutí bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že soudní praxe neomezuje právo dovolat se neplatnosti právního úkonu toliko na jeho účastníky, byť oprávnění třetích osob dovolat se neplatnosti právního úkonu podmiňuje možným příznivým dopadem na právní postavení této třetí osoby.
Uvedené závěry jsou ve shodě s názory vyslovenými v odborné literatuře, podle které absolutní neplatnosti právního úkonu (zejména smlouvy), se může dovolávat s úspěchem každá osoba, která na tom má právní zájem. Takovou osobou s právním zájmem je nejen povinný ze smlouvy, ale i třetí osoba, která není smluvní stranou, je však právním úkonem ve svých právech dotčena (k tomu srovnej např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 334). S úspěchem může uplatnit neplatnost u soudu ten, kdo je neplatným právním úkonem dotčen, totiž ten, jehož práv a povinností se takový právní úkon nějak dotýká (k tomu srovnej Karel Eliáš a kolektiv autorů: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. §1 – 487. Linde Praha, a. s., 2008, str. 247).
Připouští-li soudní praxe existenci naléhavého právního zájmu třetí osoby odlišné od smluvních stran příslušného právního úkonu na určení neplatnosti takového právního úkonu, je zřejmé, že tím spíše může třetí osoba uplatnit námitku absolutní neplatnosti právního úkonu v řízení, v němž se řeší platnost uvedeného právního úkonu jako otázka předběžná.
Dovolatelé v průběhu řízení opakovaně tvrdili, že na posouzení neplatnosti předmětné kupní smlouvy mají právní zájem. Tvrdili, že kupní smlouvou se žalobci stali vlastníky stavby rekreačního objektu a pozemků, na základě čehož se domáhají zřízení věcného břemene. Argumentace žalovaných zjevně směřuje k tomu, že pokud by kupní smlouva byla neplatná, žalobci by se vlastníky uvedených nemovitostí nestali, pro řízení o zřízení práva nezbytné cesty by jim scházela aktivní věcná legitimace a žalovaným by nehrozilo zatížení jejich pozemků věcným břemenem práva nezbytné cesty. Současně uváděli i konkrétní tvrzení, na základě kterých měli za to, že uvedená kupní smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Podstatou jejich argumentace byla tvrzení, že účastníci kupní smlouvy, E. L. a J. L. jako prodávající a žalobci jako kupující, nerespektovali závazek prodávajících, obsažený v projevu vůle ze dne 2. prosince 2001, a sice, že vlastnická práva k rekreačnímu objektu nepřevedou na jinou osobu než vlastníka příslušného statku, tedy nikomu jinému než žalovaným. Na základě tohoto závazku žalovaní zakoupili pozemky a „oprávněně v dobré víře, tj. legitimně“, očekávali, že v budoucnu získají i předmětný rekreační objekt, ať již úplatně či bezúplatně. E. L. a J. L. na straně jedné a žalobci na straně druhé uzavřenou kupní smlouvou záměrně v neprospěch žalovaných porušili „ujednání v projevu vůle“ a žalovaní jejich jednání považují za rozporné s dobrými mravy, v důsledku čehož je pro rozpor s dobrými mravy neplatná také uzavřená kupní smlouva. K těmto tvrzením pak žalovaní v průběhu řízení označili i důkazy, které nalézací soudy neprovedly s poukazem na jejich nadbytečnost.
Nalézací soudy se bez dalšího odmítly tvrzenou neplatností kupní smlouvy zabývat s tím, že žalovaní nejsou oprávněni námitku neplatnosti uplatnit, neboť nejsou stranou smlouvy. Jestliže neposoudily konkrétní tvrzení, jimiž žalovaní odůvodňovali svůj právní zájem na vyslovení neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (aniž by dovolací soud jakkoliv mohl předjímat věcný výsledek takového posouzení), spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Vzhledem k důvodům zrušení rozsudků nalézacích soudů nepovažoval dovolací soud za nutné se zabývat dalšími dovolacími námitkami, neboť jejich řešení je zčásti odvislé od aktivní věcné legitimace žalobců, která je žalovanými zpochybněna, a zčásti lze očekávat změnu skutkových okolností pro jejich řešení (dobu ocenění věcného břemene).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu